28 Cdo 209/2018

28 Cdo 209/2018-181

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a

soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci

žalobkyně 1. Reality Tradeslav s.r.o., IČ 277 68 066, se sídlem v Ostravě -

Porubě, Jana Šoupala 1597/3, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem

se sídlem v Brně, Lidická 710/57, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, IČ

449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, o 118.527 Kč s

příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 220 C 38/2013, o

dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. května

2017, č. j. 15 Co 58/2017-162, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 4. 4. 2013 domáhala po žalovaném

zaplacení částky 200.061 Kč s příslušenstvím (po částečném zastavení řízení pro

částku 107.955 Kč, ve vztahu k níž byla žaloba vzata zpět). Uvedla, že je

vlastníkem pozemku v k. ú. K. P. (dále též pouze „pozemek“), který je zastavěn

budovou, způsob využití garáž, ve vlastnictví žalovaného (dále též pouze

„garáž“). Žalovaný tím, že má na pozemku umístěnou garáž, užívá pozemek

žalobkyně bez právního důvodu a vzniká mu bezdůvodné obohacení. Žalobkyně v

řízení požadovala vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé ceny za užívání

pozemku, a to za období od 11. 3. 2011 do 31. 12. 2011 ve výši 107.634 Kč a za

období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 ve výši 92.427 Kč.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 8. 2016, č. j. 220 C 38/2013-116,

uložil žalovanému povinnosti zaplatit žalobkyni částku 81.534 Kč s

příslušenstvím (výrok I.), pro částku 118.527 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl

(výrok II.) a rozhodl o nákladech účastníků řízení (výrok III.) a nákladech

státu (výrok IV.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pozemek žalobkyně

je zastavěn garáží žalovaného, který nemá k užívání pozemku žádné oprávnění, a

poté se zabýval otázkou výše ceny obvyklé za užívání pozemku. Vzhledem k tomu,

že žalobkyně i žalovaný předložili v řízení své vlastní znalecké posudky, ve

kterých znalci dospěli k odlišným závěrům, soud prvního stupně ustanovil

znalcem Ing. Václava Janderku, jehož úkolem bylo stanovit obvyklé nájemné za

užívání pozemku v době rozhodné pro posouzení věci. Ze závěrů ustanoveného

znalce soud prvního stupně vycházel při vydání rozsudku a přiznal žalobkyni za

rok 2011 částku 26.864 Kč s příslušenstvím a za rok 2012 částku 54.670 Kč s

příslušenstvím, ve zbývající části žalobu zamítl.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 5. 2017, č. j. 15 Co 58/2017-162, k

odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o věci samé

potvrdil (výrok I.), změnil výroky III. a IV. o nákladech řízení před soudem

prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok

III.). Odvolací soud konstatoval, že v projednávané věci není sporné, že

žalovaný v předmětném období užíval pozemky ve vlastnictví žalobkyně bez

právního důvodu, sporná je pouze výše jeho obohacení. V řízení před soudem

prvního stupně byl k důkazu proveden znalecký posudek vypracovaný znaleckým

ústavem CD RATING s.r.o., znalecký posudek znalce Ing. Ivo Furmančíka a

znalecký posudek znalce Ing. Dalibora Obořila. Znalecké posudky znaleckého

ústavu CD RATING s.r.o. a znalce Ing. Dalibora Obořila nebyly opatřeny doložkou

podle § 127a o. s. ř., mají tedy pouze povahu listinného důkazu. Všechny

uvedené posudky určily výši obvyklého nájemného procentní sazbou z obvyklé ceny

pozemku (posudek CD RATING s.r.o. použil sazbu 7,8 % za rok 2011 a 6 % za rok

2012, posudek Ing. Ivo Furmančíka sazbu 8 % a posudek Ing. Dalibora Obořila

sazbu 5 %), žádný z posudků ale nezdůvodnil, proč byla použita právě ta která

procentní sazba. Soud prvního stupně proto správně přistoupil k přibrání znalce

Ing. Václava Janderky. Tento znalec vyšel z obvyklé ceny pozemku určené v

posudku a obvyklé roční nájemné stanovil ve výši 3 % z této ceny. Podle

odvolacího soudu znalec v posudku i při výslechu své závěry přesvědčivě obhájil

a vysvětlil, jakými úvahami byl při stanovení výše obvyklého nájemného veden.

Uvedl, že roční nájemné se obvykle pohybuje do výše 10 % ceny pozemku, v rámci

objektivizace znalecké úvahy použil koeficient ve výši 3 % podle metodiky

Ústavu soudního inženýrství v Brně. Odvolací soud zdůraznil, že na rozdíl od

ostatních znaleckých posudků předložených účastníky řízení znalecký posudek

Ing. Václava Janderky jako jediný zdůvodnil úvahu o výši použitého koeficientu,

a to konkrétním účelem užívání pozemku a jeho polohou, použitý koeficient tedy

objektivizoval v závislosti na konkrétních skutečnostech projednávané věci.

Odvolací soud dále uvedl, že nepřipustil důkaz dalším znaleckým posudkem

předloženým žalobkyní v odvolacím řízení, a to za situace, kdy tento posudek

provedl ocenění podle oceňovací vyhlášky č. 441/2013 Sb., která však nebyla

účinná v období, za které bezdůvodné obohacení vzniklo, a znaleckou úvahu nelze

přezkoumávat pod zorným úhlem ustanovení tohoto podzákonného předpisu.

Proti výroku I. o věci samé a výroku III. o nákladech odvolacího řízení

rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že se odvolací

soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když nepřipustil

žalobkyní předložený znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem Euro-Trend

s.r.o., a dále, že nesprávně posoudil Nejvyšším soudem zatím nevyřešenou otázku

možností přezkumu znaleckého posudku soudem. V daném případě je nesporné, že se

žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje, sporná je pouze výše tohoto

obohacení. Odvolací soud při určení výše obvyklého nájemného z pozemku vyšel z

posudku ustanoveného znalce Ing. Václava Janderky. Žalobkyně souhlasí s

postupem znalce, který nejprve určil obvyklou cenu pozemku, od které následně

odvodil procentní sazbou cenu obvyklého nájemného. Nesouhlasí však s použitím

sazby 3 % stanovené metodikou Ústavu soudního inženýrství pro účel nájmu

„bydlení“ či „služby“, když garáž je spíše „skladem“, pro který metodika

stanoví koeficient 8 %. Pro podporu svého tvrzení, že použitý koeficient je

nepřiměřeně nízký, žalobkyně předložila v odvolacím řízení znalecký posudek

znaleckého ústavu

Euro-Trend s.r.o., který byl vypracován v rámci jiného řízení, které je vedeno

u Městského soudu v Brně o stejném skutkovém základu pouze v jiném časovém

období. Posudek znaleckého ústavu Euro-Trend s.r.o. byl zadán soudem jako

revizní znalecký posudek. Na straně 13 posudku je v rozsahu celé jedné strany

uvedeno odůvodnění použitého koeficientu výnosnosti pozemku ve výši 5 %. Tento

revizní posudek byl vypracován až dne 15. 2. 2017, tedy po rozhodnutí soudu

prvního stupně, takže nepodléhá koncentraci řízení. Odvolací soud se však tímto

revizním znaleckým posudkem bez jakéhokoli odůvodnění zcela odmítl zabývat,

následně však rozhodl na základě posudku znalce Ing. Václava Janderky s

tvrzením, že tento posudek jako jediný obsahuje odůvodnění použitého

koeficientu. Nepřipuštěním důkazu znaleckým posudkem znaleckého ústavu

Euro-Trend s.r.o. se odvolací soud vyhnul stěžejní otázce celého odvolacího

řízení, a to výši výnosu v podobě ročního nájemného z pozemku. Tento postup je

v rozporu judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou např. rozsudkem

Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014. Dalším důvodem

nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné řešení otázky, nakolik je

soud oprávněn přezkoumávat znalecký posudek a jeho závěry. Současná praxe

Nejvyššího soudu se vztahuje pouze k otázce formálního přezkumu, tedy k otázce,

nakolik je znalecký posudek logický a úplný, nijak se však nevyjadřuje k

otázce, nakolik může soud zasahovat do samotných závěrů znalce. V daném případě

určil znalecký posudek Ing. Václava Janderky výnosnost pozemku ve výši 3 %,

zatímco ostatní posudky stanovily výnosnost ve výši 5 – 9 %. Za situace, kdy je

v posudku znalce Ing. Václava Janderky uvedena hodnota zcela zjevně nepřiměřeně

nízká v kontextu ostatních znaleckých posudků, měl soud na základě volného

hodnocení důkazů zhodnotit závěry znalce také z obsahového hlediska a případně

se od nich odchýlit.

Podle žalobkyně tedy zásada volného hodnocení důkazů

obsažená v ustanovení § 132 o. s. ř. umožňuje soudu nejen formální, ale i

obsahový přezkum znaleckého posudku, pokud zde existují skutečnosti, které

nasvědčují nesprávnosti závěru znaleckého posudku, což je otázka, která zatím

nebyla dovolacím soudem řešena. Z uvedených důvodů žalobkyně Nejvyššímu soudu

navrhla, aby napadený rozsudek ve výrocích I. a III. zrušil a věc vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby sám ve věci rozhodl a napadený

rozsudek odpovídajícím způsobem změnil.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.

2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé

další zákony, dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání

bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241

odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností, a dospěl k závěru, že dovolání

žalobkyně přípustné není.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobkyně předně namítla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

praxe Nejvyššího soudu, když nepřipustil žalobkyní předložený znalecký posudek

vypracovaný znaleckým ústavem Euro-Trend s.r.o., aniž by takový postup jakkoli

odůvodnil.

Nejvyšší soud se v řadě rozhodnutí zabýval námitkou směřující proti procesnímu

postupu soudu, který nevyhověl účastníku řízení a neprovedl jím navrhovaný

důkaz. Ve své rozhodovací činnosti opakovaně dovodil, že soud není povinen

provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, provedení navrhovaných

důkazů záleží na jeho hodnocení, které důkazy je nezbytné provést, zda a

nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudky

Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a ze dne 30. 1.

2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014,

sp. zn. 23 Cdo 1356/2014, a ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017, jež

jsou – stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu

– k dispozici také na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Soud ale musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout, a pokud účastníky

řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí

vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro

základ svých skutkových zjištění. V opačném případě by došlo k nepřípustnému

opomenutí důkazu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018,

sp. zn. 22 Cdo 5649/2017, a nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn.

IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, nebo ze dne 25. 3.

2009, sp. zn. I. ÚS 2343/08).

V projednávané věci odvolací soud neprovedl k důkazu žalobkyní navržený

znalecký posudek znaleckého ústavu Euro-Trend s.r.o. ze dne 15. 2. 2017, tento

postup však v odůvodnění napadeného rozsudku odůvodnil, když uvedl, že

„nepřipustil důkaz dalším znaleckým posudkem předloženým v odvolacím řízení“,

protože „oceňovací vyhláška č. 441/2013 Sb. sice stanoví sazbu 5 % jako roční

užitek z pozemku, nelze-li obvyklé nájemné objektivně zjistit, nicméně nelze

přehlédnout, že vyhláška nebyla účinná v období, za které bezdůvodné obohacení

vzniklo a znaleckou úvahu nelze přezkoumávat pod zorným úhlem ustanovení tohoto

podzákonného předpisu“. Z obsahu posudku znaleckého ústavu Euro-Trend s.r.o.

přitom plyne, že znalecký ústav prováděl ocenění pozemku za období od 1. 1.

2013 do 30. 11. 2014 a závěr o použití sazby 5 % pro výnosnost pozemku opřel

pouze o ustanovení § 39 odst. 2 vyhlášky č. 441/2013 Sb., k provedení zákona o

oceňování majetku (oceňovací vyhláška), která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2014.

Současně je třeba dodat, že posudek znaleckého ústavu Euro-Trend s.r.o. byl

zpracován v soudním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 230 C

1/2015 jako revizní znalecký posudek k posudku Ing. Ivo Furmančíka ze dne 28.

5. 2016 a k posudku Ing. Dalibora Obořila ze dne 14. 2. 2015, nejde tedy o

revizní posudek k posudku Ing. Václava Janderky ustanoveného znalcem v

projednávané věci. Za situace, kdy znalecký posudek předložený žalobkyní

neuvádí žádný jiný důvod pro použití sazby pro výnosnost pozemku než je právní

úprava v rozhodné době neúčinného právního předpisu, ani se žádným způsobem

nevyjadřuje k posudku Ing. Václava Janderky a důvodům, pro které tento znalec

určil pro jiné (předcházející) období sazbu výnosnosti pozemku ve výši 3 %, lze

důvody, pro které odvolací soud nepřipustil důkaz znaleckým posudkem znaleckého

ústavu Euro-Trend s.r.o., považovat za dostatečné a adekvátní okolnostem

projednávané věci. Od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací

soud tímto postupem tedy neodchýlil.

Poukaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32

Cdo 1124/2014, není případný. Nejvyšší soud v tomto rozsudku řešil otázku, zda

zákaz novot v odvolacím řízení brání odvolacímu soudu v provedení důkazu

revizním znaleckým posudkem, jehož provedení nebylo navrženo před soudem

prvního stupně, popř. zda lze i po koncentraci řízení uplatnit námitky proti

správnosti vyhotoveného znaleckého posudku prostřednictvím posudku jiného

znalce, a dále otázku důkazní hodnoty revizního znaleckého posudku zhotoveného

na žádost účastníka řízení. Závěry tohoto rozsudku se v projednávané věci

neuplatní, protože znalecký posudek předložený žalobkyní nemá povahu revizního

znaleckého posudku ve vztahu k posudku znalce Ing. Václava Janderky, a současně

není sporné, že jde o posudek zpracovaný až po vydání rozsudku soudu prvního

stupně, na který se koncentrace řízení nevztahuje. Odvolací soud nepřipustil

důkaz znaleckým posudkem znaleckého ústavu Euro-Trend s.r.o. z jiných (výše

uvedených) důvodů, nikoli proto, že by se jednalo o nepřípustnou novotu, či

proto, že by se nejednalo o posudek vyžádaný soudem, ale předložený účastníkem

řízení.

Důvodná není ani námitka žalobkyně, že odvolací soud nesprávně posoudil

Nejvyšším soudem zatím nevyřešenou otázku, že „zásada volného hodnocení důkazů

obsažená v ustanovení § 132 o. s. ř. umožňuje soudu nikoliv pouze formální

přezkum znaleckého posudku, ale i jeho přezkum obsahový, pokud zde existují

skutečnosti, které nasvědčují nesprávnosti závěru znaleckého posudku“.

Podle konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je znalecký posudek jedním

z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §

132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené

nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí

přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické

odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení

důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou

náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke

všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v

rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku

odpovídá pravidlům logického myšlení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010). Soud nemůže přezkoumávat věcnou

správnost odborných závěrů znalce, to však neznamená, že je vázán znaleckým

posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Pokud má soud pochybnosti o věcné

správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí

znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho

nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného

znalce, aby věc znovu posoudil (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11.

2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015, a ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4712/2016,

či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2704/2015).

Z citovaných rozhodnutí plyne, že otázka předestřená žalobkyní již byla v

rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a nezakládá tedy přípustnost

podaného dovolání. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem se neomezuje na jeho

„formální“ přezkum, jak žalobkyně uvádí, ale spočívá v posouzení, zda jsou

závěry obsažené v posudku náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem

nálezu a zda bylo přihlédnuto ke všem relevantním skutečnostem a k ostatním

výsledkům provedeného dokazování.

Má-li soud pochybnosti o správnosti odborných závěrů znalce, musí je (výše

uvedeným) způsobem odstranit, nemůže však svou úvahou činnost znalce nahradit a

sám posoudit skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí. Pouze pro úplnost

lze dodat, že v projednávané věci odvolací soud uvedené závěry soudní praxe

respektoval, když znalecký posudek Ing. Václava Janderky zhodnotil podle výše

uvedených hledisek a řádně zdůvodnil, z jakých důvodů nemá pochybnosti o

správnosti odborných závěrů obsažených v posudku (mj. s poukazem na skutečnost,

že posudek Ing. Václava Janderky, na rozdíl od ostatních znaleckých posudků,

jako jediný řádně zdůvodnil úvahu o výši koeficientu výnosnosti pozemku na

základě konkrétních údajů o poloze pozemku a účelu jeho užívání).

Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku III. o

nákladech odvolacího řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též

proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, i

pro tyto výroky však platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z

hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné.

Tomuto požadavku však žalobkyně v dovolání nedostála, když žádnou argumentaci

proti výroku o nákladech odvolacího řízení neuplatnila.

Jelikož podané dovolání není ve vztahu k výroku o věci samé přípustné, když

nenastolilo žádnou otázku uvedenou v § 237 o. s. ř., a ve vztahu k výroku o

nákladech odvolacího řízení trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3,

věta první, o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat,

dovolací soud je odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků,

neboť k náhradě oprávněnému žalovanému (srov. § 243c odst. 3 věty první, § 224

odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř.) v dovolacím řízení náklady

nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 5. 2018

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu