USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně H. K., zastoupené JUDr. Martinou Řezníčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh č. 332/12, proti žalovaným 1) V. O., zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova č. 252, a 2) Z. M., zastoupené Mgr. Evou Neradilovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská č. 378/1, o určení dědice, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 455/2019, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2024, č. j. 18 Co 103/2023-265, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá. II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martiny Řezníčkové, Ph.D., advokátky se sídlem v Brně, Zelný trh č. 332/12.
1. Žalobkyně se domáhala žalobou ze dne 26. 11. 2019 určení, že žalovaná 1) není dědičkou po V. T., zemřelém dne 20. 7. 2018 (dále jen „zůstavitel“), ze závěti ze dne 20. 8. 2017, kterou zůstavitel pořídil vlastní rukou ve prospěch žalované 1) a ustanovil ji univerzální dědičkou. Zůstavitel byl otcem žalobkyně a žalované 2) a v rámci pozůstalostního řízení žalobkyně zpochybnila platnost předmětné závěti, a proto byly spolu s žalovanou 2) usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 10. 2019, č. j. 31 D 1587/2018-99, odkázány, aby své dědické právo uplatnily žalobou. Žalobkyně svou žalobu odůvodnila tím, že zůstavitel nebyl z důvodu duševní poruchy způsobilý k pořízení předmětné závěti, neboť v té době již trpěl těžkou mozkovou demencí, byl dezorientovaný a měl halucinace. Žalobkyně se též domnívala, že zůstaviteli byla závěť nadiktována a k jejímu sepsání byl donucen či naveden, neboť s ohledem na svůj špatný zdravotní stav byl odkázán na péči třetí osoby. V průběhu řízení pak žalobkyně zpochybnila i to, že se jedná o závěť vlastnoručně sepsanou a podepsanou zůstavitelem.
2. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 13 C 455/2019-206, určil, že žalovaná 1) není závětní dědičkou po zůstaviteli (výrok I.), že žalovaná 1) je povinna uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 24 748,86 Kč k rukám její právní zástupkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že žalovaná 1) a žalovaná 2) jsou povinny společně a nerozdílně uhradit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně na náhradě nákladů řízení státu částku, jejíž výše bude stanovena samostatným usnesením (výrok IV.). Poté, co soud prvního stupně shrnul provedené dokazování a své skutkové závěry, v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „judikatura týkající se neplatnosti závěti vychází z toho, že postačuje, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti byly podstatně sníženy, nemusí být zcela vymizelé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5196/2016)“, že „má za to, že zůstavitel v době sepsání předmětné závěti trpěl duševní poruchou (demencí), která jej činila k pořízení závěti neschopným, neboť podstatně snižovala jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti“, že je z tohoto důvodu závěť absolutně neplatná, a proto vyhověl žalobě a určil, že žalovaná 1) není závětní dědičkou.
3. K odvolání žalované 1) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 18 Co 103/2023-265, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.); ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit České republice, na účet Okresního soudu v Hodoníně, na nákladech řízení částku, jejíž výše bude stanovena samostatným rozhodnutím (výrok II.); a dále rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 8 652 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok III.) a že ve vztahu mezi žalovanou 1) a žalovanou 2) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud dospěl k závěru, že „soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav věci, když z jednotlivých provedených důkazů učinil správná zjištění, tato zjištění správně zhodnotil jednotlivě i v souvislostech a vycházel ze závěrů přiléhavé judikatury“. Odvolací soud dále s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu konstatoval, že „z písemného znaleckého posudku, doplněného při jednání soudu výslechem znalkyně, vyplývá jednoznačný závěr o tom, že zůstavitel v době pořízení závěti ze dne 20.
8. 2017 trpěl forenzně významnou psychickou poruchou – demencí“, že „v důsledku uvedené duševní poruchy byla v době sepisu závěti schopnost posoudit následky zkoumaného právního jednání podstatně snížena“ a že „k odlišnému hodnocení projevů zůstavitele různými svědky, případně nesouladu odborných závěrů znalkyně se závěry svědků lze uvést, že interpretace projevu pozorovaného různými svědky, i při snaze o objektivní pohled, může být protichůdná“. Odvolací soud proto uzavřel, že „závěť ze dne 20.
8. 2017, kterou byla ustanovena dědicem veškerého majetku zůstavitele žalovaná 1), zůstavitel učinil v duševní poruše, která jej činila pro toto právní jednání nezpůsobilým“, a proto „je závěť ze dne 20. 8. 2017 neplatná podle ustanovení § 581 věta druhá o. z.“.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. V jeho rámci uvádí řadu argumentů, kterými
ilustruje namítané nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, a v kontextu vymezení přípustnosti dovolání se soustředí především na otázku platnosti závěti a na dílčí otázky spojené s dokazováním (tj. zda pro posouzení platnosti závěti postačuje pouhá pravděpodobnost snížení či vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností zůstavitele, zda je soudní znalkyně povinna zohlednit při zpracování znaleckého posudku rovněž svědecké výpovědi či zda jsou dostačující pouze lékařské zprávy zůstavitele, a otázky hodnocení důkazů).
Dovolatelka s odkazem na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011) dovozuje, že „na základě důkazů, které byly v rámci řízení soudy provedeny, nebylo možno dojít k dostatečně pravděpodobnému či jistému závěru o tom, že ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele v době sepisu závěti byly natolik vymizelé, aby tento nebyl k sepisu závěti způsobilý“, když „lékařské zprávy, které měla znalkyně k dispozici, poskytují pouze plytká zjištění o zdravotním stavu zůstavitele, a tím spíše o jeho psychickém stavu, kterému se tyto nikterak nevěnovaly a ani dostatečně časově nesouvisí s datem sepisu závěti zůstavitelem“.
Dále dovolatelka s odkazem na ustanovení § 574 o. z. namítá, že „závěr odvolacího soudu, který neplatnost právního jednání opřel čistě o znalecký posudek, pro jehož vypracování neměl znalec dostatek obsahového ani časového materiálu, je zjevně nesprávný“, a že „soudy ani znalkyně řádně nezkoumaly skutečný stav a schopnosti zůstavitele“. Nadto dovolatelka uvádí, že „znalkyně při vyhotovování znaleckého posudku pochybila, vycházela-li primárně ze zdravotnické dokumentace zůstavitele a zcela odhlédla od fungování zůstavitele v každodenním životě tak, jak bylo toto jeho fungování a jeho zdravotní stav popsán svědky“ a že „soudy rovněž postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou, když odmítly pro nadbytečnost provést dovolatelkou navrhované důkazy, ačkoli posléze rozhodly v její neprospěch“.
Proto dovolatelka navrhuje, aby „Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení“.
5. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že „dovolání žalované 1) považuje za nedůvodné“ a že „dovolatelkou vymezené otázky nejsou schopny založit přípustnost dovolání, a proto je namístě dovolání odmítnout“. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, žalobkyně uvedla, že má za to, že soudy postupovaly správně, když na věc přiléhavě aplikovaly § 581 odst. 1 věta druhá o. z. a jejich rozhodnutí se opírá o konstantní judikaturu Nejvyššího soudu. Nadto žalobkyně poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5331/2016; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1056/2022), která konstatuje, že k závěru o neplatnosti právního úkonu (závěti) učiněného v duševní poruše není třeba, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly zcela vymizelé, ale postačí, byly-li podstatně sníženy.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
8. V dané věci Nejvyšší soud dospěl k názoru, že dovolání není přípustné, neboť závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
9. Podle ustanovení § 581 o. z. není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.
10. Přitom k posouzení neplatnosti právního jednání učiněného v duševní poruše ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. (obdobně nyní ustanovení § 581 o. z.) postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti jednajícího byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5196/2016).
11. V poměrech posuzované věci šlo konkrétně o to, zda v době sepsání závěti zůstavitel toto právní jednání činil v duševní poruše, a pokud ano, zda (pro případ, že byl stižen duševní poruchou) jeho ovládací (určovací) a rozpoznávací schopnosti (posoudit následky svého jednání – rozumové, rozeznávací, intelektuální schopnosti) byly podstatně sníženy.
12. Problematikou tzv. důkazního standardu ve sporech o platnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. (obdobně nyní ustanovení § 581 o. z.) a reflexí nálezu Ústavního soudu ze dne ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, nebo rozsudku ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015, na které odkazuje i dovolatelka. V rámci odkazovaných rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil, že judikatura Nejvyššího soudu nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. (obdobně nyní ustanovení § 581 o. z.), lze přistoupit pouze na základě stoprocentně zjištěného skutku, a že soud vždy, podle konkrétních okolností jednotlivých případů, připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry znalců obsažené v jimi zpracovaných posudcích, ale je potřeba se zabývat také tím, jaké informace posudek obsahuje, zda u osob již nežijících neabsentuje zdravotní dokumentace a relevantní informace o zdravotním stavu k období, ve kterém učinily sporné právní jednání, a že je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. Za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2377/2020).
13. Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že dospěl-li odvolací soud procesně korektním způsobem ke skutkovému závěru (že zůstavitel nebyl v rozhodné době schopen činit předmětné právní jednání) hodnocením důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. (které odpovídá rozhodovací praxi – viz výše) a aplikoval-li na tento skutkový stav ustanovení § 581 o. z., je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
14. Dovolatelka nadto zpochybňuje úlohu a postavení samotného znaleckého posudku, ze kterého soudy prvního i druhého stupně vycházely. Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu představuje jeden z mnoha důkazních prostředků, byť je svou povahou nezastupitelný. Znalec je přitom osobou (fyzickou či právnickou), která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001).
15. Podle § 28 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů, podaný znalecký posudek musí být úplný, pravdivý a přezkoumatelný (odst. 1). Znalecký posudek musí obsahovat tyto náležitosti: a) titulní stranu, b) zadání, c) výčet podkladů, d) nález, e) posudek, f) odůvodnění v rozsahu umožňujícím přezkoumatelnost znaleckého posudku, g) závěr, h) je-li to možné, přílohy potřebné k zajištění přezkoumatelnosti znaleckého posudku, i) znaleckou doložku a j) otisk znalecké pečeti (odst. 2). Znalecký posudek musí být vypracován v souladu s požadavky cit. zákona, mezi které patří právě dodržení předepsaných formálních a obsahových náležitostí. Činnost soudu pak směřuje k zajištění dostatečných podkladů, na jejichž základě lze ve věci rozhodnout. Skutkový stav soud zjistí po procesu hodnocení jednotlivých důkazů. Povinností soudu je, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a aby pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
16. Jak již Nejvyšší soud dříve judikoval (např. v rozsudku ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008), znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01).
17. Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.). Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil ve svém opatření, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného) posudku, a to i případně cestou realizace pořádkového opatření (uložením pořádkové pokuty podle § 53 odst. 1 o. s. ř.), nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného znalce.
18. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí. Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, které neodpovídá znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007).
19. Není ničím výjimečným, že znalci z odvětví psychiatrie posuzují jednání mnohdy již nežijící osoby v inkriminovaném období i při absenci odpovídající zdravotní dokumentace vztahující se k posuzovanému období. To však neznamená, že i v těchto případech nelze dospět ke znaleckému závěru, že posuzovaná osoba (zůstavitel) v předmětné období byla stižena duševní poruchou a její ovládací (určovací) a (nebo) rozpoznávací schopnosti byly zcela či podstatně vymizelé, což má relevanci pro následný závěr rozhodujícího soudu o neplatnosti předmětného právního jednání podle § 581 o.
z. Nadto v mnoha případech duševní porucha posuzované osoby v předmětném období není, respektive v inkriminované době nebyla navenek laiky detekovatelná, přičemž verifikace stavu, že osoba je či byla stižena v daný okamžik duševní poruchou tak, že její ovládací či rozpoznávací schopnosti byly zcela nebo z podstatné části vymizelé (snížené), je diagnostikovatelná zpravidla toliko psychiatrem. Může se stát a také tomu tak v mnoha případech i je, že jednající posuzovaná osoba navenek vůči přítomným osobám působí a chová se tzv. zcela standardně, bez jakýchkoliv laiky zaregistrovaných rušivých projevů či náznaků duševní poruchy, ač ve skutečnosti je předmětnou duševní poruchou vskutku stižena, což ex post je verifikováno sofistikovaným vyšetřením ustanoveným znalcem - psychiatrem, povětšinou s přihlédnutím k předchozí zdravotnické dokumentaci a dalším zjištěným skutečnostem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020).
20. Ze spisového materiálu a odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud postupoval v kontextu výše uvedené judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu správně. Ani dle názoru Ústavního soudu ani dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu předmětná první otázka nemá být hodnocena na principu absolutní jistoty, jak se dovolatelka snaží prokázat. Je nutné přihlédnout též k okolnosti, že sporné řízení je ovládáno zásadou formální, nikoli materiální, pravdy. To mimo jiné znamená, že soud vychází z úrovně poznání, které je mu dosažitelné a dostupné z provedeného dokazování.
Pokud tedy odvolací soud hodnotil důkazy s přihlédnutím k těmto zásadám, není možné jeho postup v tomto ohledu označit za chybný. Při prokazování, zda zůstavitel trpěl duševní chorobou, postačí stanovení vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že jednal v duševní poruše, která jej v daný moment činila neschopným právně jednat. Tohoto standardu se přitom soudům nižší instance podařilo dosáhnout. Vycházely při tom nejen z posudku MUDr. Jany Zmekové, který dovolatelka napadá, ale i ze zdravotní dokumentace a svědeckých výpovědí, díky kterým dospěly k jednoznačnému skutkovému závěru, že zůstavitel v době sepsání závěti skutečně trpěl duševní chorobou, která mu neumožňovala posoudit následky tohoto právního jednání, a znemožňovala mu tedy sepsat platnou závěť.
Nadto dovolací soud v dovolacím řízení není oprávněn verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020).
21. K dovolatelkou zformulované otázce porušení principu legitimního očekávání pak Nejvyšší soud uvádí, že závěr odvolacího soudu při řešení otázky důkazního standardu pro vyslovení neplatnosti právního jednání pro duševní poruchu jednající osoby nekoliduje se závěrem vyjádřeným v dovolatelkou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011 [v němž dovolací soud vyložil a odůvodnil především právní názory, že „nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho absolutní neplatnosti, nýbrž pouze ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout“ a že „pokud výčet okolností tvořících skutkový nález (z nějž znalec vycházel při zpracování posudku stran zjištění duševní poruchy jednající osoby) pro plytkost popisu informací nevytváří skutkovou oporu v konkrétně přijatém posudku (odborných odpovědí na soudem zformulované otázky), neboť přijatý posudek duševní poruchu jednající osoby (z důvodu, že není konkrétně a logicky spjat se skutkovým nálezem) spíše předpokládá, než zjišťuje, nelze na podkladě takového znaleckého posudku přistoupit k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák.“], a proto nemohl odvolací soud dovoláním dotčeným rozsudkem porušit zásady právní jistoty a legitimního očekávání dovolatelky. V posuzované věci odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, který – jak vyplývá z obsahu spisu – v řízení provedené důkazy podrobil hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž své hodnotící závěry zákonu odpovídajícím způsobem vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), přičemž konstatoval, že „znaleckému posudku vypracovanému v projednávané věci nelze nic vytknout“ a že „znalecký posudek je z formálních hledisek úplný (§ 39 a násl. vyhl. č. 503/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů)“.
22. Dovolatelka dále namítá údajné pochybení soudů nižších stupňů v podobě neprovedení dovolatelkou navrhovaných důkazů a označuje je za opomenuté důkazy. Pokud však odvolací soud dospěl k názoru, že se podařilo dostatečně zjistit skutkový stav, a provedení těchto (dalších) důkazů by nepřineslo žádné důležité informace, které by mohly mít význam pro hodnocení skutkového stavu, pak nelze hovořit o porušení zásady volného hodnocení důkazů, či porušení práva na spravedlivý proces. V projednávané věci totiž nejde o případ, že by soudy nižších stupňů pominuly významnou část skutkové a právní argumentace dovolatelky. Právo na spravedlivý proces nelze v žádném případě vnímat tak, že účastníkovi ve sporu zakládá právo na příznivý výsledek.
23. Pro úplnost dovolací soud dodává, že ani dovolatelkou namítané vady řízení nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud k vadám řízení přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
24. Ze spisového materiálu a odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud postupoval v kontextu ustálené judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu správně.
25. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalované 1) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2025
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu