20 Cdo 1491/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Vladimíra Kůrky
v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se
sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, identifikační číslo osoby 41197518, proti
povinné Ing. I. K., P., pro doručování adresou v P., zastoupené JUDr. Olgou
Sovovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4 - Krči, Bartákova 1109/34,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 66 EXE 3626/2012, o dovolání
povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2015, č. j. 39
Co 83/2015-153, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2015, č. j. 39 Co
83/2015-153, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. ledna 2015, č. j.
66 EXE 3626/2012-101, se ruší a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Ve shora označené exekuční věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“)
usnesením ze dne 26. 5. 2015, č. j. 39 Co 83/2015-153, potvrdil k odvolání
povinné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) ze
dne 2. 1. 2015, č. j. 66 EXE 3626/2012-101, který zamítl návrh povinné na
zastavení exekuce. K odvolacím námitkám povinné uvedl, že návrh na nařízení
exekuce byl v posuzované věci podán dne 1. 8. 2012, tedy před uplynutím
pětileté promlčecí lhůty k právu vymáhat pojistné podle § 16 odst. 2 zákona č.
592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotním pojištění, ve znění účinném do
30. 11. 2011 (dále „zákon o pojistném“), takže použitý platební výměr oprávněné
ze dne 23. 3. 2009, č. 2140901322 (dále též „exekuční titul“ nebo „platební
výměr“), je vykonatelným exekučním titulem. Skutečnost, že oprávněná má vůči
povinné i jiné platební výměry, není významná. Poměry povinné je třeba důkladně
prošetřit a teprve poté bude moci soudní exekutor učinit závěr o majetku
povinné.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž zdůraznila, že trvá
na „námitce promlčení“, vymáhanou pohledávku oprávněné považuje za „fiktivní“ a
namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který vyšel z
„nepravdivých, zmanipulovaných a účelových tvrzení“ oprávněné a nepřihlédl k
věku povinné, jejím omezeným možnostem výdělku a k její „tragické životní,
finanční a majetkové“ situaci. V doplnění dovolání (poté, co si dovolatelka
zvolila zástupce pro dovolací řízení z řad advokátů) uvedla, že rozhodnutí
odvolacího soudu i soudu prvního stupně jsou „v rozporu s judikaturou jak
Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu“. K otázce zjišťování majetku dovolatelky
povinná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 20
Cdo 609/2013, a výkladem „a contrario“ z něj dovozuje, že oprávněný nebo soudní
exekutor má uvést konkrétní zjištění o majetku povinného, je-li „toho názoru,
že povinný má ještě nějaký majetek, který by bylo možné podrobit exekuci“. V
posuzované věci však „bylo pouze konstatováno, že exekutorka provádí úkony ke
zjištění majetku a že v nich bude nadále pokračovat“. S ohledem na to, že
exekuce jsou oprávněnou „opakovaně vyžadovány od roku 2004“ se závěrem o
bezvýslednosti, přičemž nelze očekávat, že by se za dobu více než deseti let
majetkové poměry nemajetné povinné se zřetelem k jejímu věku výrazně zlepšily,
je exekuce a její nepřiměřená délka „zásahem jak do majetkových, tak
osobnostních práv povinné“. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud
usnesení odvolacího soudu zrušil.
Oprávněná se k dovolání vyjádřila tak, že důvody uváděné povinnou „jsou právně
irelevantní“. Pohledávka oprávněná promlčena být nemohla, povinná svoji
zákonnou povinnost platit pojistné na zdravotní pojištění neplnila a v důsledku
takového jednání vznikl na pojistném dluh, ke kterému se úzce váže i dluh na
penále. Z povahy exekuce podnět k jejímu zastavení podle § 268 odst. 1 písm. e)
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
„o. s. ř.“), nepodává povinný, nýbrž soudní exekutor, a to za předpokladu, že
po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný
jeho majetek nebo je hodnota majetku ke krytí nákladů řízení nedostačující (s
odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008 sp. zn. 20 Cdo
5293/2007). V této souvislosti oprávněná podotkla, že povinná je nadále u
oprávněné vedena jako osoba samostatně výdělečně činná s povinností hradit za
sebe měsíční zálohy na pojistné veřejného zdravotního pojištění a tuto
povinnost od 27. 4. 2014 pravidelně plní. Vymáhanou pohledávku však neuhradila
ani zčásti a její dovolání by podle návrhu oprávněné měl dovolací soud „jako
nedůvodné“ odmítnout.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. zákona
č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále
opět „o. s. ř.“, se závěrem, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastnicí exekučního řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), proti
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, a je
přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť při řešení právní otázky, na níž napadený
rozsudek odvolacího soudu závisí (tj. otázky posouzení důvodů pro zastavení
exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.), se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je rovněž opodstatněné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady se z obsahu
spisu nepodávají.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že podá-li povinný řádný
návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., soud se jím
musí zabývat. Pro tento účel si vyžádá zprávu exekutora pověřeného provedením
exekuce o tom, jaký majetek povinného zjistil, jaká je jeho hodnota, jaké jsou
náklady exekuce a jeho stanovisko k návrhu na zastavení exekuce. Teprve na
základě takového vyjádření může soud náležitě posoudit, zda důvod k zastavení
exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je či není dán. Exekuci pak lze
zastavit, jestliže po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného
není žádný majetek zjištěn, event. jeho hodnota je ke krytí nákladů exekuce
nepostačující. Rozhodne-li soud o návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst.
1 písm. e) o. s. ř., aniž si od soudního exekutora vyžádá zprávu o majetku
povinného a jeho stanovisko k návrhu, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž
i nesprávné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp.
zn. 20 Cdo 3442/2011, usnesení ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008,
usnesení ze dne 26. března 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, či usnesení ze dne
17. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 3156/2014).
V posuzované věci byla provedením exekuce pověřena usnesením soudu prvního
stupně ze dne 17. srpna 2012, č. j. 66 EXE 3626/2012-11, soudní exekutorka
JUDr. Jana Škofová, Exekutorský úřad Kladno, se sídlem v Kladně, Petra Bezruče
1416, která doposud - jak shodně konstatují soudy obou stupňů - neukončila
šetření o poměrech povinné, a proto ani nepodala zprávu o majetku dovolatelky.
Jestliže odvolací soud (a soud prvního stupně) neměl majetkové (příjmové)
poměry povinné důkazně zachyceny, rozhodl o návrhu povinné na zastavení exekuce
předčasně a v rozporu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ve vztahu k námitkám povinné ohledně vymáhání „fiktivní“ pohledávky oprávněné
(s vylíčením historie svých plateb pojistného a penále na pojistném od roku
1997) a ohledně promlčení práva vymáhat pohledávku dovolatelka nepřiřadila
označením konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu (uvedením dne jeho vydání a
spisové značky) či alespoň citací právních závěrů (úvah) dovolacího soudu
judikaturu Nejvyššího soudu, s níž by napadeným usnesením odvolacího soudu
řešená právní otázka měla být v rozporu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
zdůraznil, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud rovněž připomíná, že tvrzení dovolatelky o „fiktivní“ pohledávce
oprávněné (tj. že taková pohledávka neexistuje) fakticky napadá věcnou
správnost podkladového rozhodnutí (exekučního titulu) a nevystihuje proto
dovolací důvod vymezením právní otázky, na níž napadené usnesení odvolacího
soudu závisí; judikatura dovolacího soudu je totiž zásadně nekompromisní v
závěru, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou
správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán (§ 159a odst. 4 o. s.
ř.) a z nějž je povinen vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14.
dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně, v otázce promlčení práva vymáhat
pohledávku na pojistném (penále) veřejného zdravotního pojištění, nečinil a
nečiní judikaturní výklad obsahu a charakteru institutu promlčení práva, běhu
promlčecí lhůty nebo povahy penále na pojistném ve vztahu k promlčení ve smyslu
ustanovení § 16 odst. 2 a § 19 zákona o pojistném žádné obtíže (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005,
usnesení ze dne 28. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 2013/2010, či usnesení ze dne
30. května 2012, sp. zn. 20 Cdo 2428/2011), přičemž dovolatelka v dovolání
námitku promlčení práva pojmenovává toliko obecně a dovolací důvod tudíž řádně
nedefinuje (viz § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Protože napadené usnesení není v řešení otázky důvodů pro zastavení exekuce
podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. správné, Nejvyšší soud podle ustanovení §
243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř. usnesení odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil a věc vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro
Prahu 4, na jehož rozhodnutí platí tytéž důvody, pro které bylo zrušeno
usnesení odvolacího soudu.
V následném řízení si soud prvního stupně vyžádá od pověřené soudní exekutorky
takovou zprávu, na základě níž bude moci učinit spolehlivý závěr o tom, zda
povinná má či nemá dostatečný majetek, a zda je důvod k zastavení exekuce podle
§ 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dán či nikoli.
Soudy nižších stupňů jsou právním názorem dovolacího soudu vázány (243g odst. 1
věta první ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude
rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu