23 Cdo 3492/2021-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci
žalobce F. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem
Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, proti
žalované Beskydské divadlo Nový Jičín, příspěvková organizace, se sídlem v
Novém Jičíně, Divadelní 873/5, identifikační číslo osoby 00096334, zastoupené
JUDr. Tomášem Panáčkem, advokátem se sídlem ve Fulneku, Sborová 81, o zaplacení
25 194 Kč s příslušenstvím a o určení autorství, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 5 C 6/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2021, č. j. 4 Co 10/2021-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
právního zástupce žalované.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 10. 2020, č. j. 5 C 6/2019-82,
zastavil řízení v rozsahu částky 2 258 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl
žalobu v rozsahu částky 15 647,60 Kč s příslušenstvím, částky 402,50 Kč s
příslušenstvím, 9,75% úroku z prodlení z částky 6 885,90 Kč za dobu prodlení od
20. 1. 2019 do 27. 1. 2019 včetně, a v rozsahu určení, že L. S. je autorem
divadelních inscenací XY, XY a XY, které vytvořil se souborem tzv. XY jako
režisér na základě literárního textu stejných divadelních her, čímž vznikla
samostatná umělecká díla (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 6 885,90 Kč s 9,75% úrokem z prodlení z téže částky od 28. 1. 2019 do zaplacení (výrok III). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky (výrok IV) a o povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek z určovací
žaloby (výrok V). K odvolání žalobce (proti výroku II v části, v níž soud prvního stupně zamítl
žalobu na určení, a proti navazujícím výrokům IV a V) odvolací soud rozsudkem v
záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku II, jímž byla
zamítnuta žaloba na určení, že L. S. je autorem divadelních inscenací XY, XY a
XY, které tvořil se souborem tzv. XY jako režisér na základě literárního textu
stejných divadelních her, čímž vznikla samostatná umělecká díla, a ve výrocích
III, IV, a V potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s
tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje přitom dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí soudu
prvního stupně i odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva,
která nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešena. Dovolatel
navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, kterým
potvrdil zamítnutí žaloby na určení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu i
soudu prvního stupně a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné
odmítl. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím
řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.). Po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje
zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237
o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria
přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost
zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti
dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Současně je
třeba zdůraznit, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody,
včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných
důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže. Dovolání není přípustné. Otázka formulovaná dovolatelem, zda „je možné, aby divadelní inscenace, která v
době svého vzniku (před 1. 12. 2000) naplňovala znaky autorského díla, nebyla
najednou v důsledku znění § 67 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb. za autorské dílo
považována“, dovolání přípustným nečiní. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého pro
úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jsou
relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž
řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26
Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Na otázce formulované dovolatelem napadené rozhodnutí odvolacího soudu
nespočívá, což vyplývá již z toho, že odpověď na ni je současně závislá na
vlastním závěru dovolatele, jenž odvolací soud neučinil a jenž dovolatel činí
součástí této otázky. Proto neřešil-li odvolací soud otázku, zda předmětné
divadelní inscenace naplňovaly v době svého vzniku (dle tvrzení dovolatele v
době před 1. 12. 2000) znaky autorského díla, pak rozhodnutí odvolacího soudu
nemůže být logicky závislé ani na takto na dovolatelem podmíněné otázce
směřující k posouzení ztráty již nabytých autorských práv. Předkládá-li dále dovolatel k řešení otázku, „podle jakého právního předpisu se
má posuzovat, zda je nějaký umělecký artefakt autorským dílem, zda podle
předpisu v době svého vzniku nebo podle nějakého jiného předpisu“, pak ani tato
nemůže založit přípustnost dovolání. Formulace (smysl této) otázky je totiž
založena na tvrzení (skutkovém závěru) dovolatele, že předmětné divadelní
inscenace byly vytvořeny před účinností nového autorského zákona č.
121/2000
Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně
některých zákonů, která nastala dnem 1. 12. 2000. Tato otázka tedy vychází ze
skutkových závěrů, které při řešení dané věci odvolací soud (ani soud prvního
stupně) neučinil (což se podává z odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího a
soudu prvního stupně). Ze skutkových zjištění, která nemohou být v dovolacím
řízení přezkoumávána, nevyplývá, kdy byly předmětné divadelní inscenace
vytvořeny, zda za účinnosti předchozího autorského zákona č. 35/1965 Sb., o
literárních, vědeckých a uměleckých dílech, či současného zákona č. 121/2000
Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně
některých zákonů. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při úvaze,
zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli
z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů
(případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Dovolací soud ve svém rozhodování opakovaně dovodil, že předestírá-li dovolatel
vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu
odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo
5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018,
sp. zn. 23 Cdo 5859/2017). Pro úplnost pak dovolací soud uvádí, že divadelní režie (výsledek činnosti
divadelního režiséra provádějícího dramatické dílo) byl i v poměrech dříve
platného autorského zákona č. 35/1965 Sb. považován za umělecký výkon, nikoliv
za autorské dílo. Ani dle ustanovení tohoto zákona nepředstavovalo režírování
dramatického díla tvůrčí činnost autorské povahy, neboť se svojí povahou jedná
o zprostředkování vnímání dramatického díla veřejnosti (srov. rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 19. 11. 2001, sp. zn. 3 Co 22/2001, uveřejněný pod číslem
70/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za účinnosti současného
autorského zákona se rozhodovací praxe dovolacího soudu přiklonila ke stejnému
řešení této otázky v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 27
Cdo 159/2020, a sp. zn. 27 Cdo 940/2020. Nejvyšší soud zde konstatoval, že nemá
žádné pochybnosti o tom, že výkon (divadelního) režiséra je podle § 67 zákona
č. 121/2000 Sb. uměleckým výkonem, nikoliv autorským dílem, a že režisér je
výkonným umělcem. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat jeho výkonu.