21 Cdo 3641/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D. v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a.s. se
sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, proti žalované Zentivě,
k.s. (dříve Zentiva, a.s., a Léčiva, a.s.) se sídlem v Praze 10 - Dolních
Měcholupech, U Kabelovny č. 130, IČO 49240030, zastoupené prof. JUDr. Janem
Dědičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 745/24, o 97.941.848,21
Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm
151/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6.
března 2015 č.j. 9 Cmo 472/2008-677, takto:
Rozsudek vrchního soudu se zrušuje a věc se přikazuje k dalšímu řízení
Vrchnímu soudu v Olomouci.
Žalobkyně se žalobou podanou u býv. Krajského obchodního soudu v Praze
dne 29.12.2000 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 97.941.848,21 Kč a "ušlý
zisk ve výši 19% p.a. od 16.11.1998 do zaplacení". Žalobu zdůvodnila zejména
tím, že dne 30.4.1998 uzavřela k zajištění svých pohledávek se společností
Chemapol, a.s. (jako zástavcem) smlouvu o zřízení zástavního práva k
pohledávkám za jejími dlužníky a že podle dodatku č. 7 k této smlouvě ze dne
12.8.1998 dostala do zástavy pohledávku za žalovanou; vznik zástavního práva
žalobkyně prokázala žalované (jako poddlužníkovi) dne 8.9.1998. Žalovaná poté
ve dnech 30.9.1998, 1.10.1998 a 5.10.1998 sdělila Chemapolu, a.s., že provádí
"jednostranný zápočet vzájemných pohledávek" (za účelem "provedení
jednostranného zápočtu" žalovaná "dokonce přebírala pohledávky jiných věřitelů
za Chemapolem") a provedený "zápočet" se týkal též předmětné zastavené
pohledávky. Žalobkyně má za to, že žalovaná, která svým postupem "způsobila
zánik zástavy", porušila povinnost vyplývající z ustanovení § 151i občanského
zákoníku, a že proto odpovídá žalobkyni ve smyslu ustanovení § 420 občanského
zákoníku za škodu, vzniklou "zásahem do práv a právem chráněných zájmů
žalobkyně jako zástavního věřitele". V podání ze dne 21.4.2004 žalobkyně "doplnila a upravila svůj žalobní
návrh" tak, že se domáhá, aby jí žalovaná zaplatila 97.941.848,- Kč s 19%
úrokem z prodlení ve výši 19% od 4.1.1999 do zaplacení. Svůj požadavek
zdůvodnila zejména tím, že žalovanou provedené zápočty na pohledávky Chemapolu,
a.s. mohou být "posuzovány také jako neplatné ve smyslu ustanovení § 39
občanského zákoníku", neboť byly učiněny v rozporu s ustanovením § 167 odst.1
občanského zákoníku, podle něhož, je-li zástavou pohledávka, je poddlužník
povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu
věřiteli. Podle názoru žalobkyně je "stále otevřenou otázkou, zda provedením
zápočtu ze strany žalované jako poddlužníka zastavené pohledávky došlo k
porušení její povinnosti vůči zástavnímu věřiteli dané zákonem, které se
provedením zápočtu nezprostil, a je povinen ji splnit, či zda je třeba pohlížet
na provedení zápočtu žalovanou z pohledu její odpovědnosti za škodu způsobenou
zástavnímu věřiteli porušením povinnosti v rámci institutu náhrady škody". Městský soud v Praze, který věc převzal od Krajského obchodního soudu
v Praze (srov. čl. II bod 1 větu první zákona č. 215/2000 Sb.), nejprve
usnesením vyhlášeným při jednání dne 26.4.2004 připustil změnu žaloby "tak, že
následně bude rozhodováno o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku
97.941.848,- Kč s úroky z prodlení ve výši 19% p.a. od 4.1.1999 do zaplacení",
a poté rozsudkem ze dne 26.4.2004 č.j. 16 Cm 370/2000-52 žalobu zamítl a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení
209.375,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče. Na základě provedeného
dokazování dovodil, že společnost Chemapol, a.s.
dala za účelem zajištění
pohledávky žalobkyni do zástavy svou pohledávku za žalovanou, která je
předmětem tohoto řízení, a že žalobkyně sdělením ze dne 7.9.1998 prokázala
žalované vznik zástavního práva. Žalovaná ve dnech 30.9.1998, 1.10.1998 a
5.10.1998 sdělila společnosti Chemapol, a.s., že "započítává vzájemné
pohledávky", přičemž "výše započtených pohledávek přesahovala žalovanou
částku". Soud prvního stupně dovodil, že "splnění závazku a započtení jsou dva
odlišné způsoby zániku závazku", že ustanovení § 151i občanského zákoníku "se
výslovně vztahovalo pouze na splnění závazku, nikoliv již na další způsoby
zániku závazku", a že "započtení pohledávky proti zastavené pohledávce žádné
zákonné ustanovení nezakazovalo", a uzavřel, že započtením zanikla pohledávka
společnosti Chemapol, a.s. proti žalované a že tím "došlo k zániku zástavy v
rozsahu započtení" podle ustanovení § 151g občanského zákoníku. Žalobkyni proto
škoda "spočívající v porušení právní povinnosti ze strany žalované" nevznikla,
navíc je žaloba předčasná, neboť na majetek společnosti Chemapol, a.s. byl
prohlášen konkurs a do skončení konkursního řízení žalobkyně "nemůže vědět, zda
a v jaké výši jí škoda vznikla". Podle soudu prvního stupně žaloba "postrádá
právní základ" též proto, že ustanovení § 151i občanského zákoníku sice
"upravovalo povinnost poddlužníka plnit přímo zástavnímu věřiteli", avšak
"nelze je vykládat tak, že by dávalo zástavnímu věřiteli přímý nárok vůči
poddlužníkovi". K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7.12.2004
č.j. 9 Cmo 343/2004-79 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení
194.700,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče. Na základě skutkových
zjištění soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že povinnost poddlužníka
splnit závazek zástavnímu věřiteli, uložená ustanovením § 151i občanského
zákoníku, má kogentní povahu, vzniká "okamžikem splatnosti pohledávky
poddlužníka proti zástavci" a zakládá "právo zástavního věřitele na plnění". Protože splnění pohledávky "poskytnutím finančního plnění" je jen jedním ze
způsobů zániku pohledávky, není "tím dotčena možnost docílit zániku závazku -
pohledávky jiným zákonem předpokládaným způsobem", a tedy ani započtením. Žalovaná "svým postupem" využila svého práva podle ustanovení § 580 občanského
zákoníku, a proto "nelze shledat v jejím postupu porušení § 151i občanského
zákoníku", a zánikem zástavy zaniklo i právo žalobkyně "jako zástavního
věřitele". K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
3.5.2006 č.j. 21 Cdo 1891/2005-110 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovodil, že ustanovení § 151i
občanského zákoníku neupravuje způsoby zániku zastavené pohledávky poté, co byl
poddlužník o zástavním právu písemně vyrozuměn zástavním dlužníkem nebo co mu
byl vznik zástavního práva prokázán zástavním věřitelem, a že z něho proto
nelze úspěšně dovozovat ani to, jaká právní jednání směřující k zániku
pohledávky jsou po jejím zastavení ze strany poddlužníka přípustná. Ustanovení
§ 151i občanského zákoníku upravuje právo zástavního věřitele na uspokojení
zajištěné pohledávky ze zastavené pohledávky (uhrazovací funkci zástavního
práva), jehož naplnění spočívá v tom, že poddlužník stanovené (sjednané) plnění
neposkytne svému věřiteli (zástavnímu dlužníku), ale místo něj v zájmu uhrazení
zajištěné pohledávky (přímo) zástavnímu věřiteli; zástavní věřitel je tedy
oprávněn - jak bylo vyjádřeno také v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2003
sp. zn. 29 Odo 820/2001, který byl uveřejněn pod č. 76 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004 - požadovat, aby mu poddlužník zaplatil (až
do výše zajištěné pohledávky) po splatnosti zastavenou pohledávku, kterou má
vůči dlužníku. Učiní-li poddlužník vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku)
projev směřující ke splnění, k započtení nebo k jinému zániku závazku, je
nepochybné, že takový právní úkon se nemůže dotýkat právní sféry zástavního
věřitele, a to již z toho důvodu, že mu ani nebyl určen (nebyl jeho adresátem);
nemůže proto s ním být spojen následek v podobě zániku práva zástavního
věřitele na uspokojení ze zástavy (zastavené pohledávky). Je-li tedy zástavou
pohledávka a zástavní právo je vůči poddlužníku účinné a nebyla-li zajištěná
pohledávka řádně a včas uspokojena, je poddlužník povinen po splatnosti
zastavené pohledávky plnit zástavnímu věřiteli, i kdyby stanovené (sjednané)
plnění již poskytl svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo i kdyby (již
dříve) vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku (dluhu)
odpovídajícího zastavené pohledávce. Městský soud v Praze - po té, co žalobkyně v podání ze dne 13.5.2008
"upravila žalobní petit" tak, že se domáhá, aby jí žalovaná "zaplatila částku
97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. ročně za dobu od 4.1.1999
do zaplacení" s tím, že "uložené povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu
prohlášeného na úpadce Chemapol, a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní
podstaty uvedeného úpadce" - po provedení dalších důkazů rozsudkem ze dne
10.6.2008 č.j. 16 Cm 151/2006-350, opraveným usnesením ze dne 5.5.2009 č.j. 16
Cm 151/2006-404, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 97.941.848,21 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. od 24.4.2000 do zaplacení "s tím, že uložené
povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu prohlášeného na Chemapol a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní podstaty uvedeného úpadce", zamítl
žalobu o zaplacení "19% úroku z prodlení p.a. z částky 97.941.848,21 Kč od
4.1.1999 do 23.4.2000" a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení 2.005.000,- Kč.
Z provedeného dokazování soud prvního
stupně nejprve dovodil, že "zástavní smlouva včetně dodatků byla platně
uzavřena, když došlo k dohodě o jejich podstatných náležitostech, a byla
dodržena předepsaná písemná forma", že zajištěná pohledávka vznikla ze "smluv,
které jsou specifikovány", že pohledávky, které měla žalovaná jednostranně
započíst, byly "obsaženy v dodatku č. 7 (resp. č. 9)", a že tedy žalobkyně
prokázala vznik zástavního práva k pohledávkám za žalovanou. Povinností
žalované bylo, jakmile jí bylo jako poddlužníku zástavní právo prokázáno, plnit
po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli (žalobkyni) a této
povinnosti se nemohla zprostit tím, že provedla jednostranné započtení
pohledávky vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku). Námitku promlčení
vznesenou žalovanou uznal soud prvního stupně za důvodnou "pouze u požadovaného
příslušenství", neboť "změna žaloby ze dne 21.4.2004 se týkala jen
příslušenství pohledávky (úroku z prodlení místo ušlého zisku)"; u jistiny šlo
o stále stejný skutek (plnění z uzavřené zástavní smlouvy včetně jejich
dodatků) a posouzení, zda jde o nárok z titulu náhrady škody nebo o nárok podle
ustanovení § 151a a násl. občanského zákoníku, bylo již pouhým právním
hodnocením věci. Podání ze dne 13.5.2008 soud prvního stupně nepovažoval za
změnu žaloby, ale za upřesnění petitu žaloby, které provedla žalobkyně v
souladu s poučením soudu, a dovodil, že prohlášením konkursu na majetek
zástavního dlužníka neztrácí zástavní věřitel aktivní legitimaci v řízení o
žalobě proti poddlužníkovi, za trvání konkursu však může jeho žalobní návrh
uspět pouze s dodatkem, že uložené povinnosti se poddlužník zprostí po dobu
trvání konkursu právě jen plněním do konkursní podstaty zástavního dlužníka.
K odvolání účastníků (odvolání žalobkyně směřovalo jen do výroku o
náhradě nákladů řízení) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25.11.2009 č.j. 9
Cmo 472/2008-429 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu "o
zaplacení 97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. od 24.4.2000 do
zaplacení s tím, že uložené povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu
prohlášeného na Chemapol a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní
podstaty uvedeného úpadce", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení 2.306.982,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče. Odvolací soud nejprve dovodil, že žalobkyně v podání ze dne
21.4.2004 změnila žalobu nejen v tom, že místo ušlého zisku požadovala úrok z
prodlení, ale v celém rozsahu, neboť předmětem řízení se stal "jiný skutek". Podle "původní" žaloby totiž byl skutkem "škodní zásah žalované do práv
žalobkyně", spočívající ve "tvrzení zániku zastavených pohledávek započtením
(nedovoleným)", takže "skutkový děj vylíčený v žalobě (původní) svědčí pro
právní důvod žaloby, kterým je škoda, kterou žalobkyně utrpěla v důsledku
protiprávního jednání žalované", zatímco změnou žaloby se stal předmětem řízení
"nárok na plnění závazku", který "logicky předpokládá existenci pohledávky";
rozhodoval-li soud prvního stupně o "smluvním plnění", mohl tak podle
odvolacího soudu učinit "pouze na základě připuštěné změny žaloby". Vzhledem k
tomu, že "plnění ze závazku žalované ze zástavní smlouvy" mělo být poskytnuto
nejpozději do 30.10.1998 a že změna žaloby byla učiněna v podání, které došlo
soudu prvního stupně dne 21.4.2004, odvolací soud uzavřel, že žalobkyně
uplatnila svůj nárok po uplynutí čtyřleté promlčecí doby, a že proto žalovaná
důvodně namítla promlčení práva. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
9.12.2011 č.j. 21 Cdo 2400/2010-483 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že žalobkyně své právo o zaplacení
97.941.848,21 Kč založila (jak vyplývá ze žaloby podané u býv. Krajského
obchodního soudu v Praze dne 29.12.2000) na tvrzení (vylíčení skutkového děje)
o tom, že dne 30.4.1998 uzavřela k zajištění svých pohledávek se společností
Chemapol, a.s. (jako zástavcem) smlouvu o zřízení zástavního práva k
pohledávkám za jejími dlužníky, že podle dodatku č. 7 k této smlouvě ze dne
12.8.1998 dostala do zástavy pohledávku za žalovanou, že vznik zástavního práva
žalobkyně prokázala žalované (jako poddlužníkovi) dne 8.9.1998 a že žalovaná
odmítá vyplatit zastavenou pohledávku na uspokojení zajištěných pohledávek s
odůvodněním, že provedla vůči Chemapolu, a.s. "jednostranný zápočet vzájemných
pohledávek", v důsledku kterého zastavená pohledávka zanikla. I když žalobkyně
současně uvedla, že požaduje po žalované plnění z důvodu odpovědnosti za škodu,
vzniklou "zásahem do práv a právem chráněných zájmů žalobkyně jako zástavního
věřitele", šlo jen o právní charakteristiku vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby), kterou soud není vázán.
V podání ze dne 21.4.2004
žalobkyně své údaje o vylíčení skutkového děje nezměnila; uvedla-li v něm, že
je "stále otevřenou otázkou, zda provedením zápočtu ze strany žalované jako
poddlužníka zastavené pohledávky došlo k porušení její povinnosti vůči
zástavnímu věřiteli dané zákonem, které se provedením zápočtu nezprostil a je
povinen ji splnit, či zda je třeba pohlížet na provedení zápočtu žalovanou z
pohledu její odpovědnosti za škodu způsobenou zástavnímu věřiteli porušením
povinnosti v rámci institutu náhrady škody", nezměnila tím skutkový základ
věci, ale jen svou právní charakteristiku skutkových tvrzení již obsažených v
žalobě o další možné právní posouzení věci. Taková "změna" názoru účastníka
řízení o tzv. právním důvodu žaloby a ani případné doplnění žaloby o
skutečnosti odůvodňující uplatněný nárok také z hledisek jiného hmotněprávního
ustanovení zákona nepředstavují podle ustálené judikatury soudů změnu žaloby ve
smyslu ustanovení § 95 občanského soudního řádu. Dovolací soud uzavřel, že
nárok žalobkyně ze zástavy nemohl v projednávané věci vzniknout dříve než v
roce 1998 a že, byla-li žaloba podána u soudu dne 29.12.2000, nemůže být právo
žalobkyně promlčeno. V dalším řízení - poté, co žalovaná ve vyjádření ze dne 17.2.2012
namítla, že zástavní smlouva ze dne 30.4.1998 je absolutně neplatným právním
úkonem a že zástavní právo k pohledávkám Chemapolu, a.s. za žalovanou zaniklo
"nejpozději sjednáním dodatku č. 18 k zástavní smlouvě" - Vrchní soud v Praze
rozsudkem ze dne 16.5.2012 č.j. 9 Cmo 472/2008-532 změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že zamítl "žalobu o zaplacení 97.941.848,21 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 19% p.a. od 24.4.2000 do zaplacení", a rozhodl, že žalobkyně
je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2.739.881,50 Kč k rukám
advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče. Odvolací soud nejprve dovodil, že "jakýkoliv
úkon žalované (úkon započtení) učiněný žalovanou vůči jejímu věřiteli
(zástavnímu dlužníku) směřující k zániku pohledávek zastavených k zajištění
pohledávek zástavního věřitele poté, kdy jí (poddlužníkovi) prokázala žalobkyně
(zástavní dlužník) vznik zástavního práva k těmto pohledávkám, se nemohl
dotknout jejího práva na uspokojení ze zastavené pohledávky", zopakoval důkaz
některými listinami, "abstrahoval od námitky neplatnosti zástavní smlouvy a
zaměřil se na vyhodnocení obrany žalované založené na tvrzení, že jí provedený
zápočet se netýkal zastavených pohledávek". Dospěl přitom k závěru, že zástavní
právo bylo podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 30.4.1998 "zřízeno k
pohledávkám v rozsahu daném seznamem pohledávek v aktuálním znění", neboť takto
je třeba "interpretovat ustanovení Čl. II odst. 2 smlouvy o zřízení zástavního
práva a termín všechny pohledávky v tomto ujednání uvedený", že proto
"akceptací seznamu pohledávek, který tvořil přílohu č. 1 dodatku smlouvy č. 18,
uzavřel zástavní věřitel se zástavcem dohodu o následném rozsahu zastavených
pohledávek a tímto účastníci smlouvy smluvně ukončili trvání zástavního práva k
pohledávkám v rozsahu daném předchozím seznamem", a že tedy "žalobkyně neunesla
důkazní břemeno tvrzení, že pohledávky úpadce za žalovanou dotčené zápočtem
provedeným jednostranným úkonem žalované byly v době tohoto úkonu zastaveny v
její prospěch". Vzhledem k tomu, že zástavní právo mohlo zaniknout rovněž na
základě "písemné smlouvy uzavřené mezi zástavcem a zástavním dlužníkem, byť ji
zákon výslovně nezmiňoval", a že je ve vztazích "zástavního věřitele a
zástavce" a "zástavního věřitele a poddlužníka" zcela "irelevantní možná úvaha
o porušení závazku ze smlouvy zástavcem", neboť žalobkyně "bez výhrad
akceptovala seznam pohledávek, který tvoří přílohu č. 1 dodatku č. 18", nemůže
být žaloba důvodná.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
29.10.2013 č.j. 21 Cdo 2772/2012-593 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud přisvědčil odvolacímu soudu v tom, že
smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 30.4.1998 neobsahuje ve
svém Čl. II odst.2 zcela jednoznačné vymezení předmětu zástavního práva
(zástavy), když na jedné straně se v něm hovoří o závazku zástavce předkládat
zástavnímu věřiteli měsíčně spolu s příslušným dodatkem "písemné seznamy všech
svých pohledávek", a o tom, že "akceptací" se "aktuální seznam pohledávek stává
přílohou č. 1 smlouvy a nahrazuje její předchozí přílohu č. 1", zatímco na
druhé straně se uvádí, že "touto formou" je "vždy perfektně uzavřen dodatek
této smlouvy" a že pohledávky "uvedené v aktuálním seznamu pohledávek dává
zástavce do zástavy zástavnímu věřiteli a pohledávky uvedené v aktuálním
seznamu pohledávek jsou zastaveny v souladu s touto smlouvou", aniž by bylo bez
dalšího zřejmé, zda součástí měsíčně sestavovaného "písemného seznamu všech
pohledávek" ("aktuálního seznamu pohledávek") musí být - mají-li být (i nadále)
předmětem zástavního práva (zástavou) - rovněž pohledávky zastavené podle Čl. II odst.1 smlouvy (pohledávky existující v účetní evidenci zástavce k
30.4.1998) a pohledávky zastavené podle předchozích dodatků ke smlouvě, a že o
odstranění nejasnosti ve vymezení předmětu zástavního práva (zástavy) je třeba
se pokusit pomocí výkladu projevu vůle. Odvolací soud však při výkladu projevu
vůle obsaženého v Čl. II smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze
dne 30.4.1998 nepostupoval v souladu s požadavky ustanovení § 35 odst.2 obč. zák., neboť nepostačovalo přihlédnout pouze k jazykovému vyjádření tohoto
ujednání a k tomu, že v příloze k dodatku č. 18 nebyly uvedeny pohledávky,
jejichž zaplacení se žalobkyně domáhá po žalované v tomto řízení, a že
žalobkyně "bez výhrad" akceptovala seznam pohledávek tvořící přílohu k dodatku
č. 18, protože mělo být vzato v úvahu také to, jaká byla vůle účastníků při
sjednání smlouvy a co sledovali ujednáním obsaženým v Čl. II odst.2 smlouvy,
jakož i to, že ujednání obsažená v Čl. II odst.2, 3, 4 a 5 smlouvy výslovně
nehovoří (a ve svém obsahu ani neuvažují) o zániku zástavního práva k jakékoliv
dříve zastavené pohledávce z důvodu, že nebude (nadále) uvedena v "aktuálním
seznamu pohledávek, který se stal přílohou č. 1 smlouvy a nahradil její
předchozí přílohu č. 1", a skutečnost, že žalobkyně a Chemapol, a.s. sjednaly
ke smlouvě ze dne 30.4.1998 v následujícím období více dodatků a že pro výklad
projevu vůle mohlo být přínosem také zjištění o tom, jak postupovaly ve vztahu
k již (dříve) zastaveným pohledávkám při vyhotovování aktuálních seznamů
pohledávek při uzavírání jiných (dalších) dodatků ke smlouvě. Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 6.3.2015 č.j. 9 Cmo
472/2008-677 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o
zaplacení "97.941.848,21 Kč s 19% úrokem z prodlení p.a.
od 24.4.2000 do
zaplacení s tím, že uložené povinnosti se žalovaný po dobu trvání konkursu na
majetek úpadce Chemapol a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní podstaty
uvedeného úpadce", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení 3.313.217,50 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana
Dědiče. Odvolací soud nejprve dovodil, že "vymezení předmětu zástavy, jak co do
již ke dni uzavření zástavní smlouvy zastavovaných pohledávek, tak co do
pohledávek, které se měly stát předmětem zástavy v budoucnu", bylo "dostatečně
určité a nezaměnitelné", a že tedy "zástavní smlouva jako celek je platným
právním úkonem, včetně ujednání o příslušenství". Nicméně, k tomu, aby se
"pozdější pohledávka (nikoliv ta, která byla v účetní evidenci ke dni
30.4.1998) stala předmětem zástavy, musela se stát součástí seznamu v aktuálně
platném dodatku k příloze č. 1" zástavní smlouvy ze dne 30.4.1998; postup
účastníků přitom "odpovídal ujednání bodu II zástavní smlouvy, které bylo
realizováno tak, že byly uzavírány jednotlivé dodatky k příloze č. 1 zástavní
smlouvy s odsouhlasenými seznamy pohledávek, jež se takto staly předmětem
zástavy", a dodatky k příloze č. 1 zástavní smlouvy představovaly "soubor, v
němž jsou uvedeny jen ty pohledávky, které jsou nadále předmětem zástavy", a
proto nemohly být - po uzavření dodatků č. 10, 13 a 18 - "předmětem zástavy
pohledávky dotčené zápočtem žalované". Podle odvolacího soudu tedy nelze vůči
žalované dovozovat "porušení povinnosti podle ustanovení § 151i občanského
zákoníku s následkem vzniku škody žalobkyni, spočívající ve zmaření předmětu
zástavy provedením jednostranného zápočtu proti dotčeným pohledávkám, neboť na
tyto pohledávky zástavce za žalovanou nebylo nahlíženo jako na nadále
zastavené". Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že na majetek zástavce
Chemapol, a.s. byl na návrh podaný dne 25.9.1998 prohlášen dne 7.12.1998
konkurs, že Chemapol, a.s. je v tomto řízení, zahájeném dne 29.12.2000, v
postavení osobního a zástavního dlužníka, a že žalovaná je v tomto sporu
"žalována jako poddlužník zástavního věřitele"; vůči žalované tedy "neplatí, že
v důsledku prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka neztrácí zástavní
věřitel právo domáhat se uspokojení ze zástavy", a proto žalobkyně nemá vůči
žalované "aktivní legitimaci k vedení sporu o uspokojení ze zástavy, neboť v
daném řízení jsou zástavou mimo jiné pohledávky za žalovanou, nikoliv její
pohledávky jako předmět zástavy (rozhodnutí NS ČR 32 Cdo 2584/98)". Odvolací
soud poukázal na "stanovisko NS ČR ve věci sp. zn. 23 Cdo 585/2009", v němž
bylo "uzavřeno, že v případě prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka
nemůže zástavní věřitel uplatňovat svá práva mimo konkursní řízení, což platí i
pro situaci, kdy své právo uplatňuje proti poddlužníkovi osobního dlužníka, s
tím, že ani poddlužník nemůže způsobit zánik závazku k zastavené úpadcově
pohledávce plněním poskytnutým zástavnímu věřiteli", a na "rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 921/2009", a uzavřel, že po prohlášení konkursu na majetek
Chemapolu, a.s.
měl právo vymáhat "předmětné pohledávky dotčené zástavním
právem" správce konkursní podstaty úpadce a že k vymožení "plnění ve prospěch
podstaty by mohlo dojít jen v řízení iniciovaném správcem konkursní podstaty",
aniž by bylo možné přihlížet k "judikatuře NS, pokud v ní byla řešena otázka
aktivní legitimace (resp. plnění do konkursní podstaty úpadce) za stavu, kdy
osobním a zástavním dlužníkem nebyl stejný subjekt". Odvolací soud rovněž
dospěl k závěru, že žalobkyni nelze přiznat "nárok, pokud je založený na vzniku
zástavního práva k zastaveným pohledávkám žalované za stavu, kdy tyto se
předmětem zástavy měly stát uzavřením dodatku č.9 ze dne 12.8.1998". Zástavní
právo totiž v tomto případě "vzniklo ve lhůtě dvou měsíců před podáním návrhu
na zahájení konkursního řízení vůči úpadci" a prohlášením konkursu podle
ustanovení § 14 odst.1 písm.f) zákona o konkursu a vyrovnání zaniklo. Závěrem
odvolací soud poznamenal, že podání žalobkyně ze dne 15.5.2008, jímž byla
navržena "změna navrhovaného výroku žaloby tak, že tento výrok měl být doplněn
o určení, že uložené povinnosti se žalovaná zprostí plněním do konkursní
podstaty úpadce Chemapol, a.s.", představuje "změnu výroku, o níž soud prvního
stupně nerozhodl postupem podle ustanovení § 95 odst.1 občanského soudního
řádu, a to usnesením, které by bylo nutno doručit účastníkům řízení nebo jejich
zástupcům", nikoliv "co do místa plnění, nýbrž co do subjektu", přičemž "tímto
subjektem ani formálně nemůže být konkursní podstata úpadce", a že "navrhovanou
změnu by bylo nutno posoudit podle výše uvedených hledisek a rovněž s
přihlédnutím k rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Cdo 2584/98". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla nejprve, že otázka aktivní legitimace zástavního věřitele k vymáhání
pohledávky po poddlužníku podle ustanovení § 151i občanského zákoníku je v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu "řešena rozdílně"; zatímco ze "starší
judikatury" ("rozhodnutí" ze dne 19.4.2001 sp. zn. 32 Cdo 2584/98 a
"rozhodnutí" ze dne 27.8.2003 sp. zn. 29 Odo 820/2001) plyne, že zástavní
věřitel "aktivní legitimaci za těchto okolností neztrácí, avšak žaloba může
uspět pouze s dodatkem, že za trvání konkursu se dlužník zprostí plněním do
konkursní podstaty", a z této judikatury vycházel v projednávané věci dovolací
soud ve svém "rozsudku č.j. 21 Cdo 1891/2005-110", podle "novější judikatury"
("rozhodnutí" ze dne 29.4.2010 sp. zn. 23 Cdo 585/2009 a "rozhodnutí" ze dne
28.4.2011 sp. zn. 29 Cdo 921/2009), která byla "vydána až po podání žaloby" v
této věci, zástavní věřitel tuto legitimaci postrádá v případě, že "zástavní
dlužník je totožný s osobním dlužníkem". Žalobkyně dále nesouhlasí s názory
odvolacího soudu o tom, že není aktivně legitimována k náhradě škody, neboť "i
takový nárok se týká majetku v konkursní podstatě úpadce", že zástavní právo k
pohledávkám, které nebyly uvedeny v dodatcích č.
13 a 18 k zástavní smlouvě,
zaniklo a že zástavní právo zaniklo rovněž podle ustanovení § 14 odst.1 písm.f)
zákona o konkursu a vyrovnání v souvislosti s prohlášením konkursu na majetek
úpadce Chemapol, a.s., ačkoliv "rozsah zástavy" byl v zástavní smlouvě ze dne
30.4.1998 vymezen dříve než do dvou měsíců před prohlášením konkursu na majetek
úpadce Chemapol, a.s. Podle žalobkyně odvolací soud nesprávně aplikoval
ustanovení § 35 odst.2 občanského zákoníku, neboť ze znění zástavní smlouvy ze
dne 30.4.1998 a z vůle stran při uzavírání smlouvy je nepochybné, že "byly
zastaveny všechny existující pohledávky úpadce za poddlužníky (s výjimkou těch
za MCHZ) k 30.4.1998 a následně zastavovány veškeré další nově vznikající
pohledávky za dlužníky zástavce, a to prostřednictvím nových příloh k zástavní
smlouvě". Žalobkyně rovněž vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že
zápočet některých pohledávek byl proveden ještě před sjednáním dodatku č. 18 k
zástavní smlouvě, že nesprávně posoudil povinnost poddlužníka plnit zástavnímu
věřiteli po prokázání zástavního práva, ačkoliv provedení zápočtu bránilo
ustanovení § 151i občanského zákoníku, a že nárok žalobkyně na náhradu škody se
nemůže týkat konkursní podstaty úpadce Chemapol, a.s. Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu
řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako
nepřípustné odmítl, popř. aby je jako nedůvodné zamítl. Uvedla, že v
projednávané věci je "osobním a zástavním dlužníkem jedna a táž osoba" (úpadce
Chemapol, a.s.) a že závěry odvolacího soudu mají oporu v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 29.4.2010 sp. zn. 23 Cdo 585/2009 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 28.4.2011 sp. zn. 29 Cdo 921/2009. Započtením na pohledávky úpadce
provedeným žalovanou nemohla žalobkyni vzniknout žádná škoda a v projednávané
věci je nepodstatné rovněž to, zda žalovaná věděla o zániku zástavního práva k
pohledávkám úpadce Chemapol, a.s. Z obsahu zástavní smlouvy ze dne 30.4.1998
žalovaná dovozuje, že ke dni uzavření smlouvy měly být zástavním právem
zatíženy "výlučně existující pohledávky úpadce s tím, že zástavní právo
žalobkyně k dalším pohledávkám, které úpadci případně vzniknou po tomto datu,
zřídí strany uzavřením dodatku k zástavní smlouvě", a že dovolací soud ve věci
správně aplikoval ustanovení § 14 odst.1 písm.f) zákona o konkursu a vyrovnání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k
tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 -
posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013
(dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné
vyřešení právních otázek, zda, popřípadě v jaké podobě, je zástavní věřitel
legitimován (ve smyslu ustanovení § 151i občanského zákoníku) k vymáhání
zastavené pohledávky po poddlužníku, byl-li na majetek "osobního" dlužníka
prohlášen konkurs (podle zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a
dal-li "osobní" dlužník do zástavy svou pohledávku, kdy vzniká na základě
zástavní smlouvy zástavní právo k pohledávce a jak soud postupuje, vznikne-li
pochybnost o obsahu smlouvy o zřízení zástavního práva z hlediska její
určitosti nebo srozumitelnosti. Vzhledem k tomu, že při řešení uvedených
právních otázek odvolací soud nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou
soudů, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku
odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. V projednávané věci je třeba i v současné době postupovat podle
právních předpisů účinných v době vzniku zástavního práva, k němuž došlo na
základě zástavní smlouvy ze dne 30.4.1998, a to zejména podle zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č.58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb.,
č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995
Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném
do 31.3.2000 (dále jen "obč. zák."), a podle právních předpisů účinných v době
prohlášení konkursu na majetek úpadce Chemapol, a.s., tedy zejména podle zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb.,
č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb., tedy podle
zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 30.4.2000 (dále jen "ZKV"). S názorem odvolacího soudu, podle kterého jednotlivé dodatky k příloze
č. 1 zástavní smlouvy ze dne 30.4.1998 představovaly "soubor, v němž jsou
uvedeny jen ty pohledávky, které jsou nadále" (po uzavření dodatku) "předmětem
zástavy", a podle kterého tedy tvořily zástavu jen takové pohledávky zástavního
dlužníka (úpadce Chemapolu, a.s.), jež byly uvedeny v "aktuálním dodatku" k
příloze č. 1 zástavní smlouvy, dovolací soud nesouhlasí.
Odvolací soud založil svůj názor na výkladu Čl. II zástavní smlouvy ze
dne 30.4.1998, který však - jak důvodně namítá žalobkyně - neodpovídá postupu
podle ustanovení § 35 odst.2 obč. zák. Ze znění Čl. II zástavní smlouvy a s
přihlédnutím ke zřejmé vůli stran při jejím uzavření je - navzdory určitým
nejasnostem zmíněným též v předchozím rozsudku dovolacího soudu ze dne
29.10.2013 č.j. 21 Cdo 2772/2012-593 - podle dovolacího soudu zřejmé, že
zřízení zástavního práva se týkalo nejen všech "existujících pohledávek
Chemapolu, a.s. za jeho dlužníky (s výjimkou těch za MCHZ) ke dni 30.4.1998",
ale také všech nově (v budoucnu) "vznikajících pohledávek Chemapolu, a.s. za
jeho dlužníky, a to prostřednictvím nových příloh k zástavní smlouvě", a že
tedy zastavené pohledávky za dlužníky Chemapolu, a.s. tvořily předmět
zástavního práva, i když nebyly uvedeny v "pozdějších" dodatcích k příloze č. 1
zástavní smlouvy; pohledávky, které jsou předmětem řízení v projednávané věci,
proto tvořily zástavu, i když nebyly obsaženy v dodatcích č. 10, 13 a 18,
ledaže by k nim zástavní právo zaniklo (podle ustanovení § 151g obč. zák.), nic
takového však za řízení nevyšlo najevo. Zástavní právo k pohledávce vzniká "písemnou smlouvou mezi zástavním
věřitelem a zástavcem, který je věřitelem pohledávky použité k
zajištění" (srov. § 151h odst.2 větu první obč. zák.), tedy - řečeno jinak -
účinností zástavní smlouvy. Prohlášením konkursu zanikají práva na oddělené
uspokojení (včetně zástavního práva), která se týkají majetku patřícího do
konkursní podstaty a věřitelé je získali v posledních dvou měsících před
podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu [srov. § 14
odst.1 písm.f) část věty před středníkem ZKV]. Zástavní smlouva mezi žalobkyní a "zástavcem" Chemapol, a.s. byla
uzavřena (se stala účinná) dne 30.4.1998 a tímto dnem vzniklo zástavní právo ke
všem "existujícím" (s "výjimkou těch za MCHZ") a budoucím pohledávkám
"zástavce" za jeho dlužníky. Protože návrh na prohlášení konkursu na majetek
společnosti Chemapol, a.s. byl (podle zjištění soudů) podán u soudu dne
25.9.1998, nemohlo dojít k zániku předmětného zástavního práva podle ustanovení
§ 14 odst.1 písm.f) část věty před středníkem ZKV. Byl-li vznik zástavního práva k pohledávce poddlužníku oznámen nebo
prokázán, je poddlužník povinen plnit svůj závazek zástavnímu věřiteli (srov. §
175i větu první obč. zák.). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.5.2006 č.j. 21
Cdo 1891/2005-110 (uveřejněném pod č. 143 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006) bylo vyloženo, že, je-li zástavní právo k zastavené pohledávce účinné
vůči poddlužníku a zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas uspokojena, je
poddlužník povinen po splatnosti zastavené pohledávky plnit zástavnímu
dlužníku, a to i tehdy, kdyby stanovené (sjednané) plnění po účinnosti
zástavního práva již poskytl svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo kdyby
(již dříve) vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku
(dluhu) odpovídajícího zastavené pohledávce.
V případě, že byl na majetek zástavce, který dal do zástavy pohledávku
za svým dlužníkem (zástavního dlužníka), prohlášen konkurs, dospěla judikatura
soudů k závěru, že poddlužník se zprostí povinnosti plnit zástavnímu věřiteli
dluh odpovídající zastavené pohledávce jen tím, že zastavenou pohledávku
(samozřejmě do výše zajištěné pohledávky s příslušenstvím) uhradí do konkursní
podstaty úpadce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2003 sp. zn. 29 Odo 820/2001, který byl uveřejněn pod č. 76 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). Prohlášením konkursu na majetek zástavce,
který dal do zástavy pohledávku za svým dlužníkem (zástavního dlužníka),
neztrácel zástavní věřitel aktivní věcnou legitimaci domáhat se uspokojení ze
zástavy, za trvání konkursu však mohl jeho návrh uspět pouze s dodatkem, že
uložené povinnosti se poddlužník po dobu trvání konkursu zprostí jen plněním do
konkursní podstaty úpadce (srov. například obdobné věci se týkající právní
názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp. zn. 32 Cdo
2584/98, který byl uveřejněn pod č. 74 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2001). Uvedené judikatuře odpovídá v projednávané věci
požadavek žalobkyně, která se domáhala uspokojení ze zástavy žalobou podanou až
po prohlášení konkursu na majetek zástavce, který dal do zástavy pohledávku za
svým dlužníkem (zástavního dlužníka), tj. společnosti Chemapol, a.s., když v
podání ze dne 13.5.2008 "upravila žalobní petit" tak, že se domáhá, aby jí
žalovaná "zaplatila částku 97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19%
p.a. ročně za dobu od 4.1.1999 do zaplacení" s tím, že "uložené povinnosti se
žalovaná po dobu trvání konkursu prohlášeného na úpadce Chemapol, a.s. zprostí
jen plněním ve prospěch konkursní podstaty uvedeného úpadce". Na uvedené judikatuře soudů, v níž je vyjádřen závěr, že po prohlášení
konkursu na majetek "osobního" dlužníka náleží zástava do konkursní podstaty,
neboť zástavní věřitel se může uspokojit jen v rámci konkursního řízení, a že
prohlášení konkursu nevytváří procesní překážku pro řízení, v němž se bude
domáhat uspokojení ze zástavy, nicméně že žaloba zástavního věřitele může uspět
pouze "s dodatkem, že uložené povinnosti se lze zprostit jen plněním ve
prospěch konkursní podstaty úpadce", se dosud nic nezměnilo a v rozhodovací
praxi soudů z ní lze i nadále vycházet. Na tomto závěru nic nemění - jak se
chybně domníval odvolací soud - ani právní názory vyslovené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010 sp. zn. 23 Cdo 585/2009, který byl uveřejněn
pod č. 92 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, nebo v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 28.4.2011 sp. zn. 29 Cdo 921/2009. V rozsudku ze dne 29.4.2010 sp. zn. 23 Cdo 585/2009 se dovolací soud
výslovně přihlásil k závěrům uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
27.8.2003 sp. zn.
29 Odo 820/2001 ("R 76/2004"); uvedl-li navíc, že "zástavní
věřitel nemůže uplatňovat svá práva mimo konkurs, byl-li na majetek osobního
dlužníka prohlášen konkurs", a že "též své zástavní právo tedy může realizovat
pouze v konkursu", platí tyto závěry při uspokojování zajištěné pohledávky a
nevztahují se na vymáhaní plnění ze zástavy ze strany zástavního věřitele ve
prospěch konkursní podstaty. V rozsudku ze dne 28.4.2011 sp. zn. 29 Cdo
921/2009 dovolací soud převzal nejen závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27.8.2003 sp. zn. 29 Odo 820/2001, ale i právní názor uvedený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.5.2006 sp. zn. 21 Cdo 1891/2005; v tom, jak
je aplikoval na řešený případ, nelze spatřovat oproti dosavadní judikatuře
žádný "nový přístup". Žalobkyně v podání ze dne 13.5.2008 učiněném u soudu prvního stupně
"upravila žalobní petit" tak, že se domáhá, aby jí žalovaná "zaplatila částku
97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. ročně za dobu od 4.1.1999
do zaplacení" s tím, že "uložené povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu
prohlášeného na úpadce Chemapol, a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní
podstaty uvedeného úpadce", a je zřejmé, že určením platebního místa ("plnění
ve prospěch konkursní podstaty úpadce") došlo ke změně žaloby. O změně žaloby rozhoduje soud usnesením, proti němuž není odvolání
přípustné, a to ani tehdy, vydal-li je soud prvního stupně [§ 202 odst.1
písm.f) o.s.ř.]; bylo-li usnesení vyhlášeno při jednání, doručuje se jeho
písemné vyhotovení jen těm účastníkům (jejich zástupcům), kteří nebyli
vyhlášení přítomni. Usnesení, kterým bylo rozhodnuto o změně žaloby, nemusí být účastníkům
- jak se mylně domnívá odvolací soud - doručeno do jejich vlastních rukou. Do
vlastních rukou se - jak vyplývá z ustanovení § 95 odst.1 o.s.ř. - doručuje
změněný návrh žalovanému, a to jen tehdy, nebyl-li účastník (jeho zástupce)
přítomen jednání, při němž ke změně došlo. V projednávané věci žalobkyně provedla výše uvedenou změnu žaloby
podáním ze dne 13.5.2008, které bylo předloženo soudu prvního stupně při
jednání dne 15.5.2008 a které soud při tomto jednání "krátkou cestou" doručil
žalované (jejímu zástupci); ke změně návrhu tedy došlo při jednání soudu
prvního stupně a změněný návrh byl žalované (jejímu zástupci) řádně doručen. Nerozhodl-li soud prvního stupně o tom, že změnu návrhu připouští, a vycházel-
li při svém rozhodování ve věci samé rozsudkem ze dne 10.6.2008 č.j. 16 Cm
151/2006-350 (později opraveným usnesením ze dne 5.5.2009 č.j. 16 Cm
151/2006-404) ze změněného návrhu, nepostupoval sice v souladu se zákonem,
avšak nešlo o takovou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13.4.2000 sp. zn. 22 Cdo 684/2000). Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný;
protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1
o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při svém rozhodování nedodržel
závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem v projednávané věci a že
nerespektoval ustálenou judikaturu soudů, Nejvyšší soud věc podle ustanovení §
243e odst.3 věty první o.s.ř. přikázal k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu
(Vrchnímu soudu v Olomouci). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1
část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud
nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o
nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty první za
středníkem a věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.