U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
navrhovatelů a) Ing. M. H., zastoupeného JUDr. Leškem Klimoszekem, advokátem,
se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 34, PSČ 140 21, a b) Mgr. R. D.,
zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze – Smíchově,
Nádražní 58/110, PSČ 150 00, za účasti společnosti RAVIN HOLDING a. s., se
sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, identifikační číslo osoby
26718669, zastoupené JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8
– Karlíně, Karolínská 661/4, PSČ 186 00, o zaplacení částek 441.860,- Kč a
1,372.860,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
28 Cm 52/2003, o dovolání navrhovatele b) proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 11. června 2010, č. j. 7 Cmo 447/2009-797, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel b) je povinen zaplatit společnosti RAVIN HOLDING a. s.,
na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč, k rukám jejího zástupce, do
tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
V záhlaví označeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání obou
navrhovatelů rozsudek ze dne 27. února 2009, č. j. 28 Cm 52/2003-628, jímž
Městský soud v Praze zamítl návrh, aby společnosti RAVIN HOLDING a. s. (dále
též jen „společnost“) byla uložena povinnost zaplatit navrhovateli a) částku
441.860,- Kč s úrokem z prodlení a navrhovateli b) částku 1,372.860,- Kč s
úrokem z prodlení, jakožto rozdílu mezi cenou přiměřenou hodnotě akcií
společnosti PPF investiční holding, a. s. (právní předchůdkyně společnosti) a
cenou uvedenou v povinné nabídce převzetí, a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel b) dovolání, jež Nejvyšší
soud odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5, § 240 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. –
posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Je tomu tak proto, že k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož
poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná)
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. srpna
2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek či ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003). Brojí-li dovolatel i proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o zamítnutí
návrhu navrhovatele a) a o povinnosti navrhovatele a) nahradit společnosti
náklady řízení, jakož i proti té části druhého výroku rozhodnutí odvolacího
soudu, jíž odvolací soud rozhodl o povinnosti navrhovatele a) nahradit
společnosti náklady odvolacího řízení, napadá výrok rozhodnutí odvolacího
soudu, jímž nebylo rozhodnuto o jeho právech a povinnostech; dovolání tudíž
není v tomto rozsahu subjektivně přípustné. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku
napadeného usnesení, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i
ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi dovolatelem a společností, a proti
druhému výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení (ve
vztahu mezi dovolatelem a společností), je objektivně nepřípustné (srov. k tomu
i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti té části výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jíž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o zamítnutí návrhu
dovolatele, pak může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími
důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Jak se podává z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., dovolací přezkum je
zde předpokládán pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím
důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu,
jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné – z povahy věci
– posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde
nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který
předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem
o. s. ř.), jestliže tvrzené vady řízení nezahrnují podmínku existence právní
otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Ve světle výše uvedeného tudíž nelze dovolání připustit k přezkoumání výtek
dovolatele, podle nichž soud neprovedl všechny důkazy potřebné ke zjištění
skutkového stavu, zejména nezjišťoval existenci prémiové ceny, nevypořádal se s
jednotlivými tvrzeními a důkazy navrženými účastníky a porušil „zásady
dokazování“. Uvedenými výtkami dovolatel vystihuje dovolací důvod vymezený v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (aniž by vytýkané vady řízení
otevíraly otázku zásadního právního významu), resp. dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., jenž však nemá u dovolání, jež může být připuštěno pouze
postupem podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., vůbec k dispozici. Ze stejného důvodu nelze na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
usuzovat ani z otázky, zda soud může postupem podle § 183c odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. března 2003 (dále
jen „obch. zák.“), „určit jako přiměřenou takovou cenu, která je nižší než
prémiová cena ve smyslu § 183c odst. 1 obch. zák.“ Je tomu tak proto, že
dovolatel při jejím formulování vychází z jiného než soudy zjištěného
skutkového stavu (z něhož neplyne, že by byla zaplacena prémiová cena), a
obsahově tak vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k dispozici (jak vyloženo výše)
nemá. Usnesení odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným ani otázka, zda se
soud může při určování přiměřenosti ceny podle § 183c odst. 5 obch. zák. odchýlit od použití jiných metod než metod dle váženého průměru z cen a popř. dle prémiové ceny ve smyslu § 183c odst. 3 obch. zák., jestliže „zároveň
nezjistí, že by se stav na trhu předmětných akcií odchyloval od běžných tržních
poměrů“. Je tomu tak již proto, že volba metod ocenění je otázkou skutkovou a
nikoliv právní (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012,
sp. zn. 29 Cdo 3606/2010 či sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, jež jsou veřejnosti
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu); i touto námitkou tudíž
dovolatel vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž u dovolání přípustného toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. nemá k dispozici a k jehož přezkoumání dovolání připustit nelze. Nehledě k tomu Nejvyšší soud podotýká, že soudy nižších stupňů se při
posuzování přiměřenosti ceny uvedené v nabídce převzetí opíraly zejména o
závěry znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem E & Y Valuations, s. r.
o., jenž vyšel právě zejména z váženého průměru z cen, za které byly
uskutečněny obchody akciemi právní předchůdkyně společnosti v době 6 měsíců
před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí. Z výše popsaných důvodů nelze dovolání připustit ani k posouzení námitky,
týkající se možnosti využití dalších metod ocenění. V této souvislosti Nejvyšší
soud pouze poznamenává, že odvolací soud využití určitých metod ocenění
nevyloučil (jak dovozuje dovolatel), ale pouze se při výkladu pojmu
„přiměřenost ceny“ přidržel závěrů formulovaných Nejvyšším soudem již v
rozsudku ze dne 8. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 160/2006 (jenž obstál i v ústavní
rovině, když Ústavní soud nálezem ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS
989/08, zamítl ústavní stížnost směřující mimo jiné i proti označenému
rozsudku). V označeném rozsudku Nejvyšší soud vysvětlil, že účelem právní úpravy povinné
nabídky převzetí a její minimální ceny je zajistit minoritním akcionářům
likviditu cenných papírů dotčených provedeným či posíleným ovládnutím (či, jako
v projednávané věci, rozhodnutím o zrušení registrace akcií) a umožnit jim tak
snadný výstup z jejich investice za podmínek, které reflektují tržní situaci
před ovládnutím či jeho posílením (resp. před zrušením registrace akcií), ale
také respektují zásadu rovnosti akcionářů, když navrhovatel musí nabídnout všem
akcionářům (nemají-li se ocitnout v horším právním postavení) alespoň cenu, již
se v rozhodné době zavázal uhradit jinému akcionáři či jiným akcionářům
(princip prémiové ceny). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dále doplnil, že
naznačenému účelu může vyhovovat jedině taková interpretace požadavků na
minimální cenu povinné nabídky převzetí, která v maximální možné míře a
prioritně odráží právě panující tržní podmínky v době vzniku povinnosti. Ostatním metodám určování hodnoty účastnických cenných papírů pro účely
stanovení minimální ceny povinné nabídky převzetí podle § 183b obch. zák. je
nutno přisoudit pouze podpůrný význam, jsou-li dány důvody domnívat se, že trh
byl v rozhodné době deformován vlivy, které snižují jeho kurzotvornou funkci
(např. mimořádně nízkou likviditou, zakázanými manipulacemi atd.). Za běžných
tržních poměrů nelze výsledky těchto metod bez dalšího stavět nad průměrnou,
resp. prémiovou cenu. Zhodnotit, do jaké míry je opodstatněné uchýlit se k
alternativním metodám ocenění, a tyto metody případně vhodně kombinovat, je
přitom hlavním úkolem znalce, jehož zákon do procesu tvorby minimální ceny za
tím účelem vtahuje prostřednictvím ustanovení § 183c odst. 5 obch. zák. Konečně zásadně právně významným nečiní napadené rozhodnutí ani námitka, podle
níž odvolací soud nesprávně nepřihlédl k závěrům učiněným týmž znaleckým
ústavem ohledně hodnoty akcií právní předchůdkyně společnosti ve znaleckém
posudku zpracovaném pro účely zrušení právní předchůdkyně společnosti s
převodem obchodního jmění na hlavního akcionáře. I touto námitkou totiž
dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a nepřípustně tak
uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Pouze na okraj pak
Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud v této souvislosti přesvědčivě
vysvětlil, že závěry posudku znaleckého ústavu E & Y Valuations, s. r. o.,
zpracovaného pro účely zrušení právní předchůdkyně společnosti s převodem
obchodního jmění na hlavního akcionáře, nelze vzít v úvahu nejen proto, že
akcie byly oceňovány k pozdějšímu dni, ale – což dovolatel přehlíží a tudíž ani
nezpochybňuje – taktéž proto, že účel ocenění je jiný. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tudíž Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu dovolání
přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele
bylo odmítnuto a společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za
dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen
„vyhláška“). Podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, §
15 vyhlášky činí sazba odměny 20.000,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18
odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 10.000,- Kč, jelikož zástupkyně
společnosti učinila v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby
(vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané
hodnoty ve výši 2.060,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací
soud přiznal společnosti k tíži dovolatele celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. října 2012
JUDr.
Petr Š u k
předseda senátu