29 Cdo 293/2017-2223
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelek a) VENTEN MANAGEMENT LIMITED, se sídlem v Larnace, Inomenon Ethon
50, 6042, Kyperská republika, registrační číslo 108344, zastoupené Mgr. Radimem
Smolenem, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, b)
LEXBURG ENTERPRISES LIMITED, se sídlem v Larnace, Arch. Makariou iii 9, 6017,
Kyperská republika, registrační číslo 135194, zastoupené Mgr. Ing. Petrem
Nevolou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Kolkovně 921/3, PSČ 110 00, c)
Shepherd Investments International Ltd., se sídlem v Road Town, HWR Services,
Craigmuir Chambers, P. O. Box 71, Tortola, Britské Panenské ostrovy, a d) Stark
International, se sídlem v Hamiltonu, Arthur Morris, Christensen & Co., Century
House, 31 Richmond Road, HM 8, Bermudské ostrovy, společně zastoupených JUDr.
Pavlem Širokým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00,
za účasti TELEFONICA SA, se sídlem v Madridu, Gran Via 28, 28013, Španělské
království, registrační číslo 000012387, zastoupené Mgr. Karolínou Horákovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, PSČ 110 00, o
přezkoumání přiměřenosti ceny akcií v povinné nabídce převzetí, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 20/2006, o dovolání společnosti
TELEFONICA SA proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2016, č. j. 7
Cmo 504/2014-1840, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 30. 9. 2016, č. j. 7
Cmo 504/2014-1894, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2016, č. j. 7 Cmo 504/2014-1840,
ve znění usnesení téhož soudu ze dne 30. 9. 2016, č. j. 7 Cmo 504/2014-1894, se
– s výjimkou výroků I. 2, IV. a V. – ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
[1] Navrhovatelky se vůči společnosti TELEFONICA SA (dále jen
„společnost Telefonica“) domáhají doplacení rozdílu mezi přiměřenou cenou a
cenou uvedenou v povinné nabídce převzetí (dále jen „nabídka převzetí“), kterou
jim jako tehdejším akcionářkám společnosti ČESKÝ TELECOM, a. s. (nyní O2 Czech
Republic a. s.), identifikační číslo osoby 60193336 (dále jen „cílová
společnost“), učinila společnost Telefonica. [2] Jde o nároky na doplacení částek ve výši:
1) 644.280.000 Kč, jde-li o navrhovatelku VENTEN MANAGEMENT LIMITED
(dále jen „společnost Venten“),
2) 227.760.000 Kč, jde-li o navrhovatelku LEXBURG ENTERPRISES LIMITED
(dále jen „společnost Lexburg“),
3) 57.021.400 Kč, jde-li o navrhovatelku Shepherd Investments
International Ltd. (dále jen „společnost Shepherd“), a
4) 22.555.600 Kč, jde-li o navrhovatelku Stark International (dále jen
„společnost Stark“). [3] Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 2014, č. j. 30 Cm
20/2006-1483:
1) zamítl návrh společnosti Venten na zaplacení 664.280.000 Kč s
příslušenstvím (výrok I.),
2) zamítl návrh společnosti Lexburg na zaplacení 227.760.000 Kč s
příslušenstvím (výrok II.),
3) zamítl návrh společnosti Shepherd na zaplacení 57.021.400 Kč s
příslušenstvím (výrok III.),
4) zamítl návrh společnosti Stark na zaplacení 22.555.600 Kč s
příslušenstvím (výrok IV.) a
5) rozhodl o nákladech řízení (výrok V. až XI.). [4] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
poté, kdy Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2011, č. j. 7 Cmo
261/2010-975, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2010, č. j. 30 Cm 20/2006-737, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. [5] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Cílová společnost měla v obchodním rejstříku od 9. 9. 1995 do 14. 11. 2012 zapsaný základní kapitál ve výši 32.208.990.000 Kč. 2) Základní kapitál cílové společnosti byl od 12. 9. 2001 do 23. 8. 2010
rozdělen na:
a. 1 akcii na jméno o jmenovité hodnotě 1.000 Kč se zvláštními právy a
b. 322.089.890 akcií na majitele o jmenovité hodnotě 100 Kč (dále jen
„kmenové akcie“). 3) Dne 16. 6. 2005 nabyla společnost Telefonica od Fondu národního
majetku České republiky kmenové akcie odpovídající 51,1% podílu na cílové
společnosti. Společnost Telefonica nabyla kmenové akcie za cenu 502 Kč za akcii
(dále jen „prémiová cena“). 4) Společnost Telefonica učinila akcionářům cílové společnosti (se
souhlasem Komise pro cenné papíry) nabídku převzetí, jejíž závaznost byla
stanovena na dobu od 30. 7. do 19. 9. 2005, za cenu 456 Kč za jednu kmenovou
akcii (dále jen „cena uvedená v nabídce převzetí“). 5) Přiměřenost ceny uvedené v nabídce převzetí byla doložena posudkem
znalce Ing. Petra Šímy ze dne 18. 7. 2005, který uvedl, že přiměřená cena za
jednu kmenovou akcii činí 437,60 Kč. 6) Navrhovatelky nabídku převzetí přijaly a převedly na společnost
Telefonica:
a. společnost Venten 8.260.000 kmenových akcií,
b. společnost Lexburg 2.920.000 kmenových akcií,
c. společnost Shepherd 1.082.000 kmenových akcií a
d. společnost Stark 428.000 kmenových akcií.
7) Vážený průměr z cen, za něž byly uskutečněny obchody s kmenovými
akciemi v době 6 měsíců před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí, činil
443,25 Kč (dále jen „vážený průměr cen“). [6] Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou možného použití
směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/25/ES ze dne 21. 4. 2004, o
nabídkách převzetí (Úřední věstník Evropské unie L 142, 30. 4. 2004, s. 12–23,
zvláštní vydání v českém jazyce: kapitola 17, svazek 2, s. 20–31) [dále jen
„směrnice o nabídkách převzetí“]. Vzal v úvahu, že rozhodné znění § 183c zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), vychází z odkazu
na upravený návrh třinácté směrnice o právu obchodních společností vztahující
se k nabídkám převzetí ze dne 13. 12. 1997 (Úřední věstník Evropských
společenství, C 378, 13. 12. 1997, s. 10–19) [dále jen „návrh třinácté
směrnice“]. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 160/2006, nicméně uvedl, že „nelze hovořit o vadném implementování“
směrnice o nabídkách převzetí, neboť „ta v roce 2000 ve své podobě ještě
neexistovala a původní pracovní návrh neobsahující způsob stanovení přiměřené
ceny doznal ještě několika změn.“ Transpoziční lhůta uplynula (teprve) 20. 5. 2006, a proto nelze „účinky“ směrnice o nabídkách převzetí „dovodit“. [7] Při věcném posouzení přiměřenosti ceny uvedené v nabídce převzetí
vyšel soud z toho, že základním kritériem pro stanovení přiměřené ceny je
vážený průměr z cen, za něž byly uskutečněny obchody s kmenovými akciemi v době
6 měsíců před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí. Přesto je nutné
respektovat, že přiměřeností ceny neměl zákonodárce na mysli „stanovení zcela
přesné ceny hodnoty akcie, jež je předmětem nabídky převzetí.“ Doložil-li tedy
přiměřenost ceny uvedené v nabídce znalec s tím, že přiměřená cena za jednu
kmenovou akcii je 437,60 Kč, přiblížil se váženému průměru cen, přičemž šlo o
cenu, která nebyla nižší než prémiová cena snížená o 15 %. [8] Soud prvního stupně uzavřel, že byla-li navrhovatelkám vyplacena
cena uvedená v nabídce převzetí, nemají nárok na doplacení požadovaného plnění. [9] Proti usnesení soudu prvního stupně podaly všechny navrhovatelky
odvolání. [10] Poté, kdy podáním datovaným 17. 9. 2014 (č. l. 1672) společnosti
Shepherd a Stark vzaly svá odvolání zpět, vůči nim Městský soud v Praze
usnesením ze dne 23. 9. 2014, č. j. 30 Cm 20/2006-1676, zastavil odvolací
řízení. [11] Usnesením ze dne 5. 8. 2016, č. j. 7 Cmo 504/2014-1840, ve znění
usnesení ze dne 30. 9. 2016, č. j. 7 Cmo 504/2014-1894, Vrchní soud v Praze k
odvolání společností Venten a Lexburg
1) změnil výrok I. a II. usnesení soudu prvního stupně tak, že
a. společnost Telefonica je povinna zaplatit společnosti Venten
644.280.000 Kč s příslušenstvím,
b. společnost Telefonica je povinna zaplatit společnosti Lexburg
227.760.000 Kč s příslušenstvím,
2) potvrdil výrok IX. usnesení soudu prvního stupně,
3) změnil výrok X.
usnesení soudu prvního stupně tak, že společnosti
Telefonica uložil, aby státu nahradila náklady řízení ve výši 75.250,10 Kč
(první výrok), a
4) rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech
odvolacího řízení (výrok druhý až šestý). [12] Odvolací soud se nejdříve zabýval otázkou účinků směrnice o
nabídkách převzetí. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo
160/2006 dospěl k závěru, že ke směrnici o nabídkách převzetí musí přihlédnout. Přitom uvedl, že tento závěr není v rozporu se zásadou předvídatelnosti (jak
namítala společnost Telefonica), neboť tzv. nepravá retroaktivita je zásadně
akceptovatelná (k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/05). [13] Poté konstatoval, že § 183c obch. zák. (v rozhodném znění) je třeba
vykládat tak, že prémiovou cenu nelze snížit až o 15 % (ačkoli odchylku
nevylučují stanovy), neboť by šlo o „excesivní a diskriminační výjimku z
principu zakotveného směrnicí o nabídkách převzetí“. Nemožnost snížit prémiovou
cenu přitom podle názoru odvolacího soudu vyplývá i ze zásady rovnosti, kterou
je třeba respektovat při výkladu všech ustanovení obchodního zákoníku. [14] Ohledně pravidel pro doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v
nabídce převzetí a přiměřenou cenou odvolací soud uvedl, že pro stanovení
(výše) doplatku neplatí zákonná pravidla uvedená v § 183c odst. 3 obch. zák. Akcionář sice má právo na doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce
převzetí a přiměřenou cenou, pravidla stanovená § 183c odst. 3 obch. zák. však
dopadají výhradně na cenu uvedenou v nabídce převzetí. K tomu odvolací soud
dodal, že i kdyby tyto závěry neplatily, musí se přiměřená cena vždy rovnat
prémiové ceně, a „určí-li tak znalecký posudek v rámci soudního přezkumu
přiměřenosti protiplnění, může být i vyšší.“
[15] Nato se odvolací soud zabýval závěry jednotlivých znaleckých
posudků a vysvětlil, z jakých důvodů vycházel z posudku společnosti Expert
Group s. r. o., který stanovil jako přiměřenou cenu částku 535 Kč za kmenovou
akcii. Přitom (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010) zdůraznil, že základem pro stanovení přiměřené ceny
kmenových akcií by měla být (podobně jako u práva výkupu účastnických cenných
papírů) hodnota podniku cílové společnosti. Poznamenal, že při určení přiměřené
ceny kmenových akcií vzal v úvahu dividendy, jež byly cílovou společností
vypláceny v letech následujících poté, kdy byla nabídka převzetí realizována. [16] Jelikož společnosti Venten a Lexburg považovaly za přiměřenou cenu
(nižší) částku 534 Kč, odvolací soud změnil výroky I. a II. usnesení soudu
prvního stupně tak, že jejich žalobám v plném rozsahu vyhověl. [17] Společnost Telefonica podala dovolání proti:
1) prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud
změnil výrok I., II. a X. usnesení soudu prvního stupně,
2) druhému výroku usnesení odvolacího soudu,
3) třetímu výroku usnesení odvolacího soudu a
4) šestému výroku usnesení odvolacího soudu. [18] Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o § 237 zákona č.
99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že
napadené usnesení odvolacího soudu závisí na řešení otázek hmotného a
procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny, a sice otázek, zda:
1) v řízení o doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a
přiměřenou cenou má být přiměřená cena určena podle kritérií § 183c odst. 3
obch. zák.,
2) je možné vyložit § 183c obch. zák. tak, že přiměřenou cenou je vždy
nejméně prémiová cena,
3) je v souladu s právem účastníka na spravedlivý proces, pokud soud
založí rozhodnutí na jediném znaleckém posudku, ačkoli závěry posudku odporují
závěrům znalce ustanoveného soudem.
[19] Dovolatelka namítá, že napadené usnesení spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (uplatňujíc dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s.
ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v napadené části
změnil tak, že návrh společností Venten a Lexburg zamítne a dovolatelce přizná
náhradu nákladů řízení, popřípadě aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v
napadených částech zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení s tím, že nařídí, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát
(neboť došlo k závažným vadám).
[20] Závěr odvolacího soudu, podle něhož pro stanovení doplatku mezi
cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou neplatí pravidla uvedená v
§ 183c odst. 3 obch. zák., podle dovolatelky odporuje dikci tohoto ustanovení,
které předpokládá existenci jediné přiměřené ceny. V řízení o doplacení rozdílu
mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou se nelze vyhnout
hodnocení kritérií uvedených v § 183c odst. 3 obch. zák. Opačný výklad by vedl
k extrémní právní nejistotě. Mimoto je napadené právní posouzení věci ze strany
odvolacího soudu v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo
160/2006, v němž dovolací soud nerozlišoval mezi různými přiměřenými cenami
(stejný závěr vyplývá ostatně také z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4946/2010, či ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo
2256/2013). [21] Dovolatelka napadá také názor odvolacího soudu, podle něhož
přiměřená cena nesmí být nižší než prémiová cena. Uvádí, že nebyla naplněna ani
jedna ze tří základních podmínek pro eurokonformní výklad stanovených v
ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, a odkazuje (mimo jiné) na
rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 4. 7. 2006, Adeneler a další,
C-212/04, bod 113 [dále jen „rozsudek Adeneler a další“], stanovisko Nejvyššího
soudu ze dne 9. 10. 2013, Cpjn 200/2011 (uveřejněné pod číslem 79/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2012, sp. zn. 8 Afs 69/2011, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 31. 8. 2012, sp. zn. 8 As 67/2012. [22] Dovolatelka poukazuje na to, že směrnice o nabídkách převzetí
nebyla v rozhodném období transponována, a zdůrazňuje, že transpoziční lhůta
uplynula teprve 20. 5. 2006. Výklad, podle kterého nesmí být přiměřená cena
nižší než prémiová cena, je v přímém rozporu s dikcí § 183c odst. 3 obch. zák.,
který umožňuje snížit prémiovou cenu až o 15 %. Nadto dovolatelka uvádí, že i
kdyby byl takový „eurokonformní výklad“ možný, bylo by nutné vycházet z
prémiové ceny, která činila 502 Kč (za jednu kmenovou akcii), nikoli z částky
535 Kč (za jednu kmenovou akcii), k níž dospěl odvolací soud. [23] Závěrem dovolatelka brojí proti postupu odvolacího soudu, který
vyšel z posudku společnosti Expert Group s. r. o. Uvádí, že tento znalecký
posudek byl zpracován na objednávku navrhovatelek, byl v rozporu se závěry
znalce ustanoveného soudem, obsahoval nejvyšší ocenění kmenových akcií a byl z
hlediska správnosti rozporován několika dalšími znaleckými posudky. Za této
situace má dovolatelka za nesprávný postup odvolacího soudu, který vyšel z
jediného znaleckého posudku a odmítl doplnit dokazování dalšími znaleckými
posudky. [24] Dovolatelka své dovolání opakovaně doplňovala celou řadou podání,
jimiž zpřesňovala argumentaci a reagovala na vyjádření společností Venten a
Lexburg. [25] Společnosti Venten a Lexburg se k dovolání dovolatelky opakovaně
vyjádřily v celé řadě podání. Uvedly, že argumentace odvolacího soudu (podle
níž pro stanovení výše doplatku neplatí zákonná pravidla uvedená v § 183c odst. 3 obch. zák.) není významná, neboť odvolací soud uvedl, že i kdyby tyto závěry
neplatily, nesměla by být přiměřená cena nižší než prémiová cena. [26] K otázce účinků směrnice o nabídkách převzetí společnosti Venten a
Lexburg uvedly (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13), že bylo povinností soudu volit při více interpretačních
metodách tu, která bude v souladu s právem Evropské unie.
Společnosti Venten a
Lexburg dodaly, že touto povinností byly soudy vázány i před uplynutím
transpoziční lhůty, a odkázaly na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne
23. 4. 2009, VTB-VAB NV, C-261/07, a Galatea BVBA, C-299/07 (dále jen „rozsudek
VTB-VAB“). [27] Dále zdůraznily, že se nikdy nedovolávaly přímých účinků směrnice o
nabídkách převzetí, nýbrž (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Odo 160/2006) jejích nepřímých účinků. [28] Závěrem se společnosti Venten a Lexburg vyjádřily nesouhlasně k
námitce dovolatelky, podle které bylo právní posouzení věci ze strany
odvolacího soudu nesprávné, když své rozhodnutí založil na jediném znaleckém
posudku, ačkoli závěry tohoto znaleckého posudku odporují závěrům znalce
ustanoveného soudem. [29] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení (níže
specifikovaných) otázek výkladu § 183c obch. zák., při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání
je i důvodné. [30] S ohledem na okamžik vzniku nabídkové povinnosti společnosti
Telefonica, která nabyla kmenové akcie odpovídající 51,1% podílu na cílové
společnosti dne 16. 6. 2005, jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodná
ustanovení § 183b obch. zák. ve znění zákona č. 554/2004 Sb. a § 183c obch. zák. ve znění zákona č. 257/2004 Sb. [31] Podle § 183b odst. 1 obch. zák. jsou-li účastnické cenné papíry
cílové společnosti kótované, je akcionář, který získá buď sám nebo společně s
jinými osobami jednáním ve shodě (§ 66b) podíl na hlasovacích právech, který mu
umožňuje ovládnutí společnosti (§ 66a), povinen do 60 dnů ode dne, který
následuje po dnu, v němž akcionář tento podíl získá nebo překročí, učinit
nabídku převzetí všem vlastníkům účastnických cenných papírů cílové
společnosti. Podá-li tento akcionář žádost podle odstavce 8 nebo 11, prodlužuje
se tato lhůta o dobu 20 pracovních dnů. Stejnou povinnost má i akcionář a osoby
jednající s ním ve shodě, jejichž podíl na účastnických cenných papírech nebo
hlasovacích právech získaný podle první věty dosáhne nebo překročí hranici dvou
třetin a tří čtvrtin hlasovacích práv. Povinnost učinit nabídku převzetí vzniká
dnem následujícím po dnu, v němž akcionář podíl, který tuto povinnost zakládá,
získá nebo překročí. [32] Podle § 183c odst. 3 obch. zák. cena nebo směnný poměr uvedené v
povinné nabídce převzetí musí být přiměřené hodnotě účastnických cenných
papírů. Při stanovení ceny pro účely povinné nabídky převzetí při ovládnutí
společnosti se přihlédne k váženému průměru z cen, za něž byly uskutečněny
obchody těmito cennými papíry v době 6 měsíců před vznikem povinnosti učinit
nabídku převzetí, které byly evidovány osobou oprávněnou k vedení centrální
evidence cenných papírů podle odstavce 4 (dále jen „průměrná cena“).
Jestliže
akcionář nebo osoba jednající s ním ve shodě nabyla v posledních 6 měsících
cenné papíry, které jsou předmětem nabídky převzetí, za cenu vyšší, než je
průměrná cena (dále jen „prémiová cena“), nesmí být cena navrhovaná v nabídce
převzetí nižší než prémiová cena snížená až o 15 %, jestliže stanovy tuto
odchylku nevylučují nebo nezpřísňují. Takto snížená prémiová cena nesmí být
nižší než průměrná cena. [33] Podle § 183c odst. 5 obch. zák. musí být přiměřenost ceny nebo
směnného poměru cenných papírů při povinné nabídce převzetí doložena posudkem
znalce. Přestože cena v povinné nabídce převzetí nebyla přiměřená, je smlouva
platná. Ten, kdo takovou nabídku převzetí přijal, je oprávněn domáhat se
doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou. Soudní rozhodnutí, jímž se přiznává právo na doplacení tohoto rozdílu, je co do
základu přiznaného práva pro navrhovatele závazné i vůči ostatním osobám, které
nabídku převzetí přijaly. [34] Článek 5 odst. 1 písm. a) návrhu třinácté směrnice určoval: „For
the purposes of the implementation of this Directive, Member States shall
ensure that the rules or other arrangements made pursuant to this Directive
respect the following principles: all holders of securities of an offeree
company who are in the same position are to be treated equally …“ (členské
státy mají pro účely implementace této směrnice zajistit, že zákonná ustanovení
a další opatření přijatá na základě této směrnice budou vycházet z principu,
podle něhož se všemi držiteli účastnických cenných papírů cílové společnosti,
kteří jsou ve stejném postavení, má být zacházeno rovnocenně … ). [35] Podle čl. 5 odst. 1 směrnice o nabídkách převzetí pokud fyzická či
právnická osoba v důsledku toho, že je sama nebo prostřednictvím osob
jednajících ve shodě s ní nabude, drží cenné papíry společnosti uvedené v čl. 1
odst. 1, které, po přičtení ke stávající držbě takových cenných papírů této
osoby a k držbám cenných papírů osob jednajících ve shodě s ní, této osobě
přímo či nepřímo dávají zvláštní procento hlasovacích práv v této společnosti,
a tím jí zajišťují ovládnutí této společnosti, zajistí členské státy, aby byla
tato osoba povinna učinit nabídku jako prostředek ochrany menšinových akcionářů
společnosti. Taková nabídka je co nejdříve adresována všem držitelům těchto
cenných papírů na všechny cenné papíry v jejich držení za spravedlivou cenu
definovanou v odstavci 4. [36] Podle čl. 5 odst. 4 směrnice o nabídkách převzetí se za
spravedlivou považuje nejvyšší cena, kterou za stejné cenné papíry zaplatí
předkladatel nabídky nebo osoby jednající ve shodě s ním v období, které určí
členské státy jako období nejméně šesti měsíců a nejvíce dvanáct měsíců před
nabídkou uvedenou v odstavci 1. Pokud po zveřejnění nabídky a před uzavřením
nabídky pro přijetí předkladatel nabídky nebo kterákoliv osoba jednající ve
shodě s ním koupí cenné papíry za cenu vyšší, než je cena nabídky, zvýší
předkladatel nabídky svou nabídku tak, aby nebyla nižší než nejvyšší cena
zaplacená za takto nabyté cenné papíry. [37] Podle čl. 21 odst.
1 věty první směrnice o nabídkách převzetí
uvedou členské státy v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení
souladu s touto směrnicí do 20. 5. 2006. [38] Z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie, respektive
Evropského soudního dvora (dále jen „Soudní dvůr“), se podává:
1) Směrnice zásadně nemůže sama o sobě zakládat povinnosti pro
jednotlivce, a nelze se jí tedy jako takové vůči němu dovolávat (viz zejména
rozsudky Soudního dvora ze dne 26. 2. 1986, Marshall, C-152/84, bod 48, ze dne
14. 7. 1994, Faccini Dori, C-91/92, bod 20, jakož i ze dne 5. 10. 2004,
Pfeiffer a další, C-397/01 až C-403/01, bod 108) [dál jen „rozsudek Marshall“,
„rozsudek Faccini Dori“ a „rozsudek Pfeiffer a další“]. Rozšíření možnosti
dovolávat se ustanovení neprovedené nebo nesprávně provedené směrnice na oblast
vztahů mezi jednotlivci by znamenalo přiznat Evropské unii pravomoc s okamžitým
účinkem stanovovat povinnosti k tíži jednotlivců, ačkoli má tuto možnost pouze
tam, kde má pravomoc přijímat nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek Faccini
Dori, bod 24). 2) I jasné, přesné a bezpodmínečné ustanovení směrnice, která má přiznat
práva nebo uložit povinnosti jednotlivcům, zásadně nemůže být jako takové
uplatňováno v rámci sporu probíhajícího výlučně mezi jednotlivci (viz rozsudek
Pfeiffer a další, bod 109, rozsudek Soudního dvora ze dne 24. 1. 2012,
Dominguez, C-282/10, bod 42, jakož i ze dne 15. 1. 2014, Association de
médiation sociale, C-176/12, bod 36). 3) Vnitrostátní soudy jsou při použití vnitrostátního práva povinny
vykládat vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a
účelu dotčené směrnice, aby tak dosáhly výsledku jí zamýšleného (viz zejména
rozsudek Pfeiffer a další, bod 113). Tato povinnost výkladu se týká všech
předpisů vnitrostátního práva, přijatých jak před směrnicí, o niž se jedná, tak
po ní (viz zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 11. 1990, Marleasing,
C-106/89, bod 8, a rozsudek Pfeiffer a další, bod 115). 4) Povinnost vnitrostátního soudu přihlížet k obsahu směrnice, pokud
vykládá a používá relevantní pravidla vnitrostátního práva, je omezena obecnými
právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné
účinnosti, a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra
legem (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 6. 2005, Pupino,
C-105/03, body 44 a 47) [dále jen „rozsudek Pupino“]. Zásada konformního
výkladu nicméně vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do
jejich pravomoci, tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí
metody výkladu jím uznané, tak, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a
došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (viz
rozsudek Pfeiffer a další, body 115, 116, 118 a 119). 5) Před uplynutím lhůty pro provedení směrnice nelze členským státům
vytýkat, že ještě do svého právního řádu nepřijaly opatření k jejímu provedení
(viz rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 12. 1997, Inter-Environnement Wallonie,
C-129/96, bod 43) [dále jen „rozsudek Inter-Environnement Wallonie“].
6) V případě opožděného provedení směrnice existuje obecná povinnost
vnitrostátních soudů vykládat vnitrostátní právo v souladu se směrnicí teprve
od doby, kdy uplynula lhůta pro její provedení (viz rozsudek Adeneler a další,
bod 115). 7) Povinnost členských států přijmout všechna opatření nezbytná k
dosažení výsledku stanoveného směrnicí je uložena všem vnitrostátním orgánům,
včetně soudů v rámci jejich pravomocí (viz zejména rozsudek Inter-Environnement
Wallonie, bod 40, a rozsudek Pfeiffer a další, bod 110). 8) V době běhu lhůty pro provedení směrnice se členské státy, jimž je
směrnice určena, musejí zdržet přijímání předpisů, které by mohly vážně ohrozit
výsledek stanovený touto směrnicí (rozsudek Inter-Environnement Wallonie, bod
45, a rozsudky Soudního dvora ze dne 8. 5. 2003, ATRAL, C-14/02, bod 58, ze dne
22. 11. 2005, Mangold, C-144/04, bod 67) [dále jen „rozsudek ATRAL“ a „rozsudek
Mangold“]. V tomto ohledu je nepodstatné, zda dotčené pravidlo vnitrostátního
práva přijaté po vstupu dotyčné směrnice v platnost směřuje k provedení této
směrnice, či nikoli (viz rozsudek ATRAL, bod 59, a rozsudek Mangold, bod 68). 9) Vzhledem k tomu, že všechny vnitrostátní orgány členských států
podléhají povinnosti zajistit úplný účinek ustanovení práva Společenství (viz
rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 11. 1991, Francovich a další, C-6/90 a
C-9/90, bod 32, rozsudek ze dne 13. 1. 2004, Kühne & Heitz, C-453/00, bod 20,
jakož i rozsudek Pfeiffer a další, bod 111), vztahuje se povinnost zdržet se
jednání, která by mohla vážně ohrozit výsledek stanovený směrnicí, i na
vnitrostátní soudy. 10) Od data, k němuž směrnice vstoupila v platnost, se soudy členského
státu musejí zdržet v co největším možném rozsahu výkladu vnitrostátního práva,
který by mohl vážně ohrozit dosažení cíle sledovaného směrnicí po uplynutí
lhůty pro její provedení (viz rozsudek Adeneler a další, bod 123, a rozsudek
VTB-VAB, bod 39). [39] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k § 183b a § 183c obch. zák. se podává:
1) Citovanou úpravu začlenil do obchodního zákoníku zákon č. 370/2000
Sb. s účinností od 1. 1. 2001. Před touto novelizací ustanovení § 183c odst. 3
obch. zák. určovalo, že pokud se povinný veřejný návrh smlouvy týkal veřejně
obchodovatelných akcií, musela být cena za jednu akcii stanovena alespoň jako
vážený průměr cen, které byly uveřejněny z obchodů uskutečněných na veřejných
trzích v době šesti měsíců přede dnem, kdy vznikla povinnost učinit veřejný
návrh smlouvy. Až do 31. 12. 2000 byl tedy vážený průměr cen z obchodů na
veřejných trzích jediným kritériem, od něhož se odvíjela výše minimální ceny
povinné nabídky převzetí podle ustanovení § 183b obch. zák. 2) Z důvodové zprávy k zákonu č. 370/2000 Sb. se podává, že cílem
novelizace nebyl zásadní koncepční odklon od způsobu zjišťování minimální ceny
povinné nabídky převzetí a kritérií, na jejichž základě má být tato cena
určena, nýbrž pouze dílčí korekce, umožňující lépe reflektovat konkrétní
okolnosti toho kterého případu.
Lze odkázat zejména na následující část zprávy:
„Vzhledem k nestandardnosti českého kapitálového trhu je jen obtížné
naformulovat přesná pravidla pro stanovení přiměřené ceny registrovaných
účastnických cenných papírů, a proto návrh zákona na rozdíl od stávající úpravy
nestanoví přesně postup při stanovení minimální ceny, jež musí být obsažena v
povinné nabídce převzetí, nýbrž pouze stanoví, že cena musí být přiměřená a
stanoví kritéria, k nimž se přihlíží při stanovení přiměřené ceny. Nadále se
bude přihlížet k váženému průměru cen z obchodů, jež se uskutečnily s těmito
cennými papíry v době posledních šesti měsíců před vznikem povinnosti učinit
nabídku převzetí, avšak na rozdíl od stávající právní úpravy nejen k obchodům
uskutečněným na veřejných trzích, ale k jakýmkoliv obchodům, které byly
evidovány ve Středisku cenných papírů v souladu s odstavcem 4 a požadavky
stanovenými zvláštními předpisy. Kromě toho se bude přihlížet k tzv. prémiové
ceně, tj. ceně, za kterou navrhovatel nabyl cenné papíry zúčastněné společnosti
v době posledních šesti měsíců, pokud je nabyl za cenu vyšší než tato cena
průměrná.“
3) Skutečnost, že novelizované znění § 183c odst. 3 obch. zák. nadále
ukládá přihlížet k váženému průměru z cen, za něž byly uskutečněny obchody
těmito cennými papíry v době šesti měsíců před vznikem povinnosti, které byly
evidovány Střediskem cenných papírů, potvrzuje závěr, že tento průměr zůstal i
po 1. 1. 2001 (vedle nově zavedeného kritéria prémiové ceny) hlavním
indikátorem (tržní) hodnoty cenných papírů, které jsou předmětem povinné
nabídky, a tedy i minimální ceny této nabídky. 4) Cílem právní úpravy povinné nabídky převzetí při ovládnutí cílové
společnosti (či při posílení ovládání na hranice uvedené v § 183b odst. 1 obch. zák.) a její minimální ceny není sankcionovat ovládající osobu za uskutečněnou
akvizici tím, že by musela ostatním akcionářům nabídnout za jejich účastnické
cenné papíry plnění, které formálně odpovídá libovolně vysoké imaginární
„hodnotě“ dotčených cenných papírů, jak se tato hodnota jeví znalci, i kdyby na
trhu (lhostejno z jakých důvodů) takovou „hodnotu“ v době vzniku povinnosti
nebylo možné realizovat. Účelem této úpravy je pouze zajistit minoritním
akcionářům likviditu cenných papírů dotčených provedeným či posíleným
ovládnutím a umožnit jim tak snadný výstup z jejich investice za podmínek,
které reflektují tržní situaci před ovládnutím či jeho posílením, ale také
respektují zásadu rovnosti akcionářů, když navrhovatel musí nabídnout všem
akcionářům (nemají-li se ocitnout v horším právním postavení) alespoň cenu, již
se v rozhodné době zavázal uhradit jinému akcionáři či jiným akcionářům
(princip prémiové ceny). 5) Naznačenému účelu může vyhovovat jedině taková interpretace požadavků
na minimální cenu povinné nabídky převzetí, která v maximální možné míře a
prioritně odráží právě panující tržní podmínky v době vzniku povinnosti. Ostatním metodám určování hodnoty účastnických cenných papírů pro účely
stanovení minimální ceny povinné nabídky převzetí podle § 183b obch. zák.
je
nutno přisoudit pouze podpůrný význam, jsou-li dány důvody domnívat se, že trh
byl v rozhodné době deformován vlivy, které snižují jeho kurzotvornou funkci
(např. mimořádně nízkou likviditou, zakázanými manipulacemi atd.). Za běžných
tržních poměrů nelze výsledky těchto metod bez dalšího stavět nad průměrnou,
resp. prémiovou cenu. Zhodnotit, do jaké míry je opodstatněné uchýlit se k
alternativním metodám ocenění, a tyto metody případně vhodně kombinovat, je
přitom hlavním úkolem znalce, jejž zákon do procesu tvorby minimální ceny za
tím účelem vtahuje prostřednictvím ustanovení § 183c odst. 5 obch. zák. 6) Na podporu uvedeného závěru je možné argumentovat i tím, že zákon č. 370/2000 Sb. byl převážně novelou harmonizační. Primární snahou zákonodárce
tedy bylo uvést úpravu obsaženou v § 183c obch. zák. do souladu s požadavky,
byť v té době pouze návrhu, směrnice o nabídkách převzetí (tzv. třináctá
směrnice). Odkaz na tento návrh se v důvodové zprávě objevuje výslovně: „Návrh
Třinácté směrnice výslovně nestanoví, podle jakých kritérií musí být cena
stanovena, pouze obsahuje požadavek ceny přiměřené a požadavek rovného
zacházení se všemi akcionáři.“ Směrnice o nabídkách převzetí byla přijata až
21. 4. 2004. Ustanovení čl. 5 odst. 4 této směrnice ukládá členským státům
odvíjet tzv. spravedlivou cenu výlučně od ceny prémiové. Potřeba, ba možnost
požadovat znalecké posudky, tím jednoznačně odpadá. Jen jako výjimku mohou
členské státy připustit, aby orgán dohledu minimální cenu zjištěnou
prostřednictvím prémiové ceny upravil s ohledem na konkrétní okolnosti případu
a předem vymezená kritéria. Třebaže požadavky směrnice dosud nejsou do českého
práva transponovány a v době vzniku povinnosti ještě nebyly ani přijaty,
Nejvyšší soud se domnívá, že podpůrně je nutno k nim přihlížet alespoň v rámci
interpretace tehdy účinné právní úpravy, když jejím hlavním cílem bylo
zajištění souladu s tehdejším zněním návrhu směrnice. 7) Na zásadě, podle níž klíčovým, často jediným, v každém případě však
prioritním indikátorem hodnoty cenného papíru, který je přijat k obchodování na
veřejném (nyní regulovaném) trhu, je právě kurz dosahovaný na tomto trhu,
ostatně stojí řada platných právních předpisů. [40] Srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 160/2006, a
dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo
2256/2013, či ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4435/2016. [41] K souladu popsaných závěrů s ústavním pořádkem srov. zejména nález
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (jímž Ústavní soud
zamítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo
160/2006), a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS
185/16 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 2256/2013). [42] Přitom platí, že ačkoli jde o závěry přijaté ve vztahu k dikci §
183c obch. zák. ve znění zákona č. 370/2000 Sb., prosadí se i v poměrech znění
naposledy označeného ustanovení, které je rozhodné pro projednávanou věc.
Je
tomu tak proto, že základní mechanismus stanovení a přezkumu přiměřenosti ceny
zůstal nezměněn. [43] Odvolací soud se v projednávané věci při posouzení otázky stanovení
přiměřené hodnoty kmenových akcií výše uvedenými judikatorními kritérii neřídil. I. K použití § 183c odst. 3 obch. zák. při stanovení přiměřené ceny v řízení o
doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou
[44] Otázkami souvisejícími se způsobem stanovení přiměřenosti ceny
uvedené v povinné nabídce převzetí se ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud
opakovaně zabýval. Ačkoli se přitom výslovně nevyjádřil k dovolatelkou
formulované otázce, zda v řízení o doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v
nabídce převzetí a přiměřenou cenou má být přiměřená cena stanovena podle
kritérií uvedených v § 183c odst. 3 obch. zák., je z jeho rozhodovací praxe
zřejmé, že tomu tak je (srov. za všechny například rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 29 Odo 160/2006 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4435/2016);
tento závěr odpovídá jazykovému, systematickému i teleologickému výkladu § 183c
obch. zák. [45] Z ustanovení § 183c odst. 3 obch. zák. se podává zákonný příkaz,
podle něhož musí být cena nebo směnný poměr uvedené v nabídce převzetí
přiměřené hodnotě účastnických cenných papírů, přičemž se stanoví základní
kritéria, z nichž je nutné při posuzování přiměřenosti vycházet. K této právní
normě bezprostředně „přiléhá“ § 183c odst. 5 obch. zák., podle něhož je smlouva
uzavřená na základě nabídky převzetí platná i přesto, že cena či směnný poměr
uvedené v nabídce převzetí nebyly přiměřené (byly stanoveny v rozporu s § 183c
odst. 3 obch. zák.). Za této situace však zákon opravňuje osoby, které nabídku
převzetí přijaly, aby se domáhaly doplacení rozdílu mezi (nezákonně) stanovenou
cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou. Z toho je zřejmé, že
smyslem § 183c odst. 5 věty třetí obch. zák. bylo (pouze) dát dotčeným osobám
možnost domáhat se doplacení ceny, která měla být uvedena v nabídce převzetí,
pokud by byla dodržena zákonná pravidla § 183c odst. 3 obch. zák. Proto je
nabíledni, že i v řízení o doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce
převzetí a přiměřenou cenou (ve smyslu § 183c odst. 5 věty třetí obch. zák.) je
třeba respektovat kritéria stanovená v § 183c odst. 3 obch. zák. [46] Vyšel-li odvolací soud z opačného závěru, je jeho právní posouzení
této otázky nesprávné. II. K použití směrnice o nabídkách převzetí
[47] Od data, k němuž směrnice vstoupila v platnost, se soudy členského
státu musejí zdržet v co největším možném rozsahu výkladu vnitrostátního práva,
který by mohl vážně ohrozit dosažení cíle sledovaného touto směrnicí po
uplynutí lhůty pro její provedení (viz např. rozsudek Adeneler a další, bod
123, a rozsudek VTB-VAB, bod 39). Z toho však nelze dovozovat povinnost
vnitrostátních soudů vykládat vnitrostátní právo v souladu se směrnicí před
tím, než uplyne lhůta pro její provedení (viz rozsudek Adeneler a další, bod
115).
Navíc (i kdyby tomu tak bylo) je tato povinnost omezena obecnými právními
zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti,
přičemž nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem
(viz obdobně rozsudek Pupino, body 44 a 47). [48] Ve světle právě uvedených výkladových kritérií je Nejvyšší soud ve
vazbě na poměry projednávané věci přesvědčen, že výklad, podle něhož může být
cena uvedená v nabídce převzetí přiměřená hodnotě účastnických cenných papírů
(za zákonem stanovených podmínek a v závislosti na okolnostech konkrétního
případu) také tehdy, jestliže cena uvedená v nabídce převzetí odpovídá prémiové
ceně snížené až o 15 %, nijak vážně neohrožuje dosažení cíle sledovaného
směrnicí o nabídkách převzetí po uplynutí lhůty pro její provedení. [49] Přitom platí, že ani v případě opačného závěru by k obsahu směrnice
o nabídkách převzetí nebylo možné přihlížet, neboť možnost snížit prémiovou
cenu až o 15 % se podává z výslovného znění § 183c odst. 3 obch. zák., které je
plně souladné se smyslem a účelem dané právní normy. Výklad, který by ignoroval
možnost snížit prémiovou cenu až o 15 %, by byl contra legem a znamenal by
přímé použití čl. 5 směrnice o nabídkách převzetí na spor mezi jednotlivci (což
je postup, který právo Evropské unie zásadně vylučuje – viz zejména rozsudky
Marshall, bod 48, Faccini Dori, bod 20, a rozsudek Pfeiffer a další, bod 108). [50] V poměrech projednávané věci se tedy z předpisů práva Evropské unie
nepodává povinnost (jakékoli) aplikace směrnice o nabídkách převzetí (srov. též
závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 5016/2009,
jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1260/10,
jímž byla ústavní stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu
odmítnuta). [51] Opačný závěr neplyne ani z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo
160/2006. Poukazoval-li v něm Nejvyšší soud na potřebu přihlédnout při výkladu
§ 183c obch. zák. k obsahu návrhu třinácté směrnice, resp. ke směrnici o
nabídkách převzetí, činil tak v rámci teleologického výkladu (s ohledem na cíl,
který zákonodárce změnou označeného ustanovení provedenou zákonem č. 370/2000
Sb. sledoval), a to při posuzování významu tzv. průměrné ceny pro určení
přiměřené ceny. Z tohoto rozsudku Nejvyššího soudu v žádném případě nelze
dovozovat – jak učinil odvolací soud, že by označené ustanovení bylo možné
vykládat proti jeho jednoznačnému znění (jež respektuje i jeho účel) jen proto,
že následně (po jeho přijetí) došlo ke změně návrhu třinácté směrnice a že
třináctá směrnice (oproti rozhodné vnitrostátní právní úpravě) považuje za
přiměřenou cenu (bez dalšího) cenu prémiovou, bez možnosti jejího snížení. Jak
Nejvyšší soud vysvětlil výše, takový výklad odporuje zákazu přímého použití
směrnice na horizontální vztahy. III. Ke způsobu stanovení přiměřené ceny ve smyslu § 183c odst. 3 obch. zák. [52] Aby byla cena uvedená v povinné nabídce převzetí přiměřená, musí v
maximální možné míře a prioritně odrážet právě panující tržní podmínky v době
vzniku nabídkové povinnosti. Proto § 183c odst. 3 obch. zák.
určuje jako hlavní
indikátor tržní hodnoty účastnických cenných papírů, které jsou předmětem
nabídky převzetí, vážený průměr, za nějž byly uskutečněny obchody těmito
cennými papíry v době 6 měsíců před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí. Přitom dále platí, že nabyl-li akcionář nebo osoba jednající s ním ve shodě v
posledních 6 měsících cenné papíry, které jsou předmětem nabídky převzetí, za
cenu vyšší, než je průměrná cena, nesmí být cena navrhovaná v nabídce převzetí
nižší než (tato) prémiová cena snížená až o 15 % (jestliže stanovy tuto
odchylku nevylučují nebo nezpřísňují). Takto snížená prémiová cena nesmí být
nižší než průměrná cena. [53] Ostatním metodám určování hodnoty účastnických cenných papírů pro
účely stanovení minimální ceny povinné nabídky převzetí je nutno přisoudit
pouze podpůrný význam, jsou-li dány důvody domnívat se, že trh byl v rozhodné
době deformován vlivy, které snižují jeho kurzotvornou funkci (např. mimořádně
nízkou likviditou, zakázanými manipulacemi atd.). Cena uvedená v nabídce
převzetí se odvozuje od tržní hodnoty účastnických cenných papírů (respektive
jejich prémiové ceny) a zásadně se nestanoví jako poměrná část hodnoty podniku
cílové společnosti připadající na účastnický cenný papír [srov. závěry rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 160/2006 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4435/2016]. [54] Z řečeného se podává, že přiměřenou cenou ve smyslu § 183c odst. 3
obch. zák. je cena odpovídající buď váženému průměru cen (průměrné ceně), nebo
prémiové ceně snížené (až) o 15 %, podle toho, která z uvedených hodnot je
vyšší. Akcionáři tak mají zaručeno, že budou moci ze své investice vystoupit
(přijetím povinné nabídky převzetí) minimálně za cenu odpovídající váženému
průměru cen, popř. za cenu ve výši alespoň 85 % prémiové ceny (podle toho,
která z uvedených hodnot byla vyšší). Povinnost vyplatit více než uvedenou
částku (a to až do prémiové ceny) mohou zakotvit stanovy cílové společnosti. [55] Pouze v případě, že zde jsou důvody zvláštního zřetele hodné (např. deformace trhu), v jejichž důsledku by cenu stanovenou na základě těchto
kritérií nebylo možné považovat za přiměřenou s ohledem na smysl a účel právní
úpravy povinné nabídky převzetí, je na místě uchýlit se k alternativním metodám
ocenění. Jak Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně zdůraznil, zhodnotit, do
jaké míry je takový přístup opodstatněný, a jednotlivé metody případně vhodně
kombinovat, je přitom hlavním úkolem znalce, jejž zákon do procesu tvorby
minimální ceny za tím účelem vtahuje prostřednictvím ustanovení § 183c odst. 5
obch. zák. [56] S ohledem na názor odvolacího soudu má Nejvyšší soud za potřebné
dále poznamenat, že cena určená podle § 183c odst. 3 a 5 obch. zák. je nejnižší
přípustnou cenou, na čemž nic nemění ani to, že povinná osoba může nabízet
odkoupení účastnických cenných papírů i za vyšší cenu (viz Štenglová, I. § 183c
in Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník: komentář. 11. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 647).
Jinak řečeno, povinnost, aby nabídla za
účastnické cenné papíry vyšší než zákonnou cenu, povinné osobě zákon neukládá. IV. Aplikace výše uvedených (obecných) závěrů v projednávané věci
[57] Vyšel-li odvolací soud z toho, že při stanovení přiměřené ceny v
řízení o doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou
cenou nelze vycházet z kritérií stanovených v § 183c odst. 3 obch. zák., že při
výkladu § 183c odst. 3 obch. zák. je nutné vyjít ze směrnice o nabídkách
převzetí a že cena uvedená v nabídce převzetí nemůže být za žádných okolností
nižší než prémiová cena, je jeho právní posouzení věci nesprávné. [58] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle §
241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve
věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval
dalšími námitkami dovolatelky – usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1
o. s. ř. v napadeném rozsahu (tj. s výjimkou výroků I. 2, IV. a V.) zrušil a
věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.)
[59] Nejvyšší soud neshledal, že by v řízení došlo k závažným vadám ve
smyslu § 243e odst. 3 věty první o. s. ř. (k tomu srov. například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 555/2016, ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3641/2015, či ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4843/2016), a proto nenařídil, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát,
ani věc nepřikázal k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu. [60] V další fázi řízení se bude odvolací soud nejprve zabývat tím, zda
v projednávané věci byly naplněny důvody zvláštního zřetele hodné, v jejichž
důsledku by cenu stanovenou na základě kritérií § 183c odst. 3 obch. zák. nebylo možné považovat za přiměřenou. Teprve v případě kladné odpovědi na tuto
otázku přihlédne při posuzování přiměřenosti ceny uvedené v nabídce převzetí k
ostatním metodám určování hodnoty kmenových akcií. [61] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). [62] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). [63] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu