24 Cdo 2377/2020-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy, a JUDr. Davida Vláčila, v
právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, proti
žalovanému J. P., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Lubošem
Nevrklou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Kováků č. 554/24, o určení že
žalovaný není dědicem ze závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. 9 C 120/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 30. ledna 2020, č. j. 22 Co 273/2019-292, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Dovolatel je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 14. 4. 2016 se žalobkyně
domáhala určení, že žalovaný není dědicem ze závěti po zůstaviteli F. Š.,
zemřelém dne 22. 1. 2015 (dále jen: „zůstavitel“). Usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 5 ze dne 11. 1. 2016, č.j. 32 D 233/2015-59, ve věci pozůstalostního
řízení po zůstaviteli, bylo žalobkyni uloženo, aby ve lhůtě dvou měsíců od
právní moci usnesení podala u tamějšího soudu žalobu na určení, že žalovaný
není dědicem ze závěti ze dne 1. 3. 2014 po zůstaviteli. Předmětné usnesení
nabylo právní moci dne 3. 3. 2016. V pozůstalostním řízení byla notáři –
soudnímu komisaři předložena závěť zůstavitele ze dne 1. 3. 2014. V protokolu
ze dne 14. 12. 2015 bylo šetřením zjištěno, že zůstavitel nezanechal žádné
dědice ze zákona, a tak jediným zákonným v úvahu připadajícím dědicem je stát,
který byl vyzván, aby se k závěti vyjádřil. Stát namítá neplatnost závěti,
neboť má pochybnosti o tom, zda zůstavitel byl schopen z důvodu svého
zdravotního a duševního stavu s ohledem na své rozpoznávací a ovládací
schopnosti pořídit dne 1. 3. 2014 závěť. Tyto pochybnosti žalobkyně opírá o
obsah pozůstalostního spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 50 Nc
507/2014, kde je založen rozsudek ze dne 17. 4. 2014, č. j. 50 Nc 507/2014-36,
který nabyl právní moci dne 31. 7. 2014. Tímto rozsudkem byl zůstavitel omezen
na svéprávnosti tak, že není schopen žádných právních úkonů, není schopen
nakládat s finančními prostředky ani v minimálním rozsahu. Podle odůvodnění
rozsudku bylo řízení zahájeno na základě podnětu Fakultní nemocnice v Motole ze
dne 18. 3. 2014. Ze znaleckého posudku znalce MUDr. Jiřího Baziky měl soud za
prokázáno, že zůstavitel trpí středně těžkou vaskulární demencí, přičemž se
jedná o trvalou duševní poruchu. Není schopen samostatně nakládat s finančními
prostředky a spravovat své jmění. Není schopen porozumět důsledkům uzavření
kupní, darovací či jiné smlouvy, není schopen pořizovat majetek. Zůstavitel
trpí duševní poruchou, která není přechodného rázu, proto bylo rozhodnuto o
omezení svéprávnosti zůstavitele. Žalobkyně proto tvrdila, že zůstavitel nemohl
jiždne 1. 3. 2014 pořídit platnou závěť pro trvalou duševní poruchu. Podnět
soudu k zahájení řízení o omezení svéprávnosti zůstavitele byl podán dne 18. 3. 2014, je tedy pravděpodobné, že důvody, které vedly k podání podnětu, nastaly v
období, které předcházelo podání návrhu. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Argumentoval zejména blízkými sociálními
vazbami na zůstavitele a jeho manželku. Zpochybňoval závěry znaleckého posudku,
kdy upozorňoval, že znalecký posudek je ze dne 25. 4. 2014, a jeho závěry nelze
přenášet do minulosti. Dále uváděl, že text závěti je velmi krátký, jednoduchý
a srozumitelný, a zůstavitel jej sám sepsal. Z toho vyvozuje, že zůstavitel byl
nepochybně v den sepsání závěti schopen posoudit její následky a dobře věděl,
co činí. Obvodní soud pro Prahu 5 určil rozsudkem ze dne 17. 7. 2019, č. j. 9 C
120/2016-249, že žalovaný není dědicem ze závěti ze dne 1. 3. 2014 po
zůstaviteli.
Soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o odůvodnění spočívajícím
na závěru, že zůstavitel trpěl významnou duševní poruchou – demencí – pro
kterou nemohl v důsledku kognitivního deficitu projevit skutečnou, vážnou a
svobodnou vůli, a nebyl schopen domyslet význam a dosah – závěti, která je tak
i přes vyhovění požadavkům vlastnoruční závěti dle ustanovení § 1533 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „o. z.“), neplatná s poukazem na ustanovení § 581 o. z. Ze svědeckých výpovědí soud
získal další informace osvětlující zdravotní stav zůstavitele. Svědkyně M. S. kupříkladu uvedla, že se zůstavitel nebyl o sebe schopen starat sám, a že vše
zařizovala jeho manželka. Po smrti manželky zůstavitele zůstavitel nepřivolal
záchrannou službu, ale čekal, až přijde svědkyně nebo žalovaný. Po příchodu
svědkyně jí zůstavitel sdělil, že jeho manželka zemřela v noci před třemi dny. Zůstavitel však v mezidobí ničeho nekonal. Zůstavitel též nebyl schopen učinit
žádné kroky k zařízení pohřbu manželky. Následně byl zůstavitel hospitalizován,
neboť působil dojmem, že se o sebe není schopen postarat, když příchozím
příslušníkům policie ani neotevřel, nevyzvedával si obědy, a nekontaktoval ani
sousedy. Personál nemocnice odkazoval na jeho špatný zdravotní stav, na
skutečnost, že téměř neslyšel, komunikoval jen stroze, a na jeho omezené
kognitivní schopnosti. Provedené znalecké posudky MUDr. Ilji Žukova, CSc. a
MUDr. Ladislava Procházky, se ve svých závěrech shodovaly s dříve provedeným
znaleckým posudkem MUDr. Bazika. Zůstavitel dle názorů znalců trpěl středně
těžkou demencí, byl zcela závislý na pomoci okolí, a sám se nebyl schopen o
sebe postarat a ani se napít, což bezprostředně ohrožovalo jeho život. Nebyl
schopen pořídit závěť. Skutečnost, že zůstavitel sepsal závěť, dle znalce
pravděpodobně dle předlohy, a podepsal ji, neznamená, že byl schopen nahlédnout
na význam závěti a že její pořízení bylo projevem jeho přirozeně projevené,
skutečné, vážné a svobodné vůle. Jednoduchost textu neznamená, že by právní
dopad závěti byl bagatelní. Soud prvního stupně uzavřel, že jelikož zůstavitel
trpěl duševní poruchou a nemohl domyslet význam a dosah právního jednání –
závěti, je tak neplatná s poukazem na § 581 o. z. Městský soud v Praze v rámci svého rozsudku ze dne 30. 1. 2020, č. j. 22 Co
273/2019-292, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V rámci odvolání žalovaný
namítal, že znalecké posudky, o které opřel soud prvního stupně svoji
argumentaci v otázce posouzení platnosti závěti, byly údajně v rozporu s
ostatními důkazy a že hodnocení důkazů neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř. Soud druhého stupně však uzavřel, že posouzení, zda zůstavitel trpěl duševní
poruchou je otázkou odbornou, a tedy bylo třeba využít znalecké posudky. Upozornil, že při hodnocení důkazů posudkem je třeba vzít v potaz i ostatní
obsah spisu a zabývat se případným rozporem, nicméně ten odvolací soud ve
prospěch žalovaného nespatřuje.
Odvolací soud shledal skutkový závěr soudu
prvního stupně, že zůstavitel sepsal závěť v duševní poruše, která jej činila
neschopným právně jednat, zcela správným, závěry znalců jsou přesvědčivé a
trhliny v tvrzení žalovaného pak závěr jen podporují. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V jeho rámci
uvádí řadu argumentů, kterými ilustroval namítané nesprávné právní posouzení
věci odvolacím soudem. Dovolatel se soustředil v kontextu vymezení přípustnosti
dovolání zejména na otázku platnosti závěti, a dále pak na dílčí otázky spojené
s dokazováním, k nimž uvádí, že odvolací soud nedostál povinnostem stanoveným
ustanovením §§ 132, 157 odst. 2, a 213 o. s. ř. Hlavní námitkou, kterou
dovolatel vznáší je, že duševní porucha musí být prokázána nade vší pochybnost,
nikoli, jak uvádí znalecké posudky, pouze s nejvyšší mírou pravděpodobnosti.
Dovolatel k tomu cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn.
30 Cdo 844/2015, a namítá údajné odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. V tomto ohledu rozebírá dílčí otázky významu svědeckých
výpovědí při vypracování znaleckého posudku, když tyto posudky napadá, a uvádí,
že věrohodnost svědků nepřísluší hodnotit znalci, a též právní povahy závěrů
znaleckého posudku, kdy kritizuje pouze pravděpodobnostní závěry posudků. Dále
namítá, že v rámci odvolání navrhl provést další důkazy, jmenovitě svědecké
výpovědi L. P. a P. L., avšak odvolací soud tyto důkazy neprovedl. Dovolatel
proto tyto důkazy označuje za důkazy opomenuté. Dovolatel přitom napadá
hodnocení důkazů, když uvádí, že se odvolací soud dle dovolatele dostatečně
nezabýval blízkým vztahem zůstavitele a dovolatele. V neposlední řadě pak
dovolatel spekuluje o významu schopnosti posoudit následky konkrétního právního
jednání a jeho obsahu, kdy znovu namítá, že text závěti byl jednoduchý, a proto
mu byl zůstavitel schopen porozumět. Žalobkyně ve vyjádření k podanému dovolání uvedla, že podle jejího názoru
postupovaly soudy obou stupňů v souladu se zákonem. Soud prvního stupně provedl
rozsáhlé dokazování, vyslechl všechny svědky, navržené žalobkyní i žalovaným,
ustanovil znalce příslušného oboru k posouzení zdravotního stavu zůstavitele v
době, kdy byla sepsána závěť a k připomínkám žalovaného nechal vypracovat i
revizní znalecký posudek. Z obou těchto posudků, i ze znaleckého posudku MUDr. Bazika, který v roce 2014 posuzoval zdravotní stav zůstavitele v řízení o
omezení svéprávnosti zůstavitele shodně a jednoznačně vyplynulo, že zůstavitel
nebyl v čase sepsání závěti schopen pořizovat o svém majetku z důvodu duševní
poruchy chorobného charakteru – demence, kterou trpěl již v čase před sepsáním
závěti. Žalobkyně se závěry odvolacího soudu souhlasí, napadený rozsudek
považuje za správný jak po stránce věcné, tak po stránce právního posouzení
věci, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo
které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž
nelze v dovolacím řízení pokračovat, anebo které je zjevně bezdůvodné, dovolací
soud dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítne. V dané věci Nejvyšší soud dospěl k názoru, že dovolání není přípustné, neboť
závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Argumenty
dovolatele soustředící se zejména na otázku posouzení dosažení potřebné míry
pravděpodobnosti při prokazování, a v konečném důsledku postavení závěru o
skutečnosti, zda zůstavitel trpěl duševní chorobou, v rámci znaleckého posudku,
ani ostatní námitky (ani jinak stěžejní právní jednání zůstavitele a
související posouzení platnosti sepsané závěti, či hodnocení znaleckého posudku
jako důkazu v občanském soudním řízení) však přípustnost dovolání nezakládají. Dle ustanovení § 581 o. z. není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní
jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby
jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat. V kontextu ustanovení § 581 o. z. se Nejvyšší soud zabýval dovolatelovým
argumentem, že duševní porucha musí být prokázána nade vší pochybnost, nikoli,
jak uvádí znalecké posudky, pouze s nejvyšší mírou pravděpodobnosti. Dovolatel
přitom cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo
844/2015, resp. úryvek odborné literatury v daném rozhodnutí citovaný (dále viz
Vrcha Pavel, K tzv. „důkaznímu standardu“ ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13, in Soudní rozhledy č. 10/2014, str. 347). Na jeho základě
dovozuje, že odvolací soud pochybil, když převzal kategorický závěr vyslovený
ve znaleckém posudku MUDr. Ilji Žukova, CSc. Nejvyšší soud v této souvislosti předně připomíná notorietu, že nikoliv každá
duševní porucha fyzické osoby, která činí právní jednání, vede k jeho
(absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní porucha, která jednající
osobu činí k tomuto právnímu jednání neschopnou [z důvodu, že nemůže posoudit
následky svého jednání nebo (a) své jednání ovládnout (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011); všechna zde
označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu
České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz]. Přitom k posouzení neplatnosti právního jednání učiněného v duševní poruše ve
smyslu § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb, občanského zákoníku (obdobně nyní
ustanovení § 581 o. z.) postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti
jednajícího byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2018, sp. zn. 21 Cdo
5196/2016). V poměrech posuzované věci šlo pak konkrétně o to, zda v době sepsání závěti
zůstavitel toto právní jednání činil v duševní poruše, a pokud ano, zda (pro
případ, že byl stižen duševní poruchou) jeho ovládací (určovací) a rozpoznávací
schopnosti (posoudit následky svého jednání - rozumové, rozeznávací,
intelektuální schopnosti) byly podstatně sníženy, a to ovládací schopnosti ve
smyslu jeho schopnosti ovládnout své jednání, a rozpoznávací schopnosti ve
smyslu rozpoznání následků jeho jednání.
Pro učinění závěru o této předmětné otázce využily soudy nižších stupňů
dostupných důkazů – zejména znaleckých posudků, a svědeckých výpovědí – jejichž
obsah hodnotily i v kontextu dosažení důkazního standardu pro vyslovení
neplatnosti právního jednání pro duševní poruchu jednající osoby. Ústavní soud
ve svém nálezu ze dne ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, ve znění
(opravného) usnesení ze dne 10. září 2014, ve věci týkající se tohoto důkazního
standardu, zdůraznil, že: „shledává důkazní standard ‚zcela jednoznačného
skutkového závěru‘ a ‚bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti‘ používaný v
ustálené judikatuře Nejvyššího soudu pro prokázání jednání v duševní poruše za
účelem zneplatnění takového jednání za nadměrně vysoký. Takový standard
narušuje spravedlivou rovnováhu mezi zmíněnými relevantními protichůdnými zájmy
a v důsledku porušuje právo na ochranu majetku osob s duševním postižením,
pokud daným jednáním byl negativně zasažen majetek těchto osob.“
Problematikou tzv. důkazního standardu ve sporech o platnost právního úkonu
podle § 38 odst. 2 o. z. a reflexí shora označeného nálezu Ústavního soudu se
Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo
5750/2015, usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, nebo rozsudku
ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 30 Cdo 844/2015 na jejichž odůvodnění (pro
stručnost) dovolací soud v této věci odkazuje. V rámci odkazovaných rozhodnutí
Nejvyšší soud vyložil, že judikatura Nejvyššího soudu nikdy nebyla postavena na
závěru, že k aplikaci ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb, občanského
zákoníku (obdobně nyní ustanovení § 581 o. z.), lze přistoupit pouze na základě
stoprocentně zjištěného skutku, a že soud vždy, podle konkrétních okolností
jednotlivých případů, připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry
znalců obsažené v jimi zpracovaných posudcích, ale je potřeba se zabývat také
tím, jaké informace posudek obsahuje, zda u osob již nežijících neabsentuje
zdravotní dokumentace a relevantní informace o zdravotním stavu k období, ve
kterém učinily sporné právní jednání, a že je vyloučeno učinit závěr o jednání
osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. Za
skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci ve smyslu ustanovení §
132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný
skutkový závěr. Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že dospěl-li odvolací soud ke
skutkovému závěru (že zůstavitel nebyl v rozhodné době schopen činit předmětné
právní jednání) hodnocením důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. (které
odpovídá rozhodovací praxi – viz výše) a aplikoval-li na tento skutkový stav
ustanovení § 581 o. z., je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena
jinak. Dovolatel též zpochybňuje úlohu a postavení samotných znaleckých posudků, ze
kterých soudy prvního i druhého stupně vycházely. Znalecký posudek ve smyslu
občanského soudního řádu představuje jeden z mnoha důkazních prostředků, byť je
svou povahou nezastupitelný.
Znalec je přitom osobou (fyzickou či právnickou),
která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly
soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto
posouzení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2002, sp. zn. 33 Odo
325/2001). Podle § 13 odst. 2 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k
provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění k datu zpracování posudku
v této věci v nalézacím řízení, v posudku uvede znalec popis zkoumaného
materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel
(nález), a výčet otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto otázky
(posudek). Činnost soudu pak směřuje k zajištění dostatečných podkladů, na
jejichž základě lze ve věci rozhodnout. Skutkový stav soud zjistí po procesu
hodnocení jednotlivých důkazů. Povinností soudu je, aby důkazy hodnotil podle
své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné
souvislosti a aby pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně
toho, co uvedli účastníci. Jak již Nejvyšší soud (kupříkladu i v rámci samotným dovolatelem odkazovaném
rozsudku ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008) dříve judikoval, znalecký
posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud
sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší
tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad
§ 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu
k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými
důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda
závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda
bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda
závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá,
že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však
přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, nebo nález Ústavního
soudu ze dne 6. května 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01). Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl
učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na
otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně
vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory
atd.). Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil
ve svém opatření, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu posoudí,
zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného)
posudku, a to i případně cestou realizace pořádkového opatření (uložením
pořádkové pokuty dle § 53 odst. 1 o. s. ř.), nebo zda za účelem posouzení
skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného znalce.
Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve
svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud
možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k
těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. Závěry
znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě
potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být
pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy,
připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k
tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém
posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího
zdůvodnění odchýlí. Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve
svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, které
neodpovídá znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl
znalec přihlížet (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007). Ze spisového materiálu a odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí je zřejmé,
že odvolací soud postupoval v kontextu výše uvedené judikatury dovolacího soudu
i Ústavního soudu správně. Ani dle názoru Ústavního soudu ani dle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu předmětná první otázka nemá být hodnocena na
principu absolutní jistoty, jak se dovolatel snaží prokázat. Je nutné
přihlédnout též k okolnosti, že sporné řízení je ovládáno zásadou formální,
nikoli materiální, pravdy. To mimo jiné znamená, že soud vychází z úrovně
poznání, které je mu dosažitelné a dostupné z provedeného dokazování. Pokud
tedy odvolací soud hodnotil důkazy s přihlédnutím k těmto zásadám, není možné
jeho postup v tomto ohledu označit za chybný. Z výše uvedených důvodů je nutno
dovolatelem uváděné názory (byť navázané na dřívější judikaturu Nejvyššího
soudu) k této otázce modifikovat. Při prokazování, zda zůstavitel trpěl duševní
chorobou, postačí stanovení vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že jednal v
duševní poruše, která jej v daný moment činila neschopným právně jednat. Tohoto
standardu se přitom soudům nižší instance podařilo dosáhnout. Vycházely při tom
nejen z posudku MUDr. Ilji Žukova, CSc., který dovolatel napadá, ale i z
ostatních výše zmíněných znaleckých posudků a svědeckých výpovědí, díky kterým
dospěl k jednoznačnému skutkovému závěru, že zůstavitel v době sepsání závěti
skutečně trpěl duševní chorobou, která mu neumožňovala posoudit následky tohoto
právního jednání, a znemožňovala mu tedy sepsat platnou závěť. Tento závěr je
přitom opřen o názory znalců z oblasti medicíny, kteří u zůstavitele
diagnostikovali středně těžkou vaskulární demenci, i o informace vyplývajících
ze svědeckých výpovědí (zůstavitel se nebyl schopen o sebe postarat ani v
základních věcech, tři dny pobýval v bytě se zemřelou manželkou, aniž by
čehokoliv konal, byl silně dehydrovaný), které závěry znaleckých posudků
podporují. Pokud pak dále dovolatel kritizuje, že se MUDr.
Ilji Žukova, CSc.,
dopustil nekorektního jednání, neboť sám hodnotil věrohodnost svědeckých
výpovědí, na které odkazuje, nejde o argument relevantní. V případě, že znalec
hodnotí vypovídací hodnotu svědeckých tvrzení o odborné otázce, nejde o
hodnocení věrohodnosti svědků. V kontextu ustanovení § 581 o. z. Nejvyšší soud posuzoval i samotnou otázku
platnosti závěti. Schopnost porozumět jednotlivým slovům jednoduché věty bez
dalšího neznamená disponovat dostatečnými duševními schopnosti pro pochopení
tohoto typu právního jednání. Ani v případě jednoduchého textu závěti není
možné bezpečně učinit závěr, že zůstavitel plně chápal jeho dosah. V případě,
že závěť byla formulována tak, že se žalovaným počítá jako s universálním
dědicem, obzvlášť za situace, kdy zůstavitel nemá vůbec bližší představu o
ostatním majetku (jeho vlastnictví vyjma nemovitého majetku), nelze dovolateli
přisvědčit v jeho argumentaci ohledně platnosti závěti. Na předchozím závěru nemění nic ani skutečnost, že se zůstavitel s dovolatelem
dlouhá léta znali, jak dovolatel tvrdí. Naopak, pokud skutečně šlo o dlouhodobý
záměr zůstavitele sepsat závěť v tomto znění a o tomto obsahu, mohl žalovaný se
zůstavitelem pro tento typ právního jednání využít časového období, kdy
zůstavitel ještě diagnostikovanou duševní chorobou netrpěl. Dovolání je tedy v
této části zjevně bezdůvodné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel dále namítá údajné pochybení odvolacího soudu v podobě neprovedení
svědeckých výpovědí, a označuje svědecké výpovědi za opomenuté důkazy. Tyto lze
dělit do několika kategorií (k tomu viz kupříkladu POLČÁK, Radim; PÚRY,
František; HARAŠTA, Jakub a kolektiv. Elektronické důkazy v trestním řízení. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2015, str. 35). Důkaz
nebyl proveden, přestože mohl mít význam v hodnocení skutkového stavu, nebo
přestože nutnost jeho provedení vyplývá ze zákona nebo z řízení. Popřípadě
důkaz byl proveden, ale nebyl zohledněn ve skutkovém stavu, nebo byl do
skutkového stavu zohledněn nelogickým způsobem. Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací
soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a
to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování
o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz kupříkladu
nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS
38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má
nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a
svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Podle Ústavního soudu
tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž
posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy
svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného
racionálního logického základu, případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování
jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k
tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). V kontextu výše uvedených kategorií myslitelných situací se dovolací soud
zabýval dovolatelovými námitkami ve vztahu k provedení svědeckých výpovědí L. P. a P. L., a dospěl k názoru, že je za opomenutý důkaz není možné považovat. Pokud odvolací soud dospěl k názoru, že se podařilo dostatečně zjistit skutkový
stav, a provedení těchto důkazů by nepřineslo žádné důležité informace, které
by mohly mít význam pro hodnocení skutkového stavu, pak nelze hovořit o
porušení zásady volného hodnocení důkazů, či porušení práva na spravedlivý
proces. V neposlední řadě dovolatel uvádí, že se odvolací soud v rámci odůvodnění svého
rozhodnutí nevypořádal jednotlivě a přesvědčivě s odvolacími námitkami
dovolatele. Esenciálním podkladem pro možný dovolací přezkum napadeného rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno (jako věcně správné) rozhodnutí soudu prvního
stupně, je, že odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku
(zákonu odpovídajícím způsobem, tj. ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) zprostředkuje (a to např. i odkazem na v odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně) precizně zjištěný skutkový základ, z nějž při rozhodování a
formulování svého rozhodnutí vycházel, a v odůvodnění svého rozhodnutí také
odpovídajícím způsobem vyloží právně kvalifikační závěr, obsahující
přezkoumatelnou právní argumentaci, jež právě z onoho skutkového základu
vychází. Jinými slovy řečeno, aby bylo možno korektně posoudit otázku právně
kvalifikačního výsledku soudu ve vydaném rozhodnutí, je nezbytné, aby z
odůvodnění písemného vyhotovení soudního rozhodnutí byla zřejmá i skutková
stránka věci, a to např. i již shora zmíněným odkazem na zjištěný skutkový
základ sporu soudem prvního stupně, který byl jím vyjádřen v odůvodnění
písemného vyhotovení rozhodnutí. Deficit v tomto směru, neurčitost či
nesrozumitelnost mezi dílčími skutkovými zjištěními navzájem nebo ve vztahu k
závěru o skutkovém stavu mohou v dovolacím řízení naplnit dovolací důvod
představovaný charakteristikou, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září
2014, sp. zn. 30 Cdo 910/2014). V rozsudku ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008, Nejvyšší soud mj. vyložil, že jednou z důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku
je soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z
dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění.
Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout
do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a
výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (viz ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř.) a
který je východiskem pro právní posouzení věci. V tomto konkrétním případě lze sledovat, že odvolací soud postupoval správně,
když úplným a vyčerpávajícím způsobem popsal, jak ke svému rozhodnutí dospěl,
zmínil všechny rozhodné okolnosti a dostačujícím způsobem argumentoval právní
posouzení věci (viz také nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, ve kterém Ústavní soud připomíná, že „Není porušením práva na
spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“). Z postupu
odvolacího soudu nic nenasvědčuje, že by zákonným požadavkům tamější soud
nedostál. Naopak v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů hodnotil každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Taktéž nelze ani přisvědčit argumentu dovolatele, že odvolací soud nedostál
povinnosti uvedené v ustanovení § 213 o. s. ř., neboť odvolací soud (a to ani
tím, že odkazoval na protokoly o jednání), neučinil žádná odlišná skutková
zjištění z důkazů, které před ním provedl soud prvního stupně. Z toho důvodu
tedy nebylo nutné tyto důkazy zopakovat. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání navrhovatele dle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3, věta
druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu