28 Cdo 3293/2024

28 Cdo 3293/2024-379

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. V., zastoupené Mgr. Tomášem Krejsou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, proti žalovanému J. D., zastoupenému JUDr. Michalou Kosovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 929/8, o určení, zda tu vlastnické právo je či není, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 103/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2024, č. j. 36 Co 56/2024-307, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Krejsy, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 60/28.

1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2023, č. j. 22 C 103/2021-219, určil, že A. D. (nar. XY) byla ke dni své smrti (XY) vlastnicí podílu o velikosti ? pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY v katastrálním území XY (výrok I); k tomu rozhodl o nákladech státu (výrok II) a nákladech řízení v poměru mezi jeho účastníky (výrok III).

2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2024, č. j. 36 Co 56/2024-307, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II), spolu s náklady vzniklými státu (výrok III, ve spojení s usnesením ze dne 11. 7. 2024, č. j. 36 Co 56/2024-311).

3. Ve světle provedeného dokazování, doplněného v odvolacím řízení i o znalecký posudek o duševním stavu dárkyně předkládaný žalovaným, vzal odvolací soud za správný závěr, že A. D. (matka účastníků) v době, kdy s žalovaným uzavírala darovací smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu o velikosti ? předmětné nemovitosti, trpěla duševní poruchou, která ji činila neschopnou právně jednat, uzavřená darovací smlouva (ze dne 13. 8. 2015) je proto neplatná (podle § 581 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) a nevedla k převodu spoluvlastnického podílu dárkyně na žalovaného (obdarovaného).

4. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I (jeho části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé) podal dovolání žalovaný (dále také jen „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení pro rozhodnutí určujících otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání odkazované), dodávaje (patrně již i co do dovolacího důvodu), že „odvolacím soudem vyřešená otázka hmotného a procesního práva má být dovolacím soudem posouzena jinak“. V prvé řadě dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, zejména znaleckých posudků o duševním stavu dárkyně, kdy se odvolací soud přiklonil k závěrům znalkyně MUDr. Ilony Divácké, MBA, LL.M., zatímco z posudku znalce doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., dle jím učiněné konkluze vycházet nelze. Rozpory v závěrech posudků dle mínění dovolatele nebyly odstraněny ani výslechem znalců, pročež měl být zpracován revizní znalecký posudek. V rovině hmotněprávního posouzení dovolatel namítá, že soudy nikterak nevážily míru kognitivních schopností potřebných právě pro právní jednání (dárce) směřující k uzavření darovací smlouvy (se zřetelem na její povahu a složitost), a že i při přijatém závěru o přítomnosti duševní poruchy neposoudily, mohla-li dárkyně za snížených kognitivních schopností posoudit následky svého jednání. Odvolacím soudem učiněné závěry dovolatel konfrontuje i s tím, že ani při léčbě nebylo k dárkyni v minulosti přistupováno jako k osobě stižené duševní poruchou a neschopné činit vlastní rozhodnutí. Přirovnávaje rozhodnutí o neplatnosti právního jednání osoby jednající v duševní poruše (ve smyslu § 581 věty druhé o. z.) k rozhodnutí o omezení svéprávnosti jednající osoby dovolatel současně vytýká, že v souzené věci nebyly aplikovány ani závěry z jím odkazované judikatury Ústavního soudu týkající se zásahů do osobní integrity posuzované osoby, a že odvolací soud oproti právům žalovaného (coby druhé smluvní strany napadeného právního jednání) upřednostnil práva žalobkyně na získání majetku v pozůstalostním řízení.

5. Žalobkyně podala k dovolání nesouhlasné vyjádření.

6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).

9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

10. Přestože dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázek procesního a hmotného práva a rozpor s odkazovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jím předestřená argumentace nese se převážně v rovině polemiky s hodnocením provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními (ústícími v konkluzi o duševní poruše dárkyně omezující její kognitivní schopnosti přinejmenším do té míry, že nebyla schopna posoudit následky jí činěného darování). Jakkoliv podrobná je kritika úvah odvolacího soudu, jež vyslovil při práci s předloženými podklady, nemůže nic změnit na tom, že dovolacímu soudu, který je instancí přezkumnou, nikoli nalézací (skutkovou), v zásadě nepřísluší, aby do procesu hodnocení důkazů vstupoval a revidoval v tomto směru učiněné úvahy soudů nižších stupňů (nejsou-li nadto – tak jako je tomu v posuzovaném případě – jakkoliv nepřiměřené či excesivní). Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely, ani hodnocení jimi provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti způsobu, jakým byly hodnoceny v řízení provedené důkazy, tak nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

11. K výtkám dovolatele a jím namítanému rozporu s odkazovanou judikaturou sluší se uvést, že z rozhodovací praxe dovolacího soudu zajisté vyplývají i určitá základní východiska ohledně hodnocení důkazů znaleckými posudky (krom dovolatelem odkazovaných rozhodnutí dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, včetně další v nich odkazované judikatury, z níž se podává, že soud nemá brát v úvahu pouze závěry znaleckého posudku, nýbrž podrobně a přesvědčivě posoudit, zda jsou přijaté znalecké závěry náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s dalšími důkazy a odpovídá-li odůvodnění znaleckého posudku pravidlům logického myšlení). Ani s těmito požadavky (formulovanými pravidly) však postup odvolacího soudu v přítomné věci v rozporu není (viz i v tomto směru odvolacím soudem podrobně a přesvědčivě odůvodněné hodnocení obou ve věci podaných znaleckých posudků, a to i v kontextu dalších provedených důkazů, kdy samotné odborné závěry znaleckého posudku, ve smyslu jejich správnosti, hodnocení soudu nepodléhají).

12. Odvolacím soudem učiněné konkluze nejsou pak v rozporu ani se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011 (citovanými i v dovolatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1556/2013), jímž dovolací soud reagoval na situaci, kdy znalcem učiněný odborný závěr o duševním stavu posuzované osoby, učiněný tehdy bez patřičných skutkových podkladů („skutkového nálezu“) byl toliko hypotetický. O takovou situaci v souzené věci – jde-li o odborné závěry obsažené v posudku znalkyně MUDr. Ilony Divácké, MBA, LL.M., reflektujícím relevantní podklady a další z nich činěná zjištění – zřetelně nejde. Pro odlišnost zde učiněných skutkových zjištění není rozsudek odvolacího soudu v rozporu ani s odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, či na něj reagujícím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, jde-li o meze důkazního standardu pro vyslovení neplatnosti právního úkonu (právního jednání) osoby jednající v duševní poruše (a nelze pak přitakat ani těm námitkám dovolatele, že se odvolací soud v přítomné věci dostatečně nevypořádal s tím, jsou-li naplněna kritéria pro vyslovení neplatnosti právního jednání podle § 581 věty druhé o. z.). Přiléhavý pak není ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3401/2021, vydaný v situaci, kdy soudy učiněný závěr o neplatnosti právního jednání nebyl posouzen v kontextu ostatních provedených důkazů a z nich učiněných zjištění a kdy soudy nezjistily způsobem nevzbuzujícím rozumnou pochybnost, zdali duševní postižení v době uzavření smlouvy dárci reálně bránilo právně jednat.

13. K námitkám dovolatele sluší se znovu připomenout (zopakovat), že v přítomné věci měl odvolací soud za spolehlivě zjištěné (na základě provedeného dokazování zahrnujícího nejenom zmíněné znalecké posudky), že dárkyně (matka účastníků) v době jí činěného právního jednání (13. 8. 2015) trpěla smíšenou demencí vaskulární a Alzheimerovou chorobou, pro kterou nebyla schopna posoudit obsah a důsledky právního jednání spočívajícího právě v uzavření (přítomné) darovací smlouvy (srov. bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), totiž že v době, kdy uzavírala darovací smlouvu ohledně spoluvlastnického podílu k předmětné nemovitosti trpěla takovou duševní poruchou, která jí znemožnila posoudit obsah a důsledky takového právního jednání (srov. bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

14. Naposled reprodukovaným zjištěním je eliminována i námitka dovolatele, že soudy nikterak nevážily míru kognitivních schopností potřebných pro právní jednání právě v případě darovací smlouvy a že se i v případě závěru, že dárkyně byla stižena duševní poruchou, nezabývaly tím, mohla-li dárkyně i za snížených kognitivních schopností posoudit následky tohoto svého jednání (připínají-li soudy uvedený závěr právě k přítomné darovací smlouvě). Prezentovaný závěr (vycházející z učiněných skutkových zjištění), že určeného dne (13. 8. 2015) byla dárkyně stižena takovou duševní poruchou, která ji činila neschopnou uzavřít darovací smlouvu (posoudit následky tohoto právního jednání), není (nemusí být) bez dalšího zpochybněn ani tím, že za života dárkyně nebylo přes duševní poruchu přistoupeno k omezení její svéprávnosti a že byla případně respektována i jí činěná rozhodnutí v rámci léčby, již podstupovala. Pro odlišnost skutkových zjištění (najisto postavené skutečnosti o přítomnosti duševní poruchy negativně ovlivňující schopnost jednající osoby právně jednat), jakož i předmětu řízení (deklarování vlastnického práva pro neplatnost právního jednání), není přiléhavý ani odkaz dovolatele na další rozhodovací praxi Ústavního soudu, ať již jde o nález ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, vztahující se k problematice rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (právnímu jednání) a akcentující minimalizaci zásahů do osobní integrity posuzovaného (nadto v prokázané situaci, kdy tehdy posuzovaná osoba trpěla jen lehkou mentální retardací odpovídající středu lehkého pásma), či o nález ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, v němž Ústavní soud uzavřel, že pro závěr o neplatnosti právního jednání osoby jednající v duševní poruše i podle § 581 věty druhé o. z. je třeba „dosáhnout vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, kdy soudy musí pečlivě posoudit všechny v tomto ohledu relevantní okolnosti a důkazy“.

15. Vytýká-li pak dovolatel odvolacímu soudu, že nenechal zpracovat revizní znalecký posudek (§ 127 odst. 2 o. s. ř.), nelze než připomenout, že zákon nestanoví předpoklady, za kterých je vypracování revizního znaleckého posudku nutné, a ponechává v tomto směru otevřený prostor diskreci soudu. Vypracování revizního posudku je namístě zejména tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy závisí na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda pokládá pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné, či nikoliv (jde o hodnocení důkazu – znaleckého posudku). Podaří-li se pochybnosti soudu o správnosti posudku rozptýlit, není zapotřebí nařídit vypracování revizního posudku. Úvaha soudu nemůže být zcela libovolná, nicméně vždy záleží na konkrétním případu, zda a nakolik lze učinit závěr o zpochybnění posudku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017, ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 920/2018, nebo ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3933/2019). Ani okolnost, že o správnosti znaleckého posudku pochybuje účastník řízení, jenž není „spokojen“ s odbornými závěry znalce, není bez dalšího důvodem k tomu, aby soud přistoupil (musel přistoupit) k ustanovení revizního znalce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 920/2018, z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22).

16. Nevyžádáním revizního znaleckého posudku v přítomné věci se odvolací soud nikterak nezpronevěřil nastíněným procesním pravidlům (a jejich interpretaci v odkazované judikatuře), jestliže nepřikročil k ustanovení revizního znalce v situaci, kdy soudem ustanovená znalkyně MUDr. Ilona Divácká, MBA, LL.M., v rámci svého výslechu závěry svého znaleckého posudku obhájila a kdy takto prezentované závěry nekolidovaly ani s ostatními v řízení provedenými důkazy, zatímco odvolacím soudem současně slyšený znalec doc. MUDr. Ilja Žukov, CSc., nevycházel ze všech dostupných podkladů a jeho posudek nebyl komplexním posouzením zdravotního stavu dárkyně v době činěného právního jednání, nýbrž se cíleně zaměřil na kritiku dílčích závěrů znalkyní podaného posudku (které však znalkyně – i v konfrontaci s uplatněnými námitkami – v rámci svého výslechu obhájila). Dovolatelem vznesené námitky ohledně správnosti a přesvědčivosti posudku znalkyně MUDr. Ilony Divácké, MBA, LL.M., měl tedy odvolací soud za rozptýlené (tento úsudek pak také spadá do rámce volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., a je tudíž z kognice dovolacího soudu v zásadě vyloučen; k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017) a v odůvodnění svého rozhodnutí zprostředkoval a dostatečným způsobem zdůvodnil i úvahy ústící v konkluzi o správnosti (použitelnosti) tohoto znaleckého posudku (viz zejm. body 14 a 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, podpůrně rovněž body 34 až 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

17. Lze tudíž shrnout, že ani dovolací argumentace (stran správnosti a přesvědčivosti znaleckého posudku, spolu s výtkami, že nebyl zpracován revizní znalecký posudek) přípustnost dovolání (pro domnělý rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu) v přítomné věci nezakládá, kdy se postup odvolacího soudu nepříčí ani závěrům v dovolatelem odkazovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2391/2022, a ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010 (odstranil-li zde odvolací soud i rozpor mezi dvěma podanými znaleckými posudky popsaným, judikaturou aprobovaným způsobem). Dovolací soud proto nesdílí ani dovolatelem prezentovaný názor, že odvolací soud tímto svým postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces (na jehož porušení usuzuje s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06).

18. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v přítomné věci nebyly naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. 19. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím zástupce z řad advokátů vyjádřila k dovolání (úkonem učiněným před 1. 1. 2025), patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč, spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta v částce 300 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024; k tomu srov. čl. II – přechodné ustanovení – vyhlášky č. 258/2024 Sb.] a náhrady za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč. 20. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 2. 2025 Mgr. Petr Kraus předseda senátu