20 Cdo 2428/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Zbyňka Poledny v
exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky se
sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, identifikační číslo osoby 41197518, s adresou
pro doručování: Krajská pobočka pro Středočeský kraj, Územní pracoviště Beroun,
se sídlem v Berouně, Pod Kaplankou 483, proti povinnému G. H., zastoupenému
JUDr. Janou Brodinovou, advokátkou se sídlem ve Všeradicích 51, o 48.800,- Kč,
vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 15 Nc 4672/2009, o dovolání
povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2010, č. j. 28
Co 668/2010-55, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 28. 6. 2010,
č. j. 15 Nc 4672/2009-34, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení
exekuce (výrok I.). Současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud předně dovodil, že doba
uvedená v § 16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné
zdravotní pojištění (dále jen „zákon č. 592/1992 Sb.“), již byla k námitce
promlčení zkoumána v nalézacím (správním) řízení, a že již nemůže přezkoumávat
správnost exekučního titulu. Uvedl také, že pětiletá lhůta uvedená v § 16 odst.
2 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění účinném do 30. 11. 2011, je promlčecí dobou
k vymožení nároku přiznaného platebním výměrem; tedy výměr ze dne 12. 5. 2008,
č. 21400800174, který je ve spojení s rozhodnutím o odvolání ze dne 24. 6.
2008, č. j. 94/3/2008-RKSP-ART (sp. zn. 2108000077) exekučním titulem v
projednávané věci, nabyl právní moci dne 30. 7. 2008 a lze jej vykonat do 30.
7. 2013.
Povinný v dovolání namítá, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily doby uvedené
v § 16 odst. 1 a 2 zákona č. 592/1992 Sb. jako promlčecí, neboť podle něj se
jedná o lhůty prekluzivní. Uvedl, že dlužné pojistné bylo vymáháno platebními
výměry z 16. 3. 1999 a z 10. 10. 2000, poté výkony rozhodnutí a exekučním
řízením. Tato řízení byla v minulosti již zastavena. Penále z nezaplaceného
pojistného, pro které je vedeno exekuční řízení, je vymáháno na základě
platebního výměru ze dne 12. 5. 2008, tedy téměř za deset let po zániku
pojištění povinného u oprávněné. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
spatřuje v řešení otázky, zda penále je nárok odvozený od hlavního nároku na
pojistné, tj. je jeho příslušenstvím a mělo by sdílet jeho osud. Jestliže
samotné pojištění již není vymáháno z důvodu prekluze, nelze vymáhat ani
penále, protože zanikl-li prekluzí nárok na vymáhání jistiny, musí zaniknout
prekluzí i nárok na vymáhání příslušenství. Navrhl, aby dovolací soud
rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně zrušil a vrátil věc soudu prvého
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
(dále též jen "o. s. ř."), ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, Čl.
II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1
písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1
písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního
stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož
soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu
České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS
1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných
do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle § 241a odst.
2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu
právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší
soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.).
Posouzením námitek v dovolání obsažených nelze dospět k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud rozhodl
zcela v souladu s ustálenou soudní praxí.
Namítá-li povinný, že exekuční titul neměl být vydán, protože nárok je
prekludován ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., zpochybňuje tím
věcnou správnost tohoto podkladového rozhodnutí. Nejvyšší soud však již v mnoha
rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí není oprávněn
přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán
(§ 159a odst. 4 o. s. ř.) a z nějž je povinen vycházet (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem
4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se již také ve svém usnesení ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo
2219/2005, (a dále např. v usnesení ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo
2013/2010, či ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 481/2006) zabýval povahou
lhůty uvedené v ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. V těchto
rozhodnutích uzavřel, že doba uvedená v § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. je
promlčecí dobou, nikoliv prekluzívní (propadnou).
Přípustnost dovolání nezaloží ani námitka, že právo na vymáhání penále zaniklo
v návaznosti na zánik práva vymáhat pojistné prekluzí; dovolatel opírá tuto
námitku o tvrzení, že (podobně jako příslušenství sdílí osud hlavní pohledávky)
penále sdílí osud pojistného. Tato úvaha je však v příkrém rozporu s dikcí
zákona č. 592/1992 Sb., jehož výklad dosud nečinil a nečiní v tomto směru
obtíže.
Podle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., věty první, ve znění účinném do 30.
11. 2011 (tj. v době vydání exekučního titulu), platilo, že právo vymáhat
pojistné se promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž
bylo vyměřeno. Následnou novelizací byla tato lhůta dokonce prodloužena na dobu
10 let od právní moci platebního výměru, jímž bylo právo vyměřeno.
Podle § 19 téhož zákona pokud jde o splatnost penále, způsob jeho placení,
vymáhání, promlčení a vracení přeplatku na penále, postupuje se stejně jako u
pojistného.
Tato ustanovení nelze vykládat, tak (jak činí dovolatel), že by se právo
vymáhat penále promlčelo za pět let nikoliv od právní moci platebního výměru
vyměřujícího toto penále, ale jiného platebního výměru, jež vyměřuje nárok od
penále odlišný (dlužné pojistné).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu není
přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI.
zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová,
v. r.
předsedkyně senátu