20 Cdo 3574/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a
soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci
oprávněného F. M., zastoupeného Mgr. Janem Drapáčem, advokátem, se sídlem v
Zábřehu, nám. Osvobození 28, proti povinnému K. P., pro 185 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Alana Havlice, Exekutorský
úřad Jeseník, pod sp. zn. 197 EX 859/11, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 3. 2016, č. j. 40 Co
121/2016-138, a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2016, č.
j. 49 EXE 3470/2011-120, takto:
Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í (stručné dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci potvrdil v záhlaví označeným
rozhodnutím usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2016, č. j. 49 EXE
3470/2011-120, kterým byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce
nařízené usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2011, č. j. 49 EXE
3470/2011-40, v rámci nějž byl provedením exekuce pověřen JUDr. Antonín Dohnal,
Exekutorský úřad Jeseník.
Povinný ve včasném dovolání (stejně jako v doplnění dovolání) namítá porušení
rovnosti zbraní účastníků řízení z důvodů nedostatečného zhodnocení jím
navrhovaných důkazů a tvrzení; poukazuje též na rozdílnou rozhodovací praxi
obecných soudů i exekutorů v posuzování důvodnosti zastavení jeho předešlých
exekucí, neboť jiné, proti němu vedené, exekuce byly zastaveny, avšak exekuce v
daném případě nikoli. Dle jeho názoru byly i nyní podmínky pro zastavení
exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve spojení s § 55
odst. 1 exekučního řádu splněny a obecné soudy tak postupem rozporným s
judikaturou Nejvyššího soudu pochybily, když jeho návrh na zastavení zamítly. Z
těchto důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil, a
věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (srov. čl. II, bod 1, a
contr. bod 7., čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 30. 3. 2016.
Ačkoli odvolatel nesprávně přípustnost dovolání dovozoval z úpravy občanského
soudního řádu, účinné dříve, lze mít za to, že z pohledu rozhodného znění § 237
o. s. ř. se dovolal té podmínky přípustnosti, jež spočívá v tvrzení, že jím
napadené rozhodnutí je „v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu“.
Dovolání je tím sice formálně bez vady, nicméně, jelikož toto tvrzení
neobstojí, není přípustné.
Postup obecných soudů při posouzení důvodnosti návrhu povinného na zastavení
exekuce na základě ustanovení § 268 odst. 1 písm. e), tj. kdy průběh výkonu
rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke
krytí jeho nákladů, je totiž s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v
souladu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2016, sp. zn. 26
Cdo 3156/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 20 Cdo
1491/2016-233, a není ani důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena
jinak (srov. § 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že podá-li povinný řádný
návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., soud se jím
musí zabývat a pro tento účel si vyžádá zprávu exekutora pověřeného provedením
exekuce o tom, jaký majetek povinného zjistil, jaká je jeho hodnota, jaké jsou
náklady exekuce a jeho stanovisko k návrhu na zastavení exekuce. Teprve na
základě takového vyjádření může soud náležitě posoudit, zda důvod k zastavení
exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je či není dán; exekuci pak lze
zastavit, jestliže po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného
není žádný majetek zjištěn, eventuálně jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce
nepostačuje. Rozhodne-li soud o návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1
písm. e) o. s. ř., aniž si od soudního exekutora vyžádá zprávu o majetku
povinného a jeho stanovisko k návrhu, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž
i nesprávné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20
Cdo 3442/2011, usnesení ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008, usnesení
ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, či usnesení ze dne 17. 6. 2015,
sp. zn. 26 Cdo 3156/2014).
Stejný závěr platí i v situaci, pokud takto vyžádaná zpráva soudního exekutora
neposkytuje dostatečný ucelený přehled o majetkové situaci povinného. Jinými
slovy, zpráva exekutora o majetkových poměrech povinného musí vyhovovat – z
hlediska jejího obsahu – základním materiálním náležitostem, na základě kterých
lze teprve, s ohledem na kautely řádného a spravedlivého řízení, vyvodit
adekvátní závěr o důvodnosti zastavení prováděné exekuce. Tak je tomu zejména v
případě, kdy sám exekutor soudu sdělí, že doposud nevyčerpal veškeré možné
úkony vedoucí k vymožení vymáhané pohledávky, mimo jiné např. vzhledem k tomu,
že povinný se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody.
V posuzovaném případě bylo soudu poskytnuto vyjádření soudního exekutora ze dne
4. 1. 2016, č. j. 197 EX 859/11-55, podle kterého nelze usuzovat na nemajetnost
povinného, jestliže se nachází v produktivním věku, zatím byly vydány toliko
tři exekuční příkazy, přičemž další majetek povinného doposud nebyl zjištěn,
avšak šetřící úkony budou ze strany exekutora prováděny opětovně, protože
majetkové poměry se dle názoru exekutora mohou v průběhu času měnit. Ačkoli lze
danou zprávu považovat za obsahově i informačně relativně stručnou, přesto výše
zmíněným materiálním požadavkům zásadně vyhovuje; ostatně soudy posoudily návrh
povinného na zastavení exekuce jako návrh předčasný proto, že soudní exekutor
dosud nevyčerpal všechny možnosti způsobu provedení exekuce a nemá dosud
ukončenou lustraci majetku povinného, a lze tak pro futuro očekávat upřesnění
aktuálních i budoucích majetkových poměrů povinného, popř. poskytnutí dalších
podkladů a informací ze strany exekutora. Teprve v případě, že by ani v
budoucnu nebylo možné očekávat vymožení alespoň části pohledávky oprávněného,
bude namístě stav nedobytnosti pohledávky promítnout do zastavení exekuce
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011).
Na základě řečeného lze konstatovat, že obecné soudy postupovaly zcela v
souladu s výše uvedenou judikaturní praxí Nejvyššího soudu, jestliže dospěly k
závěru, že důvod dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zde (nyní)
nebyl dán.
Ani námitku bezúspěšného vymáhání po delší dobu nelze mít za efektivně
relevantní, neboť – jak bylo již zaznamenáno – je pro budoucno otevřena možnost
změny majetkových poměrů dovolatele.
Neplatí tedy, jak se dovolatel domnívá, že se soud prvního stupně a soud
odvolací odchýlily od ustálené judikaturní praxe soudu dovolacího; naopak, v
posuzovaném případě postupovaly zásadně v jejím duchu. Stejně tak judikatura
předestřená samotným dovolatelem není s napadenými rozhodnutími v nesouladu, a
to již proto, že obsahují pouhá základní obecná východiska pro rozhodnutí o
zastavení exekuce.
Nad tento rozhodný rámec stojí za zaznamenání, že v dané věci není ani důvod k
úsudku, že došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení jakožto
základního práva a podle Listiny základních práv a svobod, neboť obecné soudy
se v rámci posouzení důvodnosti návrhu zabývaly (byť se stručným odůvodněním)
všemi dovolatelem odkazovanými skutečnostmi, provedly odpovídající šetření a
své závěry náležitě a srozumitelně odůvodnily. Dovolací soud proto nesdílí jeho
názor ohledně nutnosti provedení důkazů množstvím neúspěšně skončených exekucí
proti němu (které nadto vzal odvolací soud v úvahu), neboť byť by získané
informace mohly za určitých okolností přispět k celkovému obrazu o jeho
majetkových poměrech, nejde v daném kontextu o informace natolik určující, bez
kterých by soudy nemohly dospět k adekvátnímu závěru. Rozhodnými prameny jsou
především podklady o majetkových poměrech a úkonech provedených v rámci
konkrétního exekučního řízení.
Konečně, odvolateli nelze přisvědčit ani co do argumentu domnělého porušení
právní jistoty a předvídatelnosti práva. Přestože některé jiné dovolatelovi
exekuce byly v předchozích případech pro tam konstatovanou nemajetnost
zastaveny, nelze považovat za porušení právní jistoty a předvídatelnosti práva
situaci, kdy je v obdobné věci rozhodnuto na základě aktuálně provedených
zjištění odlišně, pokud jsou přitom dodrženy výše zmíněné principy zaručující
spravedlivý proces. Poukaz v dovolání na zastavení exekuce samotným exekutorem
bez návrhu povinného, je pak v daném kontextu zjevně nepřípadný, neboť zde bylo
podle ustanovení § 55 odst. 4 exekučního řádu rozhodováno se souhlasem
oprávněného, čímž šlo o zcela jinou procesní situaci.
Jako nepřípustné (viz shora) Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle
ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř., a to jen se stručným odůvodněním
podle ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /
exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2016
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu