29 Cdo 4435/2016-1103
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
navrhovatelky GES INDUSTRY EUROPE LIMITED, se sídlem v Limassolu, Arch.
Makariou III 229, 4th floor, 3105, Kyperská republika, zastoupené JUDr. Pavlem
Fráňou, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, za
účasti společnosti SLADOVNY SOUFFLET ČR, a. s., se sídlem v Prostějově,
Průmyslová 2170/12, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 26173174, zastoupené
Dr. Radanem Kubrem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00,
o přezkoumání přiměřenosti ceny akcií v povinné nabídce převzetí, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 29/2006, o dovolání navrhovatelky a
účastnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2014,
č. j. 5 Cmo 241/2013-819, takto:
I. Dovolání navrhovatelky se v rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu
výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 5
Cmo 241/2013-819, zamítá, a ve zbývajícím rozsahu se odmítá.
II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2014, č. j.
5 Cmo 241/2013-819, se v prvním výroku ruší.
III. Současně se ruší usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1.
července 2016, č. j. 5 Cmo 76/2016-1061.
IV. Věc se ve zrušeném rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. dubna 2013, č. j. 50 Cm 29/2006-641,
uložil společnosti SLADOVNY SOUFFLET ČR, a. s. (dále též jen „společnost
SLADOVNY SOUFFLET“) povinnost zaplatit navrhovatelce částku 83.046.108,40 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 4% ročně od 2. září 2002 do zaplacení [výrok I.],
dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o vrácení zálohy na náklady
dokazování (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1. Dne 1. října 1996 podepsal jménem společnosti Obchodní sladovny, a. s. (dále
též jen „cílová společnost“) předseda jejího představenstva Ing. Michal
Vodrážka ručitelské prohlášení, podle něhož cílová společnost ručí za „včasné a
úplné vyrovnání pohledávky ze smlouvy o převzetí směnečného rukojemství a
dohody o vyrovnání, uzavřené mezi IPB, a. s. a PROFERTA, s. r. o.“ (později
PROFERTA, a. s.), a to až do výše 325.650.000 Kč (dále též jen „ručitelské
prohlášení“).
2. Podle stanov cílové společnosti a zápisu v obchodním rejstříku (ke dni 1.
října 1996) jednali jménem společnosti buď všichni členové představenstva
společně, anebo samostatně jeden člen představenstva, který k tomu byl
představenstvem písemně pověřen.
3. Předseda představenstva cílové společnosti Ing. Michal Vodrážka nebyl k
„podepsání“ ručitelského prohlášení představenstvem písemně pověřen.
4. Společnost SLADOVNY SOUFFLET (tehdy pod obchodní firmou MALTERIE SOUFFLET
République tchéque, s. r. o.) koupila (smlouvou z prosince 2001) 701.740
zaknihovaných akcií emitovaných společností, představujících 74,53% podíl na
jejím základním kapitálu, od správkyně konkursní podstaty úpadce TCHECOMALT
GROUP, a. s. za kupní cenu 597.000.000 Kč (850,74 Kč za akcii).
5. Následně učinila společnost SLADOVNY SOUFFLET povinnou nabídku převzetí
podle § 183b odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen
„obch. zák.“), ve znění účinném do 11. července 2002. Navržená cena za jednu
akcii cílové společnosti o jmenovité hodnotě 1.000 Kč činila 786 Kč a byla
doložena znaleckým posudkem vypracovaným znaleckým ústavem BOHEMIA EXPERTS, s.
r. o., č. 020521. V nabídce bylo dále stanoveno, že v případě vyřešení sporných
závazků cílové společnosti může být kupní cena za jednu akcii zvýšena až o 287
Kč.
6. Valná hromada cílové společnosti projednala dne 27. června 2002 zprávu
představenstva o stavu společnosti, a v jejím rámci i dopis ČSOB, a. s. ze dne
14. února 2001, který obsahuje „informaci o údajném ručení“ cílové společnosti
z titulu ručitelského prohlášení.
7. Navrhovatelka přijala nabídku převzetí a na společnost SLADOVNY SOUFFLET
převedla na základě kupní smlouvy ze dne 3. července 2002 188.313 akcií cílové
společnosti za cenu 786 Kč za jednu akcii, tj. za celkovou cenu 148.014.018 Kč.
8. Jak plyne z přílohy k účetní závěrce za hospodářský rok červenec 2002 až
červen 2003, zanesla cílová společnost do svého účetnictví na základě
stanoviska auditora dlouhodobý závazek z titulu ručitelského prohlášení ve výši
325.650.000 Kč.
9. Cílová společnost byla zrušena ke dni 31. prosince 2004 bez likvidace
převodem jmění na společnost SLADOVNY SOUFFLET.
10. Navrhovatelka se domáhá po společnosti SLADOVNY SOUFFLET zaplacení rozdílu
mezi cenou 786 Kč za jednu akcii cílové společnosti uvedenou v povinné nabídce
převzetí a přiměřenou cenou.
11. Podle znaleckého posudku č. 591-37/12 zpracovaného (soudem ustanovenou)
znalkyní Ing. Ivanou Prchalovou Heřboltovou, CSc., ve znění jeho dodatku ze dne
9. listopadu 2012, činila hodnota jedné akcie cílové společnosti k datu 9. dubna 2002 určená výnosovou metodou DCF (již znalkyně považuje za nejvhodnější
a teoreticky nejsprávnější) 881 Kč; pokud by nebylo přihlédnuto k závazku z
ručitelského prohlášení, činila by 1.227 Kč. Na takto ustaveném základu soud prvního stupně uzavřel, že ručitelské
prohlášení je neplatným právním úkonem, neboť předseda představenstva, který je
jménem cílové společnosti učinil, k tomu nebyl (v rozporu se způsobem jednání
určeným stanovami a zapsaným v obchodním rejstříku) představenstvem písemně
pověřen. Vzhledem k tomu vycházel při přezkoumání přiměřenosti ceny akcií
uvedené v nabídce převzetí ze znaleckého posudku vypracovaného soudem
ustanovenou znalkyní, a to z varianty vycházející z předpokladu neplatnosti
ručitelského prohlášení. Přiměřená cena tedy činila 1.227 Kč. Proto přiznal navrhovatelce rozdíl mezi cenou, kterou jí zaplatila společnost
SLADOVNY SOUFFLET za 188.313 ks akcií na základě povinné nabídky převzetí
(celkem 148.013.942,60 Kč) a přiměřenou cenou, jež činí celkem 231.060.051 Kč;
společnosti SLADOVNY SOUFFLET tak uložil povinnost doplatit navrhovatelce
částku 83.046.108,40 Kč. Navrhovatelce podle soudu prvního stupně vzniklo právo
i na úrok z prodlení z této částky od 2. září 2002 do zaplacení, neboť podle §
183c odst. 2 obch. zák. lhůta pro zaplacení kupní ceny nesmí být delší než 60
dnů od uzavření smlouvy. V tomto případě lhůta uplynula 1. září 2002 a od 2. září 2002 tak byla společnost SLADOVNY SOUFFLET v prodlení se zaplacením zbylé
části kupní ceny. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 5 Cmo
241/2013-819, k odvolání společnosti SLADOVNY SOUFFLET rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrdil v části výroku I. „ohledně zaplacení částky 50.467.884
Kč“ (první výrok), zrušil je v části výroku I. týkající se úroku z prodlení a
ve výroku II. a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (druhý výrok). Současně rozhodl o (části) nákladů odvolacího řízení
postupem podle § 147 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“) [třetí výrok]. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem soudem ustanovené znalkyně a
zjistil, že znalkyně nehodnotila v posudku průměrnou cenu ve smyslu § 183c
odst. 3 obch. zák., za níž byly uskutečněny obchody s těmito akciemi v době 6
měsíců před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí, které byly evidovány
Střediskem cenných papírů (dále též „vážený průměr cen“ či „průměrná cena“),
ani prémiovou cenu, neboť zjistila, že jejich výše je výrazně nižší, než cena
stanovená jí použitou výnosovou metodou diskontovaných peněžních toků (dále jen
„metoda DCF“). Znalkyně uvedla, že podle metodiky Komise pro cenné papíry
nebyla v roce 2002 metoda vážených průměrů cen doporučována jako vhodná.
Pro
případ, že by se k závazku z ručitelského prohlášení přihlíželo toliko z jedné
poloviny, znalkyně stanovila cenu jedné akcie cílové společnosti na částku
1.054 Kč. Odvolací soud zdůraznil, že společnost SLADOVNY SOUFFLET ovládla cílovou
společnost ke dni 8. dubna 2002; dne 9. dubna 2002 jí proto vznikla povinnost
učinit nabídku převzetí. K tomuto datu cílová společnost „evidovala“ závazek z
ručitelského prohlášení, od 30. června 2002 byla (v účetnictví cílové
společnosti) vytvořena rezerva ve stejné výši. Podle odvolacího soudu není
významné, zda byl ručitelský závazek platný, podstatné je, že byl považován za
sporný a takto s ním bylo nakládáno. Akcionáři, kteří hodlali využít povinné
nabídky převzetí, o tomto závazku měli nebo alespoň mohli vědět. Vzhledem k uvedenému odvolací soud uzavřel, že závazek z ručitelského
prohlášení by měl být „odečten“ v rozsahu 50 %, tj. v částce 162.825.000 Kč,
jako ostatní sporné závazky. K námitce odvolatelky, podle níž znalkyně postupovala v rozporu s § 183c odst. 3 obch. zák., jestliže pro určení přiměřené ceny zvolila metodu DCF, aniž by
přihlédla k váženému průměru cen, odvolací soud uvedl, že od účinnosti zákona
č. 370/2000 Sb., tj. od 1. ledna 2001, jímž byl novelizován obchodní zákoník,
„se vážený průměr cen stal pouze jedním z kritérií, k nimž se přihlíží při
stanovení ceny hodnoty akcií“. Znalkyně se s touto námitkou při výslechu
dostatečně vypořádala a odůvodnila, proč metodu váženého průměru cen nepoužila. Podle odvolacího soudu byl v projednávané věci vážený průměr cen deformován. „Skutečnost, že v rozhodné době 6 měsíců před vznikem povinnosti učinit nabídku
převzetí (tj. 9. dubna 2002) byla cílová společnost již v konkursu a zásadní
obchod s akciemi učiněný správcem konkursní podstaty úpadce rozhodujícím
způsobem ovlivnil výši váženého průměru, a proto nemohly být splněny všechny
parametry obecně chápané definice tržní hodnoty“. Odvolací soud „neshledal žádný důvod odchýlit se od závěrů znalkyně, a proto z
nich vycházel a považoval ve shodě s jejími závěry za přiměřenou (fair) cenu
jednoho kusu akcie se započtením ručitelského prohlášení ve výši 50 % z důvodu,
jak bylo uvedeno shora, v částce 1.054 Kč za akcii“. Za 188.313 akcií tudíž
měla společnost SLADOVNY SOUFFLET navrhovatelce zaplatit 198.481.902 Kč. Odvolací soud proto přiznal navrhovatelce právo na doplacení rozdílu ve výši
50.467.884 Kč. Vzhledem k tomu, že soud není podle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán
návrhem, ve zbývajícím rozsahu návrh nezamítl. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podala dovolání navrhovatelka i
společnost SLADOVNY SOUFFLET. A) Dovolání společnosti SLADOVNY SOUFFLET. Dovolatelka má dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky výkladu § 183c odst. 3 obch. zák., ve
znění účinném do 31. března 2003, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka zdůrazňuje, že označené ustanovení výslovně ukládá, že při ocenění
akcií musí být vždy přihlédnuto k váženému průměru cen, aniž by zákon stanovil
jakoukoliv výjimku.
Označené ustanovení nepřipouští výklad zaujatý odvolacím
soudem, podle něhož lze průměrnou cenu zcela pominout. V této souvislosti dovolatelka obsáhle cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 8. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 160/2006, jakož i z důvodové zprávy k návrhu
zákona posléze přijatého pod č. 370/2000 Sb. (dále též jen „důvodová zpráva“),
a dovozuje, že cena uvedená v povinné nabídce převzetí by měla „v maximální
možné míře a prioritně odrážet právě panující tržní podmínky v době vzniku
povinnosti“; ostatní metody (včetně metody DCF) mají jen podpůrný význam, a to
v případě, jsou-li dány důvody domnívat se, že trh byl v rozhodné době
deformován vlivy, které snižují jeho kurzotvornou funkci. V projednávané věci cena jedné akcie cílové společnosti v období od 1. ledna
1999 do 9. dubna 2002 na veřejných trzích nikdy nepřesáhla částku 737,60 Kč,
většinou se pohybovala pod hranicí 500 Kč (což vyplývá ze znaleckého posudku). Ostatně sama navrhovatelka nabyla 188.304 akcií cílové společnosti v prosinci
2001 za cenu 550 Kč za jednu akcii, a to od Podpůrného a garančního rolnického
a lesnického fondu, a. s., tedy společnosti, jejímž jediným akcionářem je Česká
republika. Soudem přiznaná částka 1.054 Kč za akcii tak nepředstavuje férový
odchod ze společnosti; takové ceny by akcionáři na veřejném trhu nikdy
nedosáhli. Nesprávný je pak dle dovolatelky názor odvolacího soudu, podle kterého byla
kurzotvorná funkce trhu deformována obchodem, v jehož důsledku dovolatelce
vznikla povinnost učinit nabídku převzetí. Šlo o obchod učiněný na základě
veřejného výběrového řízení, při kterém správkyně konkursní podstaty
zpeněžovala majetek v konkursní podstatě; dosažená cena věrně vystihuje tržní
hodnotu akcií při zohlednění přirážky za majoritu. Pokud by byl vážený průměr
cen očištěn o tento obchod, činil by 552.30 Kč. Podle odvolacího soudu tedy
byla kurzotvorná funkce trhu deformována převodem majoritního podílu tak, že se
vážený průměr zvýšil o cca 200 Kč za akcii. Není zřejmé, proč by měl trh v
důsledku takového obchodu ztratit kurzotvornou funkci. Navíc, vzhledem k tomu,
že vážený průměr z cen zahrnuje obchody za období 6 měsíců před vznikem
povinnosti učinit nabídku převzetí, je zřejmé, že obchod, který vedl ke vzniku
této povinnosti, do uvedeného období vždy spadá. Sám o sobě tudíž není vlivem,
který deformuje trh tak, že snižuje jeho kurzotvornou funkci. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že převzal úlohu znalce a odborné
znalecké závěry nahradil vlastní úvahou, a to v rozporu s § 127 o. s. ř. a
ustálenou judikaturou dovolacího soudu přijatou k výkladu tohoto ustanovení. Napadené rozhodnutí má konečně za nepřezkoumatelné, a dovozuje, že odvolací
soud porušil její právo na spravedlivý proces. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. B) Dovolání navrhovatelky. Navrhovatelka brojí proti prvnímu a třetímu výroku usnesení odvolacího soudu;
dovolání má za přípustné podle § 237 o. s.
ř., namítajíc, že odvolací soud se
odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu „v tom směru, že nerespektoval
právo na individuální posouzení věci, obzvláště za situace, kdy v projednávané
věci byla hodnota podniku významně ovlivněna závazkem z absolutně neplatného
ručitelského prohlášení, který byl svou podstatou kurzotvornou informací, a
nadto, když tento absolutně neplatný závazek byl do účetnictví společnosti
zaúčtován dodatečně“. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, a ze dne 12. ledna 2012, sp. zn. 28
Cdo 3353/2011. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl z úřední povinnosti k absolutní
neplatnosti ručitelského prohlášení, nahradil ji závěrem o pouhé spornosti
takového úkonu a výši dorovnání určil volnou úvahou, tedy jinak, než odpovídá
důsledkům absolutně neplatného právního úkonu (odkazujíc na rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. 29 Cdo 695/2000, ze dne 30. července
2013, sp. zn. 32 Cdo 2594/2011). Dovolatelka zdůrazňuje, že ručitelské prohlášení je absolutně neplatným právním
úkonem, který nikdy cílovou společnost nezavazoval, a nikdy z něj nebyla
povinna plnit. Tím, že jej posoudil toliko jako „sporný“, se odvolací soud
vyhnul povinnosti posoudit jeho platnost, a „posvětil“ tak účelový postup
cílové společnosti, která tento závazek promítla do účetnictví až po rozhodném
dni, tj. po 9. dubnu 2002. Závěr odvolacího soudu, podle něhož se uvedený
závazek promítl v účetnictví cílové společnosti již před tímto datem, je v
rozporu s provedeným dokazováním. Ručitelský závazek je podle dovolatelky „významnou kurzotvornou informací“,
přičemž společnost o tomto závazku do rozhodného dne nikdy neinformovala. Správná výše přiměřené ceny za jednu akcii cílové společnosti podle přesvědčení
dovolatelky činí 1.227 Kč. Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že tím, že se zcela odchýlil od
právního názoru soudu prvního stupně, aniž by účastníkům umožnil seznámit se s
jeho právním názorem, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a předvídatelnosti
soudních rozhodnutí. Jeho rozhodnutí navíc považuje za nepřezkoumatelné. Jde-li o třetí výrok napadeného usnesení, dovolatelka nesouhlasí s tím, že jí
odvolací soud postupem podle § 147 o. s. ř. uložil nahradit společnosti
SLADOVNY SOUFFLET náklady řízení, které jí vznikly v souvislosti s účastí u
ústního jednání nařízeného na 5. prosince 2013, a to jen proto, že dovolatelka
až na tomto jednání vznesla námitku podjatosti rozhodujících soudců. Tvrdí, že
námitku podjatosti vznesla už 3. prosince 2013, ovšem odvolací soud ji opožděně
projednal až na jednání dne 5. prosince 2013, které odmítl odročit. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu v
prvním výroku tak, že uloží společnosti SLADOVNY SOUFFLET zaplatit jí částku
32.578.224,40 Kč (s ohledem na to, že jí již společnost SLADOVNY SOUFFLET
částku 50.467.884 Kč uhradila) s úrokem z prodlení, a třetí výrok zrušil jako
„věcně nepodložený a neopodstatněný“. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (do 31.
prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku
II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. A) K dovolání společnosti SLADOVNY SOUFFLET.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky hmotného práva, a to
výkladu § 183c odst. 3 obch. zák., ve znění účinném do 31. března 2003, na
jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení
rozhodný zákon č 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník [srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a §
775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o
obchodních korporacích)]. Podle § 183c obch. zák., ve znění účinném do 31. března 2003 (pro věc
rozhodném), cena nebo směnný poměr uvedené v povinné nabídce převzetí musí být
přiměřené hodnotě účastnických cenných papírů. Při stanovení ceny pro účely
povinné nabídky převzetí při ovládnutí společnosti se přihlédne k váženému
průměru z cen, za něž byly uskutečněny obchody těmito cennými papíry v době 6
měsíců před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí, které byly evidovány
Střediskem cenných papírů podle odstavce 4 (dále jen "průměrná cena"). Jestliže
akcionář nebo osoba jednající s ním ve shodě nabyla v posledních 6 měsících
cenné papíry, které jsou předmětem nabídky převzetí, za cenu vyšší, než je
průměrná cena (dále jen "prémiová cena"), nesmí být cena navrhovaná v nabídce
převzetí nižší než prémiová cena snížená až o 15 %, jestliže stanovy tuto
odchylku nevylučují nebo nezpřísňují. Takto snížená prémiová cena nesmí být
nižší než průměrná cena (odstavec třetí). Středisko cenných papírů eviduje ceny
z obchodů s registrovanými účastnickými cennými papíry, které mu byly oznámeny
anebo byly uveřejněny, a sdělí jakékoliv osobě do tří pracovních dnů od
doručení žádosti průměrnou cenu podle odstavce 3 stanovenou ke dni uvedenému v
žádosti (odstavec čtvrtý). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k výkladu citovaného ustanovení
se podává, že:
1) Citovanou úpravu začlenil do obchodního zákoníku zákon č. 370/2000 Sb. s
účinností od 1. ledna 2001. Před touto novelizací ustanovení § 183c odst. 3
obch. zák. určovalo, že pokud se povinný veřejný návrh smlouvy týkal veřejně
obchodovatelných akcií, musela být cena za jednu akcii stanovena alespoň jako
vážený průměr cen, které byly uveřejněny z obchodů uskutečněných na veřejných
trzích v době šesti měsíců přede dnem, kdy vznikla povinnost učinit veřejný
návrh smlouvy. Až do 31. prosince 2000 byl tedy vážený průměr cen z obchodů na
veřejných trzích jediným kritériem, od něhož se odvíjela výše minimální ceny
povinné nabídky převzetí podle ustanovení § 183b obch. zák. 2) Z důvodové zprávy k zákonu č. 370/2000 Sb. se podává, že cílem novelizace
nebyl zásadní koncepční odklon od způsobu zjišťování minimální ceny povinné
nabídky převzetí a kritérií, na jejichž základě má být tato cena určena, nýbrž
pouze dílčí korekce, umožňující lépe reflektovat konkrétní okolnosti toho
kterého případu.
Lze odkázat zejména na následující část zprávy: „Vzhledem k
nestandardnosti českého kapitálového trhu je jen obtížné naformulovat přesná
pravidla pro stanovení přiměřené ceny registrovaných účastnických cenných
papírů, a proto návrh zákona na rozdíl od stávající úpravy nestanoví přesně
postup při stanovení minimální ceny, jež musí být obsažena v povinné nabídce
převzetí, nýbrž pouze stanoví, že cena musí být přiměřená a stanoví kritéria, k
nimž se přihlíží při stanovení přiměřené ceny. Nadále se bude přihlížet k
váženému průměru cen z obchodů, jež se uskutečnily s těmito cennými papíry v
době posledních šesti měsíců před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí,
avšak na rozdíl od stávající právní úpravy nejen k obchodům uskutečněným na
veřejných trzích, ale k jakýmkoliv obchodům, které byly evidovány ve Středisku
cenných papírů v souladu s odstavcem 4 a požadavky stanovenými zvláštními
předpisy. Kromě toho se bude přihlížet k tzv. prémiové ceně, tj. ceně, za
kterou navrhovatel nabyl cenné papíry zúčastněné společnosti v době posledních
šesti měsíců, pokud je nabyl za cenu vyšší než tato cena průměrná.“
3) Skutečnost, že novelizované znění § 183c odst. 3 obch. zák. nadále ukládá
přihlížet k váženému průměru z cen, za něž byly uskutečněny obchody těmito
cennými papíry v době šesti měsíců před vznikem povinnosti, které byly
evidovány Střediskem cenných papírů, potvrzuje závěr, že tento průměr zůstal i
po 1. lednu 2001 (vedle nově zavedeného kritéria prémiové ceny) hlavním
indikátorem (tržní) hodnoty cenných papírů, které jsou předmětem povinné
nabídky, a tedy i minimální ceny této nabídky. 4) Cílem právní úpravy povinné nabídky převzetí při ovládnutí cílové
společnosti (či při posílení ovládání na hranice uvedené v § 183b odst. 1 obch. zák.) a její minimální ceny není sankcionovat ovládající osobu za uskutečněnou
akvizici tím, že by musela ostatním akcionářům nabídnout za jejich účastnické
cenné papíry plnění, které formálně odpovídá libovolně vysoké imaginární
„hodnotě“ dotčených cenných papírů, jak se tato hodnota jeví znalci, i kdyby na
trhu (lhostejno z jakých důvodů) takovou „hodnotu“ v době vzniku povinnosti
nebylo možné realizovat. Účelem této úpravy je pouze zajistit minoritním
akcionářům likviditu cenných papírů dotčených provedeným či posíleným
ovládnutím a umožnit jim tak snadný výstup z jejich investice za podmínek,
které reflektují tržní situaci před ovládnutím či jeho posílením, ale také
respektují zásadu rovnosti akcionářů, když navrhovatel musí nabídnout všem
akcionářům (nemají-li se ocitnout v horším právním postavení) alespoň cenu, již
se v rozhodné době zavázal uhradit jinému akcionáři či jiným akcionářům
(princip prémiové ceny). 5) Naznačenému účelu může vyhovovat jedině taková interpretace požadavků na
minimální cenu povinné nabídky převzetí, která v maximální možné míře a
prioritně odráží právě panující tržní podmínky v době vzniku povinnosti. Ostatním metodám určování hodnoty účastnických cenných papírů pro účely
stanovení minimální ceny povinné nabídky převzetí podle § 183b obch. zák.
je
nutno přisoudit pouze podpůrný význam, jsou-li dány důvody domnívat se, že trh
byl v rozhodné době deformován vlivy, které snižují jeho kurzotvornou funkci
(např. mimořádně nízkou likviditou, zakázanými manipulacemi atd.). Za běžných
tržních poměrů nelze výsledky těchto metod bez dalšího stavět nad průměrnou,
resp. prémiovou cenu. Zhodnotit, do jaké míry je opodstatněné uchýlit se k
alternativním metodám ocenění, a tyto metody případně vhodně kombinovat, je
přitom hlavním úkolem znalce, jejž zákon do procesu tvorby minimální ceny za
tím účelem vtahuje prostřednictvím ustanovení § 183c odst. 5 obch. zák. 6) Na podporu uvedeného závěru je možné argumentovat i tím, že zákon č. 370/2000 Sb. byl převážně novelou harmonizační. Primární snahou zákonodárce
tedy bylo uvést úpravu obsaženou v § 183c obch. zák. do souladu s požadavky,
byť v té době pouze návrhu, směrnice o nabídkách převzetí (tzv. třináctá
směrnice). Odkaz na tento návrh se v důvodové zprávě objevuje výslovně: „Návrh
Třinácté směrnice výslovně nestanoví, podle jakých kritérií musí být cena
stanovena, pouze obsahuje požadavek ceny přiměřené a požadavek rovného
zacházení se všemi akcionáři.“ Směrnice Evropského parlamentu a Rady o
nabídkách převzetí byla pod č. 2004/25/ES přijata až 21. dubna 2004. Ustanovení
čl. 5 odst. 4 této směrnice ukládá členským státům odvíjet tzv. spravedlivou
cenu výlučně od ceny prémiové. Potřeba, ba možnost požadovat znalecké posudky,
tím jednoznačně odpadá. Jen jako výjimku mohou členské státy připustit, aby
orgán dohledu minimální cenu zjištěnou prostřednictvím prémiové ceny upravil s
ohledem na konkrétní okolnosti případu a předem vymezená kritéria. 7) Na zásadě, podle níž klíčovým, často jediným, v každém případě však
prioritním indikátorem hodnoty cenného papíru, který je přijat k obchodování na
veřejném (nyní regulovaném) trhu, je právě kurz dosahovaný na tomto trhu,
ostatně stojí řada platných právních předpisů. Srov. zejména (dovolatelkou přiléhavě citovaný) rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 160/2006, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října
2015, sp. zn. 29 Cdo 2256/2013. K souladu popsaných závěrů s ústavním pořádkem srov. zejména nález Ústavního
soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (jímž Ústavní soud zamítl
ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 160/2006), a
usnesení Ústavního soudu ze dne 11. dubna 2017, sp. zn. III. ÚS 185/16 (jímž
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Cdo 2256/2013). V projednávané věci, kdy společnosti SLADOVNY SOUFFLET vznikla nabídková
povinnost právě v důsledku ovládnutí cílové společnosti (tedy nikoliv proto, že
by pouze zvýšila svůj podíl v souladu s § 183b odst. 1 větou třetí obch. zák.,
v rozhodném znění), odvolací soud průměrnou cenu, resp. cenu prémiovou zcela
pominul, a v rozporu s výše uvedenými ustálenými judikaturními závěry přiznal
navrhovatelce (jako přiměřenou) takovou cenu akcií, již by (soudě podle
skutkových okolností zjištěných soudy nižších stupňů) v době vzniku povinnosti
učinit nabídku převzetí (9.
dubna 2002) nebylo možné na trhu realizovat. Důvody, které odvolací soud vedly k názoru o deformaci trhu a nedostatku jeho
kurzotvorné funkce, Nejvyšší soud považuje za nelogické. Povinnost učinit
nabídku převzetí vzniká dnem následujícím po dnu, v němž akcionář podíl, který
tuto povinnost zakládá, získá nebo překročí (§183b odst. 1 in fine obch. zák.,
v rozhodném znění). Je tak zjevné (jak přiléhavě zdůrazňuje dovolatelka), že
obchod, při němž určitý akcionář získal či překročil podíl na hlasovacích
právech, který mu umožňuje ovládnutí společnosti, vždy spadá do období 6 měsíců
před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí. Při akceptaci názoru
odvolacího soudu, že jde o okolnost bez dalšího deformující trh, by požadavek §
183c odst. 3 obch. zák. na přihlédnutí k průměrné ceně nemohl být nikdy
naplněn. Nehledě k uvedenému není zřejmé, proč odvolací soud považoval koupi akcií
cílové společnosti dovolatelkou (společností SLADOVNY SOUFFLET) za okolnost
deformující trh v neprospěch menšinových akcionářů, když se průměrná cena akcií
cílové společnosti v důsledku tohoto obchodu (oproti průměrné ceně před tímto
obchodem) výrazně zvýšila. Taktéž není jasné, z čeho odvolací soud usoudil, že
v době uvedeného obchodu byla cílová společnost v konkursu (srov. druhý
odstavec na 11. straně odůvodnění napadeného usnesení). V konkursu byl tehdejší
akcionář cílové společnosti (TCHECOMALT GROUP, a. s.), což však samo o sobě
zásadně nemohlo mít negativní vliv na cenu, za kterou byl obchod učiněn. Kurzotvorná funkce trhu by mohla být deformována např. zakázanými manipulacemi
či transakcemi, které neodráží ve sjednané ceně skutečnou výši protiplnění
(např. proto, že je současně prodávajícímu poskytováno jiné, nepeněžité
plnění). Sama skutečnost, že jde o obchod s významným podílem, však
kurzotvornou funkci trhu (negativně, v neprospěch menšinových akcionářů)
nedeformuje. Dovolání společnosti SLADOVNY SOUFFLET je tudíž důvodné, neboť závěr odvolacího
soudu, podle kterého je třeba v projednávané věci při posuzování přiměřenosti
ceny uvedené v nabídce převzetí a (případného) nároku navrhovatelky na
doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou
vycházet (pouze) z ocenění podniku cílové společnosti provedeného metodou DCF,
není správný. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Poté, kdy odvolací soud druhým výrokem napadeného usnesení zrušil rozhodnutí
soudu prvního stupně v části výroku I. týkající se úroku z prodlení a ve výroku
II. a věc mu vrátil k dalšímu řízení, Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze
dne 25. ledna 2016, č. j. 50 Cm 29/2006-1015, o (zákonných) úrocích z prodlení
(výrok I.) a o nákladech řízení (výrok II.). Následně Vrchní soud v Olomouci k
odvolání společnosti SLADOVNY SOUFFLET usnesením ze dne 1. července 2016, č. j. 5 Cmo 76/2016-1061, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil
(první výrok) a v nákladovém výroku změnil (druhý výrok).
Jelikož jde o závislé
rozhodnutí ve smyslu § 243e odst. 2 in fine o. s. ř., zrušil Nejvyšší soud i
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. července 2016, č. j. 5 Cmo
76/2016-1061. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). B) K dovolání navrhovatelky. Jde-li o první výrok napadeného usnesení, navrhovatelka (posuzováno podle
obsahu) předestírá Nejvyššímu soudu otázku, zda odvolací soud byl povinen při
posuzování přiměřenosti ceny uvedené v nabídce převzetí zcela „odhlédnout“ od
ručitelského závazku pro jeho neplatnost, a zda měl (z tohoto důvodu) přiznat
navrhovatelce nárok na doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí
a cenou určenou na základě metody DCF „bez přihlédnutí“ k ručitelskému závazku. Dovolání je v této části přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť jde o otázku,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (shora popsané) ustálené
judikatury Nejvyššího soudu, avšak není důvodné. Jak totiž Nejvyšší soud vysvětlil výše, při posuzování přiměřenosti ceny
uvedené v povinné nabídce převzetí je nutné vycházet zásadně z průměrné ceny,
resp. ceny prémiové; posoudit přiměřenost ceny bez dalšího pouze na základě
metody DCF nelze. Dovolatelka přehlíží, že pro určení ceny akcií na trhu nemusí být (a často
nebývá) významné, zda byl určitý významný závazek společnosti převzat platně,
resp. zda vychází z právního úkonu, který společnost neváže (jako je tomu v
projednávané věci). I tyto tzv. sporné (z hlediska jejich platnosti či
„existence“) závazky mohou ovlivňovat (a často ovlivňují) jak cenu akcií
společnosti, tak i hodnotu jejího podniku (srov. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. května 2018, sp. zn. 29 Cdo 2025/2016). Jelikož cena uvedená v
povinné nabídce převzetí musí v maximální možné míře a prioritně odrážet tržní
podmínky panující v době vzniku povinnosti, není posouzení „platnosti“
ručitelského prohlášení (správně toho, zda ručitelské prohlášení společnost
váže) zásadně významné. V této souvislosti Nejvyšší soud opětovně zdůrazňuje, že účelem právní úpravy
přiměřenosti ceny uvedené v povinné nabídce převzetí není sankcionovat
ovládající osobu za uskutečněnou akvizici tím, že by musela ostatním akcionářům
nabídnout za jejich účastnické cenné papíry plnění, které formálně odpovídá
libovolně vysoké imaginární „hodnotě“ dotčených cenných papírů, jak se tato
hodnota jeví znalci, i kdyby na trhu (lhostejno z jakých důvodů) takovou
„hodnotu“ v době vzniku povinnosti nebylo možné realizovat. Měla-li
navrhovatelka za to, že akcie cílové společnosti byly „hodnotnější“, než
určovaly tržní mechanismy, mohla si je ponechat (nabídku převzetí neakceptovat). Pouze na okraj pak Nejvyšší soud poznamenává, že argumentace dovolatelky
týkající se tvrzeného „utajení“ ručitelského prohlášení v době před vznikem
povinnosti učinit nabídku převzetí je vnitřně rozporná. Nevěděla-li investorská
veřejnost o ručitelském prohlášení, nemohlo mít ani negativní dopad na tržní
cenu v rozhodné době (tedy v období, za které se počítá vážený průměr cen). Není zřejmé, jaké úvahy vedou dovolatelku k názoru, že v důsledku „odhalení“
ručitelského prohlášení by mělo dojít ke zvýšení přiměřené ceny.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti třetímu výroku napadeného usnesení,
navrhovatelka nevymezuje ani předpoklady přípustnosti dovolání, ani žádnou
otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadený výrok spočívá;
jelikož jde o vadu, pro kterou nelze v dovolacím řízení (o dovolání proti
třetímu výroku napadeného usnesení) pokračovat, Nejvyšší soud dovolání v tomto
rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 věty první a § 243f odst. 2 o. s. ř. (srov.
např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2017, sp. zn. 27 Cdo
4074/2017, a judikaturu v něm citovanou).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu