21 Cdo 2513/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce doc. RNDr. J. M., CSc., zastoupeného JUDr. Patrikem
Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33, proti žalované
Masarykově univerzitě se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí č. 617/9, IČO
00216224, o určení, zda byly splněny podmínky pro sjednání pracovního poměru na
dobu určitou, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 66/2011, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2014
č. j. 15 Co 134/2013-89, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. listopadu
2012 č. j. 49 C 66/2011-60 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 31. 3. 2011 domáhal,
aby bylo určeno, že „pro sjednání trvání pracovního poměru mezi účastníky na
dobu určitou od 1. 2. 2010 do 31. 1. 2011 nebyly splněny podmínky uvedené v
odstavcích 2 až 4 paragrafu 39 zákoníku práce“. Žalobu zdůvodnil zejména tím,
že pracoval u žalované na katedře biologie pedagogické fakulty v pracovním
poměru, založeném pracovní smlouvou ze dne 13. 5. 1991, nejdříve jako odborný
asistent a od 1. 6. 1998 jako docent, a že jeho pracovní poměr, sjednaný na
dobu určitou do 15. 5. 1992, byl opakovaně prodlužován pozdějšími „dodatky k
pracovní smlouvě“, naposledy dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 8. 10.
2009, kterou byl pracovní poměr prodloužen do 31. 1. 2011. Žalobce má za to, že
pro sjednání trvání pracovního poměru na dobu určitou od 1. 2. 2010 do 31. 1.
2011 nebyly splněny podmínky uvedené v ustanoveních § 39 odst. 2 až 4 zákoníku
práce, neboť předmětná změna byla sjednána po více než dvou letech po vzniku
pracovního poměru a její účinnosti bezprostředně předcházel tentýž pracovní
poměr, že žádný zvláštní právní předpis v daném případě účinně nezakládá
výjimku z obecné zásady pracovního práva, že pracovní poměr „je na dobu
neurčitou“, když odkaz uvedený v ustanovení § 39 odst. 3 písm. a) zákoníku
práce je podle judikatury Soudního dvora Evropské unie v rozporu se směrnicí
Rady 1999/70/ES, že žádný zvláštní právní předpis k datu účinnosti předmětné
změny nestanovil pracovní poměr na dobu určitou jako podmínku pro vznik dalších
práv, že důvodem pro sjednání trvání pracovního poměru na dobu určitou nebyla
náhrada dočasně nepřítomného zaměstnance na dobu překážek v práci na straně
zaměstnance, že nebyly dány vážné provozní důvody na straně zaměstnavatele,
které by byly vymezeny v písemné dohodě zaměstnavatele s odborovou organizací,
a že nebyly ani důvody spočívající ve zvláštní povaze práce, kterou má
zaměstnanec vykonávat, jež by byly vymezeny v takové dohodě. Dodal, že dopisem
doručeným dne 31. 1. 2011 sdělil děkanovi pedagogické fakulty žalované, že trvá
na tom, aby jej žalovaná dále zaměstnávala.
Žalovaná zejména namítala, že dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 8. 10.
2009 byla s žalobcem uzavřena v souladu s ustanovením § 39 odst. 3 písm. a)
zákoníku práce účinným v době uzavření dohody, neboť ustanovení omezující délku
doby určité, na kterou bylo možné sjednat pracovní poměr mezi týmiž účastníky,
se nevztahovalo na případy, kdy zvláštní právní předpis – v daném případě zákon
o důchodovém pojištění – stanovil pracovní poměr na dobu určitou jako podmínku
pro vznik dalších práv. Kromě toho se na pracovní poměr žalobce omezení délky
doby určité podle ustanovení § 39 odst. 2 zákoníku práce nevztahovalo také
proto, že s akademickými pracovníky, mezi něž žalobce patřil, byl pracovní
poměr uzavírán na dobu určitou podle zákona o vysokých školách, který je
zvláštním právním předpisem.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 11. 2012 č. j. 49 C 66/2011-60 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 11.080,- Kč k rukám advokáta JUDr. Patrika Matyáška, PhD. Poté, co
dovodil, že žaloba byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 39 odst. 5
zákoníku práce, shledal, že pro posouzení věci je rozhodné, zda je třeba
„aplikovat právo striktně v rozsahu zákonného rámce úpravy platné v České
republice“, nebo zda je třeba zvolit eurokonformní výklad, když z důvodu
včasného neplnění závazku ze směrnice Rady 1999/70/ES byl způsoben faktický
stav, kdy doba trvání pracovního poměru žalobce na dobou určitou vyplývala
jednak z „tehdy platného“ ustanovení § 37 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, jednak z ustanovení § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých
školách, přičemž tyto předpisy neobsahovaly žádná účinná opatření proti
zneužití řetězení pracovních poměrů na dobu určitou. Uvedl, že s účinností od
1. 1. 2010 byl sice změněn zákon č. 111/1998 Sb. tak, že stanovil určité
podmínky pro sjednávání pracovního poměru akademických pracovníků na dobu
určitou spočívající v četnosti opakování a v délce trvání pracovního poměru,
avšak že tato úprava se nevztahovala na akademického pracovníka „v postavení
docent“, kterým byl žalobce, a že podmínka pracovního poměru na dobu určitou
nejdéle na dobu jednoho roku podle ustanovení § 37 zákona č. 155/1995 Sb. byla
zrušena zákonem č. 306/2008 Sb. s účinností od 1. 1. 2010. Vzhledem k tomu, že
vnitrostátní právní úprava v době sjednání poslední změny pracovního poměru
účastníků na dobu určitou neobsahovala ve vztahu k žalobci žádná opatření k
předcházení zneužití pracovního poměru na dobu určitou, dospěl soud prvního
stupně k závěru, že „z hlediska eurokonformního výkladu“ nelze použít
ustanovení § 39 odst. 3 zákoníku práce obsahující odkaz na zvláštní zákony,
když pracovní poměr žalobce na dobu určitou byl sjednáván opakovaně, pracovní
poměry na sebe bezprostředně navazovaly a celková doba trvání pracovního poměru
dosáhla více než dvou let, a že s ohledem na faktickou délku trvání pracovního
poměru a skutečnost, že poslední změna pracovního poměru na dobu určitou nebyla
„ospravedlněna podmínkou pro vznik dalších práv“, se v případě žalobce jedná o
pracovní poměr na dobu neurčitou, neboť „jiný závěr soudu by byl v rozporu s
judikaturou Soudního dvora Evropského unie a nebyl by eurokonformní“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 2. 2014 č. j. 15
Co 134/2013-89 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé,
změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení 9.712,- Kč k rukám advokáta JUDr. Patrika
Matyáška, Ph.D., a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě
nákladů odvolacího řízení 6.776,- Kč k rukám advokáta JUDr. Patrika Matyáška,
Ph.D. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že vzhledem k ustanovení § 39
odst. 3 písm. a) zákoníku práce může být uzavírání pracovního poměru na dobu
určitou zvláštním právním předpisem upraveno odlišně od ustanovení § 39 odst. 2
zákoníku práce, avšak že i v těchto zvláštních právních předpisech je třeba
vycházet z požadavků a zásad vymezených ve směrnici Rady 1999/70/ES. Zdůraznil,
že žalovaná nesdělila žádný relevantní důvod, který by „opravňoval zvláštní
zákon, týkající se akademických pracovníků, upravit trvání pracovních poměrů na
dobu určitou jinak, než je uvedeno v zákoníku práce“. Uvedl, že cílem
pracovních poměrů akademických pracovníků je, aby zde byly osoby, které
„zajišťují vysokoškolskou výuku v dané specializaci pro studenty vysokých škol,
popř. též k zajištění vědeckých úkolů a cílů“, avšak že délka trvání jejich
pracovních poměrů nemůže negativně ani pozitivně ovlivnit přípravu
vysokoškolských studentů na budoucí povolání, a pokud odlišná úprava trvání
pracovních poměrů na dobu určitou podle zvláštního právního předpisu měla mít
za cíl „jednodušší způsob výměny akademických pracovníků či zbavení se jich“,
je tento cíl v rozporu se smyslem směrnice Rady 1999/70/ES. Shodně se soudem
prvního stupně dospěl rovněž k závěru, že ustanovení § 70 odst. 4 zákona č.
111/1998 Sb. bylo v rozporu se směrnicí Rady 1999/70/ES, neboť v době, kdy
podle ustanovení § 39 odst. 2 zákoníku práce bylo trvání pracovního poměru na
dobu určitou omezeno u všech zaměstnanců nejvýše na dobu dvou let, zákon č.
111/1998 Sb. jako zvláštní předpis upravoval opakování („řetězení“) pracovních
poměrů na dobu určitou „v mnohem širším měřítku, než které se vztahovalo na
ostatní zaměstnance“, a že „tento postup zvláštního předpisu“ ani nebyl na
místě, neboť neexistují objektivní důvody (tj. specifická povaha pracovních
poměrů akademických pracovníků), pro které by akademičtí pracovníci měli mít
„horší pracovní podmínky a nejisté postavení z hlediska jistoty trvání
pracovního poměru oproti jiným zaměstnancům“. Uzavřel, že kvalita
vysokoškolských učitelů není odvislá od úpravy trvání jejich pracovních poměrů
a že ani u dalších úkolů vysokých škol nejsou objektivně dány důvody pro to,
aby u akademických pracovníků bylo opakovaně přistupováno k uzavírání
pracovních poměrů na dobu určitou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
soud svým výkladem popřel obecně platné právní zásady výkladu, zejména zásadu
právní jistoty, zásadu zákazu zpětné účinnosti a zásadu nepřípustnosti výkladu
contra legem, neboť výkladem o „nepoužití“ ustanovení § 39 odst. 3 zákoníku
práce (zcela zjevně contra legem) dospěl fakticky k popření ustanovení
speciálního zákona, a to ustanovení § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb.,
přestože zrušení ustanovení zákona nespadá do pravomoci soudů a takový postup
není přípustný ani v případě, že by výsledku předepsaného směrnicí nebylo možné
dosáhnout výkladem; v takovém případě „zajišťuje právo Společenství (při
splnění stanovených podmínek) satisfakci tím, že ukládá členskému státu
povinnost nahradit škodu vzniklou jednotlivci neprovedením směrnice“. Žalovaná
má za to, že i v případě „nepoužití“ ustanovení § 39 odst. 3 zákoníku práce
zůstává platnost a účinnost ustanovení § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb.
nedotčena, neboť platnost a účinnost zvláštního právního předpisu není závislá
na odkazovacím ustanovení předpisu obecného. Dovolatelka uvádí, že postup soudu
se dostal do rozporu s „doktrínou přímého a nepřímého účinku směrnic Rady EU“,
neboť soud fakticky uplatnil přímý účinek takového ustanovení směrnice, které
přímý účinek mít nemůže, a že soud presumoval bez jakékoliv důkazní opory
zneužití tzv. řetězení pracovních smluv na dobu určitou ze strany žalované, aby
mohl na daný případ směrnici Rady 1999/70/ES aplikovat. Žalovaná navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobce nejprve navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, neboť v
dovolání neuvedla „žádnou určitou právní otázku, na níž závisí výrok napadených
rozhodnutí“, a poté navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl, neboť
„soudy obou stupňů shodně neviděly jinou možnost, než nalézt právo s využitím
výkladu teleologického a systematického, omezující smluvní volnost dle
ustanovení § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb. ve znění před jeho odklizením z
právního řádu (to se stalo k 31. 12. 2011), s opřením se o ustanovení § 39
odst. 2 zákoníku práce, které plně vyhovuje ústavnímu standardu i unijnímu
právu, zachovavše integritu práva zaměstnance na přiměřenou stabilitu
pracovního poměru (coby součást triády práva na práci), do kterého mu bez
závažných, zákonem aprobovaných důvodů (§ 39 odst. 2 zákoníku práce), zasáhl
žalovaný veřejný zaměstnavatel“. Poukázal na to, že v judikatuře Soudního dvora
Evropské unie lze nalézt rozhodnutí, které vybízí národní soud k výkladu contra
legem v případě, kdy byla vnitrostátní norma v rozporu s (neimplementovanou)
unijní směrnicí, jež má nepřímý účinek (věc Merleasing C-106/89), a že rovněž
Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3402/13-1 výslovně
označil (v souvislosti s výkladem pojmu „dobré mravy“) „výklad praeter legem i
výklad contra legem jako za určitých okolností přípustný a vhodný v podmínkách
České republiky“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce
pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 13. 5. 1991 od 16. 5.
1991 v pracovním poměru, který byl uzavřen na dobu určitou do 15. 5. 1992.
Dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 15. 4. 1992 byl pracovní poměr žalobce
u žalované sjednán na dobu neurčitou, dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne
8. 7. 1994 byl pracovní poměr s účinností od 1. 10. 1994 sjednán na dobu do 30.
9. 1998, dohodou ze dne 15. 6. 1998 byl prodloužen do 31. 8. 2003, dohodou ze
dne 24. 6. 1998 bylo změněno pracovní zařazení žalobce z „funkce odborný
asistent“ na „funkci docent“, dohodou ze dne 23. 6. 2003 byl pracovní poměr
prodloužen do 31. 8. 2008, dohodou ze dne 19. 12. 2007 byla doba trvání
pracovního poměru sjednaného na dobu určitou do 31. 8. 2008 změněna na dobu
určitou do 31. 1. 2008 z důvodu odchodu žalobce do starobního důchodu, který mu
byl přiznán od 1. 2. 2008, dohodou ze dne 27. 1. 2008 byl pracovní poměr
prodloužen do 31. 1. 2009, dohodou ze dne 27. 1. 2009 byl prodloužen do 31. 1.
2010 a dohodou ze dne 8. 10. 2009 byl prodloužen do 31. 1. 2011. Žalobce
oznámil žalované dopisem doručeným jí dne 31. 1. 2011, že trvá na tom, aby ho
nadále zaměstnávala.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné
na vyřešení otázky hmotného práva, zda u akademických pracovníků vysokých škol,
na které se vztahoval zákon č. 111/1998 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009,
byla možnost opakovaného sjednávání pracovního poměru na dobu určitou omezena
ustanovením § 39 odst. 2 zákoníku práce. Protože tato právní otázka v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaná uzavřela se
žalobcem poslední dohodu o prodloužení pracovního poměru dne 8. 10. 2009 –
podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb.,
č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu
Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č.
294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009
Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 10. 2009 (dále jen „zák.
práce“), a zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění
dalších zákonů, ve znění zákonů č. 210/2000 Sb., č. 147/2001 Sb., č. 362/2003
Sb., č. 96/2004 Sb., č. 121/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 473/2004 Sb., č.
562/2004 Sb., č. 342/2005 Sb., č. 552/2005 Sb., č. 161/2006 Sb., č. 165/2006
Sb., č. 624/2006 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 189/2008 Sb. a č.
110/2009 Sb., tedy podle zákona o vysokých školách ve znění účinném do 31. 12.
2009 (dále jen „zákon o vysokých školách“).
Podle právní úpravy obsažené v ustanovení § 39 zák. práce (účinné až do 31. 12.
2009) bylo možné trvání pracovního poměru mezi týmiž účastníky sjednat celkem
na dobu nejvýše 2 let ode dne vzniku tohoto pracovního poměru, což platilo i
pro každý další pracovní poměr na dobu určitou sjednaný v uvedené době mezi
týmiž účastníky; uplynula-li však od skončení předchozího pracovního poměru na
dobu určitou doba delší než 6 měsíců, k předchozímu pracovnímu poměru na dobu
určitou mezi týmiž účastníky se dále nepřihlíželo (§ 39 odst. 2 zák. práce).
Uvedené omezení se nevztahovalo na případy, kdy docházelo k pracovnímu poměru
na dobu určitou podle zvláštního právního předpisu nebo kdy zvláštní právní
předpis stanovil pracovní poměr na dobu určitou jako podmínku pro vznik dalších
práv [§ 39 odst. 3 písm. a) zák. práce] anebo z důvodu náhrady dočasně
nepřítomného zaměstnance na dobu překážek v práci na straně zaměstnance [§ 39
odst. 3 písm. b) zák. práce]. Uvedené omezení se rovněž neuplatnilo v případě,
že byly dány vážné provozní důvody na straně zaměstnavatele nebo důvody
spočívající ve zvláštní povaze práce, kterou měl zaměstnanec vykonávat, jež
byly blíže vymezeny v písemné dohodě zaměstnavatele s odborovou organizací,
kterou bylo možné nahradit vnitřním předpisem v případě, že u zaměstnavatele
nepůsobila odborová organizace; ustanovení § 51 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 v tomto případě nebylo možné
použít (srov. § 39 odst. 4 zák. práce). Sjednal-li zaměstnavatel se
zaměstnancem trvání pracovního poměru na dobu určitou, ačkoliv nebyly splněny
tyto omezující podmínky (stanovené v § 39 odst. 2 až 4 zák. práce), a oznámil-
li zaměstnanec před uplynutím sjednané doby písemně zaměstnavateli, že trvá na
tom, aby ho dále zaměstnával, platilo, že se jednalo o pracovní poměr na dobu
neurčitou; návrh na určení, zda byly splněny podmínky uvedené v § 30 odst. 2 až
4 zák. práce, mohl jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu
nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit uplynutím
sjednané doby (§ 39 odst. 5 zák. práce).
Uvedená právní úprava (s účinností od 1. 3. 2004 obsažená již v předchozím
zákoníku práce, tj. v zákoně č. 65/1965 Sb. ve znění zákona č. 46/2004 Sb.,
účinném do 31. 12. 2006), jejímž účelem bylo zamezit bezdůvodnému opakování
uzavírání nebo prodlužování pracovních poměrů na dobu určitou mezi týmiž
účastníky (tzv. řetězení pracovních poměrů na dobu určitou), byla přijata s
ohledem na směrnici Rady 1999/70/ES o rámcové dohodě o pracovních poměrech na
dobu určitou uzavřené mezi Evropskou unií konfederací průmyslu a zaměstnavatelů
(UNICE), Evropským střediskem veřejných produktů (CEEP) a Evropskou konfederací
odborových svazů (EKOS) [dále jen „směrnice Rady 1999/70/ES“]. V ustanovení 5
bodu 1 této rámcové dohody, která je přílohou uvedené směrnice, bylo stanoveno,
že k předcházení zneužití vznikajícímu využitím po sobě jdoucích pracovních
smluv nebo poměrů na dobu určitou, pokud žádná právní opatření pro předcházení
zneužití neexistují, zavedou členské státy po konzultaci se sociálními
partnery, v souladu s vnitrostátními právními předpisy, kolektivními smlouvami
nebo zvyklostmi, nebo sociální partneři, způsobem, který přihlédne k potřebám
specifických odvětví nebo kategorií zaměstnanců, jedno nebo více z
následujících opatření: a) objektivní důvody ospravedlňující obnovení těchto
pracovních smluv a poměrů; b) maximální celkové trvání po sobě jdoucích
pracovních smluv a poměrů na dobu určitou; c) počet obnovení těchto smluv a
poměrů. Podle ustanovení 5 bodu 2 rámcové dohody členské státy po konzultaci se
sociálními partnery nebo sociální partneři případně stanoví podmínky, za jakých
jsou pracovní smlouvy nebo poměry na dobu určitou a) považovány za „po sobě
jdoucí“, b) považovány za uzavřené na dobu neurčitou.
Pracovněprávní vztahy akademických pracovníků vysokých škol, mezi které patřil
i žalobce (srov. § 70 odst. 2 zákona o vysokých školách), se řídí zákoníkem
práce, jen jestliže zvláštní právní předpis nestanoví jinak (srov. § 5 odst. 5
zák. práce). Zvláštním právním předpisem týkajícím se pracovněprávních vztahů
akademických pracovníků vysokých škol je zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých
školách a o změně a doplnění dalších zákonů, který (ve znění účinném do 31. 12.
2009) stanovil, že pracovní poměr akademických pracovníků lze sjednat na dobu
určitou, zpravidla v délce pěti let, a že pracovní poměr na dobu určitou lze
sjednat opakovaně nebo dohodou účastníků prodlužovat na dobu delší, než je
uvedena v předchozí větě (srov. § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách).
Jednalo-li se proto o pracovní poměr na dobu určitou uzavřený mezi vysokou
školou a jejím akademickým pracovníkem podle ustanovení § 70 odst. 4 zákona o
vysokých školách, který byl zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení §
39 odst. 3 písm. a) zák. práce, omezení uvedené v ustanovení § 39 odst. 2 zák.
práce se na tento pracovní poměr nevztahovalo.
Z uvedeného, vztaženo na projednávanou věc, vyplývá, že pracovní poměr mezi
žalovanou a žalobcem, který byl jejím akademickým pracovníkem, uzavřený
pracovní smlouvou ze dne 13. 5. 1991 na dobu určitou a od 1. 10. 1994 do 31. 1.
2010 opakovaně prodlužovaný, mohl být dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne
8. 10. 2009 znovu prodloužen (do 31. 1. 2011), aniž by musely být respektovány
podmínky pro trvání pracovního poměru mezi týmiž účastníky uvedené v ustanovení
§ 39 odst. 2 zák. práce, a že se proto žalobce nemohl úspěšně domáhat určení
podle ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce, že tyto podmínky nebyly splněny.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že ustanovení § 70 odst. 4
zákona o vysokých školách, podle něhož bylo postupováno při prodloužení
pracovního poměru žalobce a žalované dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 8.
10. 2009, nebylo v souladu se směrnicí Rady 1999/70/ES, neboť do něj nebylo
promítnuto žádné z opatření k předcházení zneužití vznikajícímu využitím po
sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou u akademických
pracovníků vysokých škol, stanovených touto směrnicí, která neobsahuje žádnou
výjimku týkající se uvedených pracovníků.
Směrnice je jako jeden z pramenů práva Evropské unie definována v článku 288
Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve článek 249 Smlouvy o založení
Evropských společenství a ještě předtím článek 189 Smlouvy o založení
evropského společenství) jako „závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud
jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se
ponechává vnitrostátním orgánům“. Na rozdíl od přímo použitelného nařízení je
možnost přímého účinku směrnice jako právního aktu Evropské unie podmíněna
nedostatečnou nebo chybějící implementací (je vyloučeno, aby soud jakkoli
uvažoval o přímém účinku směrnice, jestliže předtím dospěl k závěru, že byla
řádně implementována do vnitrostátního práva), uplynutím implementační lhůty a
dostatečně přesným a bezpodmínečným ustanovením směrnice; všechny tyto podmínky
přitom musí být splněny současně (k přímému účinku směrnic srov. zejména
rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 12. 1974, Van Duyn, 41/74,
Recueil, str. 1337 a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 4. 1979,
Ratti, 148/78, Recueil, str. 1629). Bez zřetele k tomu, zda jsou splněny
všechny uvedené podmínky pro přímý účinek směrnice, je však přímý účinek
směrnice vyloučen, jde-li o tzv. horizontální přímý účinek směrnice, tedy o
situaci, kdy by měl být přímý účinek směrnice uplatněn ve sporu mezi
jednotlivci (srov. v judikatuře Soudního dvora Evropské unie rozsudek ze dne
26. 2. 1986, Marshall, 152/84, Recueil, str. 723 a rozsudek ze dne 14. 7. 1994,
Faccini Dori, C-91/92, Recueil, str. 1-3325).
Nepřímým účinkem směrnice se obecně rozumí povinnost vykládat vnitrostátní
právo souladně s jejím zněním a účelem (požadavek eurokonformního výkladu)
[srov. například rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 10. 2004,
Pfeiffer a další, C-397/01 až C-403/01, Sbírka rozhodnutí, str. 1-8835, a v něm
vyslovený závěr, že zásada výkladu vnitrostátního práva v souladu s právem
Evropských společenství se neomezuje na pouhý výklad znění těchto ustanovení,
nýbrž vyžaduje, aby vnitrostátní soud vzal v úvahu celé vnitrostátní právo za
účelem posouzení, nakolik může být uplatněno způsobem, který nevede k výsledku,
jenž je v rozporu s výsledkem zamýšleným směrnicí]. Povinnost souladného
výkladu však nachází své meze ve výkladových metodách, neboť vnitrostátní
orgány nejsou nuceny jít nad rámec výkladových metod, které jsou uznávány v
jejich právu (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 7. 2006, K.
A., C-212/04, Sbírka rozhodnutí, str. 1-6057, podle něhož zásada konformního
výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich
pravomoci, tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody
výkladu jím uznané tak, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k
výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí). Další mezí
nepřímého účinku směrnice je respekt k obecným právním zásadám, které souladný
(eurokonformní) výklad nemůže porušovat; vnitrostátní orgán aplikace práva není
rovněž povinován k souladnému (eurokonformnímu) výkladu, který by byl contra
legem [srov. již zmíněný rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 7.
2006 ve věci K. A. a v něm uvedený závěr, že povinnost vnitrostátního soudu
přihlížet k obsahu směrnice, pokud vykládá a používá relevantní pravidla
vnitrostátního práva, je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou
právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, a že nemůže sloužit jako
základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem, nebo rozsudek Soudního
dvora Evropské unie (velkého senátu) ze dne 15. 1. 2014, Association de
médiation sociale, C-176/12].
V případě, že výsledku předepsaného směrnicí nelze dosáhnout výkladem, ukládá
právo Evropské unie členským státům, aby nahradily škody, které vznikly
jednotlivcům z důvodu neprovedení směrnice, jsou-li splněny podmínky, že cílem
dotčené směrnice je přiznání práv jednotlivcům, že obsah těchto práv je
identifikovatelný na základě ustanovení uvedené směrnice a že je dána příčinná
souvislost mezi porušením povinnosti ze strany členského státu a vzniklou
škodou (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. 11. 1991,
Francovich a další, C-6/90 a C-9/90, Recueil, str. I-5357 nebo rozsudek
Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 7. 1994, Faccini Dori, C-91/92,
Recueil, str. I-3325).
Ustanovení 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, která je
přílohou směrnice Rady 1999/70/ES, jejímž účelem je – jak vyplývá z článku 1
této směrnice – provedení uvedené rámcové dohody, nemá přímý účinek, a to již
proto, že k takovému účinku není splněna podmínka dostatečné přesnosti a
bezpodmínečnosti uvedeného ustanovení (srov. též rozsudek Soudního dvora
Evropské unie ze dne 4. 7. 2006 ve věci K. A., který se týká výkladu rámcové
dohody o pracovních poměrech na dobu určitou). Ve vztahu k ustanovení § 70
odst. 4 zákona o vysokých školách nemá uvedené ustanovení směrnice Rady
1999/70/ES obsažené v její příloze ani nepřímý účinek, neboť ustanovení § 70
odst. 4 zákona o vysokých školách, které umožňovalo opakované sjednávání a
prodlužování pracovního poměru u akademických pracovníků vysokých škol bez
jakéhokoli omezení, bylo v rozporu se zněním a účelem směrnice, a proto jeho
eurokonformní výklad, který by nebyl contra legem, není možný. Okolnost, že ve
vztahu k akademickým pracovníkům vysokých škol nelze výkladem ustanovení § 70
odst. 4 zákona o vysokých školách dosáhnout výsledku předepsaného směrnicí Rady
1999/70/ES, však nemůže vést k závěru, že ustanovení § 70 odst. 4 zákona o
vysokých školách nebylo možné na trvání pracovního poměru u akademických
pracovníků vysokých škol – a tedy ani na dohodu o změně pracovní smlouvy
uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou dne 8. 10. 2009, kterou byl jejich pracovní
poměr znovu prodloužen (do 31. 1. 2011) - použít. Uvedené ustanovení zákona o
vysokých školách bylo až do 31. 12. 2009 součástí právního řádu České
republiky, a proto bylo až do pozbytí jeho účinnosti novelou zákona o vysokých
školách provedenou zákonem č. 110/2009 Sb. třeba – přes rozpor tohoto
ustanovení se zněním a účelem směrnice Rady 1999/70/ES – postupovat při
sjednávání a prodlužování pracovního poměru akademických pracovníků vysokých
škol uzavřeného na dobu určitou podle něj a nikoliv podle ustanovení § 39 odst.
2 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu