23 Cdo 171/2025

23 Cdo 171/2025-299

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně J. V., zastoupené Mgr. Tomášem Krejsou, advokátem se sídlem v Praze, Národní 60/28, proti žalovanému J. D., zastoupenému JUDr. Michalou Kosovou, advokátkou se sídlem v Praze, Staroměstské náměstí 929/8, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 280/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2024, č. j. 21 Co 193/2024-235, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.

vlastnicí ve výroku blíže specifikované nemovitosti (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III).

2. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jelikož odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení následujících otázek: a) „zda jsou v řízení de iure přípustným důkazem a přípustným podkladem pro zpracování znaleckého posudku lékařské zprávy a zdravotnická dokumentace pořízené při poskytování zdravotních služeb na základě poskytnutí informovaného souhlasu osobou, která dle zjištění a závěru soudu v daném řízení nebyla schopna posoudit obsah a důsledky právního jednání v inkriminovaném období pro existující duševní poruchu; b) zda lze na základě lékařských zpráv lékařů z vyšetření či léčby somatických potíží a tělesného stavu pacienta indikovat a diagnostikovat onemocnění duševního charakteru včetně vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie post mortem posuzované osoby a zda tak lze učinit tehdy, absentuje-li jakékoli klinické psychiatrické vyšetření posuzované osoby za jejího života lékařem specialistou v oboru psychiatrie; c) zda je rozhodnutí o neplatnosti právního jednání rozhodnutím sui generis o omezení svéprávnosti jednající osoby a je oprávněným zásahem do ústavně garantovaného práva mít způsobilosti; d) jaká je časová či věcná, je-li vůbec, hranice možnosti domáhat se určení neplatnosti právního jednání z důvodu duševní poruchy jednající osoby post mortem žalobou na určení vlastnického práva z hlediska ochrany práv druhé smluvní strany a ostatních osob přímo i nepřímo dotčených takovým právním jednáním.“

4. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá.

5. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že navrhuje, aby bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.

6. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaného rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

10. Dovolání není přípustné.

11. Dovolatel namítá [otázka shora pod písm. a)], že jestliže by byla paní D. pro duševní poruchu nezpůsobilá k právnímu jednání v okamžiku darování, pak nemohla být pro takovou duševní poruchu způsobilá k relevantnímu vyjádření se a poskytnutí informovaného souhlasu k léčbě jako takové a k navrhovanému způsobu léčby, k provedení lékařského zákroku, k přijetí do zdravotnického či jiného zařízení, setrvání v něm i propuštění z něj. Bylo-li tomu tak, pak by v takovém případě byly (a jsou) veškeré lékařské záznamy a veškerá zdravotnická dokumentace pořízeny v rozporu se zákonem, a jsou dle názoru dovolatele jako důkaz a podklad jak pro znalecký posudek a revizní znalecký posudek, tak pro rozhodnutí nepřípustné.

12. Dovolatel však přehlíží, že v nyní projednávané věci se odvolací soud nikterak nezabýval dovolatelem předestřenou otázkou způsobilosti „k relevantnímu vyjádření se a poskytnutí informovaného souhlasu k léčbě jako takové a k navrhovanému způsobu léčby, k provedení lékařského zákroku, k přijetí do zdravotnického či jiného zařízení, setrvání v něm i propuštění z něj“, když určující pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo toliko řešení otázky, zda byla paní D. způsobilá dne 18. 12. 2017 uzavřít darovací smlouvu. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).

13. Dále dovolací soud dodává, že k případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení takové vady nezakládá.

14. Dovolatel je toho názoru, že nalézací soudy pouze převzaly závěry znaleckých posudků, zkonstatovaly jejich úplnost, správnost a přesvědčivost, aniž by znalecké nálezy a znalecké závěry v nich obsažené konfrontovaly s obsahem podkladových materiálů, zejména listinných důkazů – lékařských zpráv, a aniž by se vypořádaly především s vytýkanou věcnou irelevantností lékařských zpráv pro závěr o duševní poruše.

15. Ve vztahu k otázce hodnocení znaleckých posudků (k níž směřuje značná část dovolací argumentace) je rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena v závěru, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01).

16. V nyní projednávané věci odvolací soud konstatoval, že se zcela ztotožňuje se způsobem, jímž soud prvního stupně hodnotil důkazy, včetně důkazů znaleckými posudky, kdy znalecké posudky byly hodnoceny ve vztahu k ostatním důkazům a soud prvního stupně se zabýval i hodnocením jejich přesvědčivosti. Odvolací soud se dále vyjádřil k reviznímu posudku, shrnul, jakým způsobem se tento posudek vyslovil k dalším v řízení vypracovaným znaleckým posudkům (kdy se přiklonil k závěrům znaleckého posudku MUDr. Divácké) a jak se např. vypořádal s rozporností některých výpovědí před soudem prvního stupně. Dle odvolacího soudu závěry znaleckých posudků, z nichž soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel, byly založeny na komplexních informacích o chování paní D. čerpajících nikoliv pouze z diagnóz uvedených v lékařských zprávách, nýbrž ze spisového materiálu obsahujícího i anekdotické informace o chování paní D. v každodenním životě. Dle odvolacího soudu znalkyně i znalecký ústav výslovně dospěly k relevantním závěrům o předestřených skutkových otázkách. Závěry revizního znaleckého posudku i posudku MUDr. Divácké považoval odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za přesvědčivé, logicky a fundovaně odůvodněné a zcela jednoznačné. Úvahy, jimiž byly znalkyně a znalecký ústav při vypracování posudků vedeny, z nich byly patrné. Znalkyně i znalecký ústav čerpaly z rozsáhlé zdravotnické dokumentace i spisového materiálu, v níž byly obsaženy podrobné výpovědi osob, jež v relevantní době přicházely do kontaktu s paní D. Uvedeným posouzením se odvolací soud od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nikterak neodchýlil.

17. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka shora vymezená pod písm. b), v souvislosti s níž dovolatel namítá, že veškeré lékařské zprávy předložené v tomto řízení byly vyhotoveny lékaři, kteří vyšetřovali, léčili paní D. nebo jí poskytovali jiné zdravotní služby v odvětvích, která se zabývají somatickými potížemi, poraněními a nemocemi, a soustředili se tedy na zdravotní stav paní D. ve vztahu k jinému zdravotnímu problému, přičemž žádný z těchto ošetřujících lékařů – specialistů nevyhodnotil stav paní D. za hodný zvláštního psychiatrického vyšetření či dokonce za hodný omezení její svéprávnosti.

Dovolatel dále uvádí, že dle jeho názoru je správné právní posouzení projednávané věci takové, že právní jednání paní D. spočívající v darování dle darovací smlouvy ze dne 18. 12. 2017 není neplatné, neboť v řízení nebylo a nemohlo být prokázáno, že ke dni podpisu a uzavření darovací smlouvy trpěla duševní poruchou, která by ji činila neschopnou právně jednat ve smyslu § 581, věty druhé, zákona č. 89/2012 Sb, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). 18. Jak Nejvyšší soud shrnul například v usnesení ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 24 Cdo 3333/2024, není ničím výjimečným, že znalci z odvětví psychiatrie posuzují jednání mnohdy již nežijící osoby v inkriminovaném období i při absenci odpovídající zdravotní dokumentace vztahující se k posuzovanému období. To však neznamená, že i v těchto případech nelze dospět ke znaleckému závěru, že posuzovaná osoba (zůstavitel) v předmětném období byla stižena duševní poruchou a její ovládací (určovací) a (nebo) rozpoznávací schopnosti byly zcela či podstatně vymizelé, což má relevanci pro následný závěr rozhodujícího soudu o neplatnosti předmětného právního jednání podle § 581 o. z. 19. V nyní projednávané věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že paní D. trpěla v době uzavření předmětné darovací smlouvy středně těžkou demencí, což způsobilo, že nebyla schopna posoudit obsah a důsledky právního jednání spočívajícího v uzavření této smlouvy. Dovolatel svými námitkami polemizuje se závěry znaleckých posudků a zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 však nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3492/2021). 20. K odkazům dovolatele na závěry rozhodovací praxe týkající se tzv. důkazního standardu pro prokázání jednání v duševní poruše dovolací soud uvádí, že Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, zdůraznil, že „shledává důkazní standard ‚zcela jednoznačného skutkového závěru‘ a ‚bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti‘ používaný v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu pro prokázání jednání v duševní poruše za účelem zneplatnění takového jednání za nadměrně vysoký. Takový standard narušuje spravedlivou rovnováhu mezi zmíněnými relevantními protichůdnými zájmy a v důsledku porušuje právo na ochranu majetku osob s duševním postižením, pokud daným jednáním byl negativně zasažen majetek těchto osob“. Uzavřel přitom, že „spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat. Pro učinění závěru o dosažení této vysoké míry pravděpodobnosti soudy rozhodující o aplikaci § 581 věty druhé nového občanského zákoníku musí pečlivě posoudit všechny v tomto ohledu relevantní okolnosti a důkazy“. Nejvyšší soud v později vydaných rozhodnutích (např. dovolatelem odkazovaný rozsudek ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, dále usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, nebo rozsudek ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015) vyložil, že judikatura Nejvyššího soudu nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci § 38 odst. 2 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 (obdobně nyní ustanovení § 581 věta druhá o. z.) lze přistoupit pouze na základě stoprocentně zjištěného skutku (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 24 Cdo 966/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1084/2024). V nyní řešené věci odvolací soud konstatoval, že znalecké posudky byly hodnoceny ve vztahu k ostatním důkazům, soud prvního stupně se zabýval i hodnocením jejich přesvědčivosti, přičemž závěry jak revizního znaleckého posudku, tak posudku MUDr. Divácké jsou zcela jednoznačné, nikoliv toliko předpokládané či pravděpodobné. Uvedeným závěrům ustálené rozhodovací praxe rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje. 21. Odvolacím soudem učiněné závěry pak nejsou v rozporu ani s dovolatelem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011, jímž dovolací soud reagoval na situaci, kdy znalcem učiněný odborný závěr o duševním stavu posuzované osoby, učiněný tehdy bez patřičných skutkových podkladů, byl toliko hypotetický. Přiléhavý pak není ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3401/2021, vydaný v situaci, kdy soudy učiněný závěr o neplatnosti právního jednání nebyl posouzen v kontextu ostatních provedených důkazů a z nich učiněných zjištění a kdy soudy nezjistily způsobem nevzbuzujícím rozumnou pochybnost, zdali duševní postižení v době uzavření smlouvy dárci reálně bránilo právně jednat. Ani o takový případ v nyní řešené věci nejde. K námitkám dovolatele lze rovněž uvést, že závěr, že dne 18. 12. 2017 byla dárkyně stižena takovou duševní poruchou, která ji činila neschopnou uzavřít darovací smlouvu, není (nemusí být) bez dalšího zpochybněn ani tím, že za života dárkyně nebylo přes duševní poruchu přistoupeno k omezení její svéprávnosti a že byla případně respektována i jí činěná rozhodnutí v rámci léčby (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3293/2024). 22. Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky shora vymezené pod písm. c) a d), když dovolatel přehlíží, že podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. například již výše uvedené usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1524/2023). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). 23. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 24. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 4. 2025

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu