[1] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 10. 2019, č. j. 74 C 2/2018-76, zamítl žalobu o zaplacení 3.000 Kč s příslušenstvím
(výrok I.), zamítl žalobu o určení, že „Ladislav Smoljak je autorem divadelní
inscenace (koncepce) Švestka a Dlouhý, Široký a Krátkozraký, které vytvořil se
souborem tzv. Divadla Járy Cimrmana, jako režisér na základě zpracování
literárního textu divadelní hry Švestka a Dlouhý, Široký a Krátkozraký, kterých
je společně se Zdeňkem Svěrákem spoluautorem“ (výrok II.), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok III.). [2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší
soud v rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozsudku v
části, jíž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I.,
odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), jako objektivně nepřípustné ve smyslu § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř., neboť v této části bylo předmětem řízení peněžité plnění
nepřevyšující 50.000 Kč, přičemž ve věci nešlo o vztah ze spotřebitelské
smlouvy ani o pracovněprávní vztah. [4] Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné. [5] Dovolatel podle obsahu dovolání otevírá jedinou otázku, a to zda
výsledkem činnosti divadelního režiséra je autorské dílo, či umělecký výkon. Odpověď na tuto otázku přitom plyne ze zcela jasného, výkladové potíže
nepřipouštějícího znění § 67 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském,
o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský
zákon). [6] Nejvyšší soud (na rozdíl od dovolatele) nemá žádné pochybnosti o
tom, že výkon (divadelního) režiséra je podle § 67 autorského zákona uměleckým
výkonem, nikoliv autorským dílem, a že režisér je výkonným umělcem (srov. též
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2001, sp. zn. 3 Co 22/2001,
uveřejněný pod číslem 70/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož
závěry jsou použitelné i v poměrech autorského zákona). [7] Nejvyšší soud není povinen (jak se dovolatel mylně domnívá) položit
Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, jestli „brání čl. 2 písm. a) a
čl. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001, o
harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v
informační společnosti, tomu, aby vnitrostátní právní úprava upírala
autorskoprávní ochranu divadelním inscenacím, které byly vytvořeny divadelním
režisérem“. [8] Povinnost vnitrostátního soudu přihlížet k obsahu směrnice, pokud
vykládá a používá relevantní pravidla vnitrostátního práva, je omezena obecnými
právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné
účinnosti, a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra
legem (viz obdobně rozsudky Soudního dvora Evropské Unie ze dne 16. 6.
2005, ve
věci C-105/03, trestní řízení proti M. P., body 44 a 47, ze dne 4. 7. 2006, ve
věci C-212/04, K. A., bod 110, ze dne 15. 4. 2008, ve věci C-268/06, Impact,
bod 100, ze dne 24. 1. 2012, ve věci C-282/10, D., bod 25, a ze dne 15. 1. 2014, ve věci C-176/12, Association de médiation sociale, bod 39, stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, bod 38, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 21
Cdo 2513/2014, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 29
Cdo 293/2017, bod 38). [9] Jelikož by jiný výklad, než který je uveden v odstavci [6], byl
výkladem contra legem, nemůže být odpověď na dovolatelem vymezenou otázku
unijního práva významná (relevantní) pro řešení daného případu, a proto
povinnost položit Soudnímu dvoru Evropské Unie předběžnou otázku národní soud,
proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek, nestíhá (srov. rozsudek
Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81, Srl CILFIT a
Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanit?, či usnesení velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod číslem 29/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). [10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.