30 Cdo 1556/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a
soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci
žalobkyň a) J. H., a b) M. K., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Škrétou,
advokátem v Liberci, U Soudu 363/10, proti žalovaným 1) M. S., a 2) E. S.,
oběma zastoupeným Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci 4,
Moskevská 637/13, o určení neplatnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního
soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 247/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 19. června 2012,
č. j. 35 Co 61/2012-212, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne
19. června 2012, č. j. 35 Co 61/2012-212, se zrušuje a věc se vrací Krajskému
soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
Okresní soud v Liberci (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí druhým
rozsudkem [poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 8. dubna 2010, č. j. 17
C 247/2004-152, zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v
Liberci (dále již „odvolací soud“) ze dne 10. února 2011, č. j. 35 Co
283/2010-163] ze dne 10. února 2011, č. j. 17 C 247/2004-192, zamítl žalobu na
určení, že „darovací smlouva uzavřená dne 14. srpna 2003 mezi dárkyní M. S.…a
obdarovanou E. S.…, kterou byl darován spoluvlastnický podíl ve výši jedné
poloviny na domu a st. p. o výměře 258 m2, - zastavěná plocha a nádvoří o
výměře 1.149 m2, p. o výměře 902 m2 a p. o výměře 1268 m2 (dále též „předmětné
nemovitosti“), nemovitostí zapsaných na LV pro katastrální území D. u F., obec
D., okres L. u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště
Frýdlant, je neplatná“ (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně mají na požadovaném určení
naléhavý právní zájem a žalovaný je ve věci pasivně legitimován. Ze znaleckých
posudků MUDr. J. T., prof. M. Z. a Psychiatrického centra v Praze soud prvního
stupně zjistil, že dárkyně M. S. v době uzavření darovací smlouvy trpěla
demencí Alzheimerova typu v kombinaci s vaskulární demencí, která do ledna 2003
postupovala plíživě a pak se progresivně zhoršovala, v důsledku čehož nebyla
schopna předmětnou darovací smlouvu plně hodnotit. Z výpovědi znalkyně
Psychiatrického centra Praha MUDr. L. B. M., Ph.D., pak soud prvního stupně
zjistil, že M. S. mohla předmětnou smlouvu podepsat v lucidním okamžiku,
demence nebyla tak pokročilá, aby se takový interval nemohl vyskytnout a
znalkyně považovala za pravděpodobnější, že M. S. světlý okamžik měla. Další
svědci (primář z nemocnice ve F., sousedky dárkyně, její bratr, rodinný přítel
i žalovaný 1/) potvrdili, že s M. S. v předmětné době komunikovali a že byla
orientovaná. Proto soud prvního stupně uzavřel, že dárkyně jednala při uzavření
smlouvy v tzv. lucidním intervalu, kdy byla přechodně obnovena její
rozpoznávací a ovládací schopnost, a proto je tato smlouva platná.
K odvolání žalobkyň odvolací soud v záhlaví citovaným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že předmětná darovací smlouva,
uzavřená dne 14. srpna 2003, je neplatná (výrok I), a současně rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud
přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející řízení a po doplnění
dokazování dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro jeho změnu. Odvolací soud
uzavřel, že pro posouzení otázky, zda se u dárkyně M. S. v okamžiku uzavření
předmětné smlouvy vyskytly tzv. světlé okamžiky, v průběhu kterých byla po
přechodnou dobu schopna jak posoudit následky uzavření této smlouvy, tak
ovládnout své jednání, je třeba odborných znalostí, přičemž svědci je nemají.
Proto za rozhodující důkaz považoval odvolací soud posudek a výpověď znalkyně
MUDr. L. B. M., Ph.D., která připustila možnost výskytu lucidních okamžiků u M.
S., avšak vzhledem ke stanovené diagnóze ho považovala za málo pravděpodobný.
Znalkyně vysvětlila, že světlý okamžik je v medicíně definován jako období
relativního prozření na terénu existující poruchy nejčastěji organického
původu, jako je demence či delirium, a že možnost výskytu lucidního intervalu
nic nemění na nálezu, že M. S. trpěla demencí, což byla její základní diagnóza,
která vedla k tomu, že nebyla schopna plně hodnotit uvedenou smlouvu. Proto ani
v případě výskytu lucidního intervalu nebyla rozumová schopnost u M. S.
obnovena natolik, aby byla schopna posoudit následky uzavřené darovací smlouvy.
Odvolací soud tedy uzavřel, že M. S. jednala dne 14. srpna 2003 při podpisu
darovací smlouvy v duševní poruše (demenci), která ji činila k uzavření
předmětné smlouvy neschopnou; proto je tato smlouva podle § 38 odst. 2 obč.
zák. neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již „dovolatelé“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozují z §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a uplatňují v něm všechny zákonem předvídané
dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 cit. par. o. s. ř., které v dovolání podrobně rozvádějí. Zdůrazňují, že celé důkazní řízení
bylo vedeno nesprávně, když se soudy měly pečlivě zabývat otázkou, zda byla u
dárkyně ke dni 14. srpna 2003 dána duševní porucha, která ji činila neschopnou
k darování. Domnívají se, že měli být vyslechnuti před vytvořením znaleckých
posudků svědci, kteří byli s to vyjádřit se k osobě dárkyně, k jejímu životu v
době, kdy činila předmětný právní úkon, aby soud mohl formulovat správně a
úplně otázky pro znalce, kteří posuzovali zdravotní stav dárkyně v době jejího
jednání (dne 14. srpna 2003). Tato podmínka je vyjádřena již v rámci rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. Cdon 24/94 a sp. zn. 30 Cdo 3614/2009. Závěry o neplatnosti darovací smlouvy byly odvolacím soudem postaveny výlučně
na znaleckých posudcích, tedy výlučně pouze na určité míře pravděpodobnosti,
nikoli na bezpečném závěru znalců o existenci duševní poruchy u dárkyně. Za
tohoto stavu měl odvolací soud vyslovit, že dárkyně byla způsobilou k uzavření
darovací smlouvy, neboť nebyla bezpečně zjištěna její duševní porucha, která by
ji činila nezpůsobilou k darování. Důkazy tak nebyly správně hodnoceny ve
vzájemné souvislosti, a to zejména pokud se týkalo znaleckých posudků a dalších
důkazů prokazujících stav dárkyně. Za vadu řízení spatřují dovolatelé okolnost,
že znalci nebyli ve svých posudcích zcela konfrontováni s výpověďmi
jednotlivých svědků. Stávající judikatura Nejvyššího soudu je tedy odlišná od
právního názoru odvolacího soudu. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalovaných písemně nevyjádřily. Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že tuto věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Dále konstatuje, že
dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k
tomu oprávněnými (účastníky řízení), řádně zastoupenými advokátem, obsahuje
zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné a je (jak bude rozvedeno níže) i důvodné. V posuzované věci odvolací soud přezkoumával věcnou správnost rozsudku
soudu prvního stupně, který po provedeném řízení dospěl k závěru, že darovací
smlouva, kterou dne 14. srpna 2003 uzavřela jako dárkyně (dnes již zemřelá) M. S. s obdarovanou (snachou) E. S., a jejímž předmětem bylo darování
spoluvlastnického podílu v rozsahu jedné ideální poloviny specifikovaných
nemovitostí, je platným právním úkonem, tedy nebyly splněny (hmotněprávní)
podmínky pro aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. , podle kterého rovněž je neplatný
právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu
úkonu neschopnou.
Odvolací soud uvedené právní posouzení věc soudem prvního stupně
nesdílel a po zopakování některých důkazů a především s ohledem na zjištění,
které učinil ze znaleckého posudku Psychiatrického centra v Praze (dále již
„Ústav“) a jeho následného písemného sdělení ze dne 22. května 2012, uzavřel,
že M. S. dne 14. srpna 2003, při uzavření předmětné darovací smlouvy, jednala v
duševní poruše (demenci), která ji k uzavření tohoto právního úkonu činila
neschopnou; proto je uvedená darovací smlouva podle § 38 odst. 2 obč. zák. neplatná. Pokud jde o znalecký posudek Ústavu, ten se sestává z úvodu (I.), z
výpisu ze spisu, kde je konstatována předmětná darovací smlouva a posudky
vypracované MUDr. J. T., prof. MUDr. M. Z., či odborné vyjádření MUDr. P. K. (II.), z výpisu ze zdravotnické dokumentace (III.), kde např. v období před a
krátce po uzavření předmětné darovací smlouvy jsou následující záznamy:
„30.5.03, 10,20 leží, orientovaná, má prosáknutí kolem kotníku (dokumentace
MUDr. Z. O., PL), 7.7. 2003 dle paní K. (dcery pacientky) má oteklé nohy,
zmatená? (dokumentace MUDr. Z. O., PL), 18.8.2003-22.8.2003 interní oddělení
Nemocnice Frýdlant s.r.o.: pacientka přijata febrilní, dekomp. AS, stav
stabilizován, neurol. bez čerstvé neurol léze, nechodící, dominují znaky
pokročilé AS cerebri, intermitentní noční zmatenosti; obj. nález z 18.8.03
odpovědi ze 2/3 přiléhavé, klidná, dysarthrie není, při vědomí, místem
orientovaná je, časem ne (MUDr. F.)“, z vlastního rozboru (IV), ze souhrnu a
závěru (V.) a ze znalecké doložky (VI.). Ústav v části V. svého posudku dospívá
k závěru, že „Ve shodě se všemi předchozími posudky uzavíráme, že se jednalo o
demenci. Upřesňujeme, že se jednalo o demenci smíšenou. Dynamika vývoje na
základě zápisů tedy svěd(č)í pro progredující mozkové onemocnění, demenci
Alzheimerova typu v kombinaci s vaskulární demencí. Z dokumentace lze usoudit,
že až do ledna 2003 postupovala demence plíživě, pak se progresivně zhoršovala,
přičemž teoreticky by se mohly vyskytovat lucidní intervaly, tedy stavy
krátkodobého prozření, ty jsou však na původním terénu již diagnostikované
Alzheimerovy demence málo pravděpodobné. Lze tudíž předpokládat, že 14. 8. 2003, v den podpisu smlouvy, nebyla paní S. schopna zhodnotit uvedenou smlouvu
plně.“
MUDr. L. B. M., Ph.D., která se podílela na zpracování posudku Ústavu,
při jednání před soudem prvního stupně dne 14. září 2011 (viz protokol o
jednání na č.l. 179) na otázku „Jaká je pravděpodobnost, že se u zemřelé M. S. vyskytly lucidní okamžiky v den uzavření darovací smlouvy?“ odpověděla: „Je
pravděpodobnost, že se světlý okamžik vyskytl, podepsání darovací smlouvy není
otázka světlého okamžiku a musím dodat, podle dokumentace vypsané v posudku 18. 8. 2003 paní odpovídala ze dvou třetin přiléhavě na otázky lékařů, z toho
dovozuji, že 4 dny předtím byla natolik komponovaná, aby odpovídala a konala ze
dvou třetin přiléhavě. 2/3 jsou takový rozsah, kdy mohla učinit akt podpisu
darovací smlouvy, koho mohla obdarovat.“ Na další otázku, zda „Považuje
znalkyně na základě dostupných důkazů za pravděpodobné, že 14. 8. 2003 měla M. S.
při uzavření smlouvy »světlý okamžik«, či považuje za pravděpodobnější, že
nikoliv?“, jmenovaná odpověděla: „Považuji za pravědpodobné, že ho měla.“
Odvolací soud s odkazem na § 127 odst. 2, větu první, o. s. ř. správně
vyzval Ústav, „aby vysvětlil…rozpor mezi písemným znaleckým posudkem z 10. 8. 2009 a výpovědí MUDr. B. M., Ph.D., ohledně pravděpodobnosti výskytu lucidního
intervalu u M. S. v den podpisu darovací smlouvy 14. 8. 2003“, neboť podle
odvolacího soudu „Zatímco…písemný znalecký posudek hodnotí pravděpodobnost
výskytu lucidního intervalu u M. S. v den podpisu darovací smlouvy 14. 8. 2003
jako malou, MUDr. B. M., Ph.D., považuje za pravděpodobnější, že ho M. S. měla.“
Ústav v písemné reakci na uvedenou výzvu přípisem ze dne 22. 5. 2012
(č. l. 203) odvolacímu soudu mj. sdělil, že „se domnívá, že mezi písemnou
podobou a výpovědí není obsahový rozpor. A to proto, že písemný souhrn a závěr
posudku, konkrétně text »lze tudíž předpokládat, že 14. 8. 2003 v den podpisu
smlouvy nebyla paní S. schopna hodnotit uvedenou smlouvu plně«, se vztahuje ke
skutečnosti, že paní S. trpěla ke 14. 8. 2003 demencí a z důvodu demence nebyla
schopná hodnotit uvedenou smlouvu plně.“ Uvedl také, že „…v přímé návaznosti na
odpověď na otázku první, kdy se znalkyně opírala o zdravotní dokumentaci a
zápis ze dne 18. 8. 2003, v níž »paní odpovídala ze dvou třetin přiléhavě na
otázky lékařů« znalkyně tedy při tomto retrospektivním posuzování dovodila, že
se lucidní interval vyskytovat v tomto období mohl. Zároveň si ale znalecký
ústav dovoluje upozornit na odpověď na první otázku, v níž znalkyně zdůrazňuje,
že »podepsání darovací smlouvy není otázka světlého okamžiku«. Světlý okamžik
(lucidní interval) je v medicíně definován jako období relativního prozření na
terénu existující poruchy, nejčastěji organického původu, jako demence či
delirium. Tedy možnost výskytu lucidního intervalu nemění nic na nálezu znalce,
že paní trpěla demencí, což byla její základní diagnóza, která vedla k tomu, že
paní nebyla schopná hodnotit uvedenou smlouvu plně (viz písemný posudek).“
S ohledem na znění ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. je zapotřebí
zdůraznit, že nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní
úkon, vede k jeho (absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní porucha,
která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (z důvodu, že
nemůže posoudit následky svého úkonu /a/ nebo své jednání ovládnout). Důvodem
neplatnosti právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. je tedy duševní porucha
trvalá nebo jen přechodné povahy, a to za předpokladu, že jednající osoba
nebyla v důsledku působení duševní poruchy schopna ovládnout své jednání (a)
nebo rozpoznat jeho následky. V případě spornosti prokazuje v občanském soudním
řízení důvody neplatnosti právního úkonu žalobce. Závěr o neplatnosti právního
úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák.
bude opodstatněným jen tehdy, bude-li
dokazováním prokázáno (postaveno na jisto), že předmětná osoba učinila v
duševní poruše alespoň přechodné povahy, která vylučovala jeho schopnost
rozpoznávací (schopnost posoudit následky svého jednání) a schopnost určovací
(schopnost ovládnout své jednání) popřípadě alespoň jednu z nich (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo
1560/2011; všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Judikatura, převážně se upínající k interpretaci a aplikaci ustanovení
§ 38 odst. 1 obč. zák. tj. k institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k
právním úkonům, kterou lze ovšem přiměřeně použít i při posuzování platnosti
právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák., opakovaně zaujala právní
názor, že v těchto věcech je povinností soudu umožnit znalcům (psychiatrům,
psychologům), aby konfrontovali výsledky svého odborného vyšetření s ostatními
výsledky dokazování a aby na základě této konfrontace bezpečně usoudili, do
jaké míry projevy duševní choroby vyžadují zbavení, případně omezení
způsobilosti k právním úkonům. K tomuto účelu je soud povinen zajistit úplná a
spolehlivá zjištění o osobních poměrech vyšetřované osoby, přičemž nedostatek
takových skutkových zjištění nelze nahradit posudkem znalců. Zvláště je nutno
zdůraznit požadavek zjištění údajů o tom, jak se vyšetřovaný chová v
každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s
finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti, jak se
chová v různých životních situacích apod. Uvedeným požadavkům neodpovídá takový
postup, při němž k ustanovení znalce a k vyžádání znaleckého posudku dochází na
samém počátku řízení, někdy dokonce v rámci přípravy jednání, dříve než si soud
opatřil ostatní podklady pro své rozhodnutí. Jinak řečeno, má-li se znalec
odpovědně vyjádřit o zdravotním stavu vyšetřovaného, musí mít o všem náležitě
zjištěný skutkový stav věci, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem
skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Jde-li o zbavení či omezení
způsobilosti k právním úkonům, je zvlášť nezbytné, aby soud před znaleckým
dokazováním provedl takové důkazy, které by objasnily chování a vystupování
toho, kdo má být zbaven či omezen ve své způsobilosti k právním úkonům, v
každodenních situacích. Jen tak může mít znalec dostatečně široký a spolehlivý
skutkový základ pro znalecké posouzení (srov. R 14/1977, R 3/1979). V odborné literatuře bylo také zdůrazněno, že při posuzování
způsobilosti již zemřelých osob k jednotlivému právnímu aktu je znalcova role
podstatně snížena. Nemůže se v takovém případě spolehnout na výtěžek vlastní
verbální explorace posuzovaného, ale vychází pouze ze spisového materiálu. Byl
zaujat a odůvodněn názor, že při znaleckém zkoumání se má vycházet také jen z
některých svědeckých výpovědí, a to nejlépe z těch, jimž soud uvěřil a o
jejichž znalecké zhodnocení soudce požádal.
Jinak by se měl zaměřit spíš na
zdravotnické nálezy, zejména na záznamy z doby nejbližší posuzovanému právnímu
úkonu (Brichcín, S., Soudně psychiatrická expertíza z pohledu znalecké praxe,
Bulletin advokacie č. 4/1998, str. 23 a násl.). Poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit
následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV,
ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na
základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní
verifikaci soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru
zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38
odst. 2 obč. zák. Jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je
posuzováno, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní
poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě
soud povinností, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval
úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek -
způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř. hodnotil s dalšími důkazními
prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co
uvedli účastníci (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009). V posuzované věci znalecký posudek Ústavu, z nějž odvolací soud učinil
zásadně významná skutková zjištění pro právní posouzení věci, ponechal - při
odborném posouzení - zcela stranou hodnocení výpovědí v řízení před soudem
prvního stupně vyslechnutých svědků, kteří se (mnohdy podrobně) vyjadřovali k
okolnostem, jež mohly mít právně relevantní význam z hlediska posuzování
okolností, jež souvisely s jednáním M. S. při uzavření předmětné darovací
smlouvy. Lze tedy uzavřít, že pokud odvolací soud v rámci hodnocení důkazů ve
smyslu § 132 o. s. ř. primárně vycházel (učinil z něj pro rozhodnutí zásadně
významná skutková zjištění) ze znaleckého posudku Ústavu, který zatěžoval (ve
vztahu k učiněnému odbornému závěru o duševní poruše posuzovaného) zmíněný
skutkový deficit, dovolatelům se tak podařilo osvědčit jimi uplatněný dovolací
důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení
soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Toto pochybení spočívá v tom, že
skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro
rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadná. Skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá
ustanovení § 132 o. s. ř., protože a) soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, resp. ani jinak nevyšly
za řízení najevo, b) soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými
důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, c) v hodnocení důkazů, popřípadě
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z
hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event.
věrohodnosti je logický
rozpor nebo d) jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být
zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro
posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (obdobně
srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání, Praha, C.H. Beck, 2006, str. 1268). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo
1560/2011 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 7-8/2012) vyložil a
odůvodnil právní názor, že pokud výčet okolností tvořících skutkový nález (z
nějž znalec vycházel při zpracování posudku stran zjištění duševní poruchy
jednající osoby) pro nedostatek popisu informací nevytváří skutkovou oporu v
konkrétně přijatém posudku (odborných odpovědí na soudem zformulované otázky),
neboť přijatý posudek duševní poruchu jednající osoby (z důvodu, že není
konkrétně a logicky spjat se skutkovým nálezem) spíše předpokládá, než
zjišťuje, nelze na podkladě takového znaleckého posudku přistoupit k aplikaci §
38 odst. 2 obč. zák. Jestliže v posuzovaném případě Ústavem přijaté závěry v posudku nemají
(podle přesvědčení Nejvyššího soudu) oporu ve skutkovém nálezu, neboť ten se
sestává z výčtu okolností, jež z věcného a logického hlediska nemohly - při
absenci zhodnocení učiněných výpovědí předmětných osob k jednání M. S. v
inkriminovaném období - tvořit nezpochybnitelný podklad pro jejich odborné
posouzení (posuzováno výhradně z hlediska určitosti, srozumitelnosti,
přesvědčivosti podaného odborného textu za užití logických metod při jeho
interpretaci), je Nejvyšší soud toho názoru, že předpoklady pro aplikaci § 38
odst. 2 obč. zák. na takto zjištěný skutkový stav věci (dosud) splněny nebyly. V tomto směru se tedy Nejvyšší soud (v intencích jím shora cit. judikatury)
odchyluje od posouzení věci odvolacím soudem, jakkoliv (s přihlédnutím k obsahu
spisu) je třeba zdůraznit, že odvolací soud v řízení postupoval ve zjevné snaze
verifikovat právně významné skutečnosti a svým (řádně odůvodněným) rozhodnutím
dosáhnout věcně správného a spravedlivého rozhodnutí. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první
téhož procesního předpisu jej vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.). V dalším řízení bude (odvolací) soud vázán právním názorem dovolacího
soudu (§ 243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci
rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího
řízení, ale znovu také o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.