22 Cdo 5649/2017-737
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně V. M. B., zastoupené JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se
sídlem v Praze 9, Freyova 82/27, proti žalovanému V. T., zastoupenému JUDr.
Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburku, Boleslavská třída 137/8, o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod
sp. zn. 10 C 269/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 18. ledna 2017, č. j. 18 Co 339, 340/2016-652, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2017, č. j. 18 Co 339,
340/2016-652, se ve výrocích I. a II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23.
3. 2016, č. j. 10 C 269/2010-515, výroky I. až IV. přikázal ze zaniklého
společného jmění manželů (dále též „SJM“) do výlučného vlastnictví účastníků
řízení tam specifikované movité a nemovité věci, výrokem V. uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 178 500 Kč do
jednoho měsíce od právní moci rozsudku, ve výroku VI. uložil žalobkyni
povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 12 330 Kč, ve výroku VII.
uložil žalovanému povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 2 330 Kč
a ve výroku VIII. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
řízení. Usnesením ze dne 16. 3. 2016, č. j. 10 C 269/2010-522, soud prvního
stupně žalobkyni uložil pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč.
Žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně podáním ze dne 9. 3. 2012 (č. l.
108 spisu) navrhla změnu žalobního petitu tak, aby jí soud přikázal hodnotu
ideální poloviny nemovitosti ve V. a hodnotu ideální poloviny bytu ve V. ulici
v P. – Ř. (dále jen „byt“). V dalším podání ze dne 9. 3. 2012 (č. l. 109) návrh
odůvodnila tím, že „zakoupení bytu skutečně proběhlo v době, kdy ještě nebylo
rozhodnuto o vypořádání SJM, a na pořízení bytu byly použity prostředky, které
měl bývalý manžel naspořené z doby trvání manželství“. Soud prvního stupně o
návrhu žalobkyně na změnu žalobního petitu rozhodl usnesením ze dne 3. 4. 2013
(č. l. 230b) tak, že změnu žaloby podle návrhu nepřipustil. V rozsudku ve věci
samé ze dne 23. 3. 2016, č. j. 10 C 269/2010-515, se návrhem dále nezabýval.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2017,
č. j. 18 Co 339, 340/2016-652, změnil ve výroku V. rozsudku soudu prvního
stupně ze dne 23. 3. 2016, č. j. 10 C 269/2010-515, částku, kterou uložil
žalovanému v dvouměsíční lhůtě zaplatit žalobkyni na vypořádání podílů, na 678
157 Kč a jinak výrok V. a ostatní výroky rozsudku potvrdil (výrok I.), žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok II.) a změnil usnesení ze dne 16. 3. 2016, č. j. 10 C 269/2010-522, tak,
že žalobkyni prominul pořádkovou pokutu (výrok III.).
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí z podání žalobkyně ze dne 9. 3. 2012
dovodil, že jím byl učiněn návrh na vypořádání úspor, o nichž tvrdila, že
náležejí do SJM. Nešlo podle něj o změnu žaloby, nýbrž o objektivní kumulaci
nároků. Soud v takovém případě nemůže rozhodnout o „nepřipuštění změny žaloby“.
Nárok žalobkyně vymezila způsobem, který po ní bylo možné v rámci objektivně jí
dostupných informací požadovat. Dne 4. 2. 2014 k nároku připojila důkazní
návrh: vyžádat výpisy z účtů ke stavu finančních prostředků na účtech
žalovaného (č. l. 344). Návrh sice neobsahoval všechna potřebná a konkrétní
tvrzení, neboť bez součinnosti se soudem žalobkyně neměla možnost potřebné
informace či důkazy získat; tuto okolnost je soud povinen procesně zohlednit
tím, že umožní účastníkům doplnit všechna potřebná a konkrétní tvrzení až v
dalším průběhu řízení. Odvolací soud vyzval žalobkyni, aby konkretizovala
obecný důkazní návrh (na zjištění příjmů a zůstatků na účtech žalovaného – č.
l. 615); žalobkyně navrhla provedení důkazu výpisy z účtů žalovaného vedených u
České spořitelny, a.s., a u Raiffeisenbank, a.s. (č. l. 619). Zůstatky na
účtech ke dni zániku SJM pak zohlednil při vypořádání SJM.
Proti výroku I. odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Odvolací soud se podle jejího
názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť
nepostupoval v souladu s § 120 občanského soudního řádu, když neprovedl
navrhované důkazy, aniž by vyložil, z jakého důvodu, a tím došlo k neúplnému
zjištění masy SJM. Žalobkyně již před soudem prvního stupně tvrdila, že
součástí SJM jsou i úspory, jejichž zdrojem byly příjmy žalovaného dosažené v
průběhu manželství. K těmto tvrzením označila důkazy. Soud prvního stupně se
tvrzeními nezabýval, navržené důkazy neprovedl a ani se k nim nijak nevyjádřil.
Odvolací soud pochybení napravil a částečně doplnil dokazování k výši úspor a
zjištěné úspory zahrnul do SJM. Přesto dovolatelka namítá, že odvolací soud
nepostupoval řádně v souladu s § 120 občanského soudního řádu. Poukazovala na
to, že si žalovaný koupil v relativně krátké době po zániku SJM byt a dům. Tyto
nemovitosti pořídil, aniž by si peníze půjčoval. Z toho žalobkyně dovozuje, že
ke dni zániku SJM musely existovat úspory v řádu stovek tisíc korun. Nebylo jí
však známo, kde se úspory nacházely ani nebyla schopna vyčíslit jejich přesnou
výši. Proto navrhla provést důkazy, z nichž by bylo možné tyto údaje zjistit.
Šlo zejména o dotazy na zaměstnavatele žalovaného, finanční úřad, Českou správu
sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovnu. Odvolací soud doplnil dokazování
dotazem u dvou bank, které žalobkyně specifikovala, ale ostatní navržené důkazy
neprovedl. Kdyby navržené důkazy provedl, mohly být zjištěny okolnosti
prokazující rozsahu majetku ve společném jmění manželů, který by byl předmětem
řízení a vypořádání. Je přitom zřejmé, že žádný z důvodů pro odmítnutí
provedení důkazu nebyl dán. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaný se stručně vyjádřil v tom smyslu, že výrok I. napadeného rozsudku také
neshledává správným, byť z jiných důvodů než žalobkyně. Rozsudek soudu prvního
stupně oproti ní shledává věcně správným. Souhlasí s návrhem žalobkyně v tom
rozsahu, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. 1. 2014 a rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno do 29. 9. 2017 (srovnej článek II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb. a článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Ačkoliv pochybení při zjišťování skutkového stavu jsou ve své podstatě vadou
řízení, dovolatelka obsahově dovoláním vystihuje otázku procesního práva
[srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo
3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo
4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]; dovolací soud shledal v této otázce
dovolání přípustným a zároveň důvodným, neboť se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud předesílá, že v rámci přezkumné činnosti (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.) není oprávněn přezkoumávat zjištěný skutkový stav, a proto přezkumnou
činnost omezil toliko na otázku, zdali odvolací soud stran uvedených výhrad
postupoval při zjišťování skutkového stavu v souladu s procesními předpisy.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Věcně správné soudní rozhodnutí předpokládá, že je nejdříve náležitě zjištěn
skutkový stav [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV.
ÚS 57/04 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1128/2013 (uveřejněný pod č. C 15 103 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen
„Soubor“)]. Nejsou-li rozhodná tvrzení mezi účastníky nesporná, nebo nevyplývá-
li ze zákona jiná výluka z dokazování, je třeba k prokázání správnosti
skutkových tvrzení provést dokazování. Je přitom nepřípustné a rovněž rozporné
s právem na spravedlivý proces, když je učiněn skutkový závěr bez řádně
provedeného dokazování nebo když se důkazy hodnotí, aniž by byly provedeny
[nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08 (uveřejněný
v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 86)]. Povinnost k řádnému
provedení dokazování leží primárně na soudu prvního stupně (§ 219a odst. 2 o.
s. ř.), nicméně v mezích odvolacího přezkumu může provést dokazování i odvolací
soud (§ 213 a 213b o. s. ř.). Ať dokazování provádí soud prvního stupně či soud
odvolací, je soud povinen své rozhodnutí založit na skutkovém stavu zjištěném v
souladu se zákonem, přičemž v odůvodnění soudního rozhodnutí má ozřejmit, které
skutečnosti má soud za prokázané, které naopak nikoliv, o které důkazy opřel
svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy a jaký závěr o skutkovém stavu učinil (§ 157 odst. 2
o. s. ř.). Absence odůvodnění rozhodnutí soudu s náležitostmi vyplývajícími z §
157 odst. 2 o. s. ř. je způsobilá založit důvodnou výhradu nesprávného řešení
otázky procesního práva z hlediska náležitostí soudního rozhodnutí [k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo
3332/2015 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Z judikatury Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na
spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod)
odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto
rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem
vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení,
jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba
provést. Jinými slovy rozhodující soud není povinen provést všechny navržené
důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení
vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z
jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých
skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu
obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srovnej
např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne
30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS
2568/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na
spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu
spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou
nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou
relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro
dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky
[srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS
2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz)].
V posuzovaném případě žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně v
podání ze dne 4. 2. 2014 (č. l. 344) navrhuje, aby si soud vyžádal výpisy z
účtu žalovaného; mimoto dále žádá, aby se soud obrátil „na katastr nemovitostí“
a vyžádal si kupní smlouvu na nemovitosti pořízené protistranou za poslední tři
roky, popř. výpisy veškerých příjmů před rozvodem, zmiňuje též výplatní pásky
žalovaného. V odvolacím řízení soud žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení (č. l.
615); konkrétně měla označit banky, o nichž tvrdí, že u nich byl před zánikem
SJM veden účet na jméno žalovaného. Na výzvu žalobkyně reagovala podáním ze dne
14. 12. 2016 nazvaným jako doplnění odvolání (č. l. 619); v něm označila dvě
bankovní instituce, jejichž služeb žalovaný využíval (Česká spořitelna a
Raiffeisenbank), dále uvedla, že měl žalovaný sjednané „stavební spoření u
Lišky“, a navrhla, aby si soud vyžádal daňová přiznání žalovaného od finančního
úřadu a následně, aby si vyžádal od tehdejších zaměstnavatelů (jejichž
orientační výčet uvádí) informaci o tom, na jaký účet byla mzda či plat
zasílány; zmiňuje také výslužné od České správy sociálního zabezpečení. Návrhy
na předložení daňových přiznání žalovaného a zprávy zdravotní pojišťovny o
zaměstnavatelích žalovaného uplatnil také zmocněnec žalobkyně na jednání
konaném dne 18. 1. 2017 (č. l. 643).
Odvolací soud provedl důkaz vyžádanými výpisy z účtů z bank (Česká spořitelna a
Raiffeisenbank); ostatní navržené důkazní prostředky však v průběhu řízení
neprovedl a ani se s důkazními návrhy v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak
nevypořádal.
Jelikož se odvolací soud za situace, kdy byly navrženy další důkazy k prokázání
tvrzené skutečnosti (úspor žalovaného), s důkazními návrhy žalobkyně žádným
způsobem nevypořádal, dopustil se procesní vady, která mohla mít za následek
nesprávné právní posouzení věci. Tvrzená námitka postupu odvolacího soudu v
rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu tak byla uplatněna právem.
Dovolací soud zdůrazňuje, že v procesní situaci, kdy se odvolací soud
navrženými důkazy nijak nezabýval a jejich neprovedení v odůvodnění rozhodnutí
nevysvětlil, je dovolací přezkum omezen výhradně na tento procesní aspekt věci
a nemůže se jakkoliv (ani v obecné rovině) vyjádřit k věcné stránce této části
žalobkyní uplatněného nároku. Proto také žádným způsobem nepředjímá, zda jsou
jednotlivé navržené důkazy procesně přípustné, důvodné či potřebné pro vyřešení
daného sporu a jakým způsobem se mohou promítnout do rozhodnutí ve věci samé a
určení rozsahu společného jmění manželů. Vyřešení otázky, jak s tzv.
opomenutými důkazy naložit, proto bude předmětem dalšího řízení před odvolacím
soudem. Teprve poté, kdy se odvolací soud bude těmito důkazy věcně zabývat,
bude možno posoudit věcnou správnost jeho procesního, resp. hmotněprávního
posouzení věci.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku zrušil (kasačním
rozhodnutím zůstal nedotčen výrok odvolacího soudu o prominutí pořádkové
pokuty) a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu
řízení.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku,
která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že
shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší
současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný pod č. C 5 768 v
Souboru)].
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu