30 Cdo 5322/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce J.
K., zastoupeného Mgr. Matějem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská
695/38, proti žalovanému M. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Rubkem, advokátem se
sídlem v Říčanech, Sukova 1307, o neplatnost kupní smlouvy, vedené u Okresního
soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 74/2013, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014, č. j. 21 Co
119/2014-192, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014, č. j. 21 Co
119/2014-192, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. března
2014, č. j. 4 C 74/2013-162, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
Praha-východ k dalšímu řízení.
Dne 6. února 2013 podal žalobce u Okresního soudu Praha východ žalobu, jíž se
domáhal jednak určení, že je vlastníkem pozemků p. č. 381 a p. č. 382 v
katastrálním území T. u Ř. (dále též „předmětné pozemky“), a dále určení, že
kupní smlouva ze dne 4. ledna 2013, uzavřená mezi účastníky řízení, jejímž
předmětem byly uvedené pozemky, je neplatná.
Žalobce v podané žalobě vylíčil, že předmětné pozemky prodal žalovanému za
kupní cenu 1.035.000,- Kč, přičemž „neuváženě spěchal při prodeji s ohledem na
současné ekonomické problémy, které se nejvíce projevují při prodeji
nemovitostí, a neuváženě souhlasil s obsahem smlouvy s tím, že kupující tvrdil,
že na pozemcích se (mají) urychleně stavět rodinné domy a potřebuje získat úvěr
od peněžního ústavu. Předpoklad(em) úvěru byla koupě pozemků a potvrzení o tom,
že celá kupní cena byla uhrazena do dne podpisu kupní smlouvy. Proto kupující
nabídl namísto skutečného zaplacení kupní ceny vystavení směnky na svého
spolupracovníka pana R. B. ve výši 965.000,- Kč, což spolu s částkou ve výši
50.000,- Kč, kterou kupující skutečně obdržel v hotovosti při podpisu kupní
smlouvy a dále si kupující neoprávněně navíc započítal částku ve výši 20.000,-
Kč za údajné zprostředkování obchodu, činí celkem 1.035.000,- Kč, jak zněla
původní dohoda. Směnka měla být proplacena do 30. 4. 2013. Prodávající si
krátce po uzavření kupní smlouvy, která fakticky obcházela zákon, ověřil údaje
zástavce směnky a zjistil, že směnka je záměrně chybně sepsána, kdy je chyba ve
jménu (R. B. se jmenuje ve skutečnosti R. B.) a zároveň je chybně uvedena jeho
adresa. Jedná se o neplatnou směnku. Jejím záměrně chybným vystavením byl
dokonán podvod na žalobci. Žalobce proto podal trestní oznámení na Policii ČR,
kde popsal podvodné jednání jak pana R. B., tak i pana M. B., který je
faktickým kupujícím předmětných pozemků.“
Při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 14. listopadu 2013 soud
žalobce poučil „o tom, že nezaplacení kupní ceny nezpůsobuje samo o sobě
neplatnost smlouvy, a pokud tedy tuto neplatnost tvrdí, je třeba, aby doplnil
příslušná skutková tvrzení a k těmto skutkovým tvrzením navrhnout (navrhl)
důkazy.“
Při dalším jednání před soudem prvního stupně konaném dne 16. prosince 2013
advokát žalobce k žalobě uvedl, že „žalobce byl při uzavírání kupní smlouvy
uveden v omyl, a to jak panem B., tak panem Š., kteří se dozvěděli o tom, že
chce pozemky prodat a jednali s ním ve spěchu, využili jeho fin. tísně,
neposkytli mu prostor, aby se mohl s obsahem smlouvy seznámit, aby jí mohl
prostudovat. V kupní smlouvě pak byly vyměněny listy, a to poté, co ji žalobce
podepsal.“ Dále žalobce, respektive jeho advokát popsal, za jakých okolností
žalobce nabyl předmětné pozemky do svého vlastnictví. K tomu advokát žalobce
uvedl: „Žalobci dlužil pan M. Š., ten mu na umoření části dluhu prodal pozemek,
a to vlastně daroval, na umoření části dluhu, resp. dva pozemky a zůstal mu
ještě část dluhu dlužit. Tento pan M. Š. poslal na žalobce pana B....“ Žalobce
pak podrobně popsal okolnosti, které podle jeho verze předcházely uzavření
kupní smlouvy, jakož i okolnosti, jež se měly stát při a po uzavření této
převodní smlouvy. Dne 23.
ledna 2014 se konalo další jednání u soudu prvního stupně, při kterém
advokát žalobce opět podrobně popisoval okolnosti vztahující se k předmětnému
převodu pozemků, a v zastoupení žalobce mimo jiné vzal žalobu o určení, že
žalobce je vlastníkem předmětných pozemků zpět, v důsledku čehož soud prvního
stupně řízení v tomto rozsahu vydaným usnesením zastavil. Poté soud prvního stupně po provedeném řízení rozsudkem ze dne 30. března 2014,
č. j. 4 C 74/2013-162, určil, že kupní smlouva, uzavřená mezi účastníky tohoto
řízení, jejímž předmětem byl prodej předmětných pozemků (převod pozemků z
vlastnicí žalobce do vlastnictví žalovaného), je neplatná, a dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Po skutkové stránce soud prvního stupně uzavřel, že „žalobce byl ve finanční
tísni, proto se rozhodl prodat své pozemky...Potřeboval rychle peníze, proto
oslovil svého známého B., zda by mu nesehnal kupce. B. o této nabídce řekl Š.,
a ten ji přednesl žalovanému. Všichni tři B., Š. i B. věděli, že kupní cena je
‚výborná‘...Kupní cena ujednaná se žalobcem činila necelých 542,- Kč za m2. Za
předpokladu ceny 1.500,- Kč za m2 by kupní cena činila 2.868.000,- Kč a při
ceně 1.750,- Kč za m2 dokonce 3.346.000,- Kč. Tuto cenu přitom lze uvažovat
jako cenu průměrnou, uprostřed rozmezí 1.500,- Kč a 1.900,- Kč za m2. Je tedy
zřejmé, že ujednaná kupní cena byla na úrovni 1/3 ceny, kterou by bylo
nepochybně možno na trhu nemovitostí získat. Žalovaný jakožto kupující si pak
byl vědom, že jde o velmi dobrou investici, a to i tedy, pokud by ihned pozemky
nechtěl dále převádět nebo jinak využívat. Soudu je z jeho činnosti známo, že
cena pozemků v okolí T., zejména vhodných ke stavbě rodinných domů, je v
rozpětí 1.500,- - 1.900,,- Kč m2 (§ 121 o. s. ř.).“
Po právní stránce soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věcech sp.
zn. 22 Cdo 1993/2001, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 (v nichž byla řešena
problematika tzv. lichevních smluv) uzavřel, že: „předmětná kupní smlouva je
neplatná pro rozpor s dobrými mravy...V dané věci soud vzal za prokázaný
objektivní znak lichevní smlouvy, tedy hrubý nepoměr ceny za převáděné pozemky
oproti jejich faktické hodnotě. Je třeba v dané věci přihlédnout i k další
okolnosti, když nabyvatel – žalovaný se řídil ekonomickou rozvahou v tom
smyslu, že pozemky kupoval jako dobrou investici. U žalobce soud vzal za
prokázaný subjektivní znak lichevní smlouvy, spočívající v jeho finanční a tedy
i časové tísni, kdy lehkomyslně a s nepodloženou důvěřivostí jednal s cílem
uzavřít kupní smlouvu, souhlasil se splátkami kupní ceny i (s) jejich výší, dal
přednost osobnímu jednání se známými, když potřeboval rychle dostat zaplacenou
kupní cenu. Lehkomyslnost žalobce spočívá i v tom, že se nezajímal o to, kdo od
něho vlastně pozemky kupuje, kdo za tohoto kupce jedná, domníval se, že B.,
nevyžadoval však žádný doklad o jeho zmocnění. Žalovaný sám vypověděl, že věděl
o finanční tísni prodávajícího, věděl o skutečné hodnotě pozemků, a tyto
okolnosti mu v uzavření kupní smlouvy...nezabránily. Je tedy zřejmé, že z
lichvy profitoval úmyslně. S přihlédnutím k dalším okolnostem jednání a
přípravy kupní smlouvy, když se tento proces vymykal standardnímu ujednávání
smlouvy o převodu nemovitostí, je zřejmé, že v dané věci kupní smlouva byla
uzavřena v rozporu s dobrými mravy...“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s.
ř. rozsudek soudu prvního stupně, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním
posouzením věci soudem prvního stupně. Předmětná kupní smlouva je ve smyslu §
39 obč. zák. absolutně neplatná. V odůvodnění písemného vyhotovení svého
rozsudku dále uvedl, že: „Námitka žalovaného o získání majetkového prospěchu
žalobce v porovnání ceny, za kterou pozemky nabyl, a ceny dle kupní smlouvy, je
v posuzovaném případě naprosto bezpředmětná. Podstatné je, že kupní cena ve
smlouvě mezi účastníky je cenou výrazně podhodnocenou, oproti ceně, za níž se
srovnatelné pozemky v místě a čase prodávají. Rozdíl cen cca v rozsahu 2/3 je
pak tak výrazný, že lze dohodnutou kupní cenu označit jako naprosto
podhodnocenou. Vědomí žalovaného o výhodnosti takové koupě, spolu s jeho
znalostí finanční tísně žalobce a potřeby získat co nejrychleji finanční
prostředky, sama o sobě postačuje k naplnění podmínek pro hodnocení kupní
smlouvy jako rozporné s dobrými mravy, tj. lichevní, a tedy absolutně neplatné
ve smyslu § 39 OZ. Srovnání posuzované situace a jejího hodnocení s
rozhodnutími Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 a
sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, je pak zcela případné. Ve smyslu ustanovení § 121 o.
s. ř. není třeba dokazovat (skutečnosti) mimo jiné známé soudu z jeho činnosti,
a pokud soud I. stupně popsal, v jakém rozmezí se pohybuje cena pozemků v dané
lokalitě a uvedl, že jsou mu tyto údaje známy z jeho činnosti, postupoval zcela
v souladu s občanským soudním řádem a ve věci nebylo na místě doplňovat
dokazování znaleckým posudkem, naopak by takový postup znamenal neefektivní
prodloužení doby soudního řízení a zvýšení jeho finanční náročnosti.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti svého dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
následujících otázek procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z obsahu
dovolání lze pak dovolatelem namítané právní otázky specifikovat následovně:
1. K absolutní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu jejího lichevního charakteru
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že pochybil při aplikaci § 39 obč. zák., kdy
při rozhodování nevzal v úvahu, že žalobce je podnikatel a že předmětné pozemky
získal do svého vlastnictví kupní smlouvou ze dne 29. srpna 2012 od M. Š. „v
rámci narovnání dluhu z jejich předchozího podnikání ve výši 500.000,- Kč.“
Podle dovolatele okolnost, že žalobce jednal při uzavírání smlouvy jako
podnikatel, je důležitá z hlediska případného hodnocení smlouvy jako lichevní,
které se vůči podnikateli neuplatňuje.
2. K otázce hodnoty převáděných pozemků, které soud prvního stupně znal ze své
úřední činnosti
Soud prvního stupně na základě poznatků z vlastní rozhodovací činnosti stanovil
hodnotu prodávaných nemovitostí na částku až 3.346.000,- Kč, a z toho dovodil,
že se účastníci dohodli na ceně v jedné třetině ceny, za kterou bylo možno
pozemky prodat. Odvolací soud při rozhodování nepovažoval námitku dovolatele,
že pozemky žalobce „získal jako narovnání za dluh ve výši kolem 500.000,- Kč“,
za důvodnou, a to ni poté, co žalobce upřesnil, že hodnota nabytých nemovitostí
byla oceněné částkou 1.500.000,- Kč. Soud prvního stupně měl pro případ, že
hodlá aplikovat § 38 obč. zák. z důvodu lichevní smlouvy, zdůvodnit, na základě
jakých konkrétních poznatků dospěl k závěru o hodnotě převáděných pozemků a
umožnit účastníkům, aby se k této skutečnosti vyjádřili (dovolatel v této
souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2013, sp.
zn. 32 Cdo 2537/2011). Oba soudy pak pochybily, neboť v daném případě nebylo
možné aplikovat § 39 obč. zák., jestliže skutečná hodnota převáděných pozemků
nebyla náležitě doložena a nelze tedy ani dovodit, by šlo o hrubý nepoměr
vzájemného plnění.
3. Subjektivní znaky lichevní smlouvy na straně žalobce
Dovolatel poukazuje na skutečnost, že žalobce jako podnikatel s nemovitostmi
obchodoval, předmětné pozemky získal za zřejmě výhodných podmínek od pana Š.,
takže o žalobci nelze tvrdit, že jde o osobu nezkušenou a naivní; od roku 1998
podniká jako živnostník v řadě oborů (např. provoz zastavárny,
zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb, hostinská činnost),
takže za uvedené období nepochybně získal mnoho zkušeností. S ohledem na
skutečnost, že soud prvního stupně vyhodnotil situaci žalobce jako stav tísně
až v rozsudku, nemohl dovolatel na uvedené účinně procesně reagovat.
4. Porušení ustanovení § 118a a § 119a o. s. ř.
Dovolatel spatřuje procesní pochybení odvolacího soudu (obou soudů), že vůči
němu nerealizovaly svou zákonnou poučovací povinnost ve smyslu § 118a a § 119a
o. s. ř. v souvislosti s jejich závěrem o absolutní neplatnosti předmětné kupní
smlouvy.
5. Porušení principu volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř.
Dovolatel namítá, že odvolací soud pochybil, pokud nereagoval na jeho odvolací
námitku, že soud prvního stupně z provedených důkazů v odůvodnění písemného
vyhotovení svého rozsudku vybral jen taková tvrzení či části důkazů, která
nasvědčují jeho právnímu názoru, přičemž ostatní provedené důkazy nehodnotil,
neboť je neshledal významným pro právní posouzení věci. Tím soud porušil
povinnost uloženou mu § 132 o. s. ř. Jde zejména o nedostatek hodnocení důkazů,
které prokazují, že žalobce byl podnikatelem, který obchodoval s pozemky, a za
jakých okolností s nimi obchodoval. Hodnotil-li by soud prvního stupně tuto
skutečnost, nemohl by dospět k závěru o tom, že žalobce a dovolatel uzavřeli
lichevní smlouvu ke škodě žalobce. K tomu dovolatel dodal, že i když nelze
přímo použít nového občanského zákoníku o lichevní smlouvě na daný případ, je
třeba vycházet z toho, že § 1797 o. z. o tom, že se neplatnost smlouvy pro
lichvu nemůže dovolávat podnikatel, který takovou smlouvu uzavřel při svém
podnikání, přebírá do textu zákona předchozí ustálenou rozhodovací praxi soudu
i smysl obdobného ustanovení obsaženého v § 267 odst. 2 obč. zák.
6. Porušení § 212 o. s. ř.
Konečně dovolatel namítá, že se odvolací soud vůbec nezabýval námitkami
dovolatele o tom, že žalobce ze své podnikatelské činnosti věděl, jak obchody
(s nemovitostmi) probíhají a s pozemky již dříve obchodoval, ani námitkami, že
hodnota pozemků není taková, jak ji vyčíslil soud prvního stupně.
7. Náklady řízení
Dále dovolatel brojí i do nákladového výroku rozsudku odvolacího soudu s tím,
že se odvolací soud vůbec nezabýval námitkami dovolatele směřujícímu do
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu
tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o určení
neplatnosti předmětné kupní smlouvy zamítá, a že žalovaný je povinen nahradit
dovolateli náklady řízení před soudy všech stupňů. Pro případ, že by dovolací
soud neshledal podmínky pro postup podle § 243d písm. b) o. s. ř., dovolatel
navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, stejně
jako rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání odmítl uplatněnou
dovolací argumentaci. Podle jeho názoru nejsou na straně dovolatele splněny
předpoklady přípustnosti dovolání. Ve smyslu přípustnosti dovolání dovolatel
ničeho netvrdí ani neuvádí, co by mělo nebo mohlo být důvodem dovolání.
Dovolatel pouze v obecné rovině konstatuje nesprávné právní posouzení věci ze
strany odvolacího soudu, což je důvodem odvolání, nikoliv dovolání. Je pravdou,
že žalobce je osobou samostatně výdělečně činnou, ale ve zcela jiném odvětví
než nákup nemovitých věcí. Pouhé tvrzení dovolatele o podnikatelské činnosti
žalobce je zcela nedostatečné a účelové, vytržené z kontextu událostí. Z
napadené smlouvy a i z předcházející smlouvy, kterou dovolatel v dovolání uvádí
a jež se vztahují k předmětným pozemkům, je zcela zřejmé, že v těchto věcech
jednal žalobce jako fyzická osoba, tedy nikoliv jako podnikatel; předmětný
nákup není v žádném kontextu s podnikatelskou činností žalobce podle jeho
živnostenského oprávnění. Ani další dovolací námitky týkající aplikace § 118, §
119a a § 131 o. s. ř. nepovažuje žalobce za důvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
žalovaného – jak bude uvedeno níže – je přípustné i důvodné. V bodech 1), 3) až 7) dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. právně relevantním způsobem nevymezil a v tomto směru dovolací
argumentace je pouhou skutkovou a právní polemikou s rozhodnutím odvolacího
soudu. V řešení předmětných právních otázek odvolacím soudem dovolatel
nevymezil, v jakém směru a konkrétně s jakou ustálenou rozhodovací praxí je
napadený rozsudek odvolacího soudu v kolizi. Za této procesní situace tedy
nebylo možné na podkladě takto dovolatelem tvrzené dovolací argumentace
(neobsahující právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti jeho dovolání
ve smyslu § 237 o. s. ř.) dovodit přípustnost dovolání, v důsledku čehož se v
tomto rozsahu nemohl dovolací soud zabývat věcnou správností rozsudku. Naopak dovolatelem uvedená právní otázka ad 2) splňuje řádně uplatněný
předpoklad přípustnosti dovolání, neboť v popsaných poměrech dané věci
dovolatel tvrdí, že se odvolací soud při aplikaci § 121 o. s. ř. odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe (dovolatel odkazuje na shora již zmíněné rozhodnutí
dovolacího soudu). Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 1. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 748/2010
(všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
jeho internetových stránkách http://nsoud.cz) vyložil, že námitka nesprávné
aplikace § 121 o. s. ř. (jež stanoví, že není třeba dokazovat skutečnosti
obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy
uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky) představuje námitku
nesprávného právního posouzení věci. Jak k notorietám v užším slova smyslu, tak i ke skutečnostem soudu známým z
jeho úřední činnosti je soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly
účastníky tvrzeny (předneseny). Tento postup ovšem nesmí být účastníkům na
újmu; nelze jim proto odepřít možnost vyjádřit své stanovisko (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. I., § 1 až § 200zda. Komentář, 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 875, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, anebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 748/2010). Lze se ztotožnit i s právním názorem, že neseznámí-li soud účastníka (při
aplikaci § 121 o. s. ř.) s touto skutečností, upře tím právo účastníka vyjádřit
se k takové skutečnosti, uplatnit odlišná tvrzení a navrhnout provedení důkazů
k prokázání odlišných tvrzení. Takový postup je proto v rozporu s ústavním
zákazem překvapivých rozhodnutí, respektive ústavním požadavkem, aby rozhodnutí
bylo pro účastníky předvídatelné. Soud musí v odůvodnění rozhodnutí uvést, ze
které jeho konkrétní činnosti či postupu jsou mu skutečnosti podle § 121 o. s. ř. známé a jak se o nich dozvěděl. Jinak by nebylo možné přezkoumat, zda se
vskutku jedná o skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti ve smyslu § 121
o. s. ř., a tedy zda soud postupoval v souladu se zákonem, když z nich
vycházel, ačkoliv o nich nevedl dokazování (srov.
nález Ústavního soudu ze dne
31. července 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, in http://nalus.usoud.cz, nebo
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. února 2010, sp. zn. 1 As
100/2009, in http://nssoud.cz). Jestliže v daném případě soud prvního stupně nepostupoval shora popsaným
způsobem a nápravu v daném směru nezjednal v odvolacím řízení ani odvolací
soud, pak je třeba uzavřít, že napadené rozhodnutí pro popsané deficity není
věcně správné.
Dovolateli se tedy na podkladě takto shora vymezeného předpokladu přípustnosti
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. podařilo osvědčit přípustnost dovolání, jež v
tomto směru Nejvyšší soud shledal důvodným. Podle § 242 odst. 3 rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu
vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Dovolací soud si předně nemohl nepovšimnout, že soud prvního stupně zčásti svůj
závěr o skutkovém stavu čerpal ze souhrnného (zákonem nepřípustného)
dokazování. Jde zejména o z důkazních prostředků nalézacím soudem učiněný
souhrnný skutkový závěr obsažený v posledním odstavci na str. 2 odůvodnění jeho
písemného vyhotovení rozsudku. Soud prvního stupně očividně nevěnoval patřičnou
pozornost při zjišťování právně významných skutečností z hlediska právního
posouzení věci v tom (soudem uvažovaném) směru, zda předmětná kupní smlouva je
či není lichevního charakteru, a je či není ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně
neplatná. Oba soudy sice správně zaregistrovaly relevantní judikaturu dovolacího soudu
vztahující se k problematice tzv. lichevních smluv, leč dostatečně důsledně
nezohlednily, že k tomu, aby se mohly zabývat otázkou absolutní neplatnosti
předmětné kupní smlouvy, bylo nezbytné verifikovat všechny právně relevantní
okolnosti, které tvrdil nejen žalobce, nýbrž i žalovaný. Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo
4665/2009, vyložil rozsah právně významných okolností, které by soudy při
posuzování, zda předmětná smlouva je či není lichevního charakteru, měly
posuzovat. Je třeba si také uvědomit, že uvedené rozhodnutí, respektive v něm
obsažené právní názory nelze čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově
obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto
či podobného rozhodnutí dovolacího soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k
jedinečným skutkovým okolnostem posuzovaného případu, a tedy ve světle těchto
okolností dosazovat již dovolacím soudem vyložené právní závěry ve skutkově i
právně obdobné věci. Jestliže se v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, také uvádí,
že mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost,
tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce, je nasnadě, že
pokud v posuzovaném případě „poškozenou“ stranou smlouvy má být podnikatelem,
je zapotřebí pečlivě zjišťovat všechny právně významné okolnosti, jež se
vztahují k této otázce, a to ve vazbě na stimul či důvody, proč takto jednající
podnikatel právně jednal a proč by se měl ocitnout v postavení „slabší“ strany
vůči tvrzenému lichváři. Obecně totiž je ustálen právní názor, že u podnikatelů
lze presumovat vyšší míru právního vědomí a flexibilitu při řešení různých
situací souvisejících (povětšinou nejen spojených) s jejich podnikatelkou
činností.
Lze uzavřít, že v převážně většině případů nebude možné dovozovat, že
by podnikatel v popsaných okolnostech mohl být poměřován jako „slabší“ smluvní
strana při jím realizovaném majetkoprávním jednání, neboť vlastní převod
nemovitého majetku zpravidla (nejde-li o nějaké rozsáhlé majetkové transfery
provázené dalšími smluvními ujednání atd.) nebude (nemůže být) o nic
složitější, než situace, v nichž tentýž podnikatel přistupuje k celé materii
různých právních jednání, též při esenciálním vědomí, že v těch právních
jednáních, která vyžadují součinnost s osobou znalou práva, podnikatelé
pochopitelně využívají předmětných právních služeb.
Soud prvního stupně, stejně jako odvolací soud okolnost, že žalobce přistupoval
k uzavření předmětné kupní smlouvy v době, kdy podnikal v dosud nezjištěném
předmětu činnosti, ponechaly zcela stranou, a z hlediska posuzování
subjektivních znaků lichevní smlouvy tuto okolnost nehodnotily s přihlédnutím k
dalším okolnostem, které žalobce zmiňoval v souvislosti s nabytím předmětných
pozemků do vlastnictví, a jež mohly do jisté míry osvětlit realitní chování
žalobce v předchozí době a takto získané informace pak s dalšími dosadit do
hodnocení, zda vskutku mezi účastníky uzavřená smlouva je lichevního charakteru
či nikoliv.
Z vyloženého vyplývá, že popsaný deficit skutečností nevytvářel dostatečný
skutkový základ pro finální posouzení daného případu ve světle shora vyložené
judikatury Nejvyššího soudu k problematice lichevních smluv a jejich absolutní
neplatnosti ve smyslu § 39 obč. zák.; pokud přesto soud prvního stupně za takto
subtilně zjištěného skutkového základu přistoupil k právnímu posouzení věci,
pochybil, stejně jako odvolací soud, který nedůsledně reagoval na odvolací
námitky, v nichž dovolatel poukazoval na zmíněné souvislosti při jeho skutkovém
tvrzení, že žalobce je podnikatelem, krátce před uzavřením kupní smlouvy
předmětné pozemky nabyl do vlastnictví v souvislosti s řešením své pohledávky
vůči původnímu nabyvateli těchto pozemků, takže o naplnění (mimo jiné)
subjektivního znaku lichevní smlouvy jsou zde vážné pochybnosti.
Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek
odvolacího soudu (§ 243d písm. b/ o. s. ř.), nezbylo, než ve smyslu § 243e
odst. 1 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2016
JUDr. Pavel
Vrcha
předseda senátu