20 Cdo 3442/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné MATE SLOVAKIA, spol. s r.o., se sídlem v Bratislavě,
Záruby 6, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 314 48 682, zastoupené
JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 2, proti
povinnému K. P., pro 66.881,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 47 Nc 7489/2008, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. února 2011, č. j. 40
Co 154/2011-68, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. února 2011,
č. j. 40 Co 154/2011-68, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 22.
prosince 2010, č. j. 47 Nc 7489/2008-46, ve výroku II. se ruší a věc se v tomto
rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 12. 2010, č. j. 47 Nc
7489/2008-46, „exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 7. 11. 2008, č.
j. 47 Nc 7489/2008-12, částečně zastavil podle § 290 odst. 1 o. s. ř., a to
srážkami ze mzdy povinného na základě exekučního příkazu vydaného pověřeným
soudním exekutorem dne 11. 9. 2009, č. j. 025 EX 17913/08-15“ (výrok I.), a
„návrh povinného, doručený okresnímu soudu dne 2. 9. 2010, doplněný dne 13. 10.
2010, na zastavení exekuce z důvodu daného § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.“
zamítl (výrok II.). Ohledně návrhu povinného na zastavení exekuce podle § 268
odst. 1 písm. e) o. s. ř. dospěl k závěru, že není důvodný, neboť pro exekuční
řízení není stanovena lhůta, ve které musí pověřený soudní exekutor exekuci
některým ze způsobů provedení exekuce daných exekučním řádem realizovat.
Skutečnost, že povinný je aktuálně zcela nemajetný, bez příjmu a ve výkonu
trestu odnětí svobody, není důvodem, pro který by měla být exekuce zastavena.
Dále uvedl, že podat podnět k zastavení exekuce podle citovaného ustanovení
náleží v prvé řadě pověřenému soudnímu exekutorovi poté, co uzavře - po
vyčerpání veškerých možností zjišťování majetku povinného a zhodnocení jeho
majetkových poměrů - že provedení exekuce je bezvýsledné. Okresní soud měl za
to, že pokud by vyšel z aktuálních majetkových poměrů povinného, byl by
oprávněný v této exekuci znevýhodněn, jelikož by nesl následky stavu, že podal
návrh na nařízení exekuce v době, kdy je povinný bez postižitelného majetku.
Návrh povinného tak měl za předčasný, když po „výstupu“ z trestu odnětí svobody
(dne 9. 8. 2016) se jeho majetková situace může reálně změnit.
Krajský soud výše uvedeným rozhodnutím usnesení okresního soudu v
napadeném výroku II. potvrdil. Konstatoval, že provedení úkonů za účelem
realizace nařízené exekuce je svěřeno exekutorovi, který má zákonem vytvořené
předpoklady, aby shromáždil poznatky o existenci postižitelného majetku
povinného, a že nemá pochybnosti o tom, že v souzené věci by bylo předčasné
exekuci zastavit podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť jen výsledky
šetření soudního exekutora, který je osobou povolanou k provedení úkonů za
účelem realizace nařízené exekuce, mohou kvalifikovaně zodpovědět otázku
ohledně existence postižitelného majetku povinného. Do doby, než budou poměry
povinného „objektivně exekutorem verifikovány“, je třeba trvat na provádění
exekuce, a to všemi zákonnými prostředky; pokud exekutor dospěje k závěru, že
šetřením se nepodařilo zjistit postižitelný majetek, učiní adekvátní opatření k
zastavení exekuce. Dále uvedl, že podnět k zastavení exekuce podle § 268 odst.
1 písm. e) o. s. ř. nepodává povinný, nýbrž soudní exekutor, pokud sám z důvodů
neexistence postižitelného majetku povinného nezvolí postup podle § 55 odst. 3
exekučního řádu, a tedy bez návrhu se souhlasem oprávněného exekuci zastaví z
důvodu podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Za významnou pro posouzení dané
věci odvolací soud nepovažoval ani argumentaci povinného o zastavení exekuce v
jiných souběžně probíhajících exekučních řízeních, neboť předpoklady pro
zastavení exekuce je třeba v každém řízení posuzovat individuálně, přičemž je
právem oprávněného vyslovit negativní stanovisko k zastavení exekuce, jak tomu
bylo i v projednávané věci.
Proti tomuto usnesení (a výslovně též proti usnesení soudu prvního
stupně) podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., a
podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., neboť podle něj
„je evidentní, že každý soud rozhoduje o zastavení exekuce jinak a neexistuje v
tomto směru jednotná judikatura“. Poukazuje na jiná exekuční řízení, vedená
proti němu u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 50 Nc 4150/2004, sp. zn. 47
Nc 6598/2006, sp. zn. 50 Nc 4214/2007, sp. zn. 50 Nc 4541/2007, sp. zn. 51 Nc
6374/2008, sp. zn. 50 Nc 4131/2006 a sp. zn. 48 EXE 4162/2010, jež byla
zastavena pro jeho zjištěnou nemajetnost a nepostižitelné příjmy. V posuzované
věci však okresní soud rozhodl jinak, aniž by provedl navržené důkazy obsahem
označených spisů. Poukazuje na svou „tristní“ majetkovou situaci, neboť od roku
2004 je nemajetný a nepobírá žádnou mzdu, a soudům obou stupňů vytýká, že se
nezabývaly tím, že exekuční titul byl vydán již v roce 2004 a že oprávněný měl
tedy dost času, aby se seznámil s jeho majetkovými poměry. Má rovněž za to, že
nevyjádřil-li se oprávněný ve lhůtě k výzvě soudního exekutora, aby označil
jeho postižitelný majetek, a sdělil, zda souhlasí se zastavením exekuce, pak
soudní exekutor pochybil, pokud nadále vyčkával reakce z jeho strany a řízení
nezastavil; k pozdějšímu vyjádření oprávněného soudní exekutor již neměl brát
zřetel. Dovolatel nesouhlasí ani s argumentací soudů, že v budoucnu „možná“
dojde ke změně jeho poměrů, a poukazuje i na to, že je ve výkonu trestu odnětí
svobody, který má skončit až v roce 2016, navíc je po vážném úrazu, po němž je
odkázán na chůzi o berli, takže získání zaměstnání a možnost provádění srážek
ze mzdy není reálné. Je přesvědčen, že cílem exekuce není provádět ji
„libovolně dlouho“ až do úplného uspokojení pohledávky oprávněného, když právní
řád připouští možnost jejího zastavení právě pro nemajetnost povinného, a že
exekuce by měla být účelně vedena tam, kde vede k výsledkům, resp. objektivně
vést může; rozhodnutí soudů proto považuje za šikanózní, jelikož se jedná o
zjevně bezúčelné provádění exekuce. Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 20 Cdo 4350/2009, 20 Cdo 4832/2008 a 20 Cdo 4106/2008. Navrhl, aby
dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně ve výroku II.
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz článek II., bod 12. části první zákona č.
7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 238a
odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř.], neboť odvolací soud v projednávané věci
posoudil otázku zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. v
rozporu s dosavadní judikatorní praxí, a z téhož důvodu je dovolání i důvodné,
jelikož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z
podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a
povinnostech účastníků).
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle § 229
odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Protože existence
takových vad z obsahu spisu nevyplývá, je předmětem dovolacího přezkumu v
souzené věci, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
závěr odvolacího soudu, že důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm.
e) o. s. ř. není dán.
Podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže
průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo,
nepostačí ani ke krytí jeho nákladů.
Podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech
a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „exekuční řád“), nestanoví-li tento zákon
jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního
řádu.
Podle § 55 odst. 2 exekučního řádu, ve znění účinném od 1. 11.
2009, podá-li účastník návrh na zastavení exekuce, exekutor do 15 dnů od
doručení návrhu vyzve další účastníky exekuce, aby se vyjádřili, zda s návrhem
souhlasí, a aby se v případě, kdy nesouhlasí s tvrzeními obsaženými v návrhu na
zastavení, vyjádřili k návrhu a předložili listiny k prokázání svých tvrzení.
Jestliže všichni účastníci se zastavením exekuce souhlasí, exekutor vyhoví
návrhu na zastavení exekuce do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření
nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve. Nevyhoví-li exekutor
návrhu na zastavení exekuce, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené
lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu. Podle odst. 3 tohoto ustanovení o
zastavení exekuce rozhodne exekutor i bez návrhu, souhlasí-li se zastavením
oprávněný. Nesouhlasí-li oprávněný, požádá exekutor o zastavení exekuční soud,
který při rozhodování postupuje podle odstavce 4.
V exekučním řízení úkony směřující ke zjištění majetku povinného
provádí pověřený exekutor. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. února 2009, sp.
zn. 20 Cdo 4360/2008, uvedl, že v případě nedostačujícího majetku exekutor podá
soudu podnět k zastavení exekuce a uvede v něm, jaké úkony ke zjištění majetku
provedl a s jakým výsledkem, případně z čeho dovodil hodnotu zjištěného
majetku. V usnesení ze dne 26. března 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, dále
Nejvyšší soud uvedl, že pokud by povinný podal řádný návrh na zastavení exekuce
podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., soud by se jím zabývat musel, a že v
takovém případě pak soud vyžádá od exekutora zprávu o tom, jaký majetek
povinného zjistil, popřípadě jaká je jeho hodnota, a jaké jsou náklady exekuce,
a jeho stanovisko k návrhu na zastavení exekuce. Na základě vyjádření exekutora
pak posoudí, zda důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s.
ř. je dán (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp.
zn. 20 Cdo 4106/2008), přičemž exekuci podle tohoto ustanovení lze zastavit,
jestliže po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není
zjištěn žádný majetek, event. je jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce
nepostačující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn.
20 Cdo 4106/2008).
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že důvod k zastavení exekuce
podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není dán, aniž si od soudního exekutora
vyžádal zprávu o majetku povinného a jeho stanovisko k návrhu na zastavení
exekuce (v postoupení návrhu na zastavení exekuce ze dne 23. 10. 2010 na čl. 29
spisu soudní exekutor pouze sdělil, že oprávněný se zastavením exekuce
nesouhlasí), a zohlednil tak specifické rysy exekučního řízení, je jeho právní
posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §
243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na výrok II. rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil v uvedeném rozsahu i jeho rozhodnutí a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.), aniž se pro
nadbytečnost zabýval dalšími námitkami uplatněnými v dovolání.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud
prvního stupně závazný (§ 243d odst. l, část věty první za středníkem o. s.
ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího
řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§ 243d
odst. l, věta druhá o. s. ř.), popřípadě bude o náhradě nákladů rozhodováno ve
zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu