24 Cdo 873/2018-346
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci
žalobkyně H. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Krejčím,
advokátem se sídlem v Pardubicích, Sukova 1260, proti žalované R. J., narozené
XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Barborou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem v
Pardubicích, Sladkovského 767, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 7 C 263/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. října 2017,
č. j. 27 Co 218/2017-304, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18.
října 2017, č. j. 27 Co 218/2017-304, jakož i rozsudek Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 9. února 2017, č. j. 7 C 263/2013-236, se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pardubicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
února 2017, č. j. 7 C 263/2013-236, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala
určení, že pozemky p. č. st. XY, jehož součástí je stavba - stavební objekt č.
p. XY, a p. č. XY v obci a katastrálním území XY, část obce XY (dále též
„předmětné nemovitosti“), byly ke dni 14. srpna 2015 ve vlastnictví J. K., r.
č. XY, zemřelého dne 14. srpna 2015 (dále též „zůstavitel“), a dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Původně byl vedle nynější žalované (dříve žalované 2/) účastníkem řízení (jako
žalovaný 1/) též zůstavitel, kdy žalobkyně se zprvu domáhala určení, že
předmětné nemovitosti jsou ve výlučném vlastnictví zůstavitele. Žaloba (ve
stručnosti shrnuto) byla odůvodněna argumentací, že dne 31. října 2013
zůstavitel uzavřel s žalovanou (dříve žalovanou 2/) darovací smlouvu a smlouvu
o zřízení práva z věcného břemene (dále též „darovací smlouva“ nebo „věcné
smlouvy“), na základě které zůstavitel daroval žalované předmětné nemovitosti a
žalovaná ve prospěch zůstavitele zřídila v předmětném rozsahu věcné břemeno
spočívající v jeho právu doživotního a bezplatného bydlení a užívání
předmětných nemovitostí. Tato darovací smlouva je však absolutně neplatná,
neboť zůstavitel tyto právní úkony uzavřel v duševní poruše, která jej činila k
těmto právním úkonům neschopným. Poté, co zůstavitel dne 14. srpna 2015 zemřel
a řízení vůči němu bylo (usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. dubna 2016,
č. j. 7 C 263/2013-153) zastaveno, prvoinstanční soud k návrhu žalobkyně
připustil změnu žaloby v části jejího petitu tak, aby bylo určeno, že předmětné
nemovitosti byly k datu úmrtí zůstavitele v jeho vlastnictví.
Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že zůstavitel sice v
době uzavření věcných smluv trpěl duševní poruchou (demencí na úrovni lehkého
až středního stupně), která jej však k uzavření těchto smluv nečinila
neschopným. S odkazem na v řízení vyslechnuté svědky, jakož i s přihlédnutím
(zejména) ke znaleckému posudku doc. MUDr. Vladimíra Pidrmana, Ph.D. (dále též
„znalec doc. MUDr. Pidrman“) vyložil, že: Znalec opakovaně uvedl, že J. K. si
byl vědom té skutečnosti, že se svého nemovitého majetku zbavuje, věděl, že
nemovitosti již nebudou jeho, že je předá. U J. K. nebylo možné vyloučit ani
tzv. světlé chvilky, přičemž jejich intervaly jsou individuální, nelze obecně
vyloučit jejich trvání ani v řádu dní. Duševní porucha ovlivňovala J. K.,
modifikovala jej v části zřízení věcného břemen - zde J. K. nebyl plně znám
termín věcného břemene. Vzhledem k úmrtí J. K. se však otázka věcného břemene
zřízeného pro jeho osobu stala bezpředmětnou. Výslechy shora uvedených svědků
soud hodnotil jako spontánní a věrohodné, jednalo se převážně o osoby svědků
bez vztahu k účastníkům řízení, či samotnému J. K., osoby svědků, které měly
vztah k účastnicím řízení či J. K. jako J. S., J. M., vypovídaly obdobně jako
předchozí skupina svědků.“
Dále soud prvního stupně vyložil, že si lze „představit množství situací, ve
kterých bude právní jednání zneplatněno na základě nezpůsobilosti posoudit
následky svého jednání, a to i na základě ex post provedených důkazů, např.
pokud svědci dosvědčí, že osoba byla v kritickém momentě neschopna právně
jednat, či v situacích, kdy si je tohoto stavu vědoma druhá strana nebo jej
přímo zneužívá, nebo pokud diagnostikované onemocnění či choroba vylučují
světlé okamžiky apod. - což ovšem nebyl případ J. K. Shora uvedené závěry soudu
nejsou v rozporu ani s dalšími provedenými důkazy, a to znaleckým posudkem
MUDr. M. Málkové, protokolem o výslechu MUDr. M. Málkové, zprávou z
psychiatrického oddělení Nemocnice Pardubického kraje, a. s. ze dne 21. 2.
2015, úředními záznamy Policie ČR ze dne 26. 2. 2016 a ze dne 15. 11. 2013,
rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 27 Co
111/2015-189 ze dne 1. 6. 2015, neboť se jedná o důkazy, které mají vypovídací
hodnotu zejména pro pozdější nepříznivou progresi zdravotního stavu J. K., dále
tyto důkazy byly i (mimo další) podkladem pro zpracování znaleckého posudku
MUDr. V. Pidrmana, Ph.D.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
(dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. října 2017, č. j. 27 Co
218/2017-304, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí)
podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Podle odvolacího soudu „ke zjištění skutkového stavu okresní soud provedl ve
věci dokazování v potřebném a účastníky navrženém rozsahu a provedené důkazy
hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Postupoval správně, pokud
své rozhodnutí neopřel jen o závěr znalce MUDr. Pidrmana, kterého v řízení
ustanovil k posouzení duševních schopností dárce, ale závěry jeho posudku
písemného i ústního konfrontoval s ostatními v řízení provedenými důkazy.
Především s výpověďmi svědků, kteří popisovali způsob, jakým dárce v rozhodné
době jednal, jak vystupoval, jak s nimi komunikoval.“
Odvolací soud dále vyložil, že znalec doc. MUDr. Pidrman uvedl, že duševní stav
osoby lehce až středně dementní je kolísavý, vyskytují se světlé chvilky,
jejich četnost a doba trvání je individuální. „Z toho je zřejmé, že nelze
vyloučit, že dárce uzavřel spornou smlouvu v tzv. světlé chvilce...Odvolací
soud je přesvědčen, že nelze mít s velmi vysokou mírou pravděpodobnosti za
prokázané, že při podpisu darovací smlouvy jednal dárce v duševní poruše, která
jej činila takového úkonu neschopným. Takový závěr totiž vylučují výpovědi
svědkyň K., A., B., S. a M. ve spojení s konstatováním znalce MUDr. Pidrmana,
že dárce věděl, jaký právní úkon činí a jaký důsledek to pro něj bude mít (když
podstatné je, zda dokázal hodnotit důsledky darování, protože tím se majetku
zbavil, nikoli důsledky věcného břemene, které ostatně při darování bylo jen v
jeho prospěch). Především však jednoznačný závěr o tom, že dárce jednal v
duševní poruše, není možno učinit proto, že znalec výslovně připustil možnost
světlých chvilek v duševním stavu dárce. Tomu odpovídá i obsah výpovědi
svědkyně K., která popsala komunikaci s dárcem při podpisu smlouvy a podle
které působil dojmem člověka, který si je vědom toho, co činí, jakou smlouvu
uzavírá a má k tomu důvody, které je schopen pojmenovat a které nejsou
nelogické.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním
posouzení platnosti předmětné darovací smlouvy, přičemž předpoklady
přípustnosti dovolání vymezila s tím (vyvozeno z obsahu jejího obšírně
koncipovaného dovolání), že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky aplikace § 38 odst. 2 obč. zák., při které se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť při meritorním
rozhodování vycházel z neúplně (defektně) zjištěného skutkového stavu, který
odvolacímu soud (ale ani soudu prvního stupně) neumožňoval přistoupit k danému
právnímu posouzení věci; v tomto směru pak dovolatelka na podporu své právní
argumentace odkázala na předmětná rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky
(dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“). Kromě toho dovolatelka v
dovolání vymezila svou skutkovou verzi případu, prezentovala svůj právní názor
na meritorní posouzení věci, jímž oponovala právnímu posouzení věci odvolacím
soudem. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud buďto zrušil rozhodnutí
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (pro
takový případ dále dovolatelka navrhla, aby pro pochybení byla věc odňata dosud
rozhodující samosoudkyni), nebo aby rozsudkem sám změnil rozsudky odvolacího
soudu a soudu prvního stupně, podané žalobě vyhověl a přiznal dovolatelce
náklady řízení před soudy všech stupňů.
Žalovaná (prostřednictvím své advokátky) ve svém písemném vyjádření k podanému
dovolání žalobkyně předně namítla, že v dovolání absentuje vymezení dovolacího
důvodu, jakož i předpokladů přípustnosti dovolání. Kromě toho dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu (respektive rozhodnutí soudů obou stupňů)
považuje za věcně správné (správná). Dovolatelka v dovolání pouze zpochybňuje
správnost, popřípadě úplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení
věci založeno. Námitka dovolatelky o nesprávnosti právního posouzení věci není
podložena žádným relevantním tvrzením, když rozsudek odvolacího soudu je
podrobný, přesvědčivý a vychází ze závěrů přiléhavé judikatury dovolacího
soudu. Podle žalované v podstatě není z dovolání ani zřejmé, v čem dovolatelka
spatřuje nesprávné právní posouzení věci a od které ustálené rozhodovací praxe
by se řešení této právní otázky odvolacím soudem mělo odchylovat. Žalovaná v
další části svého dovolání podrobně rozebírá jako nedůvodnou dovolací
argumentaci žalobkyně, a to včetně odkazů a citací z uvedené judikatury
dovolacího soudu. Žalovaná závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání
žalobkyně odmítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud předně předesílá, že při rozhodování zohlednil, že podle hlavy
II. - ustanovení přechodných a závěrečných - dílu 1 - přechodných ustanovení -
oddílu 1 - všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne
nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními
tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných;
jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětných věcných smluv došlo před 1.
lednem 2014, postupoval dovolací soud v této věci podle příslušných ustanovení
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud konstatuje, že (včas a řádně podané) dovolání žalobkyně je - jak
bude dále vyloženo - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné i důvodné.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka dovolací důvod vymezila s
tím, že právní posouzení věci pokládá za nesprávné, neboť skutkový stav, z nějž
odvolací soud při rozhodování vycházel, neumožňoval přistoupit k danému právně
kvalifikačnímu závěru, tj. k závěru, že předmětné věcné smlouvy nejsou stiženy
absolutní neplatností ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. Předpoklady přípustnosti
dovolání, respektive shora již zreferovanou variantu předpokladů přípustnosti
dovolání pak dovolatelka vymezila právě na bázi skutkového deficitu s tím, že v
řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (dovolatelka v tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010; všechna zde označená
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti
přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval
sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných
skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval
při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy
skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části
vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již
ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi
některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem
o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl
být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014].
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo
3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které (v
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku) zcela nebo z podstatné části chybí,
anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi
jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro
rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém
stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková
právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního
závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního
posouzení věci.
Vyložené závěry tedy znamenají, že jsou-li na skutkovém poli relevantní
pochybnosti, jež přímo vyplývají z odůvodnění písemného vyhotovení (řádně a
včas oprávněnou osobou uplatněným) dovoláním napadeného rozsudku odvolacího
soudu, případně z odůvodnění soudu prvního stupně, pakliže odvolací soud z něj
jako správná a úplná pro své meritorní rozhodnutí zcela převzal prvoinstančním
soudem učiněná skutková zjištění, nemůže za takové situace rozhodnutí
odvolacího soudu obstát, neboť popsané skutkové defekty jdou na vrub jeho věcné
správnosti.
Dovolací soud dospěl k závěru, že skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního
stupně, respektive ze kterého při meritorním rozhodování vycházel odvolací
soud, neumožňoval odvolacímu soudu (ale ani soudu prvního stupně) přistoupit k
právnímu závěru shora již zreferovanému, tj. že předmětné věcné smlouvy nejsou
stiženy absolutní neplatností podle § 38 odst. 2 obč. zák., neboť (podle obou
soudů) zůstavitel sice při jejich uzavírání jednal v duševní poruše, avšak ta
jej k těmto právním úkonům nečinila neschopným.
V posuzovaném případě odvolací soud ve zjištěném skutkovém rámci posuzoval, zda
jsou naplněny podmínky pro aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák., který stanoví
neplatnost právního úkonu osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k
tomuto právnímu úkonu neschopnou.
Nejvyšší soud v této souvislosti předně připomíná notorietu, že nikoliv každá
duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho (absolutní)
neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní porucha, která jednající osobu činí k
tomuto právnímu úkonu neschopnou [z důvodu, že nemůže posoudit následky svého
úkonu nebo (a) své jednání ovládnout; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011].
Přitom k posouzení neplatnosti právního úkonu učiněného v duševní poruše ve
smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti
jednajícího byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2018, sp. zn. 21 Cdo
5196/2016).
V poměrech posuzované věci šlo pak in concreto o to, zda v době uzavření
předmětných věcných smluv zůstavitel tyto právní úkony činil v duševní poruše,
a pokud ano, zda (pro případ, že byl stižen duševní poruchou) jeho ovládací
(určovací) a rozpoznávací schopnosti (posoudit následky svého jednání -
rozumové, rozeznávací, intelektuální schopnosti) byly podstatně sníženy, a to
ovládací schopnosti ve smyslu jeho schopnosti ovládnout své jednání, a
rozpoznávací schopnosti ve smyslu rozpoznání následků jeho jednání.
Pod duševní poruchou ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. je třeba rozumět i
přechodnou duševní poruchu (jednorázový stav opilosti, drogového opojení,
hypnózy atd.) vylučující u jednající osoby možnost posoudit následky svého
jednání (rozumová, rozeznávací intelektuální schopnost) či jednání ovládnout
(určovací schopnost). Závěr o neplatnosti právního úkonu podle § 38 odst. 2
obč. zák. v takovém případě nezbytně předpokládá, aby bylo vždy bezpečně
zjištěno, že jeho subjekt buď nedokáže posoudit následky svého právního úkonu,
anebo tento právní úkon ovládnout, popř. obojí. Judikatura dovolacího soudu
ovšem nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák.
lze přistoupit pouze na základě „stoprocentně“ zjištěného skutku (srov. např.
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2015, sp.
zn. 30 Cdo 5750/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn.
30 Cdo 821/2015, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn.
30 Cdo 844/2015). Bylo totiž třeba judikatorně reagovat na některé případy, v
nichž se ve valné většině řešila otázka neplatnosti právních úkonů učiněných
osobami, které v době vzniku sporu již nežily, a kdy soudy vybudovaly závěr o
skutkovém stavu pouze na zjištěních čerpaných ze znaleckých posudků, jež
neobsahovaly zcela jednoznačnou informaci o tom, zda předmětná osoba v
inkriminovaný okamžik měla (a pokud ano, pak v jakém rozsahu) snížené ovládací
a rozpoznávací schopnosti, a tato zjištění nehodnotily ve spojitosti s dalšími
důkazy.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13,
ve znění (opravného) usnesení ze dne 10. září 2014, ve věci týkající se důkazní
standardu pro vyslovení neplatnosti právního úkonu pro duševní poruchu
jednající osoby, zdůraznil, že: shledává důkazní standard ‚zcela jednoznačného
skutkového závěru‘ a ‚bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti‘ používaný v
ustálené judikatuře Nejvyššího soudu pro prokázání jednání v duševní poruše za
účelem zneplatnění takového jednání za nadměrně vysoký. Takový standard
narušuje spravedlivou rovnováhu mezi zmíněnými relevantními protichůdnými zájmy
a v důsledku porušuje právo na ochranu majetku osob s duševním postižením,
pokud daným jednáním byl negativně zasažen majetek těchto osob.“
Problematikou tzv. důkazního standardu ve sporech o platnost právního úkonu
podle § 38 odst. 2 obč. zák. a reflexí shora označeného nálezu Ústavního soudu
se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30
Cdo 821/2015, na jehož odůvodnění (pro stručnost) dovolací soud v této věci
odkazuje. V tomto kontextu je dále třeba zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, v němž dovolací soud mj.
vyložil: „Lze tedy na podkladě ustálené rozhodovací praxe, reflektující závěry
české doktríny civilního procesního práva, ještě jednou vyzvednout právní závěr
Nejvyššího soudu vztahující se k procesu důkazní verifikace v tom směru, že
výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti
skutečnosti, která je předmětem dokazování, jen tehdy, jestliže na jejich
základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu
stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky
hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně
pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i
možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost
naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém
případě soud musí rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo
podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. K tomu možno dodat, že ve
výsledku - při použití toho kterého doktrinálního směru - se mohou dostavit
stejné závěry, avšak způsob, jak k nim rozhodující soud dospěl (zda na podkladě
aplikované objektivní teorie míry důkazu vycházející z vysoké míry
pravděpodobnosti prokazované skutečnosti anebo na podkladě subjektivní teorie
míry důkazu prezentované shora připomenutou judikaturou a tuzemskou právní
doktrínou) je zásadní, neboť v poměrech českého civilního procesu je soud
povinen hodnotit důkazy ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž jakýkoliv odklon od
uvedené zásady představuje exces, který způsobuje defekt na poli důkazní
verifikace.“
V posuzované věci ovšem skutková zjištění neumožňovala odvolacímu soudu (ale
ani soudu prvního stupně) přistoupit k právně kvalifikačnímu závěru, že
předmětné věcné smlouvy nejsou stiženy absolutní neplatností, a to s
odůvodněním, že i když zůstavitel v době jejich uzavírání byl stižen (již shora
konstatovanou) duševní poruchou, tato porucha jej nečinila neschopným k těmto
právním úkonům. K tomuto závěru dovolací soud dospěl následovně.
Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně v usnesení ze dne 3. června
2015, č. j. 7 C 263/2013-99, uložil ustanovenému znalci doc. MUDr. Pidrmanovi
„odpovědět na otázku (otázky):
- zda žalovaný 1/ J. K. v době podpisu darovací smlouvy a smlouvy o zřízení
věcného břemene dne 31. 10. 2013 trpěl duševní poruchou či onemocněním a jakým;
- zda s ohledem na svůj zdravotní stav byl schopen posoudit význam, smysl a
dosah provedených právních úkonů, tj. uzavření darovací smlouvy a smlouvy o
zřízení věcného břemene a své jednání ovládat.“
Uvedený znalec na prvně uvedenou otázku odpověděl tak, že: „odpověď je
jednoznačná - ano, vyšetřovaný v dané době trpěl demencí, která byla na úrovni
lehkého až středního stupně. Toto je dostatečně verifikováno citovanými
odbornými vyšetřeními.“
Na druhou otázku znalec odpověděl následovně: „Není pochyb o tom, že pan J. K.,
nar. XY, v dané době trpěl duševní poruchou, a to závažnou, jak uvedeno výše. Z
uvedeného proto vyplývá, že komplexní chápání všech konsekvencí v dané
konkrétní věci, jeho motivační proces, stejně tak komplexní rozhodování a tím i
ovládání bylo u vyšetřovaného v době předmětné zásadně omezeno přítomnou
trvalou a trvale progredující duševní poruchou.“
S přihlédnutím k těmto závěrům a předchozímu textu znaleckého posudku lze pak
konstatovat, že uvedený znalec v zásadě svůj nález odůvodnil tím, že v
inkriminovaném (při uzavírání věcných smluv) období byly ovládací a
rozpoznávací schopnosti zůstavitele předmětnou duševní poruchou podstatně
sníženy.
Znalec doc. MUDr. Pidrman při znalecké verifikaci mj. zohlednil také závěry, k
nimž dospěla ve svém znaleckém posudku ze dne 20. června 2014 (zpracovaném v
řízení o omezení svéprávnosti zůstavitele vedeném u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 21 Nc 926/2013) MUDr. Michaela Málková (viz kopie
znaleckého posudku na č. l. 44-53 procesního spisu). Uvedená znalkyně mj. dne
22. května 2014 vyšetřila zůstavitele a s přihlédnutím k tomuto vyšetření a k
dalším (v posudku) konstatovaným podkladům dospěla k závěru, že: „Posuzovaný J.
K. trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, a to lehkou až středně
těžkou demencí smíšené etiologie...Tato porucha má vliv na jeho schopnost
rozpoznávací i ovládací. Má především značně narušenou krátkodobou a pracovní
paměť, narušená je jeho schopnost soustředit se, což velmi výrazně ovlivňuje
jeho schopnosti se rozhodovat, třídit a zpracovávat nové informace. Má narušeny
exekutivní funkce (tj. schopnost účelně plánovat, naplánované úkoly následně
uskutečňovat). Je i značně ovlivnitelný, tedy i snadno manipulovatelný a
zneužitelný, a to i ve svůj neprospěch. Snížena je jeho zodpovědnost,
spolehlivost, soudnost...má velmi výrazně narušenu krátkodobou a pracovní
paměť, i pokud by předložený text přečetl, není reálně schopen samostatně mu
porozumět, protože zapomene, co četl. Tato skutečnost se týká všech uzavíraných
smluv.“
V tehdy vedeném řízení o omezení svéprávnosti zůstavitele posledně uvedená
soudní znalkyně při svém výslechu před soudem prvního stupně dne 4. září 2014
(viz kopie protokolu o tomto jednání založená na č. l. 58-60 procesního spisu v
nyní posuzované věci) mj. uvedla, že: „Pokud se jedná o zdravotní stav pana K.
v době, kdy byla uzavřena darovací smlouva mezi panem K. a paní J., tak s
odkazem na zprávu z geriatrie ze dne 30. 10. 2013, kde je mimo jiné konstatován
středně těžký kognitivní deficit a další popis jeho zdravotního stavu z tohoto
psychického hlediska, mohu pouze konstatovat, že jeho zdravotní stav byl velmi
podobný tomu, jak jsem ho vyšetřovala v květnu 2014.“
Nejen zmíněná (v jiném soudním řízení ustanovená) soudní znalkyně MUDr.
Michaela Málková, ale i v této právní věci ustanovený znalec doc. MUDr. Pidrman
měl k dispozici lékařskou zprávu z ambulance Geriatrického centra Pardubické
krajské nemocnice, a. s., ze dne 30. října 2013 (nyní v kopii na č. l. 9-10
procesního spisu), tedy sepsanou pouhý jeden den před uzavřením předmětných
věcných smluv zůstavitelem, v níž se k tehdejšímu zdravotnímu stavu zůstavitele
mj. uvádí: „krátkodobá paměť nefunguje, je výrazná porucha v paměti v oblasti
rodiny a i orientace časem...Z - střední kognitivní deficit - etiologie
nejspíše smíšená - bude i podíl SDAT, ale i vaskulární v důsledku deficitu
jistě i zhoršení celk. stavu...“
Znalec doc. MUDr. Pidrman při výslechu před soudem prvního stupně konaném při
jednání dne 3. listopadu 2016 (viz protokol o tomto jednání na č. l. 209-210)
mj. vypověděl, že: „U duševní poruchy, kterou jsem u pana J. K. zjistil, se
střídají tzv. světlé a temné chvilky. Intervaly těchto chvilek jsou naprosto
individuální. Obecně se dá říci, že je možné trvání světlé chvilky udržte i v
řádu dní...Mám za to, že pan K. nemohl posoudit všechny důsledky svého
jednání...“
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud (stejně jako soud prvního
stupně) s ohledem na znalcem (doc. MUDr. Pidrmanem) vyloženou problematiku tzv.
světlých chvilek demencí stiženého zůstavitele privilegoval na úkor odborných
závěrů znalce a nelogicky zjištění učiněná z výslechů v řízení provedených
výslechů svědků, aniž by zohlednil dílčí (avšak pro rozhodnutí zásadně
významný) v předmětném posudku zmíněný závěr znalce doc. MUDr. Pidrmana (který
soud prvního stupně dokonce převzal do svých zjištění, jak se podává z
odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku na str. 7), že: „Výpovědi svědků
sice nepopisují tuto (roz. shora již uvedenou duševní) poruchu, ale vcelku
běžné chování a jednání J. K., když ten nebyl vystaven žádným náročným
kognitivním zkouškám, žádné neobvyklé zátěži a u takových úkonů nebyl nutný
jeho proaktivní kognitivně-mnestický přístup.“ Přitom na str. 14 znaleckého
posudku tento znalec zcela výstižně vysvětluje, proč z pohledu laiků nebylo
možné toto stižení zůstavitele uvedenou duševní poruchou zaregistrovat (v textu
nyní tučně zvýraznil dovolací soud): „Otázkou, která může být položena je -
proč tuto poruchu (resp. nějaké potíže) nepopisují též uvedené výpovědi.
Odpověď z hlediska psychiatrického je vcelku jednoduchá - s touto situací se
psychiatr (tudíž odborník) setkává relativně často - uvedené výpovědi totiž
popisují relativně podrobně, ale laicky, vcelku běžné chování a jednání
jmenovaného, kdy tento nebyl vystaven žádným náročným kognitivním zkouškám,
žádné neobvyklé kognitivní zátěži, veškeré popsané rozhovory (běžná
konverzace), jednání, konání mají charakter standardních, běžných,
stereotypních a mnohokrát opakovaných úkonů, resp. úkonů, kde není (nebyl)
nutný jeho proaktivní kognitivně-mnestický přístup vyšetřovaného (ani popis
uzavření smlouvy o poskytování soc. služeb není dokladem, že by tento úkon ve
vší úplnosti chápal - konstatováno, že úkon trval dlouho a jmenovaný kladl
otázky, čili opět nebyl nutný žádný aktivní úkon - krom standardního podpisu),
za této nezátěžové situace si obecně každý dementní nemocný (je-li toho
schopen, což na úrovni lehké až středně těžké demence schopen často může být)
pomáhá v komunikaci naučenými obraty, frázemi, sociálně očekávanými
prohlášeními a argumenty, ne jinak tomu bylo i (v) konkrétním případě
posuzovaného. Stejně tomu i u opakovaných nabídek na darování domu (různým
osobám v daném okruhu) - jako jakýsi plán se objevují poprvé zřejmě někdy v
roce 2012, 2013. V kontrastu s tímto - vyšetřovaný zásadně selhává jeden den
před podpisem předmětného dokumentu, a to při sofistikovaném odborném
vyšetření, které je pro něj bezpochyby též mj. zátěžovou situací, a tím se
odhaluje pravý kognitivní stav jmenovaného.“
Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu představuje jeden z mnoha
důkazních prostředků, byť je svou povahou nezastupitelný. Znalec je přitom
osobou (fyzickou či právnickou), která prostřednictvím svých odborných znalostí
posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu
sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. května 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001).
Podle § 13 odst. 2 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k
provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění k datu zpracování posudku
v této věci v nalézacím řízení, v posudku uvede znalec popis zkoumaného
materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel
(nález), a výčet otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto otázky
(posudek). Činnost soudu pak směřuje k zajištění dostatečných podkladů, na
jejichž základě lze ve věci rozhodnout. Skutkový stav soud zjistí po procesu
hodnocení jednotlivých důkazů. Povinností soudu je, aby důkazy hodnotil podle
své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné
souvislosti a aby pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně
toho, co uvedli účastníci.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.),
který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných
se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem
podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho
úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s
ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá
v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy
obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo
třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického
myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako
každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo
583/2001, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. května 2003, sp. zn. I. ÚS
483/01).
Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl
učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na
otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně
vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory
atd.). Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil
ve svém opatření, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu posoudí,
zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného)
posudku, a to i případně cestou realizace pořádkového opatření (uložením
pořádkové pokuty dle § 53 odst. 1 o. s. ř.), nebo zda za účelem posouzení
skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného znalce.
Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve
svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud
možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k
těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. Závěry
znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě
potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být
pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy,
připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k
tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém
posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího
zdůvodnění odchýlí. Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve
svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, které
neodpovídá znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl
znalec přihlížet (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2010,
sp. zn. 30 Cdo 5359/2007).
Na základě připomenuté právní úpravy a judikatury dovolacího soudu k materii
znalecké verifikace dovolací soud konstatuje, že shora zreferovaný posudek v
řízení ustanoveného znalce doc. MUDr. Pidrmana je zcela příkladný, neboť se
neomezuje pouze na vlastní posouzení zjištěných medicínských dat týkajících se
zůstavitele, nýbrž reflektuje a seznatelně též vysvětluje, proč ze strany laiků
- v řízení vyslechnutých svědků mohlo vyvěrat přesvědčení, že chování a jednání
zůstavitele v inkriminovaném období nevykazovalo žádné nestandardní defekty a
proč zůstavitel na tyto svědky působil (mohl působit) normálním (standardním)
dojmem člověka nezatíženého dušení poruchou, u něhož by měly být (zásadním
způsobem) omezeny jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti. Jestliže odvolací
soud (stejně jako soud prvního stupně) v zásadě zjištění učiněná z výslechů
těchto svědků favorizoval před odbornými závěry soudního znalce, tedy způsobem,
který je vyložen v odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného
rozsudku, pak nelze jinak, než konstatovat, že v tomto směru odvolací soud (ale
i soud prvního stupně) pochybil a že toto jeho (jejich) pochybení založilo
věcnou nesprávnost jeho rozhodnutí.
S přihlédnutím k výše uvedenému by v zásadě - s ohledem na znalcem konstatované
tzv. možné světlé chvilky demencí stiženého zůstavitele - přicházelo takové
skutkově zcela jednoznačně vyznívající zjištění (v tom směru), že v mezidobí od
30. října 2013 (vyšetření zůstavitele v již shora zmíněné geriatrické ambulanci
Krajské nemocnice v Pardubicích, a. s.) do 31. října 2013 (kdy zůstavitel
uzavíral s nynější žalovanou předmětné věcné smlouvy), nastala u zůstavitele
světlá chvilka, kdy jeho ovládací ani rozpoznávací schopnosti nebyly předmětnou
duševní poruchou podstatně omezeny. Pro takový závěr by ovšem nemohly
pochopitelně svědčit ty popisy chování či jednání zůstavitele ze strany v
řízení již vyslechnutých osob (svědků), k nimž se již shora vyloženým způsobem
znalec doc. MUDr. Pidrman ve svém znaleckém posudku vyjádřil (viz citace z
uvedeného posudku shora), nýbrž pouze takové, z nichž by vyplynulo, respektive
z nichž by rozhodující soud vzal, též s přihlédnutím k doplňujícímu výslechu
znalce doc. MUDr. Pidrmana, za zjištěné (prokázané), že zůstavitel - ač byl
vystaven předmětné zátěžové situaci, které byl přítomen některý z již
vyslechnutých svědků či jiná osoba - (přesto) nevykazoval (z pohledu svých
ovládacích a rozpoznávacích schopností) žádné defekty, které u něj byly
zjištěny právě předchozího dne. I když jde v tomto směru z pohledu dovolacího
soudu spíše o výjimečnou teoretickou možnost (neboť osoby, které v
inkriminovaný den byly v kontaktu se zůstavitelem, patrně již poskytly soudu
všechny dostupné informace o chování a jednání zůstavitele v den uzavření
věcných smluv), dovolací soud zde neměl dostatečného podkladu k úvaze o
případné možnosti přistoupit přímo ke změně dovoláním napadeného rozsudku
odvolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu tedy za daných okolností nemůže obstát, neboť není
správný. Nejvyššímu soudu tudíž za této situace nezbylo, než rozsudek
odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit. Jelikož důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.), v němž soud
prvního stupně nově zváží nutnost provedení dalších důkazů, které též mj.
navrhovala dovolatelka.
Nejvyšší soud přitom (jak navrhovala dovolatelka) neshledal důvody pro
realizaci institutu odnětí věci zákonnému soudci (v tomto případě samosoudkyně
soudu prvního stupně). Sama okolnost, že dovolací soud v tomto případě
přistoupil k vydání kasačního rozhodnutí neznamená, že by ať již v
prvoinstančním či odvolacím řízení byla zaznamenána taková pochybení, která by
zakládala úvahy o možnosti přistoupit k aplikaci § 221 odst. 2 o. s. ř., jež
stanoví, že zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný
právní názor (§ 226 odst. 1, § 235h odst. 2 věta druhá a § 243d odst. 1) nebo
že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc
projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení
jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen.
Institut odnětí věci soudci je - již z povahy věci - vskutku krajním řešením,
neboť se pro výjimečně zjištěné skutečnosti, předvídané v ustanovení § 221
odst. 2 o. s. ř., účastníkům odnímá jejich zákonný soudce. Ústavně právnímu
výkladu citované procesní normy, který je zapotřebí již s ohledem na čl. 89
odst. 2 Ústavy České republiky v soudní praxi reflektovat, se dostalo např.
prostřednictvím nálezu Ústavního soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. IV. ÚS
956/09), v němž orgán ochrany ústavnosti zaujal následující právní názor:
„Smyslem ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu je ‚odblokovat‘
řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným
způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu
nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení.
Prostřednictvím ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu se tak
realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku
průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence
(odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný
krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci
současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl
odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k
ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o
přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního
stupně poskytnuto vodítko“
V posuzované věci ovšem Nejvyšší soud neshledal, že by v řízeních před oběma
soudy došlo k tak závažným pochybením, které by již nevnášely žádné pochybnosti
o nezbytnosti řešení změny odvolacího senátu, respektive samosoudce způsobem
předvídaným v ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně v řízení
přistoupil k poměrně rozsáhlému dokazování a měl (ze spisu prozařující) zjevnou
snahu dosíci skutkově podloženého a věcně správného rozhodnutí, stejně jako
odvolací soud, když oba soudy měly za to, že jejich závěry jsou rovněž
podepřeny jimi citovanou judikaturou Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, byť
(z pohledu dovolacího soudu) při svých úvahách o použitelnosti této judikatury
do jisté míry pominuly skutkový rámec jimi posuzovaného (jedinečného) případu.
Přitom Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že při práci
s judikaturou nutno mít stále na paměti, že nelze v judikatuře vyložené právní
názory čistě mechanicky aplikovat na každý rámcově skutkově obdobně vyzařující
případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného
rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem
daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené
právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní
případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016,
sp. zn. 30 Cdo 5322/2015). Obdobné se týká přiměřeně i dosahu judikatury
Ústavního soudu, byť je třeba mít na paměti, že Ústavním soudem vykonatelná
rozhodnutí jsou ve smysl čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro
všechny orgány a osoby.
Nejvyšší soud proto na základě podnětu dovolatelky neshledal důvod k odnětí
věci ať již v případě samosoudkyně soudu prvního stupně, případně členů
odvolacího senátu odvolacího soudu.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu