20 Cdo 4038/2017-112
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v
exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny se sídlem v Praze 3,
Orlická č. 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, proti povinnému Z. Ž.,
zastoupenému JUDr. Janem Nohejlem, advokátem se sídlem v Praze 3, U Rajské
zahrady č. 1912/3, pro 70 015 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 68 EXE 227/2013, o dovolání povinného proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2017, č. j. 62 Co 109/2017-72, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2017, č. j. 62 Co
109/2017-72, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. ledna 2017, č.
j. 68 EXE 227/2013-36, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 21. 1. 2013, č. j. 68 EXE 227/2013,
nařídil exekuci na majetek povinného podle vykonatelného výkazu nedoplatků
oprávněné ze dne 30. 11. 2010, č. 1941025473, k uspokojení pohledávky oprávněné
ve výši 70 015 Kč s příslušenstvím, a provedením exekuce pověřil soudného
exekutora JUDr. Igora Ivanka, Exekutorský úřad Praha 10.
Povinný podáním ze dne 4. 10. 2016 navrhl zastavení exekuce podle ustanovení §
268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Svůj návrh zdůvodnil tím, že je
osobou nemajetnou, že nedisponuje žádným nemovitým majetkem, nemá téměř žádné
příjmy, proti jeho osobě je vedeno několik dalších exekucí a neexistují
skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by se jeho finanční situace mohla
zlepšit.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 19. 1. 2017, č. j. 68 EXE
227/2013-36, návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Dospěl k závěru, že
návrh povinného na zastavení exekuce je prozatím nedůvodný, neboť sama
skutečnost, že vůči povinnému je vedena řada dalších exekucí, není důvodem k
zastavení exekuce. S ohledem na věk povinného, schopnost pracovat a vzhledem k
tomu, že podnikání povinného nebylo od jeho počátku v roce 2000 přerušeno ani
ukončeno, lze předpokládat, že povinný v budoucnu získá příjmy, případně nabude
majetek, z něhož bude možné „dluhy uhradit, případně snížit“. Šetření soudního
exekutora přitom nebyla ukončena a nebyl z jeho strany dán podnět soudu k
zastavení exekuce.
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 4. 2017, č. j.
62 Co 109/2017-72, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě se soudem
prvního stupně dospěl k závěru, že pro exekuční řízení není rozhodující pouze
aktuální stav majetkových poměrů povinného, ale je nutné přihlédnout i k
„předpokladům do budoucna“, přičemž vzhledem k tomu, že povinný je podle
živnostenského rejstříku aktivním podnikatelem, je v produktivním věku a
nebrání mu žádný vážný důvod, který by mu bránil opatřovat si prostředky k
obživě (ani jej sám povinný netvrdí), není vyloučeno, že v budoucnu nějaký (byť
jednorázový) příjem získá. Skutečnost, že na majetek povinného je vedena řada
dalších exekucí, přitom není důvodem pro zastavení exekuce v projednávané věci
a povinným namítaná okolnost, že exekuční soud v jiném řízení o návrhu
povinného vyhověl a exekuce zastavil, je pro rozhodnutí v této věci právně
bezvýznamná, neboť každou exekuci je třeba posuzovat samostatně.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že soudy
v rámci dvou exekučních řízení, ve kterých vystupují shodní účastníci řízení a
které vede stejný soudní exekutor, totožný návrh povinného na zastavení exekuce
posoudily rozdílně, když v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 68 EXE 2967/2014, soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 1. 2017
exekuci zastavil pro nedostatek majetku povinného (a Městský soud v Praze jako
soud odvolací rozhodnutí potvrdil), avšak v projednávané věci tentýž samosoudce
v prvním stupni návrh povinného zamítl a stejný senát odvolacího soudu
rozhodnutí rovněž potvrdil. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 68 EXE 2967/2014 soud prvního stupně přitom dospěl k závěru, že soudní
exekutor „důkladně a opakovaně prováděl šetření majetku povinného a dospěl k
závěru, že je namístě uplatnění § 268 písm. e) občanského soudního řádu“;
oproti tomu v projednávané věci soud prvního stupně uvedl, že soudní exekutor
prozatím nedokončil šetření ohledně majetku povinného, že samotná existence
několika dalších exekucí není důvodem pro zastavení exekuce a dospěl k závěru,
že lze předpokládat, že povinný v budoucnu nabude majetek, který bude exekucí
postižitelný. Povinný namítá, že odvolací soud tak rozhodl v rozporu s
judikaturou Ústavního soudu, například s jeho nálezem ze dne 22. 5. 2013, sp.
zn. I. ÚS 3844/12 a porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když nerozhodl předvídatelně a v
souladu s principem legitimního očekávání. Povinný nesouhlasí ani s názorem
odvolacího soudu, že v exekučním řízení není rozhodující aktuální stav
majetkových poměrů povinného, ale též předpoklady do budoucna, a namítá, že
dosud soudním exekutorem nebyl nalezen žádný majetek a „vyčkávání pro objev
nového majetku je pouze zbytečným průtahem, který zvyšuje náklady exekuce a
prohlubuje zadluženost povinného“, obzvláště s ohledem na to, že v budoucnu
může být exekuce opět zahájena. Rozhodnutí o zastavení exekuce tedy nemůže být
předčasné. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že rozhodnutí soudu o návrhu na zastavení
exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu je rozhodnutím
procesní povahy, které se vztahuje pouze ke konkrétnímu řízení a jeho cílem
není rozhodnout, že povinný nemá majetek, ale konkrétní exekuční řízení
zastavit z důvodu, že průběh exekuce ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude
dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů. Takové rozhodnutí se vztahuje ke
konkrétnímu řízení a soud jej nemůže přenášet do řízení dalšího. Z tohoto
důvodu není podstatné, že v jiných řízeních o nákladech těchto řízení dospěl
soud k závěru, že v těchto jiných řízeních nemohou být z výtěžku uhrazeny.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se
zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda je porušením
principu legitimního očekávání (a tedy porušením práva účastníka na spravedlivý
proces), jestliže odvolací soud rozhodoval na základě prakticky shodných
skutkových okolností různě, aniž by toto odlišné rozhodnutí dostatečně
odůvodnil, přestože účastník na tuto různorodost rozhodnutí zcela konkrétně
poukazuje, která nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena.
Dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání povinného je opodstatněné.
Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených
základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském
soudním řízení, je uplatnitelná i jako samostatný dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 o. s. ř.. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění
zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v
případě žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 až 3 občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů. Nejde-li proto o tento případ, může se
účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo
k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní
stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem
vyčerpal dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, uveřejněné ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod číslem 5/2013, odstavce 11).
Účastníci mají právo očekávat, že soud bude ve stejných nebo obdobných
případech rozhodovat stejně či obdobně, a není-li tomu tak, musí jasně a
logicky vysvětlit, proč tomu tak není (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 1.
2005, sp. zn. III. ÚS 252/04). Nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudu je
porušením práva účastníka na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn.
III. ÚS 84/94, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I ÚS 113/02, ze dne 26. 9. 1996, III.
ÚS 176/96). V obecné rovině je totiž rozdílná rozhodovací práce soudů o
totožných věcech nežádoucí, což však neznamená, že by soud nemohl ve shodné
nebo typově obdobné věci rozhodnout později jinak, pokud dojde k opačnému
závěru a přesvědčivě vysvětlí, že jeho názor je ten správný. Tento postup však
nezbytně vyžaduje, aby předchozí rozhodnutí nebyla ignorována, ale naopak aby
se s nimi soud argumentačně vypořádal (nález Ústavního soudu ze dne 14. 6.
2016, sp. zn. I. ÚS 3324/2015).
V projednávané věci nelze přehlédnout, že dovolatel už v odvolání uvádí
skutečnosti, na nichž staví i své dovolání (viz č. l. 57 spisu), a to včetně
konkrétních odkazů na exekuce vedené u soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka,
Exekutorský úřad pro Prahu 10, pod sp. zn. 167 EX 50901/2013, 167 EX
12590/2012, 167 EX 11903/2014, v nichž bylo jeho návrhu na zastavení exekuce
vyhověno. Tento argument povinného je nutno považovat pro rozhodnutí o odvolání
za stěžejní, neboť mohl mít přímý vliv na jeho výsledek, protože v případě, kdy
by se odvolací soud těmito předchozími rozhodnutími v právně i skutkově shodné
věci řídil, odvolání povinného by vyhověl. Proto bylo nezbytné se s touto
námitkou vypořádat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, nebo a contrario např. závěry formulované v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014). Za těchto
okolností nebylo možné, aby se odvolací soud v rozhodnutí o odvolání
argumentaci odvolatele (nyní dovolatele) pominul, resp. vypořádal se s ní
pouhým konstatováním, že „okolnost, že exekuční soud v jiném řízení návrhu
povinného vyhověl a exekuci zastavil, je pro rozhodnutí v této věci právně
bezvýznamná, neboť každou exekuci je třeba posuzovat samostatně“, a ani
náznakem se nevěnoval vymezení možných rozdílností mezi těmito exekucemi, z
nichž by mohlo vyplývat, proč návrhu na zastavení exekuce v tomto případě není
na místě vyhovět, zatímco jiným návrhům na zastavení exekucí vedených u téhož
soudu prvního stupně a podaných v téže době a s obdobnou argumentací bylo
vyhověno, a to vždy s odkazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř..
Odvolací soud též mohl (pro případ, že by zjistil, že jde o v zásadě shodnou
skutkovou situaci) zaujmout jiné právní stanovisko a na jeho základě rozhodnout
odlišně od dřívějších rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce, opět
by však musel vysvětlit, proč pokládá předchozí rozhodnutí, jimiž bylo návrhu
povinného na zastavení exekuce vyhověno, za nesprávná.
S ohledem na výše uvedené se podává, že je porušením principu legitimního
očekávání (a tedy i porušením práva účastníka na spravedlivý proces ve smyslu
čl. 36 Listiny), jestliže soud rozhodl na základě prakticky shodných skutkových
okolností odlišně od své předchozí rozhodovací praxe v řízeních mezi týmiž
účastníky, aniž by v odůvodnění objasnil důvody svého odlišného rozhodnutí,
přestože účastník na dřívější rozhodovací praxi soudu před vydáním rozhodnutí
výslovně poukázal. Deficit odůvodnění odvolacího soudu, který se s těmito
povinným konkrétně uváděnými argumenty vůbec nevypořádal, je třeba napravit.
Proto se soud v novém rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce
vypořádá též s argumentem povinného, že ve zcela konkrétních věcech vedených
proti povinnému týmž exekutorem bylo návrhu povinného na zastavení exekuce
podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. vyhověno, a případně odůvodní, proč v
projednávané věci není s ohledem na konkrétní okolnosti na místě vyhovět,
případně vyloží, proč se s těmito rozhodnutími neztotožňuje.
Zbývá dodat, že námitce dovolatele, že soud by se při zkoumání podmínek pro
zastavení exekuce z důvodu vymezeného ustanovením § 268 odst. 1 písm. e) o. s.
ř. měl zabývat aktuálním stavem majetkových poměrů a případné „vyčkávání pro
objev nového majetku je pouze zbytečným průtahem, který zvyšuje náklady exekuce
a prohlubuje zadluženost povinného“, nelze přisvědčit. Z ustálené judikatury
dovolacího soudu se podává, že podá-li povinný řádný návrh na zastavení exekuce
podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., soud se jím musí zabývat a pro tento
účel si vyžádá zprávu exekutora pověřeného provedením exekuce o tom, jaký
majetek povinného zjistil, jaká je jeho hodnota, jaké jsou náklady exekuce a
jeho stanovisko k návrhu na zastavení exekuce. Teprve na základě takového
vyjádření může soud náležitě posoudit, zda důvod k zastavení exekuce podle §
268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je či není dán; exekuci pak lze zastavit,
jestliže po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není
žádný majetek zjištěn, eventuálně jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce
nepostačuje. Rozhodne-li soud o návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1
písm. e) o. s. ř., aniž si od soudního exekutora vyžádá zprávu o majetku
povinného a jeho stanovisko k návrhu, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž
i nesprávné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20
Cdo 3442/2011, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008, ze dne 26. 3.
2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, či ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo
3156/2014). Stejný závěr platí i v situaci, pokud takto vyžádaná zpráva
soudního exekutora neposkytuje dostatečný ucelený přehled o majetkové situaci
povinného. Jinými slovy, zpráva exekutora o majetkových poměrech povinného musí
vyhovovat – z hlediska jejího obsahu – základním materiálním náležitostem, na
základě kterých lze teprve, s ohledem na kautely řádného a spravedlivého
řízení, vyvodit adekvátní závěr o důvodnosti zastavení prováděné exekuce. Tak
je tomu zejména v případě, kdy sám exekutor soudu sdělí, že doposud nevyčerpal
veškeré možné úkony vedoucí k vymožení vymáhané pohledávky, mimo jiné např.
vzhledem k tomu, že povinný se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody.
Vyhovuje-li postup soudu a soudního exekutora výše uvedeným materiálním
požadavkům, může být návrh povinného na zastavení exekuce posouzen jako
předčasný i proto, že soudní exekutor dosud nevyčerpal všechny možnosti způsobu
provedení exekuce a nemá dosud ukončenou lustraci majetku povinného, a lze tak
pro futuro očekávat upřesnění aktuálních i budoucích majetkových poměrů
povinného, popř. poskytnutí dalších podkladů a informací ze strany exekutora.
Teprve v případě, že by ani v budoucnu nebylo možné očekávat vymožení alespoň
části pohledávky oprávněného, bude namístě stav nedobytnosti pohledávky
promítnout do zastavení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10.
2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011). Námitku bezúspěšného vymáhání po delší dobu
nelze mít dle judikatury dovolacího soudu bez dalšího za efektivně relevantní,
neboť je pro budoucno otevřena možnost změny majetkových poměrů dovolatele
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo
3574/2016).
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože
nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání,
pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud
napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. Důvody, pro které
bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního
stupně, a proto Nejvyšší soud ČR zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 10. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu