28 Cdo 899/2019-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně M. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlínou Mulačovou,
advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6, proti žalované Z.
M., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Liborem Zemancem, advokátem se
sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, o zaplacení
částky 2 010 229,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 10 C 48/2015, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. listopadu 2018, č. j. 8 Co
635/2018-456, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního
stupně (rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2018, č.
j. 10 C 48/2015-410) potvrzen v části výroku pod bodem I, jímž byla žalované
uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 010 229,65 Kč spolu se
specifikovaným úrokem z prodlení, změněn v části výroku II o nákladech řízení u
soudu prvního stupně (vše výrokem pod bodem I) a současně bylo rozhodnuto o
nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je založeno na posouzení, že žalovaná
získala na úkor předchůdce žalobkyně bezdůvodné obohacení (se zřetelem na dobu
jeho vzniku před 1. 1. 2014 byla věc soudy posuzována podle § 451 a násl.
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen
„obč. zák.“) tím, že s použitím svého dispozičního oprávnění k účtu u peněžního
ústavu vybrala peněžité prostředky z bankovního účtu, jehož majitelem byl
předchůdce žalobkyně (zůstavitel, jehož je žalobkyně dědičkou) a neprokázala
právní důvod, na jehož základě by byla oprávněna si takto inkasovanou částku
ponechat. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána (v souladu s § 460 obč.
zák.) jejím postavením dědičky po zůstaviteli (pohledávku zůstavitele, o níž v
daném řízení jde, žalobkyně převzala v dohodnutém rozsahu na základě výsledků
řízení o dědictví, podle pravomocného usnesení Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 21. 11. 2014, č. j. 16 D 1519/2013-183, kterým byla
schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalovaná, spatřujíc splnění
předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud dle jejího mínění
napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v
jí formulovaných otázkách vztahujících se k právnímu posouzení (jež považuje
žalovaná za nesprávné), zda žalované vzniklo na úkor zůstavitele bezdůvodné
obohacení, event. zda je žalobkyně aktivně legitimována k uplatnění práva na
jeho vydání (otázky formulované v rubrice dovolání označené písm. A),
kritizujíc pak i hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a postup
soudů v řízení, pokud v něm byly odmítnuty další důkazní návrhy podané
žalovanou (námitky pod body B a C dovolání).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o.
s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval
tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí
odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle § 238a o. s. ř.), je
třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, ze dne 31. 8.
2010, sp. zn. 29 Cdo 1622/2009, a ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo
3315/2012) peníze složené na běžném účtu jsou v majetku peněžního ústavu,
zatímco majitel účtu je nadán toliko pohledávkou, jíž koresponduje povinnost
banky uskutečňovat v souladu s jeho příkazy převody či výplaty předmětných
aktiv. Finanční instituci pak mohou udílet pokyny k uskutečnění peněžních
transferů rovněž tzv. osoby s dispozičním právem k účtu, jež vůči bance
realizují oprávnění obligační povahy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 25. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006, či ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo
4185/2014). Existence dispozičního oprávnění má tak zásadní význam ve vztahu k
bance, neboť z něj vyplývá povinnost peněžního ústavu uskutečňovat v souladu s
příkazy udílenými oprávněnou osobou převody složených finančních prostředků. Ve
vztahu mezi majitelem účtu a disponentem však samotná existence dispozičního
oprávnění nepředstavuje právní titul pro přesun majetkových hodnot (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015). Jinak řečeno,
dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu oprávněné osoby zahrnuje také oprávnění
k výběru finančních prostředků, další použití těchto prostředků a oprávněnost
takového použití pak však již není otázkou závislou na existenci či rozsahu
dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu, nýbrž na právních vztazích mezi
majitelem účtu a touto oprávněnou osobou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014).
Ve světle výše nastíněných judikaturních závěrů bylo by možno k závěru, že se
žalovaná na úkor žalobkyně (jejího právního předchůdce) bezdůvodně neobohatila,
dospět toliko v případě, že by na základě analýzy právních vztahů mezi
žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně bylo zjištěno, že se naznačený přesun
majetkových hodnot mohl opírat o adekvátní právní důvod, v souladu s nímž by si
dovolatelka mohla toto plnění ponechat (srov. již shora odkazované usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3832/2014). Prosté zjištění, že v době, kdy
spornou částku vybrala z účtu náležejícího původně zůstaviteli V. P., trvalo
její dispoziční oprávnění k účtu, z něhož byl zmiňovaný obnos vybrán, není pro
vyloučení vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované dostačující.
Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu platný titul pro sporný
výběr finančních prostředků neidentifikoval (žalované se nepodařilo ani
prokázat, že by měly sporné finanční prostředky náležet do jejího výlučného
vlastnictví), a proto je jím učiněný závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na
straně žalované souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jak vyplývá již z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu se neodchyluje
ani od dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008,
sp. zn. 33 Odo 912/2006, v němž dovolací soud vycházel z týchž judikatorních
závěrů; důvody tohoto rozhodnutí (vydaného ve sporu mezi peněžním ústavem coby
žalobcem a osobou, jež na jeho úkor získala bezdůvodné obohacení výběrem z
účtu, jehož nebyla majitelkou ani nebyla nadána dispozičním oprávněním)
dovolatelka v rámci své argumentace částečně dezinterpretuje, uvádí-li, že z
něj vyplývá, že nositelem pohledávky vůči peněžnímu ústavu je nejenom majitel
účtu, ale i osoba nadaná toliko dispozičním oprávněním (z čehož pak dovolatelka
dovozuje, že jí na úkor majitele účtu bezdůvodné obohacení nevzniklo), ačkoliv
i v tomto rozsudku dovolací soud uzavírá, že za majitele účtu (jenž je tak
nositelem pohledávky vůči peněžnímu ústavu) je třeba považovat osobu, pro
kterou peněžní ústav zřídil na základě smlouvy účet a že dispoziční oprávnění
má zásadní význam ve vztahu k bance, jde-li o povinnost peněžního ústavu
uskutečňovat v souladu s příkazy udílenými oprávněnou osobou převody složených
finančních prostředků.
K námitkám dovolatelky vztahujícím se k otázce rozložení důkazního břemene ve
sporu (je-li dovolatelka toho mínění, že nebyla ve sporu povinna prokazovat
rozhodné skutečnosti stran právního důvodu plnění, nýbrž že nositelkou
důkazního břemene byla právě žalobkyně, jež měla prokazovat, „že z vybraného
obnosu příslušela žalované pouze částka 479 540,70 Kč“), lze odkázat i na ty
závěry ustálené rozhodovací praxe, že důkazní břemeno ohledně určitých
skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností
vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který
existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní
rozhledy č. 7, ročník 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 248/2012; přiměřeně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 27/2001, nebo ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo
861/2001). Je tedy v souladu s ustálenou judikaturou, jestliže soudy nižších
stupňů vycházely z toho, že povinnost tvrzení a povinnost důkazní k prokázání
relevantních skutečností, zda se naznačený přesun majetkových hodnot (k němuž
došlo výběrem peněžité částky z účtu u peněžního ústavu, jehož žalovaná nebyla
majitelkou) opíral o adekvátní právní důvod.
Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu se odvolací soud nezpronevěřil ani
při posouzení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně, vycházel-li v tomto
směru – pokud jde o závěr, že žalobkyně je dědičkou zůstavitele, jež v určeném
rozsahu převzala pohledávku, o níž jde v tomto řízení, z pravomocného usnesení
soudu o dědictví (usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.
11. 2014, č. j. 16 D 1519/2013-183, kterým byla schválena dohoda dědiců o
vypořádání dědictví). Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které
určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého; ostatní
výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky
dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (§ 159a odst.
4 o. s. ř.) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy
(srov. např. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou pod
číslem 49/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 28. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku
Nejvyššího soudu ČSSR, díl IV, str. 751, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4.
2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11.
2016, sp. zn. 21 Cdo 3081/2016). Z citované judikatury současně vyplývá, že pro
všechny orgány je rozhodnutí o dědictví závazné jen v otázce, jak jím byl řešen
vztah mezi těmito účastníky řízení o dědictví, nikoliv tedy, pokud jde o jejich
vztah k osobám, které nebyly účastníky tohoto řízení. Zahrnutím pohledávky do
aktiv dědictví a rozhodnutím o dědictví byla dána aktivní legitimace k
disponování s pohledávkou; zahrnutí pohledávky do aktiv dědictví (o níž zde
mezi dědici nepanoval spor), pochopitelně – ve vztahu k třetím osobám –
neprokazuje, že pohledávka vůči třetí osobě, jež nebyla účastnicí dědického
řízení, skutečně existuje (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR
ze dne 27. 1. 1967, sp. zn. 4 Cz 113/66, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 51, ročník 1967; přiměřeně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007). I tyto meze závaznosti
rozhodnutí v dědickém řízení ovšem soudy v posuzované věci bezezbytku
respektovaly, jestliže právě otázku existence pohledávky zůstavitele (jež v
určeném rozsahu převzala žalobkyně) vůči žalované učinily v tomto řízení
předmětem svého posouzení, na základě výsledků v něm provedeného dokazování.
Jestliže pak dovolatelka ve své právní argumentaci vychází i z vlastní verze
skutkového stavu, jež se se stavem zjištěným soudy nižších stupňů rozchází (a
tak především napadá skutkový stav soudy nižších stupňů zjištěný), sluší se
připomenout i tu rozhodovací praxi dovolacího soudu (i Ústavního soudu), podle
níž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení
důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení
Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění,
jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího
soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou
procesní úpravou povolán není).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky (bez vytčení
kvalifikované otázky procesního práva, na jejímž řešení by odvolací soud
založil své rozhodnutí, a bez uvedení toho, v čem dovolatelka – jde-li o jí
prezentovanou procesní argumentaci – spatřuje přípustnost dovolání), jež
vystihují vady řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen)
tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). V
dané věci přitom nejde ani o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či
aplikace procesních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo
7, ročníku 2004, pod číslem 132, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006,
a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či
usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, ze dne
28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, a ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod
číslem 130), ba ani jít nemůže, neboť odvolací soud žádnou otázku procesního
práva, na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí, neřešil (nehledě již na to, že
dovolatelka ani žádnou otázku, která by splňovala kritéria uvedená v ustanovení
§ 237 o. s. ř. v dovolání neformulovala).
K námitkám, že soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy
(argumentace pod písm. B/ dovolání), lze snad znovu uvést, že ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013
nelze hodnocení důkazů úspěšně napadnout dovolacím důvodem (se zřetelem na
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.);
dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. § 241a odst. 1 o.
s. ř.). Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod a námitky skutkové povahy
tudíž nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp.
zn. 29 Cdo 4097/2014).
K výtkám dovolatelky, že soud odmítl provést některé z jí navržených důkazů
(např. vypracování znaleckého posudku ve smyslu „majetkového auditu“
zůstavitele a žalované, výslech sv. K. M.), Nejvyšší soud připomíná, že soud
rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a že ze zásad řádného procesu
automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník
řízení navrhl. Soud je povinen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních)
toliko rozhodnout, a v případě, že jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z
jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a
právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy
neprovedl (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo
3116/2011, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo
3983/2008, a ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1262/2018). Této povinnosti,
plynoucí ze zásad spravedlivého procesu, soudy v souzené věci také dostály,
jestliže v odůvodnění svých rozhodnutí řádně rozvedly a odůvodnily, proč
považovaly žalovanou navrhované důkazy za nadbytečné (směřovaly-li ke zjištění
skutečností, jež nejsou v tomto sporu rozhodné), případně že byly uplatněny v
rozporu s principem neúplné apelace (srov. § 205a o. s. ř.) až v odvolacím
řízení (navržený výslech sv. Martina Brtínského).
Z výše uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237
o. s. ř.) naplněny nejsou. (Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na
řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak.)
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení
je přípustnost dovolání zákonem výslovně vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm.
h/ o. s. ř.); proti nákladovým výrokům ostatně dovolatelka ani žádnou dovolací
argumentaci nevznáší.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy (oprávněné)
žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla jinak zásadně právo, v dovolacím
řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem tohoto (stručného)
odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 6. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu