24 Cdo 622/2020-207
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobce L. M., narozeného dne XY, bytem XY, omezeného ve svéprávnosti,
zastoupeného hmotněprávní opatrovnicí E. Š., narozenou dne XY, bytem XY, a
JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, ml., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti
žalovaným 1) M. K., narozenému dne XY, a 2) J. K., narozené dne XY, oběma
společně bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Ivanem Teleckým, advokátem se sídlem
v Praze 1, Mikulandská 122/4, za účasti vedlejšího účastníka na straně
žalovaných M. P., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Adamem
Bezděkem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, o určení
vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 58/2012, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2019, č.
j. 19 Co 32/2019-177, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2019, č. j. 19 Co 32/2019-177,
se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
již „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že darovací smlouva, která byla uzavřena mezi
žalobcem a vedlejším účastníkem dne 5. února 2004, je platným právním úkonem,
respektive tato smlouva nebyla shledána neplatnou pro rozpor s § 38 obč. zák.,
neboť soud vzal za prokázané, že dárce byl v době uzavření darovací smlouvy
způsobilý k právním úkonům a současně nebylo prokázáno, že by při jejím
uzavření jednal v duševní poruše, která by jej činila k takovému úkonu
neschopným. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 25. září 2019, č. j. 19 Co 32/2019-177, potvrdil (jako věcně správný)
rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci, změnil jej pouze ve výroku o
náhradě nákladů řízení a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237
o. s. ř. spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe, zejména od nálezu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní
soud“) ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, při řešení otázky, jak
vysoký důkazní standard je nezbytný pro možnou aplikaci ustanovení § 38 odst. 2
obč. zák., tedy pro vyslovení neplatnosti právního úkonu z důvodu duševní
poruchy. Současně dovolatel uvádí, že v tomto rozhodnutí shledal Ústavní soud
„důkazní standard ‚zcela jednoznačného skutkového závěru‘ a ‚bez jakéhokoliv
náznaku pravděpodobnosti‘ používaný v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu pro
prokázání jednání v duševní poruše za účelem zneplatnění takového jednání za
nadměrně vysoký“. Dovolatel dále namítá, že: „soud prvního stupně i odvolací soud nejenže
rozhodly v rozporu s výše citovaným nálezem Ústavního soudu, ale v odůvodnění
napadených rozhodnutí se žádným způsobem nevyjádřily k tomu, z jakého důvodu se
od citovaného nálezu odchýlily, byť jej žalobce citoval ve svém písemném
závěrečném návrhu a následně i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.“
Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
(představované nálezem Ústavního soudu ze dne 22. května 2013, sp. zn. I. ÚS
3844/12 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo
4038/2017) rovněž při řešení otázky, zda je porušením principu legitimního
očekávání (a tedy porušením práva účastníka na spravedlivý proces), jestliže
soud prvního stupně rozhodoval na základě prakticky shodných skutkových
okolností různě, aniž by toto odlišné rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, i
přestože účastník na tuto různorodost rozhodnutí poukázal. V této souvislosti
dovolatel připomíná, že v rámci dvou řízení vedených u Městského soudu v Brně
pod spisovými značkami 21 C 87/2009 a 63 C 58/2012 (nyní projednávaná věc) byla
otázka platnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 38 obč. zák. posouzena
rozdílně.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. Žalovaní v podaném písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím jejich
advokáta) odmítli uplatněnou dovolací argumentaci a napadené rozhodnutí naopak
považují za věcně správné. Mají za to, že dovolání žalobce není přípustné,
neboť odvolací soud v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2014,
sp. zn. I. ÚS 173/13, řádně hodnotil skutkový stav. K žalobcem tvrzenému
porušení principu legitimního očekávání uvádí, že toto tvrzení není pravdivé,
neboť druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, na nějž žalobce odkazuje (21 C
87/2009), skončilo zastavením řízení pro zpětvzetí žaloby, nikoli rozhodnutím
ve věci samé. Závěrem proto navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl
pro jeho nepřípustnost, případně aby jej zamítl pro jeho nedůvodnost a přiznal
jim náklady dovolacího řízení. Vedlejší účastník (prostřednictvím svého advokáta v písemném vyjádření k
dovolání) rovněž odmítl uplatněnou dovolací argumentaci žalobce. Zdůraznil, že
otázka důkazního standardu pro aplikaci ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. nemůže přípustnost dovolání založit, neboť její přezkum je pro rozhodnutí o
dovolání žalobce bez významu; naopak zastává názor, že rozhodnutí odvolacího
soudu je zcela v souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 20. srpna
2014, sp. zn. I. ÚS 173/13. Dále projevuje nesouhlas s tím, že by se soud
prvního stupně a následně i odvolací soud odchýlil od dříve vydaného rozhodnutí
soudu prvního stupně, neboť předchozí případ byl založen na jiném skutkovém
základě a soudy obou stupňů se k němu náležitě vyjádřily. Závěrem navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně jej zamítl a přiznal mu náklady
dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání je –
jak bude dále vyloženo – přípustné i důvodné. Ústavní soud např. v nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16
(všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí
Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách
https://nalus.usoud.cz), zaujal právní názor, že dovolání je přípustné, závisí-
li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva
vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také
Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v
rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně
garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura
přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože
dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu. Dovolatel ve svém dovolání mj. poukazuje na okolnost, že ač i v odvolacím
řízení stran podpory své odvolací argumentace odkazoval na nález Ústavního
soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, týkající se tzv. důkazního
standardu pro prokázání jednání v duševní poruše za účelem zneplatnění takového
jednání (respektive v poměrech dosavadní civilní úpravy právního úkonu),
odvolací soud na tuto argumentaci (nyní v procesním postavení nacházejícího se)
dovolatele nijak nereagoval. Nejvyšší soud shledal, že dovolatel vskutku ve svém (písemném) odvolání svou
odvolací argumentaci podpořil odkazem, respektive citací z výše označeného
nálezu Ústavního soudu, přičemž také zdůraznil, že: „soud prvního stupně
nejenže rozhodl v rozporu s tímto nálezem Ústavního soudu, ale v odůvodnění
napadeného rozhodnutí se žádným způsobem nevyjádřil k tomu, z jakého důvodu se
od citovaného nálezu odchýlil.“ Dovolatel přitom již v prvoinstančním řízení
(viz jeho písemný závěrečný návrh) velmi podrobně argumentoval nálezem
Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 173/2013, s tím, aby v něm obsažený
právní názor byl respektován i v poměrech této věci. Z odůvodnění písemného vyhotovení nyní dovoláním napadeného rozsudku odvolacího
soudu lze pak zjistit, že odvolací soud na tuto posledně zmíněnou odvolací
argumentaci žalobce nijak nereagoval, ačkoliv v referenční části odůvodnění
svého rozsudku tuto argumentaci žalobce uvádí. Takový postup rozhodujícího soudu ovšem výslovně koliduje s připomenutou
nálezovou judikaturou Ústavního soudu a je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 2095/2015). Účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi argumenty a
dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z rozhodnutí bylo
jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS
2154/15). Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se
obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat,
případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může
legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten
výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.
srpna
2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009,
sp. zn. 30 Cdo 2811/2007). Poukazuje-li účastník na nález Ústavního soudu, je povinností soudu při
rozhodování zohlednit, zda v takovém nálezu vyložený právní názor doléhá na
rozhodovaný případ, a pokud ano, pak s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České
republiky je povinností soudu jej plně respektovat, a pokud nikoli, pak je
povinností soudu v odůvodnění svého písemného vyhotovení dostatečně vysvětlit,
proč tento právní názor na posuzovaný případ nedoléhá. Jen takovýmto způsobem
může být ve vztahu k účastníkem uplatněné argumentaci naplněn princip
spravedlivého procesu. Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 3. dubna 2019, sp. zn. 24 Cdo
2644/2018, ve vztahu k rozhodujícím soudem pominuté části argumentace účastníka
odkazujícího na předmětnou judikaturu (v daném případě dovolacího soudu) mj. vyložil, že: „Přitom nejde pouze o formální vypořádání se s uplatněnou právní
argumentací daného účastníka řízení, nýbrž v prvé řadě jde o to, aby si
rozhodující soud při zvažování interpretačních a aplikačních hledisek dané
skutkové konstelace jím posuzovaného případu uvědomil dosah a právní význam
účastníkem sledovaného právního náhledu na věc, a aby pak - vystaven takové
argumentační a judikatorní konfrontaci ze strany předmětného účastníka řízení -
smysluplně vybudoval a zákonu odpovídajícím způsobem též v odůvodnění písemného
vyhotovení svého rozsudku vyložil právní posouzení věci na zjištěný skutkový
stav. Pokud je v této fázi rozhodujícím soudem pominuta účastníkova (do jisté míry
relevantně) vyznívající právní argumentace (nejde tedy o zjevně nepatřičně
uplatněný argument atd.), nelze takovýto deficit odstraňovat (až) v rámci
dovolacího řízení, byť by se mělo jednat o dosud v rozhodování dovolacího soudu
neřešenou právní otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí
odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, byla-li v řízení před soudem prvního
stupně či v odvolacím řízení účastníkem řízení uplatněna právně významná
skutková či právní námitka, je povinností rozhodujícího soudu takovou námitku
při rozhodování pečlivě zohlednit, a není-li soudem považována za relevantní,
je nezbytné, aby se s ní soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého
rozhodnutí (s přihlédnutím k její povaze, složitosti a možného dopadu na
posuzovanou věc atd.) odpovídajícím způsobem vypořádal (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.). Nestane-li se tak, tj. pokud odvolací soud na účastníkem uplatněné
(skutkové či právní) argumenty (odpovídajícím způsobem) nereaguje, je takovéto
rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Je tomu tak proto, že
při zohlednění dotčeným účastníkem uplatněné argumentace (jež vykazuje jistou
míru relevance) je v takovém případě odvolací soud vystaven nutnosti při
rozhodování uplatněné argumenty reflektovat, což (jde-li např.
o možný
analogický dosah již publikované judikatury vztahující se k obdobným právním
institutům nebo o využitelné doktrinální závěry) může přivodit i jistou korekci
či dokonce vyloučení původně jím zvažovaného právně kvalifikačního záměru ve
zjištěných skutkových poměrech dané věci.“
V poměrech této věci proto nepřichází v úvahu, aby sám Nejvyšší soud sanoval za
odvolací soud popsané defekty; v takové procesní situaci proto nezbývá nic
jiného, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí. Z vyloženého důvodu proto Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu podle druhého odstavce téhož
zákonného ustanovení vrátil k dalšímu řízení, v němž odvolací soud bude mj. reagovat na uplatněnou argumentaci žalobce judikaturou Ústavního soudu. K dovolatelem zformulované otázce porušení principu legitimního očekávání
Nejvyšší soud uvádí, že dovolatel sice správně poukazuje na rozhodnutí
(Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), ve kterých byla řešena otázka principu
legitimního očekávání, avšak přehlíží, že v předchozím řízení (na nějž
odkazuje), vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 21 C 87/2009, vycházel
citovaný soud z odlišného skutkového stavu věci a – což je nejpodstatnější –
toto řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby, kdy vydaný rozsudek byl
zrušen; proto dovolatelem v tomto směru vedená argumentace, včetně jeho odkazu
na usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, není pro poměry
této věci uplatnitelná. Jelikož bylo dovolání žalobce shledáno podle § 237 o. s. ř. přípustným, je
podle § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud povinen přihlédnout i k (jiným)
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Taková jiná vada byla shledána v části odůvodnění písemného vyhotovení
dovoláním napadeného rozsudku týkající se hodnocení znaleckého posudku MUDr. Petra Hřibňáka, kdy podle názoru Nejvyššího soudu odvolací soud do jisté míry
plně nereflektoval pro rozhodnutí odborné závěry znalce, které – ve světle
připomenuté judikatury dovolacího soudu – budou následně připomenuty. Duševní poruchou je nejenom duševní porucha, ale i krátkodobá porucha
psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká
duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích
či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti, drogové opojení,
hypnóza atd.). Nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k
jeho (absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní porucha, která jednající
osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou [z důvodu, že nemůže posoudit
následky svého úkonu nebo (a) své jednání ovládnout], respektive k posouzení
neplatnosti právního úkonu učiněného v duševní poruše ve smyslu § 38 odst. 2
obč. zák. postačí, aby ovládací nebo (a) rozpoznávací schopnosti jednajícího
byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé. Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon (právní jednání) je podle § 38
odst. 2 obč. zák. (§ 581 věty druhá o.
z.) neplatný (neplatné), musí být bez
pochybností prokázáno (učiněno jistým v procesním smyslu), že předmětná osoba
jednala v duševní poruše alespoň přechodné povahy, která by ji činila k tomuto
předmětnému právnímu úkonu (právnímu jednání) neschopnou. Při posuzování neplatnosti právního úkonu (právního jednání) učiněného člověkem
v duševní poruše by měl soud přistoupit k formulování otázek znalci (v rámci
zadání znaleckého posudku) tak, aby na podkladě učiněných odpovědí znalec podal
posudek k tomu, zda posuzovaný člověk v inkriminovaném období byl stižen
duševní poruchou, či nikoliv, a pokud ano, zda tato jeho duševní porucha měla
(a pokud ano, pak v jakém rozsahu, s jakou intenzitou) vliv na jeho
rozpoznávací a ovládací schopnosti při (soudem) vymezeném jednání. Následně
znalcem učiněné odborné závěry, formálně vyjádřené v jeho posudku
(představující samostatné odborné znalecké posouzení včetně závěrů), by pak
správně měly obsahovat odpovědi zásadně odborně lékařského (psychiatrického)
rázu, nikoliv právní zhodnocení důsledků zdravotního stavu posuzovaného
člověka. Dříve než znalec přistoupí k odborné verifikaci zdravotního stavu posuzovaného
je povinností soudu zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech
posuzovaného, o tom, jak se posuzovaný chová v každodenním životě, jak se stará
o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se
případně projevuje na pracovišti, ve svém bydlišti, jak se chová v různých
životních situacích apod. Jde-li o posuzování platnosti již učiněného právního
úkonu podle dosavadní civilní úpravy či právního jednání podle nové civilní
úpravy, je třeba – pokud to lze důkazy zjistit – verifikovat jednání (ve smyslu
shora již uvedeném) posuzovaného v inkriminovaném období. V situaci, kdy ohledně poměrů posuzovaného člověka se budou (např. vlivem
rozporných výslechů svědků, kteří jsou příbuzní posuzovaného, jeho přátel,
respektive osob, s nimiž posuzovaný je či byl v inkriminovanou dobu v kontaktu)
soustředit rozporné informace, je povinností soudu verifikovat, které
skutečnosti a ze kterých důkazních prostředků má za prokázané, aby poté z nich
mohl znalec při zpracování znaleckého posudku (případně jeho doplnění)
vycházet. Přesto ani tato okolnost nebude bránit znalci ve zpracovaném posudku
zohlednit (z pohledu odborného posouzení skutečností) i další výpovědi (svědků
či účastníků řízení), z nichž soud skutková zjištění neučinil, pakliže znalec z
hlediska posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, dospěje k
závěru, že informace vyplývající z těchto výpovědí např. odpovídají popisu
typického chování znalcem označené duševní poruchy, kterou je stižen
posuzovaný; bude pak na soudu, aby všechny tyto okolnosti v rámci hodnocení
důkazů zohlednil a promítl je do závěru o skutkovém stavu, který následně
podrobí právnímu posouzení. Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu představuje jeden z mnoha
důkazních prostředků, byť je svou povahou nezastupitelný, neboť odborné závěry
v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř.
Soud hodnotí přesvědčivost znaleckého posudku (co do jeho úplnosti ve vztahu k
zadání), logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku
jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo
přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry
posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Jestliže se znalecký posudek neomezuje pouze na vlastní posouzení zjištění
medicínských dat týkajících se posuzované osoby (zda v předmětnou dobu byla při
právním úkonu stižena duševní poruchou, a pokud ano, pak do jaké míry byly
sníženy její ovládací či rozpoznávací anebo oboje schopnosti), nýbrž reflektuje
a seznatelně též vysvětluje, proč ze strany laiků – v řízení vyslechnutých
svědků mohlo vyvěrat přesvědčení, že chování a jednání posuzované osoby v
inkriminovaném období nevykazovalo žádné nestandardní defekty a proč posuzovaná
osoba na tyto svědky působila (mohla působit) normálním (standardním) dojmem
člověka nezatíženého dušení poruchou, u něhož by měly být (zásadním způsobem)
omezeny jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti, pak rozhodující soud pochybil,
pokud za této situace (např. ve smyslu příklonu k tzv. možné světlé chvilce,
při které zůstavitel pravděpodobně mohl činit předmětný právní úkon)
favorizoval zjištění učiněná z výslechů svědků před odbornými závěry soudního
znalce (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018, nebo ze dne 18. září 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018). V usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, Nejvyšší soud
připomenul, že duševní poruchou je nejenom duševní porucha, ale i krátkodobá
porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli
jiná těžká duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení
rozpoznávacích či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti,
drogové opojení, hypnóza atd.). Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon
je podle § 38 odst. 2 obč. zák. neplatný, musí být bez pochybností prokázáno
(učiněno jistým v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní
poruše alespoň přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému
právnímu úkonu neschopnou. V této souvislosti je třeba zmínit rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, v němž
dovolací soud k problematice tzv. „důkazního standardu“ (srov. nález Ústavního
soudu ze dne ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, ve znění opravného
usnesení téhož soudu ze dne 10. září 2014) mj.
vyložil: „Lze tedy na podkladě
ustálené rozhodovací praxe, reflektující závěry české doktríny civilního
procesního práva, ještě jednou vyzvednout právní závěr Nejvyššího soudu
vztahující se k procesu důkazní verifikace v tom směru, že výsledky hodnocení
důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je
předmětem dokazování, jen tehdy, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty
(přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly
být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze
pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná
skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší
pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit
závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud musí rozhodnout v
neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat
tvrzenou skutečnost. K tomu možno dodat, že ve výsledku - při použití toho
kterého doktrinálního směru - se mohou dostavit stejné závěry, avšak způsob,
jak k nim rozhodující soud dospěl (zda na podkladě aplikované objektivní teorie
míry důkazu vycházející z vysoké míry pravděpodobnosti prokazované skutečnosti
anebo na podkladě subjektivní teorie míry důkazu prezentované shora
připomenutou judikaturou a tuzemskou právní doktrínou) je zásadní, neboť v
poměrech českého civilního procesu je soud povinen hodnotit důkazy ve smyslu §
132 o. s. ř., přičemž jakýkoliv odklon od uvedené zásady představuje exces,
který způsobuje defekt na poli důkazní verifikace. V řízení, v němž má být podle dosavadní civilní úpravy řešena otázka
neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák., je tedy třeba
zjistit danost duševní poruchy, její povahu, intenzitu a zejména vliv na
schopnost posoudit následky jednání a ovládnout svou vůli, tj. schopnost
používat rozum a utvářet vůli v relaci k úkonu, o který jde. Přitom je třeba
vzít do úvahy právě povahu předmětného úkonu, neboť schopnost jednat je
relativní; zatímco k provedení jednoho úkonu může být předmětná osoba schopná,
nemusí být schopná k provedení jiného úkonu, co do podstaty mnohem složitějšího
a co do následků (pro tuto osobu) méně pochopitelného (srov. Luby, Š.: Výber z
diela a myšlienok, IURA EDITION, s.r.o., Bratislava 1998, str. 181). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v posuzované věci při hodnocení
důkazů vycházel také ze znaleckého posudku, který vypracoval dne 19. listopadu
2017 MUDr. Petr Hřibňák, soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, a to ke zdravotnímu (psychiatrickému) stavu žalobce v době a ke
dni uzavření předmětné darovací smlouvy (5. února 2004). Uvedený znalec ve svém posudku mj. vyložil (v textu nyní tučně zvýraznil
Nejvyšší soud):
* „Posuzovaný podle znalce věděl, co daruje, přičemž nebyl schopen formulovat
smlouvu, nebyl schopen ji komentovat.“
* „‚Slepě‘ důvěřoval obdarované osobě.“
* „Také měl oslabenou vůli, že nekladl doplňující otázky nebo nekomentoval
formulaci smlouvy s cílem, aby byl ošetřen jednoznačně a plnohodnotně jeho
vlastní zájem, tj.
dar získat jistotu bydlení a domácí péče.“
* „Byl důvěřivý jak v důsledku poruchy, tak z důvodu historické zkušenosti jeho
rodiny s ‚právníkem‘, otcem M. P. Prostě spoléhal na to, že vše dopadne, jak si
přeje.“
* „Rozhodování v dané době bylo ovlivněno určitým typem myšlení, které se
vyskytuje u pacientů s organickou poruchou. Jedná se o dichotomické (černobílé)
myšlení: ‚svoji situaci vyřeším takto a jiná cesta než darování neexistuje.‘“
* „ Pos. ve svém stavu přehlížel a vytěsnil rizika spojená s formulací darovací
smlouvy, to v lepším případě. Při své důvěře a ovlivnitelnosti ve špatném
tělesném a duševním stavu nebyl schopen zvažovat různé varianty, které po
podpisu darování nastanou.“
* „Jednání posuzovaného nebylo ovlivněno žádnými kvalitativními psychotickými
fenomény (příznaky), tj. žádnými bludy, a mělo reálný základ. Posuzovaný řešil
svoji nastalou životní situaci a péči o sebe. Nebyl schopen jednat důsledně a
zvažovat různé následky a dopady darovací smlouvy, než ty ‚jím očekávané a jemu
jinými lidmi akcentované.‘“
* „K datu před 5. 2. 2004: závislost na alkoholu s degradací osobnosti a
organickými změnami, v dokumentaci doložený abúzus dalších návykových látek –
Diazepam, Akineton, Trama a jiné. Hodnoceno jako těžký průběh a pokročilé
stádium s alkoholickou charakteropatií a depravací osobnosti. Projevovalo se
omezením zájmů, sklonem ke stavům apatie s nedostatkem volních projevů, tzv. hypobulií, a celkovou vyčerpaností (= exhauscí) i tělesnou.“
* „K datu 5. 2. 2004: těžká porucha osobnosti s projevy degradace...spojená s
návykovým abúzem látky Akineton, dále dlouhodobým užíváním léků Tramal,
Diazepam, atd. s důsledky na duševním stavu: se změnami nálad a vůle, s
podstatnými změnami výkonových, tzv. exekutivních schopností.“
* „Posuzovaný byl (v době před 5. 2. 2004) ve stavu duševní poruchy, konkrétně
alkoholické degradace a depravance osobnosti, která vznikla v důsledku
chronického (mnohaletého) alkoholismu a tím vzniklou závislostí na alkoholu IV. stupně spojenému se změnami osobnosti, spojenými s konkrétně s poruchami vůle a
kognice (tj. rozpoznávacích schopností). Pro tento stav byl posuzovaný v roce
1997 – 8 dán do trvalého invalidního důchodu. Posuzovaný nebyl v dané době
schopen trvale abstinovat od alkoholu a nebyl schopen korigovat výkyvy nálad a
rizika možného odvykacího stavu jinak, než nadužíváním látek s návykovým
potenciálem, které užíval v dané době pravidelně.“
* „V době před 5. 2. 2004 byl povětšinou orientován osobou, místem a časem. Toto se mohlo měnit jedině v případě, že by se ‚předávkoval‘ (intoxikoval)
alkoholem nebo návykovými látkami. S velkými obtížemi byl schopen žít
samostatně. Potřeboval např. asistenci k tomu, aby ho nápomocná osoba zavezla k
lékaři...Trpěl nesoustředivostí, poruchami pozornosti, poruchami paměti a
poruchami vůle...Nebyl schopen se realizovat bez důsledků a závažných dopadů na
duševním a tělesném stavu. S problémy zajišťoval chod domácnosti. Nedokázal
ochránit své zájmy tak, aby nedošlo a nedocházelo u něho k újmě zdravotní,
sociální a materiální.“
* „ K danému datu (5. 2.
2004) z důvodu psychického stavu posuzovaný mohl
vědět, co daruje, ale nebyl schopen aktivně participovat na znění smlouvy,
zvažovat různé varianty smlouvy a zejména nebyl schopen jednoznačně začlenit do
znění smlouvy svoje požadavky tak, aby zcela závazně ošetřily jeho zájem dále
užívat byt v domě, ve kterém tehdy žil, a zajistit si potřebnou zdravotní a
domácí péči...dokázal jednoduše formulovat, co chce darovat. Nedokázal pochopit
nebo hodnotit závazkový obsah smluv s použitím pojmu věcné břemeno. Domníval
se, že smlouva svým zněním odpovídá jeho očekávání a splnění přání zajištěné
existence.“
* „Z psychiatrického hlediska trpěl posuzovaný takovou formou duševní poruchy,
která podstatně snižuje a mění zásadně a podstatně schopnost rozpoznat následky
a dopady právního úkonu.“
Uvedený soudní znalec při svém výslechu soudem prvního stupně (při jednání
konaném dne 5. dubna 2018) mj. vypověděl (v textu rovněž tučně zvýraznil
Nejvyšší soud):
* „Na závěrech, které jsem uvedl v písemném znaleckém posudku, nic neměním,
žalobce jsem osobně vyšetřil, jedná se o osobu s alkoholickou závislostí,
degradací, nadužíval návykové látky tak, jak je to uvedeno v dokumentaci
praktického lékaře, opakovaně se léčil protialkoholně, léčbu nedokončil, což
mělo vliv na změnu jeho osobnosti, v důsledku čehož mu byl také přiznán
invalidní důchod v roce 1997.“
* Poruchy paměti žalobce jsou dlouhodobé, a pokud nebyl opilý nebo intoxikován,
je orientován v místě a čase i osobou. Jeho myšlení je povrchové, je ovlivněno
užíváním alkoholu.“
* „V době podpisu smlouvy nebyl (žalobce) schopen posoudit, zda napsaný text
odpovídá tomu, co zamýšlí. Pokud v budoucnu došlo u žalobce ke zlepšení
zdravotního stavu, bylo to díky péči lidí, kteří se o něj starali, ovšem
poruchy paměti, kterými trpěl, se nespravily doposud, rovněž tak způsob
myšlení.“
* „V době podpisu smlouvy (5. 2. 2004) byl zdravotní stav žalobce relativně
horší než v současné době, protože nyní v důsledku dalších zdravotních potíží a
péče o žalobce abstinuje, což má vliv na zlepšení jeho zdravotního stavu.“
* „Žalobce měl v roce 2004 snížené rozpoznávací schopnosti, nebyl schopen
zhodnotit následky právního úkonu ve svých důsledcích...byl schopen rozpoznat
rozdíl mezi darem a koupí, ale nebyl schopen rozpoznat následky daru...“
Soudní znalec MUDr. Petr Hřibňák měl mj. k dispozici i znalecký posudek, jež v
jiné právní věci u Městského soudu v Brně sp. zn. 21 C 87/2009 (o vyklizení
nemovitosti – viz bod č. 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v nyní
posuzované věci), zpracovala (dne 25. března 2010 ve znění jeho doplnění ze dne
17. prosince 2010) ustanovená soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie MUDr. Marta Holanová, která dospěla k následující závěru:
„Dne 5. 2. 2004 sepsal (podepsal) L. M. darovací smlouvu o převodu nemovitosti,
ve které bydlel, a spoléhal na to, že v budoucnu bude o něho postaráno. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem ze zdravotnické dokumentace, že v období
roku 2003/2004 zneužíval návykové látky a také v porovnání se současným stavem
posuzovaného, je nejvýše pravděpodobné, že L. M.
v době podpisu darovací
smlouvy s ohledem na svůj zdravotní stav nebyl způsobilý posoudit obsah a
důsledky právního úkonu darování nemovitosti. Nelze vyloučit, že v době podpisu
darovací smlouvy byl návykovými látkami intoxikován. Jeho osobnost v té době
byla již deprivována (zpustlá) dlouhodobým působením návykových látek a byl
proto zvýšeně manipulovatelný a závislý na osobách ve svém okolí.“
Součástí uvedeného posudku je také obsažný dopis J. S. ze dne 16. října 2009
adresovaný znalkyni, v němž uvedený autor – přítel rodiny a žalobce, o nějž měl
jmenovaný také pečovat, ze svého pohledu velmi podrobně popsal jednotlivé
životní etapy žalobce a jeho problémy mj. s alkoholem a návykovými látkami, a
rovněž tak velmi detailně popsal období žalobcova života v letech 2003 – 2007,
tedy i období zasahující těsně před, při a po uzavření předmětné darovací
smlouvy dne 5. února 2004, jakož i (negativní) ovlivňování žalobce nynějším
vedlejším účastníkem na žalované straně (str. 12 až 14 uvedeného znaleckého
posudku). Ze znaleckého posudku MUDr. Marty Holanové vyplývá, že znalkyně při zpracování
posudku přihlédla i k informacím podaným J. S., přičemž v posudku nezaujala
názor, že by S. poskytnuté informace k osobě žalobce, plynoucí z osobních
zkušeností a přátelství s členy jeho rodiny i s žalobcem, byly v nesouladu se
zjištěními plynoucími z předmětných lékařských zpráv (alkoholismus a návykové
látky) a závěrem učiněným samotnou znalkyní. Odvolací soud předně v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že se ztotožňuje se
závěry soudu prvního stupně a přiléhavým odůvodněním jeho rozsudku, který mj. vyložil, že (následující číslování pro přehlednost nyní provedl Nejvyšší soud):
1. „...z provedených důkazů nebylo možno dospět k jednoznačnému zjištění, že
účastník právního úkonu – žalobce – nedokázal dne 6. (správně 5.) 2. 2004
posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout, a nelze učinit
přesvědčivý závěr, že jednal v duševní poruše činící ho k tomuto právnímu úkonu
neschopnou.“
2. „Žalobce se sice potýkal s vážnými zdravotními problémy v důsledku své
závislosti na alkoholu a dalších návykových látek, ale nebylo prokázáno, že by
tato závislost u něj zapříčinila duševní poruchu už v roce 2004, konkrétně, že
byl ve stavu osoby jednající v duševní poruše dne 6. (správně 5.) 2. 2004.“
3. „...žalobce podepsal darovací smlouvu a projevil tím svou vůli darovat
předmětné nemovitosti vedlejšímu účastníku dne 6. (správně dne 5.) 2. 2004.“
4. „...MUDr. Holanová své závěry vyjádřené v jejím posudku ze dne 25. 3. 2010
modifikovala v rámci svého výslechu při jednání soudu dne 23. 2. 2011 ve věci
vedené pod spisovou značkou 24 Nc 911/2010, 24 P a Nc 175/2010, potud, pokud
vypověděla, že ‚žalobce hodnotu peněz zná, před duševními změnami byl osobou
nadprůměrně inteligentní, ale nedokáže s penězi hospodařit.‘“ (poznámka
Nejvyššího soudu: uvedená znalkyně také před nalézacím soudem vypověděla:
„Odvolávám se na závěry znal. posudku, nemám co bych na nich mohla měnit... M. trpí vážnou por.
osobnosti v důsledku dlouhodobého zneužívání alkoholu a
dalších návykových látek, které zneužívá i v současné době.“). 5. „Znalec MUDr. Hřibňák pak uvedl, že ke dni 5. 2. 2004 mohl žalobce vědět, co
daruje, ale nebyl schopen aktivně participovat znění smlouvy, zvažovat různé
varianty smlouvy a zejména nebyl schopen jednoznačně začlenit do znění smlouvy
svoje požadavky tak, aby zcela závazně ošetřily jeho zájem dál užívat byt v
domě, ve kterém tehdy žil a zajistit si potřebnou zdravotní a domácí péči. Žalobce nebyl schopen klást doplňující otázky, oponovat a zvažovat různé možné
důsledky jím podepsané darovací smlouvy.“
6. „Pro možnou aplikaci ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. je nezbytný bezpečný
a jednoznačně prokázaný skutkový stav a sice, že osoba učinila právní úkon v
duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Nelze
vycházet toliko z jisté míry pravděpodobnosti – byť by byla tato
charakterizována jako ‚nejvýše pravděpodobná.‘“
7. „Protože v řízení nebylo dle názoru soudu prokázáno, že žalobce daroval
předmětnou nemovitost vedlejšímu účastníku ve stavu duševní poruchy, nebyl
tento úkon shledán neplatným...“
Na tyto závěry odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku navázal s tím, že:
8. „...skutečně bylo prokázáno, že 15. 1. 2004 sepsal žalobce vlastnoručně
závěť, kterou odkázal svůj podíl na předmětných nemovitostech právě vedlejšímu
účastníku M. P. Již z tohoto úkonu, který učinil žalobce vlastnoručně, vyplývá,
že žalobce věděl, co chce učinit, komu chce svůj podíl na předmětných
nemovitostech odkázat.“
9. „Teprve posléze dochází k uzavírání darovací smlouvy, která je předmětem
tohoto řízení...Tato smlouva byla pak sepisována prostřednictvím advokáta JUDr. Romana Heyduka...Ani z tohoto úkonu není patrno, ani prokázáno, že by tento
úkon měl činit žalobce v duševní poruše, která by jej činila neschopným pro
uzavření této darovací smlouvy, naopak z časové posloupnosti vyplývá, že si
žalobce byl plně vědom, co činí, že uzavírá darovací smlouvu, když již předtím
vlastnoručně sepsal závěť, kterou hodlal odkázat svůj podíl na předmětných
nemovitostech vedlejšímu účastníku.“
10. „Nakonec ani závěry znaleckého posudku, který byl prováděn v rámci
dokazování před soudem I. stupně, šlo o znalecký posudek MUDr. Petra Hřibňáka,
nic takového neosvědčují, když znalec v závěru svého posudku uvádí, že k danému
datu, tj. 5. 2. 2004, z důvodu psychického stavu posuzovaný mohl vědět, co
daruje, ale nebyl schopen aktivně participovat na znění smlouvy, zvažovat různé
varianty smlouvy a zejména nebyl schopen jednoznačně začlenit do znění smlouvy
svoje požadavky tak, aby byly zcela závazně ošetřeny...Nicméně lze vycházet z
toho, že posuzovaný dle závěru znaleckého posudku mohl vědět, co daruje“
11. „Pokud se týká závěru, že posuzovaný trpěl takovou formou duševní poruchy,
která podstatně snižuje a mění zásadně a podstatně schopnost rozpoznat následky
a dopady právního úkonu, pak ani tento závěr není v rozporu s tím, co je
uváděno ohledně toho, že posuzovaný mohl vědět, co daruje.“
12. „Nelze také odhlédnout od dalšího závěru uvedeného znalcem MUDr.
Petrem
Hřibňákem, že v době před 5. 2. 2004 byl povětšinou žalobce osobou orientovanou
místem a časem. Toto se mohlo měnit jedině v případě, že by se předávkoval,
intoxikoval alkoholem nebo návykovými látkami.“
13. „Nelze také odhlédnout od toho, že pokud znalec vycházel ze zdravotnické
dokumentace žalobce, pak neměl k dispozici žádnou zdravotní dokumentaci, která
by se týkala období těsně před uzavřením darovací smlouvy nebo období, kdy
darovací smlouva byla uzavírána, tj. období těsně před uzavřením darovací
smlouvy nebo období, kdy darovací smlouva byla uzavírána, tj. období kolem
únoru 2004, neboť v této době nebyl žalobce ani léčen, ani posuzován a žádná
zdravotnická dokumentace k této době neexistuje. Nelze než souhlasit s tím, že
záznamy z 80. let minulého století rozhodně o ničem takovém pro rok 2004
nevypovídají, pokud se týká duševního stavu žalobce v době uzavírání smlouvy.“
14. „Dne 26. 7. 2004 prodal vedlejší účastník žalovaným 1), 2) svůj podíl na
výše uvedených nemovitostech, a to spolu i s p. W. W., který byl ideálním
spoluvlastníkem předmětných nemovitostí spolu s vedlejším účastníkem M. P. Právě bezprostředně po koupi předmětné nemovitosti žalovaní uzavřeli 27. 7. 2004 s žalobcem smlouvu o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene užívání
části nemovitosti ve prospěch žalobce. Ani z tohoto nesvědčí nic pro to, že by
snad žalobce v době, kdy uzavíral darovací smlouvu s vedlejším účastníkem,
trpěl duševní poruchou.“
15. „Rovněž další úkon, který učinil žalobce, a to asi po třech letech od
darování, nesvědčí o tom, že by žalobce jednal v duševní poruše při darování a
nevěděl, co činil, pokud daroval svůj podíl na nemovitostech vedlejšímu
účastníku, neboť žalobce začal proti žalovaným uplatňovat prostřednictvím
právní zástupkyně nárok na vrácení daru. Rovněž z tohoto úkonu nevyplývá, že by
žádal vrácení daru proto, že by snad učinil darování v nějaké duševní poruše, k
tomuto tvrzení ze strany žalobce došlo až po osmi letech od darování.“
16. „Pokud tedy vezmeme v úvahu časovou posloupnost jednotlivých úkonů, které
byly činěny ze strany žalobce, pak nelze než dospět ke shodnému závěru ve shodě
se soudem prvního stupně, že z ničeho nevyplývá, že pokud došlo k darovací
smlouvě dne 5. 2. 2004 mezi žalobcem a vedlejším účastníkem, že by tato snad
byla činěna ze strany žalobce v duševní poruše, a proto by takový úkon, tj. darovací smlouva, byla neplatnou. Nic takového nevyplývá ani ze závěru
znaleckého posudku znalce Hřibňáka...“
Dovolací soud v dovolacím řízení není oprávněn verifikovat správnost skutkových
zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem
prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková
zjištění soudu prvního stupně. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v
nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto
hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou
zkušeností. Závěr soudního znalce MUDr. Petra Hřibňáka, že žalobce v době uzavírání
předmětné darovací smlouvy měl podstatně sníženou schopnost rozpoznávací, tj.
schopnost posoudit následky svého jednání (zde důsledky jím uzavřené darovací
smlouvy), se odvolacímu soudu – ve spojení s argumentací soudu prvního stupně –
nepodařilo v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku vytěsnit. Odvolacím
soudem (soudem prvního stupně) uplatněná argumentace nevychází z případných
zjištěných (konstatovaných) rozporů znalce, neúplných či rozporných zjištění,
na jejichž základě znalec budoval své finální odborné závěry, případně z
nesrozumitelně, neurčitě či rozporně podaných odborných závěrů (např. v
situaci, pokud by dílčí odborný závěr byl ve zjevném rozporu – z pohledu užité
formulace, logických závěrů – s celkovým závěrem znalce), nýbrž do jisté míry
(v porovnání s posouzením duševní poruchy znalcem) nelogicky preferuje popsanou
časovou osu žalobcem ve sledu jím učiněných právních úkonů, z nichž presumuje
vědomost žalobce co a s jakými právními důsledky činil, to vše při
nereflektování toho, co bylo znalcem v jeho předmětném posudku skutečně (z
pohledu podstaty věci stran jeho rozpoznávacích schopností) vyloženo, a co do
jisté míry též vyplývalo z obsahu procesního spisu (viz poznámky níže). V mnoha případech totiž duševní porucha posuzované osoby v předmětném období
není, respektive v inkriminované době nebyla navenek laiky detekovatelná,
přičemž verifikace stavu, že osoba je či byla stižena v daný okamžik duševní
poruchou tak, že její ovládací či rozpoznávací schopnosti byly zcela nebo z
podstatné části vymizelé (snížené), je diagnostikovatelná zpravidla toliko
psychiatrem. Může se stát a také tomu tak v mnoha případech i je, že jednající
posuzovaná osoba navenek vůči přítomným osobám působí a chová se tzv. zcela
standardně, bez jakýchkoliv laiky zaregistrovaných rušivých projevů či náznaků
duševní poruchy, ač ve skutečnosti je předmětnou duševní poruchou vskutku
stižena, což ex post je verifikováno sofistikovaným vyšetřením ustanoveným
znalcem
- psychiatrem, povětšinou s přihlédnutím k předchozí zdravotnické dokumentaci
a dalším zjištěným skutečnostem. Pro vysvětlení a znázornění dané problematiky lze (jistěže s jistým
zjednodušením) navodit následující fiktivní příklad: Jestliže posuzována osoba
A byla při uzavírání právního úkonu se smluvní stranou B stižena duševní
poruchou, v jejímž důsledku byly její např. rozpoznávací schopnosti podstatně
sníženy např. až (jakkoliv v reálu žádné takové procentní vyjádření spolehlivě
učinit nelze, nicméně pro účely v tomto případě se uvádí pro pochopení daných
souvislostí) na 30 %, pak byť byla např. orientována vlastní osobou (tj. věděla, kdo je, jak se jmenuje, kdy a kde se narodila, co dělá, jakou profesi
vykonává), místem a časem (tj. kde se nachází, kolikátého je, v jaké situaci a
s kým se nachází), nic to stále nemění na faktu, že v podstatné části byly její
rozpoznávací schopnosti (tj. posouzení následků jejího jednání – jde tedy o
rozumové, rozeznávací, intelektuální schopnosti) sníženy. Tento 70 % defekt pak
v námi sledovaném hypotetickém případě má ten důsledek, že posuzovaná osoba A
např.
při uzavření určitého typu smlouvy je sice schopna reflektovat, že
uzavírá ten který typ smlouvy z hlediska jejího formálního označení, že
účastníky této smlouvy jsou konkrétní účastníci (tedy i posuzovaná osoba), že
smlouva má určitá formulovaná ujednání, ale v žádném ohledu – právě pro zmíněný
defekt rozpoznávacích schopností – není již schopna objektivně posoudit v
podstatné míře následky svého jednání, tj. v případě právního úkonu pro tuto
posuzovanou osobu z něj plynoucí právní důsledky. Takováto posuzovaná osoba tak
při vlastním podpisu (uzavírání) smlouvy nemusí na druhou stranu, respektive na
ostatní účastníky a přítomné osoby působit svým (celkovým, tedy i neverbálním)
chováním, jednáním či vzezřením tzv. nestandardně, a už vůbec ne v tom ohledu,
respektive s tím poznatkem pro zúčastněné osoby, že de facto nemá vůbec žádné
či podstatné ponětí o následcích takto jí učiněného právního úkonu, a to právě
pro podstatně vymizelé její rozpoznávací schopnosti. Proto v těchto případech
„hodnocení“ chování posuzované osoby při jejím jednání v inkriminovaném období
třetími osobami, které nejsou odborníky v odvětví psychiatrie, zpravidla není
validní a pro rozhodující soud by nemělo být zásadně významné; otázku možné
(míry) laické verifikace jednání posuzované osoby by měl především soudu
objasnit znalec, a to právě s přihlédnutím k diagnostikování té které duševní
poruchy a defektu té které schopnosti posuzované osoby z pohledu jejích
ovládacích (určovacích) a (nebo jen) rozpoznávacích schopností. Jelikož ze znaleckého posudku MUDr. Petra Hřibňáka se nepodává, že defekt
rozpoznávacích schopností žalobce mohl být zjistitelný laiky již z jeho
samotného jednání při předmětném právním úkonu, pak odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu (ale i soudu prvního stupně), jež uvedený odborný závěr znalce
de facto vytěsňuje nastíněnou časovou osou žalobcem učiněných právních úkonů s
tím, že „žalobce věděl, co chce učinit“, případně dílčími výtažky z uvedeného
znaleckého posudku, bez promítnutí (pochopení) znalcem konstatovaného zásadního
defektu žalobce na poli jeho rozpoznávacích schopností, nepřichází s žádným
racionálním argumentem (ve smyslu porovnání formální správnosti, určitosti,
srozumitelnosti, souladnosti dílčích odborných závěrů znalce v jím podaném
znaleckém posudku), jenž by vskutku mohl vytěsňovat odborný závěr znalce, že s
ohledem na diagnostikovanou duševní poruchu žalobce byly v inkriminovaném
období jeho rozpoznávací schopnosti podstatně vymizelé. Není ničím výjimečným, že znalci z odvětví psychiatrie posuzují jednání mnohdy
již nežijící osoby v inkriminovaném období i při absenci odpovídající zdravotní
dokumentace vztahující se k posuzovanému období. To však neznamená, že i v
těchto případech nelze dospět ke znaleckému závěru, že posuzovaná osoba
(zůstavitel) v předmětné období byla stižena duševní poruchou a její ovládací
(určovací) a (nebo) rozpoznávací schopnosti byly zcela či podstatně vymizelé,
což má relevanci pro následný závěr rozhodujícího soudu o neplatnosti
předmětného právního úkonu (jde-li o poměry podle dosavadní civilní úpravy)
podle § 38 odst.
2 obč. zák. Tak je tomu v případech, kdy – byť již o mnohem
dříve, než došlo k inkriminovanému právnímu úkonu – byla u posuzované osoby
zjištěna duševní porucha, respektive příslušné psychiatrické onemocnění s
predikcí (s jistotou) postupně se zhoršujícího zdravotnického (psychiatrického)
stavu, což kupř. ve spojení s jednáním a chováním posuzované osoby, případně
(ne)užíváním příslušných léků, závislostí této osoby na omamných a návykových
látkách umožňuje znalci vybudovat celkem přesvědčivý závěr o stižení této osoby
duševní poruchou a (podstatném) vymizení jejích ovládacích a (nebo)
rozpoznávacích schopností. Přitom bylo již řečeno shora, že takové výsledky
hodnocení důkazů umožňují rozhodujícímu soudu přijmout závěr o pravdivosti
skutečnosti, která je předmětem dokazování, neboť na jejich základě lze nabýt
jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom
mohly být rozumné pochybnosti (zde z pohledu narušení či snad vytěsnění
odborných medicínských, respektive psychiatrických závěrů). Zbývá jen dodat, že Ústavní soud ve své nálezové judikatuře (nález ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13) zavedl v těchto sporech tzv. důkazní
standard, když vyložil právní názor, že spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími
oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti
prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný
moment činila neschopnou právně jednat. Nejvyšší soud přitom již shora
připomenutým rozhodnutím (též v reakci na tento nález) vyložil, že co do
výsledku závěry těchto soudů v řešení této problematiky vlastně nejsou
protichůdné, a že judikatura Nejvyššího soudu nikdy nebyla postavena na závěru,
že k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. lze přistoupit pouze na základě
„stoprocentně“ zjištěného skutku (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 4853/2015). Dospěl-li by odvolací soud v dalším odvolacím řízení k závěru o absolutní
neplatnosti předmětné darovací smlouvy podle § 38 odst. 2 obč. zák. a byl-li by
nucen s přihlédnutím k dosavadní obraně žalovaných se rovněž zabývat otázkou
nabytí vlastnického práva k předmětnému spoluvlastnickému podílu na uvedeném
nemovitém majetku od nevlastníka (problematika „nemo plus iuris“), neopomene v
takovém případě při rozhodování též reflektovat právní názor Nejvyššího soudu,
který v (měnícím) rozsudku ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5357/2014,
vyložil, že osobě, která převedla své vlastnické právo k nemovitosti na jiného
v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu (nyní právnímu
jednání) neschopnou, je třeba poskytnout zvýšenou ochranu i vůči dobrověrnému
nabyvateli (tomuto závěru přisvědčil Ústavní soud v usnesení ze dne 30. června
2015, sp. zn. II. ÚS 1322/15, vydaném na základě ústavní stížnosti stěžovatele
směřující proti posledně zmíněnému rozsudku dovolacího soudu). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci
(§ 243g věta druhá o. s. ř.).