30 Cdo 4853/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce V.
Z., zastoupeného Mgr. Bohdanou Šocovou, advokátkou se sídlem v Olomouci,
Palackého 641/11, proti žalované M. F., zastoupené JUDr. Tamarou Vránovou,
advokátkou se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 11, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C
296/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.
dubna 2015, č. j. 17 Co 387/2013-223, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalované se vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
nepřiznává.
o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení soud prvního stupně dospěl k
závěru, že darovací smlouva ze dne 22. června 2009, jíž zůstavitel převedl své
spoluvlastnické podíly na předmětných nemovitostech na žalovanou, není ve
smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. (absolutně) neplatným právním úkonem. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 7. dubna 2015, č. j. 17 Co 387/2013-223, potvrdil (jako věcně správný)
rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci, změnil jej pouze ve výroku o
náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na tuto náhradu, a
dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil
skutkovým zjištěním i právnímu posouzení soudu prvního stupně, neboť
dokazováním bylo zjištěno, že zůstavitel nejednal při uzavření předmětné
darovací smlouvy v takové duševní poruše, která by jej k tomu činila neschopným. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, z jehož obsahu je zřejmé, že
odvolací soud (oba soudy) podle dovolatele pochybil, pokud při posuzování
právní otázky neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. vycházel z judikatury Nejvyššího soudu (např. „R 4/1971“), podle které závěr,
zda zůstavitel trpěl v době uzavírání předmětné smlouvy duševní poruchou, která
by jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, musí být naprosto bezpečně a
nade vší pochybnost zjištěn. Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní
soud“) totiž v nálezu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, výše uvedený
právní názor překonal. Dovolací argumentace žalobce vztahující se k otázkám
ohledně znaleckého posudku, dokazování (neprovedení revizního znaleckého
posudku) a důkazního břemene neobsahuje vymezení (žádné ze čtyř v úvahu
přicházejících variant) předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a proto na jejím podkladě nebylo možné zabývat se přípustností dovolání. K otázce tzv. důkazního standardu, který dovolatel v dovolání právně
relevantním způsobem vymezil, Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání v řešení
této právní otázky je sice přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., není však
důvodné. Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a
závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných
ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní
poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i
práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se
však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné darovací smlouvy došlo před
1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“). Problematikou tzv. důkazního standardu ve sporech o platnost právního úkonu
podle § 38 odst. 2 obč.
zák. a reflexí shora označeného nálezu Ústavního soudu
se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo
821/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz), v němž
mimo jiné vyložil:
„Sám Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. II. ÚS
3492/12, ve shodě s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, zaujal právní
názor, že ‚závěr o neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. nezbytně předpokládá, aby bylo vždy bezpečně zjištěno, že jeho subjekt buď
nedokáže posoudit následky svého právního úkonu anebo tento právní úkon
ovládnout, popř. obojí.‘ Judikatura Nejvyššího soudu ovšem nikdy nebyla
postavena na závěru, že k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. lze přistoupit pouze
na základě ‚stoprocentně‘ zjištěného skutku. ‚Tak tomu zajisté není, neboť
citované slovní obraty byly do jisté míry vytrženy z kontextu a konkrétních
výjimečných okolností jednotlivých soudních případů, v nichž se v drtivé
většině řešila otázka neplatnosti právních úkonů učiněných osobami, které v
době vzniku sporu již nežily. Přitom Nejvyšší soud opakovaně ve svých
rozhodnutích připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry znalců
obsažených v jimi zpracovaných posudcích v daných sporech, ale že je zapotřebí
– způsobem předvídaným v § 132 o. s. ř. – tyto posudky hodnotit i ve spojitosti
s dalšími důkazními prostředky. A právě v této souvislosti bylo zdůrazňováno,
že poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje
bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého
jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV, ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě
pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci
soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela
jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. Soudy totiž v některých případech vybudovaly závěr o skutkovém
stavu pouze na zjištěních čerpaných ze znaleckých posudků, které neobsahovaly
zcela jednoznačnou informaci o tom, zda předmětná osoba v inkriminovaný okamžik
měla (a pokud ano, pak v jakém rozsahu) snížené ovládací a rozpoznávací
schopnosti. Ve znaleckých posudcích byly často neurčité či do jisté míry
vzájemně si odporující dílčí závěry, případně absence zdravotní dokumentace a
relevantních informací o zdravotním stavu (již nežijící) osoby k období, ve
kterém učinila sporný právní úkon, byla nahrazována různými odbornými
dedukcemi, odhady či předpoklady tehdejšího možného zdravotního stavu
posuzovaného, na což Nejvyšší soud reagoval těmito závěry:
* Duševní poruchou je nejenom duševní porucha, ale i krátkodobá porucha
psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká
duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích
či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti, drogové opojení,
hypnóza atd.).
Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle § 38
odst. 2 obč. zák. neplatný, musí být bez pochybností prokázáno (učiněno jistým
v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní poruše alespoň
přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému právnímu úkonu
neschopnou. Nikoliv tedy každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní
úkon, vede k jeho absolutní neplatnosti, nýbrž pouze ta duševní porucha, která
jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou z důvodu, že nemůže
posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout;
* Neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné
zjištění, že účastník právního úkonu v době, kdy učinil právní úkon, nedokázal
posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. V řízení je tedy
zapotřebí zjistit existenci duševní poruchy, a zda tato duševní porucha měla
vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout
svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností si (z povahy věci)
vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být (z hlediska
odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla
učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který
ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda
posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního
úkonu jednala v duševní poruše či nikoli;
* Je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě
předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní
verifikaci ve smyslu § 132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném
směru učinit jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo možno aplikovat § 38
odst. 2 obč. zák.;
* Pokud výčet okolností tvořících skutkový nález (z nějž znalec vycházel při
zpracování posudku stran zjištění duševní poruchy jednající osoby) pro plytkost
popisu informací nevytváří skutkovou oporu v konkrétně přijatém posudku
(odborných odpovědí na soudem zformulované otázky), neboť přijatý posudek
duševní poruchu jednající osoby (z důvodu, že není konkrétně a logicky spjat se
skutkovým nálezem) spíše předpokládá, než zjišťuje, nelze na podkladě takového
znaleckého posouzení přistoupit k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák.;
* Soud tedy může přistoupit k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. až v procesní
situaci, kdy zjistí relevantní skutkový stav, nikoliv za procesní situace, kdy
sám (implicite) připouští určitou míru nesprávnosti takového skutkového
zjištění. Rozborem judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k předmětné problematice lze
ovšem vyvodit závěr, že dovolací soud přistupoval k vydávání kasačních
rozhodnutí především v těch případech, kdy zaznamenal pochybení při aplikaci §
132 o. s. ř. z hlediska způsobu, jak odvolací soud k takovému výsledku v
procesu důkazní verifikaci dospěl, nikoliv snad v případech, kdy by sám
hodnotil ‚hodnocení důkazů‘ odvolacím soudem. Oproti tomu Ústavní soud v nálezu
sp. zn. I.
ÚS 173/13 zavádí jakýsi ‚důkazní standard‘ v těchto sporech, tvrdí-
li, že ‚spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe
dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná
osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně
jednat.‘ Přitom podle jeho vlastní ustálené judikatury platí, že rozhodnutí
obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní
závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z
nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se totiž Ústavní soud podle své
judikatury zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny
ústavní procesní principy. Jinak (a opět podle judikatury Ústavního soudu)
řečeno, jakým způsobem soudy vyhodnotí provedené důkazy, je toliko věcí jejich
volného a nezávislého hodnocení, jak vyplývá z principu nezávislosti podle čl. 82 odst. 1 Ústavy, přičemž (ani) Ústavnímu soudu nepřísluší znovu ‚hodnotit‘
hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením
neztotožňoval (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS
84/94, sp. zn. IV. ÚS 188/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. 170/99, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. IV. ÚS 581/06). Jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků druhé poloviny 20. století prof. Viktor Knapp (* 1913 - † 1996) např. v učebnici Teorie Práva (in C. H. Beck,
1995, str. 178) zaujal právní názor, že ‚V objektivní stránce dokazování
jsou...dány dva aspekty: kognitivní (poznávací) a axiologický (hodnotící). Soud
poznává skutkovou podstatu na základě provedených důkazů a zároveň tyto důkazy
hodnotí. Z takto získaného poznání a hodnocení pak deduktivně odvozuje závěr o
tom, zda thema probandi (předmět dokazování, tj. výrok, jehož pravdivost či
nepravdivost má být prokázána) bylo či nebylo dokázáno, tzn. zda je či není
pravdivé.‘ Tomuto právně teoretickému závěru odpovídá i judikatura Nejvyššího
soudu, která např. prostřednictvím aktuálního rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, se k procesu důkazní verifikace vyjadřuje následovně:
‚výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti
skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze
nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by
o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů
podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se
dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší
pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit
závěr o pravdivosti této skutečnosti.
V takovém případě soud rozhodne – jak
vyplývá z výše uvedeného – v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo
podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.‘
...pokud bez kontextu okolností byla Ústavním soudem věnována pozornost
slovním výrazům v odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, a to s
přehlédnutím ustálených závěrů dosavadní právní doktrínou k uvedené
problematice - že nikoliv ‚vysoká míra pravděpodobnosti‘ coby ‚důkazní
standard pro prokazování jednání v duševní poruše‘, nýbrž (na podkladě důkazní
verifikace učiněný) toliko závěr o pravdivosti skutečnosti k předmětu
dokazování (thema probandi) je oním správným právně teoretickým, ale také
judikatorně podepřeným základem pro postup obecných soudů (také) ve sporech o
platnost právních úkonů, resp. nyní právních jednání dle § 38 odst. 2 obč. zák., resp. § 581 o. z. Stěží bude proto akceptovatelné, aby obecný soud kupř. v (dobíhajícím) sporu podle obč. zák. z r. 1964 po provedeném řízení uzavřel,
že ‚sice panují jisté pochybnosti o tom, zda ovládací či rozpoznávací
schopnosti zůstavitele při jím uzavřené kupní smlouvy byly snížené v důsledku
duševní poruchy..., avšak vzhledem k tomu, že zde panuje vysoká míra
pravděpodobnosti, že k takovému jednání došlo, je třeba uzavřít, že smlouva je
dle § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná...‘“ (Vrcha Pavel, K tzv. „důkaznímu standardu“ ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13, in
Soudní rozhledy č. 10/2014, str. 347).“
V posuzované věci soud prvního stupně na základě procesními vadami nezatíženého
dokazování zjistil skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel i odvolací
soud. V rámci důkazní verifikace odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního
stupně, který vycházel nejen ze znaleckého posudku MUDr. J. R., ale též správně
přihlížel i k ostatním důkazům (především v řízení vyslechnutým svědkům) a ke
všemu, co v řízení vyšlo najevo, přičemž přisvědčil skutkovým zjištěním soudu
prvního stupně, která jsou souladná s obsahem spisu, nevykazují žádný
(extrémní) nesoulad mezi soudem zhodnocenými důkazy, přičemž právní posouzení
věci je logickým vyústěním takto zjištěného skutkového stavu. Z odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně) nelze vyvodit, že by
odvolací soud svůj závěr postavil na kategorickém úsudku, že jen skutkový stav,
jenž by stál na „absolutně“ nezpochybněném závěru o nedostatku ovládacích či
rozpoznávacích (či obou) schopností zůstavitele v době, kdy zůstavitel učinil
předmětný právní úkon, může vést k právně kvalifikačnímu závěru o (absolutní)
neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 28 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud
přisvědčil správnému postupu soudu prvního stupně, který v dostatečném rozsahu
provedl odpovídající dokazování, nefavorizoval pouze a jen znalecký posudek,
nýbrž jeho závěry posuzoval s dalšími důkazy, které logicky vytvářely takto
zprostředkovaný obraz o skutkovém ději. Není pochyb o tom, že významná byla i
svědecká výpověď notářky JUDr. L. V.. Tato svědkyně popsala, jak se před a při
uzavření darovací smlouvy zůstavitel choval, aniž by zaznamenala jakékoli
(rušivé) okolnosti, které by (mohly) nasvědčovat tomu, že projev zůstavitele
(jistěže z pohledu laika) vykazuje defekty z hlediska jeho chování a
projevované vůle při daném právním úkonu. O jinou situaci by se jednalo, pokud
by znalecky bylo podepřeno, že ani navenek neproblémově vykazující chování
zůstavitele nemohlo vypovídat o (možném) defektu na poli jeho ovládacích či
rozpoznávacích schopností při učiněném právním úkonu; takový závěr ovšem soudní
znalec MUDr. J. R. neučinil.
I dovolací soud nepochybuje o validitě těchto informací a nemá ani žádný důvod
vytknout odvolacímu soudu pochybení z hlediska učiněných skutkových zjištění a
právního posouzení věci. Jinými slovy řečeno, i když odvolací soud v odůvodnění
svého rozsudku použil formulační obrat (do té doby frekventovaně v judikatuře i
dovolacího soudu používaný) v tom směru, že „neplatnost právního úkonu ve
smyslu ...§ 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník
právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání
ovládnout“, ve skutečnosti se důsledně zabýval hodnocením jednotlivých důkazů a
svůj právně kvalifikační závěr postavil na zjištění, že skutečnosti předvídané
v hypotéze § 38 odst. 2 obč. zák. v daném případě splněny nebyly, a proto
žalobě nebylo možné vyhovět. Nelze tedy učinit závěr, že by se vyložený právní
závěr odvolacího soudu, vycházející ze skutkových zjištění učiněných již soudem
prvního stupně, byl v přímé kolizi se shora označeným nálezem Ústavního soudu.
Za této situace Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není
důvodné; proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Z týchž důvodů, jako odvolací soud, jakož i s přihlédnutím k nálezu Ústavního
soudu ze dne 9. února 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15, Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že v tomto případě lze výjimečně přistoupit za užití § 243b odst. 5, §
224 odst. k aplikaci § 150 o. s. ř. a tedy nepřiznat žalované vůči žalobci
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. května 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu