32 Cdo 4802/2009

32 Cdo 4802/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové

ve věci žalobkyně SUR, společnost pro územní rozvoj a. s., se sídlem v Ostravě

- Kunčičkách, Pernerova 17-19, č. p. 276, identifikační číslo osoby

47676531, PSČ 718 00, zastoupené JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem se sídlem v

Praze 1, Senovážné náměstí 5, proti žalovaným 1) R. K., zastoupenému Mgr. Jiřím

Novým, obecným zmocněncem, bytem v Praze 1, Karlova 30/163, 2) Společenství

SPOJOVACÍ č. p. 560, se sídlem v Milovicích nad Labem, Spojovací 560,

identifikační číslo osoby 26758440, zastoupenému Mgr. Liborem Buchtou,

advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, 3) R.B. zastoupenému B.

B., obecnou zmocněnkyní, a 4) B. B., za účasti hlavního interventa BYTOVÉHO

DRUŽSTVA – Jižní svahy, se sídlem v Ostravě - Svinově, J. Kainara 904,

identifikační číslo osoby 25892495, o 77.433,- Kč s příslušenstvím, vedené u

Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 1575/2004, o dovolání žalobkyně

proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2009, č. j. 22 Co

538/2008-624, takto:

I. Dovolání proti výrokům pod body I a II a proti

potvrzující části výroku pod bodem III rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne

2. června 2009, č. j. 22 Co 538/2008-624, se odmítá.

II. V měnící části výroku pod bodem III, jíž byla zamítnuta

žaloba, aby druhému žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 77.433,-

Kč s 2% úrokem z prodlení od 16. ledna 2004 do zaplacení, jakož i ve výrocích o

nákladech řízení pod body IV a V se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2.

června 2009, č. j. 22 Co 538/2008-624, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 22. května 2008, č. j. 6 C

1575/2004-568, ve znění opravného usnesení ze dne 3. prosince 2008, č. j. 6 C

1575/2004-603, uložil druhému žalovanému zaplatit žalobkyni částku 77.433,- Kč

s 2% úrokem z prodlení od 16. ledna 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I),

zamítl žalobu proti žalovaným 1), 3) a 4) (výrok pod bodem II), stejně jako

intervenční žalobu (výrok pod bodem III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok

pod bodem IV). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela se společností REMOSTAV

spol. s r. o. smlouvu o sdružení za účelem provedení rekonstrukce objektu

bydlení č. p. 560 na parc. č. 568 v katastrálním území Benátecká Vrutice, obec

Milovice, část obce Mladá (dále též jen „dům“). Vlastníci bytových jednotek v

tomto domě zmocnili žalobkyni k podání žádosti o stavební povolení na

rekonstrukci domu na bytový dům se 74 byty. Stavební povolení nabylo dne 11. října 2003 právní moci a žalobkyně začala s rekonstrukcí. První žalovaný, který

dne 31. března 2003 zmocnil žalobkyni k jednání před správním orgánem, toto

zmocnění dne 29. srpna 2003 odvolal. Dne 4. února 2004 uzavřel druhý žalovaný

jako objednatel s žalobkyní a s druhým účastníkem sdružení jako zhotovitelem

smlouvu o dílo, v níž se zhotovitel zavázal provést veškeré práce a dodávky

spojené s dokončením rekonstrukce a opravy domu s termínem plnění od července

2003 do dubna 2004 za cenu ve výši 2,843.249,- Kč včetně DPH. Téhož dne byla

uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, podle níž druhý žalovaný postoupil

žalobkyni pohledávky vůči těm vlastníkům bytových jednotek, kteří neposlechli

jeho výzvy a odmítli se podílet na úhradě nákladů oprav společných částí domu;

vůči prvnímu žalovanému šlo o pohledávku ve výši 255.041,- Kč. Dne 29. prosince

2003 žalobkyně druhému žalovanému vyfakturovala částku 77.433,- Kč, sestávající

z částky 39.874,- Kč za zajištění technické pomoci a dokumentace pro realizaci

stavby související s bytem č. 233 (ve vlastnictví prvního žalovaného), z

částky 29.284,- Kč za dodávku a montáž oken tohoto bytu, ze smluvní pokuty a z

daně z přidané hodnoty. Žalobkyně rekonstrukci domu dokončila a dne 4. prosince

2004 nabylo právní moci kolaudační rozhodnutí. První žalovaný převedl v květnu

2006 vlastnictví bytu na žalované 3) a 4). Soud prvního stupně dovodil, že smlouva o dílo ze dne 4. února 2004 je pro

rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) neplatná, neboť k přijetí usnesení, kterým by byla rekonstrukce

schválena, bylo podle ustanovení § 11 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb. (o

vlastnictví bytů) třeba 3 hlasů všech vlastníků jednotek a tento předpoklad

splněn nebyl, neboť pro přijetí usnesení hlasovaly pouze 3 z necelých 51%

přítomných vlastníků. Soud prvního stupně proto posoudil věc podle předpisů o

bezdůvodném obohacení.

Z poznatku, že žalobkyně provedla rekonstrukci domu na

základě zmocnění vlastníků jednotek, mezi nimi i prvního žalovaného, a na

základě úvahy, že „vlastnictví bytu je spojeným spoluvlastnictvím celé budovy a

jednotlivého bytu, který jako část budovy není reálně oddělitelný“ a že

„vlastníci bytů jsou členy druhého žalovaného jako právnické osoby, která je

nositelem práv, ale také povinností“, dovodil, že vynaložením dílčích nákladů

na rekonstrukci domu žalobkyně poskytla druhému žalovanému plnění z neplatného

právního úkonu, „protože se řídila postojem vlastníků bytových jednotek, kteří

projevili vůli ke stavebnímu dokončení celého domu, bez něhož by nemohli užívat

ani bytové jednotky, a dále smlouvou o dílo, kterou druhý žalovaný s žalobkyní

dodatečně uzavřel ještě před kolaudací domu“. Na základě toho soud prvního

stupně uzavřel, že druhý žalovaný, jenž vyvíjel činnost k uskutečnění

rekonstrukce domu v zájmu vlastníků bytových jednotek, je povinen zaplatit

žalovanou částku, o kterou se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Za důvod

zamítnutí žaloby vůči prvnímu žalovanému soud prvního stupně označil

skutečnost, že žalovaná částka není položkou vyplývající z rozúčtování cen na

jednotlivé vlastníky, odsouhlaseného 3/4 většinou přítomných hlasů (rozuměj na

shromáždění vlastníků jednotek), a že mezi prvním žalovaným a žalobkyní

neexistuje žádný smluvní vztah. Žalovaní 3) a 4) pak v rozhodné době nebyli

vlastníky jednotky a mezi nimi a žalobkyní též nevznikl žádný smluvní vztah. Intervenční žaloba byla zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace s

odůvodněním, že nebyla podána proti všem účastníkům řízení. K odvoláním druhého žalovaného a hlavního interventa Krajský soud v Praze

rozsudkem ze dne 2. června 2009, č. j. 22 Co 538/2008-624, odvolací řízení o

odvolání hlavního interventa zastavil (výrok pod bodem I), rozhodl o nákladech

odvolacího řízení mezi hlavním interventem, žalobkyní a žalovanými (výrok pod

bodem II), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že

žalobu vůči druhému žalovanému zamítl, potvrdil jej ve výroku o nákladech

řízení mezi žalobkyní, hlavním interventem a žalovanými 1), 3) a 4) (výrok pod

bodem III), a uložil žalobkyni nahradit druhému žalovanému náklady řízení před

soudy obou stupňů (výroky pod body IV a V). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního

stupně, jenž doplnil tak, že podle výslovného prohlášení žalobkyně (v podáních

ze dne 7. listopadu 2006 a 21. prosince 2007) byly práce, za účelem jejichž

provedení se smlouvou ze dne 3. ledna 2003 sdružila s dalším subjektem,

dokončeny zčásti ke dni 1. září a zcela ke dni 30. září 2003. Poté žalobkyně

(ve sdružení s dalším subjektem) vystavila dne 29. prosince 2003 druhému

žalovanému jako odběrateli fakturu na částku 77.433,- Kč, která je předmětem

tohoto řízení. Nato druhý žalovaný vyzval k úhradě prvního žalovaného, jenž

požadovanou částku nezaplatil. Až dne 4. února 2004 byla uzavřena mezi

žalobkyní a druhým žalovaným smlouva o dílo, kterou se žalobkyně zavázala

provést pro druhého žalovaného již v roce 2003 provedené a vyfakturované práce.

Druhý žalovaný se zavázal cenu díla zaplatit jen do výše uznané vlastníky bytů

s tím, že případné části pohledávky, které vlastníci bytů neuhradí, postoupí

objednatel zhotoviteli k vymáhání. Smlouva o postoupení pohledávky byla

uzavřena téhož dne, 4. února 2004. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že bylo-li plnění, k němuž se žalobkyně

ve smlouvě o dílo ze dne 4. února 2004 zavázala, již provedeno, bylo předmětem

smlouvy plnění od počátku nemožné a smlouva je proto podle ustanovení § 37

odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná. Protože žalobkyně provedla práce na cizím

majetku, ale nikoliv na základě smluvního vztahu, došlo k bezdůvodnému

obohacení. To může nastat pouze u toho, kdo majetek vlastní, nikoliv u toho,

kdo jej pouze spravuje. Druhý žalovaný, který nebyl vlastníkem zhodnoceného

majetku, nýbrž jeho správcem, není proto ve věci pasivně legitimován. Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně

dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)

občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §

241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.

Dovolatelka především namítla, že napadené rozhodnutí je „překvapující“ a

odvolací soud ji zkrátil na jejím právu na spravedlivý proces, dospěl-li k

závěru, že smlouva o dílo ze dne 4. února 2004 je neplatná z důvodu nemožného

plnění a je tudíž zpochybněna její pohledávka vůči žalovaným z tohoto titulu,

aniž jí poskytl poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.,

popřípadě § 118a odst. 2 o. s. ř. Důsledkem této vady je podle mínění

dovolatelky pochybení ve zjišťování skutkového stavu, neboť odvolací soud se

nezabýval jejím závazkem provést na základě usnesení nadpoloviční většiny

vlastníků bytových jednotek ze dne 5. ledna 2003 za stanovených podmínek

zálohové práce.

Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že pokud dospěl k závěru, že pasivně

legitimováni jsou žalovaní 3) a 4), popř. ještě první žalovaný, měl rozsudek

soudu prvního stupně zrušit jako celek, neboť jeho výrok pod bodem II nemohl

jako výrok závislý samostatně nabýt právní moci.

Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka v závěru

odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o dílo ze dne 4. února 2004. Ta je podle

jejího názoru smlouvou smíšenou, tj. též smlouvou o obstarání záležitosti, a

žalobkyně a druhý žalovaný se jí rovněž snažili narovnat vzájemná sporná práva

a povinnosti. Podle mínění dovolatelky se odvolací soud měl zabývat i otázkou,

zda její plnění před 4. únorem 2004 mělo povahu zálohy. Dovolatelka podrobila

kritice též závěr odvolacího soudu v otázce určení subjektu, jemuž vzniklo

bezdůvodné obohacení. Tím je podle jejího názoru vzhledem k ustanovení § 9

odst. 1, § 13 odst. 7 a § 15 zákona č. 72/1994 Sb. druhý žalovaný, neboť to byl

on, kdo požadoval provedení oprav a rekonstrukce domu a dovolatelku k tomu

zavázal, ať již smlouvou o dílo či usnesením ze dne 5. ledna 2003, a komu

dovolatelka plnění poskytla.

Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena

odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Druhý žalovaný se ztotožnil se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu,

argumentaci dovolatelky označil za účelovou a navrhl, aby dovolání bylo jako

zcela nedůvodné odmítnuto.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy

nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009

Sb., Nejvyšší jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12

přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a

rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června

2009.

Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě

stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně

zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s.

ř.), Nejvyšší soud zkoumal, zda je dovolání přípustné, neboť toliko z podnětu

přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska

uplatněných dovolacích důvodů. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná

rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Proti napadeným výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo zastaveno

odvolací řízení o odvolání hlavního interventa v důsledku zpětvzetí odvolání

podle ustanovení § 207 odst. 2, věty první, o. s. ř. (výrok pod bodem I),

rozhodnuto o nákladech takto zastaveného odvolacího řízení (výrok pod bodem

II) a rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu žalobkyně, hlavního interventa a

žalovaných 1), 3) a 4) (potvrzující část výroku pod bodem III), dovolání

přípustné není. Podle ustanovení § 167 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. o

zastavení řízení a o náhradě nákladů řízení rozhoduje soud usnesením; z toho

vyplývá, že taková rozhodnutí mají povahu usnesení i tehdy, jsou-li součástí

rozsudku. Přípustnost dovolání proti takovým výrokům je proto třeba zkoumat

samostatně, podle ustanovení §§ 238 až 239 o. s. ř. upravujících přípustnost

dovolání proti usnesením odvolacího soudu, jež nejsou rozhodnutím ve věci samé. Rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, jsou v těchto ustanoveních

vypočtena taxativně a rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení a o náhradě

nákladů řízení mezi nimi uvedena nejsou (srov. usnesení Nejvyššího soudu

uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož

závěry lze mutatis mutandis vztáhnout též k rozhodnutí o zastavení odvolacího

řízení). Mimořádným opravným prostředkem určeným k napadení pravomocného

usnesení odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení je žaloba pro

zmatečnost (srov. § 229 odst. 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání proti

těmto výrokům podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Proti měnící části výroku pod bodem III rozsudku odvolacího soudu je dovolání

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti

rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně

ve věci samé. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze

přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,

dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném měnícím

výroku pod bodem III, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody

včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že

dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu vadu řízení byla uplatněna důvodně. Odvolací soud dospěl sice v otázce platnosti smlouvy ze dne 4. února 2004 k

témuž závěru jako soud prvního stupně, důvod její absolutní neplatnosti –

podmiňující následné posouzení věci podle předpisů o bezdůvodném obohacení,

vedoucí k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace druhého žalovaného –

však shledal ve zcela jiných skutečnostech, opodstatňujících aplikaci jiné

právní normy. Na základě tohoto jiného právního pohledu pak ve věci rozhodl,

aniž účastníky seznámil s možnou jinou právní kvalifikací, jejíž použití při

posouzení platnosti smlouvy zvažuje. Učinil tak přesto, že soud prvního stupně

se otázkou neplatnosti smlouvy pro počáteční nemožnost plnění vůbec nezabýval,

žalovaní v dosavadním průběhu řízení tento důvod neplatnosti nenamítali a

možnost takového právního posouzení nebyla ani jinak v řízení naznačena. V projednávané věci nešlo přímo o tu procesní situaci, na niž míří ustanovení §

118a odst. 2 o. s. ř.; odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že

dovolatelka neunesla břemeno tvrzení stran skutečností, jež z pohledu jí

zvažované právní kvalifikace, resp.

z pohledu právního posouzení věci soudem

prvního stupně nebyly právě významnými, leč z pohledu jiného právního posouzení

věci odvolacím soudem ano (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/2006, uveřejněný pod č. 177 ve Sbírce nálezů a

usnesení Ústavního soudu, svazek 43). Odvolací soud vyšel ze skutkových

zjištění soudu prvního stupně, resp. též z tvrzení samotné dovolatelky

[shodného s tvrzením žalovaných 1) a 2), srov. § 120 odst. 4 o. s. ř.], přičemž

usoudil, že má pro jiné právní posouzení ve výsledcích dosavadního řízení

dostatečný skutkový podklad. Z jeho pohledu tu tak nenastala situace, v níž

bylo třeba vyzvat dovolatelku k doplnění těch skutkových tvrzení (a poté

popřípadě též k příslušnému doplnění důkazních návrhů), která nebyla učiněna,

ač jich vzhledem k zvažované jiné právní kvalifikaci bylo třeba. I za těchto

okolností však bylo jeho rozhodnutí překvapivé a odvolací soud tudíž porušil

zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, která podle ustálené judikatury Ústavního

soudu patří k postulátům ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces,

zakotveného v článcích 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

(srov. např. nález ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. III. ÚS 411/2005,

uveřejněný pod č. 214 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, a

z poslední doby nález ze dne 25. března 2010, sp. zn. III. ÚS 2001/2009,

www.usoud.cz). Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů

považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním

způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven

možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze

dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, oba in www.usoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32

Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, a

rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 2983/207, ze

dne 19. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, a ze dne 22. listopadu 2010,

sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, in www.nsoud.cz). V projednávané věci se pak jedná

typicky o takovouto situaci. Dovolatelka se též v odvolacím řízení soustředila

ve své skutkové a právní argumentaci výhradně na důvody neplatnosti smlouvy

namítané žalovanými a aprobované soudem prvního stupně a o tom, že odvolací

soud posuzuje platnost smlouvy se zřetelem na fyzickou možnost sjednaného

plnění, se dozvěděla až z jeho rozhodnutí. Postupem odvolacího soudu, který

rozhodl ve věci, aniž alespoň naznačil svůj jiný právní náhled na věc (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07,

www.usoud.cz), tak byla zkrácena o možnost doplnit v příslušném směru svá

skutková tvrzení a důkazní návrhy, jakož i svou právní argumentaci.

Tím jí byla

– v intencích judikatury Ústavního soudu – odňata reálná a efektivní možnost

jednat před soudem (srov. např. nález ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. III. ÚS

4/97, uveřejněný pod č. 164 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek

20). Logickým důsledkem pak je, že příslušnou skutkovou a právní argumentaci

dovolatelka snáší až v mimořádném opravném prostředku proti pravomocnému

rozhodnutí odvolacího soudu – v dovolání. Vydáním překvapivého rozhodnutí odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatněný dovolací důvod podle

ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je tedy naplněn a rozhodnutí

odvolacího soudu v přezkoumávaném měnícím výroku o věci samé nemůže obstát. Dovolací námitce, že výrok, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu vůči

žalovaným 1), 3) a 4), byl výrokem závislým na výroku, jímž tento soud vyhověl

žalobě vůči druhému žalovanému, a třebaže nebyl napaden odvoláním, měl být

odvolacím soudem přezkoumán, však důvodnost přiznat nelze. Není tu žádných

pochyb, že tento výrok obstojí sám o sobě (není podmíněn, spojen s jiným,

„panujícím“ výrokem, který je pro něho určující) a o závislost ve smyslu

ustanovení § 206 odst. 2, věty druhé, a § 212 písm. c) o. s. ř. v žádné z

jejích možných forem se tu nejedná; závislost musí být dána specifickou

vázaností, vyplývající z hmotného či procesního práva, a nezakládá ji sama o

sobě okolnost, že žalobě - se zřetelem k povaze uplatněného nároku - lze

vyhovět jen proti jednomu z více žalovaných (srov. v bližším závěry vyjádřené v

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2000, sp. zn. 20 Cdo 2107/98,

uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2 pod číslem 24, ročník 2001). Neobstojí ani argumentace dovolatelky založená na tvrzené totožnosti skutkového

základu; skutkový základ věci není dán jen tím, že dovolatelka provedla práce

(jak se naznačuje v dovolání), nýbrž též tím, že v důsledku tohoto plnění došlo

k obohacení určité osoby (srov. § 451 odst. 1 obč. zák.). Ve vztahu ke každému

z žalovaných [vyjma žalovaných manželů 3) a 4)] byl tedy předmětem řízení

relativně samostatný skutek. Neuplatní se proto v projednávané věci zásady

vyjádřené v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod č. 28/1965 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek. Protože jde zároveň o řízení, které nelze zahájit bez návrhu (srov. § 81 odst. 1 o. s. ř.), rozhodnutí soudu prvního stupně se týkalo několika účastníků, z

nichž každý jednal v řízení sám za sebe [žalovaní, vyjma vzájemného vztahu

žalovaných 3) a 4), byli v postavení společníků samostatných, nikoliv

nerozlučných, srov. § 91 odst. l o. s. ř.)], a není tu právní předpis, z něhož

by vyplýval určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, není splněn žádný z

předpokladů stanovených v § 212 o. s. ř., za nichž odvolací soud není vázán

mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí (rozsahem

odvolání). Odvoláním, které podal druhý žalovaný, právní moc zamítavého výroku

týkajícího se žalovaných 1, 3) a 4) dotčena být nemohla (srov. § 206 odst. 2,

větu první, o. s.

ř.), a nenapadla-li tento výrok (třebas i jen z procesní

opatrnosti) žalobkyně, pak nabyl právní moci a odvolacímu přezkumu nepodléhal. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud vymezil suspenzívní účinky odvolání a meze

odvolacího přezkumu správně. Výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje úplnost zjištěného

skutkového stavu věci a správnost právního posouzení v otázce povahy smlouvy ze

dne 4. února 2004 a povahy dovolatelkou poskytnutého plnění, přímo navazují na

důvodnou námitku procesního pochybení odvolacího soudu; za této situace by bylo

předčasné se jimi zabývat. Protože rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku o věci samé není

ze shoda uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání

(§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2, části

věty za středníkem, o. s. ř. v tomto výroku zrušil, včetně závislých výroků o

nákladech řízení před soudy obou stupňů pod body IV a V [§ 242 odst. 2 písm. b)

o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. v tomto

rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.