Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně
K. H., zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem STRÁNSKÝ FUCHS KŘEČEK
advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 7, Osadní 12A, proti žalovanému
J. H., zastoupenému Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci
Králové, Velké náměstí 29, za účasti K. D., vedlejší účastnice na straně
žalovaného, zastoupené Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Lazarská 11/6, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 13 C 90/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 22. října 2015, č. j. 20 Co 57/2014-303, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. října 2015, č. j. 20
Co 57/2014-303, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové.
II. Dovolací soud nařizuje, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný
senát Krajského soudu v Hradci Králové.
Ve shora označené právní věci Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší
soud“ nebo „dovolací soud“) rozhoduje již potřetí, když jeho předcházejícím
kasačním rozsudkem ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1482/2015, byl zrušen
v pořadí druhý rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále již „odvolací
soud“) ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 20 Co 57/2014-202. V něm dovolací soud
mj. uvedl:
„Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s přihlédnutím k § 3028
odst. 2 o. z. dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je ve smyslu § 237 o. s. ř. důvodné již z toho důvodu, že nebyl zcela respektován závazný právní názor
dovolacího soudu v jeho (shora již označeném) předchozím kasačním rozhodnutí. V
něm bylo totiž, s přihlédnutím k příslušné právní úpravě a citované judikatuře,
vyloženo, že ‚Jestliže za popsaných okolností bylo možné...byt (v budově ve
vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva) převést jen tomuto
členu družstva, pak je nezbytné v případě, že v uvedené smlouvy byl kromě
nabyvatele – fyzické osoby – člena družstva, uvedena další fyzická osoba (např. jeho druh, jako tomu bylo v posuzované věci), posuzovat platnost uvedené
smlouvy dle cit. ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. ve vazbě na § 39 obč. zák., a
v rámci toho dále posuzovat, zda uvedená okolnost vede k absolutní neplatnosti
(celého) právního úkonu ve smyslu § 39 obč. zák. anebo zda se důvod neplatnosti
vztahuje ve smyslu § 41 obč. zák. jen na část právního úkonu (ve vztahu k
nečlenu družstva).‘
Dovolací soud má za to, že již z výše vyložené formulace je zřejmé, že je
zapovězena možnost nabytí bytu fyzickou osobou, která nebyla členem družstva,
byť podle skutkového zjištění měla být druhem člena družstva, který splňoval
podmínky pro nabytí vlastnictví k předmětnému bytu ve smyslu shora již
připomenuté právní úpravy. Tento závěr přitom nijak nekoliduje s právním
názorem obsaženým v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010
(publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 62/2012),
podle kterého: ‚Smlouvu o převodu bytové jednotky, uzavřenou mezi manžely
bytovým družstvem jakožto převodcem a oběma manžely jakožto nabyvateli, v níž
manželé projeví vůli nabýt bytovou jednotku do svého společného jmění manželů,
nelze považovat za neplatnou pro rozpor s ustanovením § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů jen proto, že v době jejího uzavření
byl členem družstva jen jeden z manželů.‘ Uvedený právní názor velký senát
Nejvyššího soudu totiž vyložil s ohledem na tehdejší právní úpravu společného
jmění manželů a judikaturou řešené otázky související s nabýváním majetku
manžely s ohledem na buď zdroj financování anebo s ohledem na projevenou vůli
manželů koupit věc do jejich společného jmění. Analogické použití tohoto
judikátu ovšem nelze vztahovat na družský poměr, který pochopitelně není roven
rodinně právnímu vztahu mezi manžely.
Pokud odvolací soud tyto hmotně právní
souvislosti při svém rozhodování relevantně nezohlednil a dosah zmíněného
judikátu velkého senátu rozšířil i na případy týkající se družského poměru, pak
je zřejmé, že jeho rozhodnutí není správné. Jakkoliv z obsahu spisu prostupuje, že projev žalobkyně směřoval k nabytí
předmětného bytu do jejího vlastnictví, když žalobkyní popisované verzi o
okolnostech, jež předcházely uzavření předmětné smlouvy, soud prvního stupně po
provedeném dokazování uvěřil, Nejvyšší soud za dané procesní situace nemohl
přistoupit ke změně rozsudku odvolacího soudu, neboť nebyly pro takový postup
splněny podmínky ve smyslu § 243d písm. b), a to i s ohledem na dovolatelkou
popisované okolnosti v závěru jejího dovolání (dovolací soud připomíná, že
podle § 243f odst. 1 o. s. ř. pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující
stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).“
Vzhledem k níže zaujatému právnímu názoru odvolacího soudu se pak jeví nezbytné
připomenout z prvně vydaného kasačního rozsudku dovolacího soudu ze dne 17. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 2635/2014, následující závěry:
„Jestliže za popsaných okolností bylo možné ve smyslu § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. byt (v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového
družstva, jehož nájemcem byla fyzická osoba - člen družstva), převést jen
tomuto členu družstva, pak je nezbytné v případě, že v uvedené smlouvě byl
kromě nabyvatele – fyzické osoby - člena družstva, uvedena další fyzická osoba
(např. jeho druh, jako tomu bylo v posuzované věci), posuzovat platnost uvedené
smlouvy dle cit. ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. ve vazbě na § 39 obč. zák., a
v rámci toho dále posuzovat, zda uvedená okolnost vede k absolutní neplatnosti
(celého) právního úkonu ve smyslu § 39 obč. zák. anebo zda se důvod neplatnosti
vztahuje ve smyslu § 41 obč. zák. jen na část právního úkonu (ve vztahu k
nečlenu družstva). Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního
úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho
obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze
oddělit od ostatního obsahu. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. I přes skutečnost, že se důvod neplatnosti týká pouze části právního úkonu,
právní úkon je celý neplatný tehdy, pokud z povahy právního úkonu, z jeho
obsahu anebo z okolností, za kterých k němu došlo, vyplývá, že tuto část nelze
oddělit od ostatního obsahu právního úkonu; v takovém případě v důsledku
existenční anebo funkční neoddělitelnosti části týká se důvod neplatnosti
celého právního úkonu (Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, IURA EDITION,
s.r.o., Bratislava 1998, str. 188). Již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1993, sp. zn. 4 Cz
124/92, publikovaného v časopise Právní rozhledy č.
3/1993, byl vyložen a
odůvodněn právní názor, že je-li do jedné listiny pojato více právního úkonů,
je třeba z hlediska § 35 odst. 2 obč. zák. zkoumat, zda jde o právní úkony
navzájem od sebe oddělitelné a způsobilé samostatné existence nebo zda je nutno
smlouvu pojímat jako jeden nedílný celek. Rozhodujícím kritériem přitom zůstává
vůle smluvních účastníků, jejichž stanovisko k dané otázce je proto vždy třeba
zjistit. Rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96,
publikovaném také v časopise Právní rozhledy č. 6/1998, dovodil mimo jiné
právní závěr, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou
důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního tohoto úkonu (§ 41 obč. zák.), je
třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím
k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci
dvou či vícestranného právního úkonu, sledovali. Otázkou částečné neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 41 obč. zák. je třeba
se zabývat i tehdy, jestliže do jedné listiny bylo pojato více právních úkonů. Je-li jeden z těchto právních úkonů (pojatých do jedné smlouvy) postižen
neplatností, musí se soud zabývat tím, zda jej lze oddělit od ostatního obsahu
právního úkonu ve smyslu § 41 obč. zák., přičemž je třeba dbát, aby byla
respektována vůle účastníků s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba
konající právní úkon sledovala. Jen tak lze totiž zjistit, zda jde o právní
úkony navzájem od sebe oddělitelné a způsobilé samostatné existence nebo zda je
nutnou smlouvu pojmout jako jeden nedílný celek (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. srpna 2007, sp. zn. 33 Odo 771/2005, který je veřejnosti přístupný na
webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Jelikož se odvolací soud shora judikovanými závěry neřídil, a při rozhodování
zcela pominul dosah § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. a § 24 zákona č. 42/1992
Sb. a v návaznosti na to se ani nezabýval otázkou příp. aplikace § 41 obč. zák., nelze za zjištěných skutkových okolností jeho rozsudek považovat za
správný. Nejvyšší soud proto ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. dovoláním
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť
dosavadní výsledky řízení (viz v dovolání zmíněná exekuce na majetek žalovaného
a vydaný exekuční příkaz na prodej předmětného bytu) neumožňují dovolacímu
soudu rozhodnout dle § 243d písm. b) o. s. ř. (dovolací soud připomíná, že pro
jeho rozhodnutí je dle § 243f odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době vydání
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). O návrhu na odložení vykonatelnosti
dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud již nerozhodoval (§ 243 o. s. ř.).“
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem opět změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení (pouze) před soudy obou stupňů. Své meritorní rozhodnutí
odůvodnil následovně:
„S ohledem na právní názor vyslovený dovolacím soudem se tedy krajský soud
opětovně zabýval platností uzavřené smlouvy. Při svém rozhodnutí je vázán tím,
že na projednávanou věc nelze aplikovat rozhodnutí velkého senátu NS ČR sp. zn. 31 Cdo 51/2010. V tomto rozhodnutí dospěl velký senát občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu k jiným závěrům než k těm, které byly
přijaty v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1865/2000. V tomto
rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uzavřel, že v případě, že smlouva o převodu bytu do
společného jmění manželů podle zákona o vlastnictví bytů za situace, kdy jeden
z manželů nesplňoval všechny předpoklady pro převod bytu i do jeho vlastnictví,
je neplatná nejen v té části, která se týká takového manžela, ale je neplatná
celá. Proto v projednávané věci dospěl krajský soud ke stejnému závěru, že ani
jeden z účastníků se nestal vlastníkem předmětného bytu, neboť žalovaný
nesplňoval předpoklady pro nabytí družstevního bytu do svého vlastnictví podle
§ 23 a 24 zákona č. 172/1994 Sb. Neplatnost této části smlouvy, která se týká
žalovaného, je obsahově neoddělitelná od části týkající se žalobkyně, a proto
je smlouva absolutně neplatná v celém rozsahu (viz výše označené rozhodnutí NS
ČR).... Dovolací soud dále zdůraznil, že okresní soud zcela uvěřil žalobkyní popisované
verzi o okolnostech, jež předcházely uzavření předmětné smlouvy na byt. Tato
verze žalobkyně je taková, že žalovaný byl dopsán na kupní smlouvu, kterou měli
účastníci nabýt vlastnické právo k předmětnému bytu, později. Okresní soud dále
uvěřil výpovědi žalobkyně, že se tak stalo na naléhání žalovaného a i zástupců
prodávajícího družstva. Okresní soud uvěřil žalobkyni i v tom, že ona se tehdy
s ohledem na to, že účastníci ještě nebyli manželé, domnívala, že dopsání jména
žalovaného na kupní smlouvu pro ni nenese žádné právní následky. Při posuzování
otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od
ostatního obsahu právního úkonu (§ 41 občanského zákoníku), je vždy třeba dbát,
aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu,
jehož osoba konající úkon, resp. všichni účastníci dvou(více)stranného právního
úkonu sledovali. Ze samotných tvrzení žalobkyně, kterým okresní soud uvěřil,
plyne, že vůle žalovaného a i převádějícího družstva směřovala k nabytí bytu do
vlastnictví obou účastníků a nikoli pouze do vlastnictví žalobkyně. Podle
samotných tvrzení žalobkyně dokonce i převádějící družstvo (nejen) žalovaný)
naléhalo na žalobkyni, aby této smlouvě byl uveden žalovaný. Tedy i převádějící
družstvo jednoznačným způsobem projevilo vůli uzavřít smlouvu o převodu bytu
pouze s oběma účastníky a nikoli pouze s žalobkyní. I proto nelze učinit závěr,
že by smlouva o převodu vlastnictví k předmětnému bytu byla neplatná pouze v
části, ve které bylo převedeno vlastnické právo na žalovaného.
Nejen, že by
takovým výkladem nebyla respektována vůle ostatních účastníků smlouvy, ale
rozhodně z tohoto nelze učinit závěr, že důsledek by mohl být takový, že
výlučným vlastníkem bytu nejsou oba kupující, kteří jsou uvedeni ve smlouvě,
ale pouze jeden z nich – a to právě žalobkyně. Z výše uvedeného je tedy patrno, že smlouva, kterou bylo vlastnické právo
převedeno na oba účastníky, je absolutně neplatná.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. V něm uplatňuje
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti dovolání
spatřuje v tom, že odvolací soud v tomto rozhodnutí nerespektoval závazný
právní názor vyslovený již v prvním zrušovacím rozsudku dovolacího soudu, v
němž dovolací soud odvolacímu soudu uložil, aby zkoumal předmětnou smlouvu o
převodu vlastnického práva k bytu z hlediska § 41 obč. zák. Dovolatelka
navrhla, aby Nejvyšší soud, pokud sám nepřistoupí ke změně napadeného rozsudku
odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil, věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení a současně – pro nerespektování závazného právního názoru
dovolacího soudu - přikázal věc k projednání jinému senátu odvolacího soudu. Žalovaný se k podanému dovolání dovolatelky písemně nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
dovolatelky je – jak bude uvedeno níže - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a
je i důvodné. Jak již bylo zreferováno shora, odvolací soud své meritorní rozhodnutí primárně
založil na odůvodnění, že na danou věc je třeba uplatnit právní názor, který
Nejvyšší soud vyložil ve svém rozsudku ze dne 14. února 2001, sp. zn. sp. zn. 30 Cdo 1865/2000. Odvolací soud si vyložil, že nelze na daný případ použít
právní závěry vyplývající z R 62/2012, jímž byl překlenut právní názor
tříčlenného senátu v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1865/2000, který ovšem odvolací
soud na jím posuzovaný případ analogicky použil. Pochopitelně dovolací soud si
byl vědom i závěrů vyplývajících z jeho rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1865/2000, a
pokud tedy zaujal právní závěr, že analogické použití judikátu R 62/2012 nelze
vztahovat na družský poměr, logicky vycházel i z toho, že stejný přístup nelze
učinit ani ve vztahu k rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1865/2000 (v něm obsaženém
právním názoru), jinak by přirozeně musel tehdy podané dovolání dovolatelky
odmítnout, respektive zamítnout. Pro zajímavost nelze ani analogicky na daný případ použít závěry vyplývající z
rozsudku dovolacího soudu ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 695/2011, v
němž dovolací soud vyložil a odůvodnil právní názor, že: „Smlouva o převodu
bytové jednotky do vlastnictví H. B. a žalobce je absolutně neplatná podle § 39
(pro rozpor právního úkonu se zákonem a pro obcházení zákona), jelikož
nabyvatelé byli v době jejího uzavření pravomocně rozvedeni. Bytová jednotka
(totiž) nemohla být převáděna (vzhledem k ustanovení § 143 obč.
zák.) do
zaniklého (neexistujícího) společného jmění.“ V daném případě ze skutkových
zjištění, které v odvolacím řízení nedoznaly změny (byly pouze v určité – avšak
pro rozhodnutí zásadně významné - části odvolacím soudem dezinterpretovány – k
tomu viz níže), vyplynulo, že dovolatelka projevovala zájem o nabytí
předmětného bytu do svého výlučného vlastnictví (k tomu srov. např. smlouvu o
uzavření budoucí smlouvy o převodu bytu do osobního vlastnictví ze dne 5. června 2000 na č. l. 32-34, nebo žalobní tvrzení na č. l. 4, anebo výpovědi
dovolatelky při soudních jednáních u soudu prvního stupně dne 24. července 2013
– viz protokol o tomto jednání na č. l. 79, či ze dne 1. října 2013 – viz
protokol o jednání na č. l. 96, případně vyjádření dovolatelky k odvolání
žalovaného ze dne 25. ledna 2014 na č. l. 143) a projev vůle předmětného
bytového družstva převést toliko na dovolatelku vlastnické právo k této bytové
jednotce byl zřejmý. Soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování pak
uvěřil skutkové verzi dovolatelky ohledně okolností předcházejících uzavření
předmětné převodní smlouvy, kdy dovolatelka byla ujišťována zaměstnanci
převádějícího družstva, že „dopsání“ žalovaného do již vyhotovené převodní
smlouvy nenese vůči dovolatelce žádné právní následky. Toto jistěže právně
irelevantní vyjádření má ovšem podstatnou relevanci z hlediska vysledování vůle
převádějícího bytového družstva. O zcela jinou situaci by se jednalo, pokud by
dovolatelka při sepisu smlouvy takové výhrady nečinila, bytové družstvo by se
takto před sepisem smlouvy nevyjadřovalo a případně by neexistovala ani zmíněná
předběžná smlouva, jejíž obsah je ovšem zapotřebí – v návaznosti na další
okolnosti popsané v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního
stupně - zasadit do dovolatelkou tvrzeného skutkového rámce případu, jemuž na
základě provedeného dokazování přisvědčil soudu prvního stupně (uvedená
zjištění jsou totiž logicky navazující a vycházejí z provedeného dokazování). Pokud se ve vyložených souvislostech odvolací soud po svém učiněném závěru o
absolutní neplatnosti předmětné smlouvy ještě sekundárně zabýval otázkou
částečné neplatnosti téhož právního úkonu ve smyslu § 41 obč. zák., pak je
zřejmé, že postupoval nesprávně, neboť učiní-li se právní závěr o absolutní
neplatnosti (celé) smlouvy, pak již zde není podkladu pro závěry o částečného
neplatnosti téhož právního úkonu; soud přece nemůže činit právní závěry in
eventum. V extrémním rozporu s obsahem spisu je pak závěr odvolacího soudu, že „Ze
samotných tvrzení žalobkyně, kterým okresní soud uvěřil, plyne, že vůle
žalovaného a i převádějícího družstva směřovala k nabytí bytu do vlastnictví
obou účastníků a nikoliv pouze do vlastnictví žalobkyně.“ Soud prvního stupně
zcela jasně vyložil, jaké okolnosti předcházely vlastnímu uzavření převodní
smlouvy a kým a jak byla dovolatelka ujišťována při uzavření tohoto právního
úkonu. Odvolací soud tvrdí úplně něco jiného, aniž by si pro takový podklad
zajistil patřičný skutkový základ provedeným (zopakovaným) dokazováním, což se
příčí § 213 odst. 2 o. s.
ř., a v podmínkách dovolacího přezkumu zde
představuje jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a k níž je zapotřebí z moci úřední přihlédnout (srov. § 242
odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Ani v tomto případě nemohl přistoupit ke změně rozsudku
odvolacího soudu, a to s ohledem na tvrzené okolnosti obsažené v návrhu na
odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. února
2016. O návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku
odvolacího soudu Nejvyšší soud již nerozhodoval (§ 243 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu došlo proto, že ze
strany odvolacího soudu nebyl dodržen závazný právní názor dovolacího soudu a v
odvolacím řízení došlo ke shora popsaným vadám (§ 243e odst. 3 o. s. ř.),
přičemž celkově jde již o třetí zrušený rozsudek odvolacího soudu, který
projednal a rozhodl týž odvolací senát, dovolací soud nařídil, aby v dalším
řízení věc projednal a rozhodl již jiný senát Krajského soudu v Hradci Králové,
poněvadž podle přesvědčení dovolacího soudu jen v důsledku tohoto opatření lze
dosáhnout toho, aby tato věc byla co nejdříve a zákonu odpovídajícím způsobem
odvolacím soudem rozsouzena.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu