21 Cdo 3183/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobců a) Z. M. B., b) J. B., obou zastoupených advokátem, proti
žalovanému J. M., zastoupenému advokátkou, o 1.177.494,30 Kč, o 98.749,90 Kč,
o 249.563,60 Kč a o 962.583,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Náchodě pod sp.zn. 5 C 93/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2007, č.j. 20 Co 3/2007-209, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Náchodě dne 29.4.2003 se žalobkyně a)
domáhala vydání rozsudku, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit
jí 1.177.494,30 Kč. Uvedla, že „dne 15.1.1996 uzavřela s panem P. M., který
zemřel“, (dále též jen „zůstavitel“), „dohodu, že si opatří úvěr, ze kterého
bude hradit stavební úpravy v domě v N.“; že „náklady do nemovitosti vložené
byly považovány za půjčku poskytnutou zůstaviteli“; že „zůstavitel svůj dluh z
titulu úhrady stavebních úprav uznal a dne 4.4.1999 poté, co již znali jeho
přesnou výši, vystavil směnku na částku 1.201.939,- Kč splatnou do 31.12.2001“
a že „se po pozůstalém žalovaném musí domáhat uhrazení dluhu do výše podílu,
který odpovídá jeho dědickému podílu na nabytém majetku, tj. 1276500/1303000
celku“.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Náchodě dne 29.4.2003 se žalobkyně a)
domáhala vydání rozsudku, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit
jí 98.749,90 Kč. Uvedla, že „dne 6.8.1999 uzavřeli společně se zůstavitelem,
jako dlužníci na straně jedné, s manžely panem L. K., a paní K. K., jako
věřiteli na straně druhé, dohodu o půjčce“; že „na základě této dohody jim
manželé K. poskytli půjčku ve výši 180.000,- Kč“; že „úroková sazba byla
dohodnuta ve výši 12% a bylo dohodnuto, že vrátí celkem 201.600,-Kč“; že
„splatnost půjčky byla sjednána do 31.7.2000“; že „dne 6.1.2003 sama celý dluh
ve výši 201.600,- Kč manželům K. zaplatila“; že „se po pozůstalém žalovaném
musí domáhat uhrazení dluhu do výše dědického podílu, který odpovídá jeho
podílu na nabytém majetku, tj. 1276500/1303000 celku“.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Náchodě dne 5.2.2004 (změněnou se souhlasem
soudu) se žalovaný domáhal vydání rozsudku, kterým by žalobkyni byla uložena
povinnost „zaplatit mu 962.583,- Kč s 2% úrokem z prodlení z částky 551.008,-
Kč od 4.2.2004 do zaplacení, s 2% úrokem z prodlení z částky 220.713,- Kč od
4.4.2005 do zaplacení a s 9% úrokem z prodlení z částky 190.826,- Kč od
21.4.2006 do zaplacení, nejdéle však do 30.6.2006, a dále v každém dalším
kalendářním pololetí, v němž bude trvat prodlení žalovaného, s ročním úrokem z
prodlení ve výši repo sazby stanovené Č. n. b. a platné pro první den
příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o sedm procentních bodů, od prvního
dne příslušného kalendářního pololetí až do zaplacení“. Uvedl, že „zůstavitel
měl ve společném jmění manželů se žalovanou mj. budovu čp. 139 na st. 195
zapsanou u Katastrálního úřadu v N. na listu vlastnictví pro obec a kat. území
N., část obce N.“; že „účastníci řízení se stali podílovými spoluvlastníky
předmětné nemovitosti“; že „v domě čp. 139 se nacházejí nebytové prostory,
které jsou pronajímány třetí osobě, která na nájemném k rukám žalované hradí
částku 36.000,- Kč měsíčně“; že „v 1. patře nemovitosti se pak nachází bytová
jednotka 1. kategorie 1+3 s přísl., o výměře 100 m2, kterou užívá výlučně
žalovaná“; že „stejně tak žalovaná výlučně užívá garáž o výměře 30 m2, která je
součástí domu čp. 139“; že „dle výpočtů žalobce by mu z vyplacené částky na
nájemném mělo připadnout 14.107,- Kč měsíčně“; že „vzhledem k tomu, že žalovaná
bytovou jednotku výlučně užívá, je povinna zaplatit žalobci část obvyklého
nájemného odpovídající velikosti jeho spoluvlastnického podílu, tj. částku
818,50 Kč měsíčně“; že „za výlučné užívání garáže by pak žalovaná měla žalobci
zaplatit částku 11.756,- Kč ročně“; že „dluh žalované vůči žalobci tak činí
celkem 962.583,- Kč“.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Náchodě dne 20.7.2004 se žalobci a) a b)
domáhali vydání rozsudku, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit
žalobkyni a) 63.678,- Kč a žalobci b) 185.885,60 Kč“. Uvedli, že „dne 11.5.1998
uzavřel zůstavitel s Č. s. a.s., pobočka N., smlouvu o úvěru, na základě které
poskytl peněžní ústav panu M. úvěr ve výši 300.000,- Kč“; že „dle Prohlášení o
ručitelském závazku ze dne 11.5.1998 žalobci přistoupili ke smlouvě o úvěru
jako ručitelé“; že „po pozůstalém žalovaném se musejí domáhat uhrazení dluhu do
výše podílu, který odpovídá jeho podílu na nabytém majetku, tj. 2553/2606
celku“.
Při jednáních soudu dne 16.9.2004 a 2.12.2004 byly všechny shora uvedené žaloby
spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 3.11.2006, č.j. 5 C 93/2003-185,
rozhodl, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) 315.535 Kč“ (výrok I.);
že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) 149.514,50 Kč“ (výrok II.) ; že
„žaloba, kterou se žalovaný domáhal, aby soud uložil žalobkyni a) povinnost
zaplatit mu 936.473 Kč a úroky z prodlení, se zamítá“ (výrok III.); že „řízení
se zastavuje v části, ve které se žalovaný domáhal po žalobkyni a) zaplacení
26.110 Kč“ (IV.); současně uložil žalovanému povinnost zaplatit na náhradě
nákladů řízení žalobkyni a) 12.149 Kč (výrok V.), žalobci b) 27.951,- Kč (výrok
VI.) a „státu – České republice“ 25.450,- Kč (výrok VII.). Uvedl, že „z
dědictví po zůstaviteli P. M., zemřelém, nabyla žalobkyně a) podíl o velikosti
53/2606 a žalovaný podíl o velikosti 2553/2606“; že „žalobou původně o
zaplacení 1.177.494,30 Kč se žalobkyně a) po žalovaném domáhá zaplacení části
dluhu z půjčky odpovídající velikosti dědického podílu žalovaného, který na
žalovaného přešel smrtí zůstavitele P. M.“; že „žalobkyně a) prokázala, že
zůstaviteli půjčila částku 1.201.939,- Kč, žalovaný neprokázal, a dokonce ani
netvrdil, že tato půjčka byla žalobkyni a) vrácena“; že „žalovaný nese
odpovědnost za tento dluh podle § 470 odst. 1 a 2 obč. zák.“; že „žalobou o
zaplacení se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení dalšího, velikosti
dědického podílu odpovídajícího, dluhu z půjčky, kterou si žalobkyně a
zůstavitel P. M. vzali od manželů K.“; že „žalobkyně a P. M. uzavřeli s manžely
K. smlouvu o půjčce podle § 657 obč. zák., žalobkyně prokázala, že celý dluh ve
výši 201.600 Kč manželům K. zaplatila“; protože „ve smlouvě o půjčce nebylo
dohodnuto jinak, jsou podle § 511 odst. 2 obč. zák. podíly obou dlužníků na
dluhu stejné, P. M. tedy manželům K. dlužil 100.300 Kč“; že „i za tento dluh
žalovaný odpovídá podle § 470 odst. 1 a 2 obč. zák.“; že „žalobou podanou dne
20.7.2004 žádala žalobkyně a), aby jí žalovaný zaplatil výši jeho dědického
podílu odpovídající podílu na dluhu, který za zůstavitele P. M. zaplatila z
titulu ručitelského závazku Č. s., a.s., tj. částku 63.678 Kč, žalobce b) žádal
ze stejného důvodu zaplacení částky 185.855,60 Kč“; že „tvrzení žalobců o
splnění ručitelského závazku bylo prokázáno“; že „také za tento dluh odpovídá
žalovaný žalobcům z titulu dědické odpovědnosti podle § 470 odst. 1 a 2 obč. zák.“; že „vzhledem k námitce promlčení je promlčeno právo na zaplacení všech
splátek zaplacených žalobci před 20.7.2001, tj.
tři roky před podáním žaloby“;
že „jedinou splátkou, která promlčena není, je splátka zaplacená žalobcem b)
dne 23.7.2001 ve výši 154.944,60 Kč“; že „z důvodu promlčení části tohoto
žalovaného nároku nelze žalobkyní a) požadovanou částku 63.678 Kč a žalobcem b)
požadovanou částku 30.911 soudním rozhodnutím přiznat“; že „další žalobou se
žalovaný po žalobkyni a) domáhá zaplacení svého podílu na užívání nemovitosti,
která je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a) a žalovaného“; že „žalovaný
se proti žalobkyni a) domáhá vydání bezdůvodného obohacení, které žalobkyni
vzniká tím, že nad rozsah svého spoluvlastnického podílu užívá společnou věc“;
protože „podíly žalobkyně a) a žalovaného na společné nemovitosti jsou stejné,
je žalobkyně a) povinna žalovanému vydat bezdůvodné obohacení ve výši jedné
poloviny toho, co se jí pronajímáním nebytových prostor a výlučným užíváním
bytu ve společném domě dostává“; že „žalovaný neprokázal, že by žalobkyně
užívala, případně pronajímala, prostory v přízemí společného domu označené
žalovaným jako garáž, a proto soud ve zbytku žalovaného nároku rozhodl, že
žaloba není důvodná“; že „žalobkyně a) namítla vůči této žalované částce k
započtení pohledávky, které má ona za žalovaným“; protože „pohledávka žalobkyně
a) ve výši 1.231.061 Kč převyšuje pohledávku žalovaného ve výši 915.559 Kč,
včetně požadovaných úroků z prodlení, zanikla pohledávka žalovaného vůči
žalobkyni započtením“; že „soud z tohoto důvodu celou žalobu zamítl“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12.4.2007,
č.j. 20 Co 3/2007-209, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VII. změnil a
uložil žalovanému povinnost na náhradě nákladů řízení zaplatit České republice
na účet Okresního soudu v Náchodě 21.920,- Kč [výrok I., bod a)]; dále rozhodl,
že „ve výroku III., jímž byla zamítnuta žaloba žalovaného proti žalobkyni a) o
zaplacení 936.473,- Kč s úroky z prodlení, se rozsudek soudu prvního stupně pro
nadbytečnost zrušuje“ [výrok I., bod b)] a že „vyjma odvoláním nenapadených
výroků pod body II a IV a VI“ se rozsudek soudu prvního stupně „potvrzuje s tím
dodatkem, že se zamítá ta část žaloby, kterou se žalobkyně a) domáhala další
částky 108.828,- Kč, a dále ta část žaloby druhého žalobce, kterou se domáhal
na žalovaném další částky 36.371,10 Kč“ [výrok I., bod c)]; současně rozhodl,
že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů odvolacího
řízení 36.539,50 Kč k rukám jejího zástupce [výrok II.]. Dospěl k závěru, že
„každý věřitel zůstavitele, který nebyl uspokojen se svým nárokem během
dědického řízení (dědici jeho uplatněný nárok proti zůstaviteli neuznali), je
oprávněn se domáhat svých majetkových nároků proti dědicům v civilním řízení a
není vázán tím, jak dědický soud deklaroval hodnotu dědictví“; že „tedy věřitel
zůstavitele je oprávněn tvrdit a prokazovat, že hodnota majetku zůstavitele je
ve skutečnosti vyšší, než částka uvedená v rozhodnutí o dědictví, a že dědici
ve skutečnosti získali (rozdělili si) vyšší hodnotu“; že „ta skutečnost, že v
souzené věci je oním věřitelem shodou okolností jeden z dědiců, na výše
uvedeném závěru nemůže nic změnit“; že „jestliže okresní soud správně uzavřel,
že žalobkyně a žalovaný mají vůči sobě vzájemné splatné pohledávky a jsou si
tedy navzájem dlužníkem a věřitelem, pak vzhledem k projevu žalobkyně
směřujícímu k započtení přiznal žalobkyni správně částku 315.535,- Kč a
rozsudek byl proto – včetně výroku o nákladech řízení mezi těmito účastníky –
podle § 219 o.s.ř. potvrzen, a to s dodatkem, že se zamítá ta část žaloby,
kterou se žalobkyně domáhala další částky 108.828,- Kč a žalobce částky
36.371,101 Kč, když o částečném zamítnutí žaloby se okresní soud zmiňuje v
odůvodnění svého rozsudku, ve výroku jeho rozsudku se ale toto neodrazilo“; že
„žalobkyně totiž žalobami požadovala na žalovaném celkem 1.339.922,30 Kč
(1.177.494,30 Kč + 98.750,- Kč + 63.678,- Kč), přiznáno jí bylo 1.231.094,- Kč
(915.559,- Kč započteno na pohledávku žalovaného, 313.535,- Kč přiznáno výrokem
I. napadeného rozsudku), tedy co do 108.828,60 Kč úspěšná nebyla“; že „žalobce
se domáhal žalobou přiznání částky 185.885,60 Kč, bylo mu přiznáno 149.514,50
Kč, tedy co do 36.371,10 Kč musela být žaloba zamítnuta (v tomto směru šlo tedy
pouze o doplnění výroku rozsudku okresního soudu)“; že „zrušil jako nadbytečný
výrok pod bodem III. rozsudku okresního soudu, kterým okresní soud zamítl
žalobu J. M.
proti žalobkyni na zaplacení 936.473,- Kč s příslušenstvím“; že
„okresní soud totiž tento nárok (kromě částky 20.914,- Kč s přísl.) považoval
za důvodný a žalovanému jej přiznal, když jej započetl na pohledávku žalobkyně,
a proto žalobkyni přiznal proti žalovanému jen 315.535,- Kč“; že „nebyl proto
důvod zároveň žalobu zamítat“.
a výroku pod bodem II.“, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že „napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam, protože odvolací soud řešil otázku závaznosti
usnesení vydaného v dědickém řízení (ohledně hodnoty dědictví, do jejíž výše
dědici odpovídají za dluhy zůstavitele) v rozporu s tím, jak je tato otázka
řešena dovolacím soudem“; že „žalobkyně i žalovaný byli účastníky dědického
řízení, takže jsou pro ně výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení
závazné a v tomto rozsahu jsou také závazné pro všechny soudy“; že „na tom
nemůže nic změnit ani skutečnost, že v dané věci byla projednávána tvrzená
pohledávka žalobkyně jako věřitelky“; že „pokud by se odvolací soud řídil
usnesením soudu vydaným Okresním soudem v Náchodě pod sp. zn. D 117/2000 o
nabytí dědických podílů po zůstaviteli P. M. a o stanovení obecné ceny
dědictví, musel by zároveň přihlížet k dalším dluhům, jež byly do dědictví
přihlášeny, a z nichž některé žalovaný zaplatil“; že „tím, že bylo žalobě
vyhověno v plném rozsahu, přesahuje jeho odpovědnost hodnotu, kterou jeho
dědictví mělo, což je v rozporu se zákonem“; že „nebyla v souladu s právem
hodnocena ani tzv. smlouva o půjčce ze dne 15.1.1996, jež nemá náležitosti
platné smlouvy o půjčce“; že „oba soudy ji hodnotily jako dohodu o investicích
žalobkyně do domu zůstavitele, jejichž výše byla prokázána směnkou a účetními
doklady, jež byly předloženy žalobkyní“; že „žádný ze soudů se však nevypořádal
s tím, že ač součet částek na účetních dokladech představoval částku
1.201.939,- Kč, obsah účetních dokladů, jimiž byl proveden důkaz, vypovídá o
tom, že v této částce jsou i náklady na zcela jiné věci, než na rekonstrukci
domu zůstavitele, jsou tam doklady související výlučně s podnikáním žalobkyně,
příp. doklady vztahující se k jiné nemovitosti, než dům zůstavitele, a dokonce
jsou tam i doklady o tom, že je platil zůstavitel, nikoliv žalobkyně“; že
„směnka je neplatná a neodpovídá nákladům, jež mohly být dle dokladů
předložených žalobkyní investovány do domu zůstavitele“; že „pokud je dohoda ze
dne 15.1.1996 neplatnou smlouvou o půjčce, je nárok žalobkyně na vrácení
investic promlčen a žalovaný námitku promlčení vznesl“; že „pokud bude uvedená
listina hodnocena jako dohoda o investicích, jež budou žalobkyni vráceny, pak
jejich výše nebyla ničím doložena, jak shora uvedeno“. Navrhl, aby Nejvyšší
soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu o
věci samé v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně. Protože dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v dané věci přípustné (ve
věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být
přípustnost dovolání v tomto případě založena jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a
odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo
541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004).
Dovolatel v dovolání namítá, že „napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam, protože odvolací soud řešil otázku závaznosti usnesení vydaného
v dědickém řízení (ohledně hodnoty dědictví, do jejíž výše dědici odpovídají za
dluhy zůstavitele) v rozporu s tím, jak je tato otázka řešena dovolacím
soudem“; že „žalobkyně i žalovaný byli účastníky dědického řízení, takže jsou
pro ně výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení závazné a v tomto
rozsahu jsou také závazné pro všechny soudy“; že „na tom nemůže nic změnit ani
skutečnost, že v dané věci byla projednávána tvrzená pohledávka žalobkyně jako
věřitelky“.
Podle ustanovení § 470 odst. 1 obč. zák. dědic odpovídá do výše ceny nabytého
dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy
dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí.
Podle § 470 odst. 2 obč. zák. je-li více dědiců, odpovídají za náklady
zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k
celému dědictví.
Závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení nastává zvláštním způsobem.
Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je
zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení
soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického
řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (§ 159a odst. 4 o.s.ř.)
pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (srov. např.
zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 18.6.1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982; rozsudek Nejvyššího soudu ČSR
ze dne 28.10.1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu
ČSSR, díl IV, str. 751; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2008, sp.zn.
21 Cdo 1240/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 7, ročník
2009).
V řízení o dědictví je soud povinen zjistit zůstavitelův majetek a jeho dluhy a
provést soupis aktiv a pasiv dědictví (§ 175m, věta první o.s.ř.). Na podkladě
zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů soud určí obecnou cenu majetku
(podle aktuální právní úpravy „obvyklou cenu majetku“; k užití právních
předpisů účinných ke dni smrti zůstavitele srov. zejm. Část dvanáctou, Hlavu I,
bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony),
výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době
smrti zůstavitele (§ 175o odst. 1 o.s.ř.). Jsou-li však aktiva a pasiva mezi
účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při výpočtu
čistého majetku k nim nepřihlíží (§ 175k odst. 3, § 175m, věta druhá, o.s.ř.).
Při zjišťování, zda a jaký majetek či dluhy zůstavitel zanechal, soud vychází
nejen z tvrzení a výpovědí účastníků řízení nebo z důkazů jimi navržených;
protože jde o řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je soud povinen
provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění rozhodných skutečností (srov. § 120
odst. 2 o.s.ř.). Získaná skutková zjištění soud posoudí podle právních
předpisů; do aktiv a pasiv dědictví lze sepsat jen takový majetek (dluh), o
němž bylo zjištěno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní), že
patřil zůstaviteli. Při tomto svém postupu soud současně musí přihlížet k tomu,
že u těch aktiv nebo pasiv, která jsou mezi účastníky sporná, se smí omezit jen
na zjištění spornosti. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že soud je sice
povinen zjistit zůstavitelův majetek a jeho dluhy (a to i pomocí důkazů, které
účastníci nenavrhli), avšak s výjimkou těch aktiv (tj. jednotlivých majetkových
hodnot) a těch pasiv (tj. jednotlivých dluhů), které jsou mezi účastníky
sporné. Protože se soud u sporných aktiv a pasiv v řízení o dědictví omezuje
jen na zjištění jejich spornosti, nesmí provádět další (jiné) dokazování,
kterým by tato spornost mohla být odstraněna (a to i kdyby bylo účastníky
navrhováno) a které by tak mohlo sloužit jako skutkový základ pro právní
posouzení, zda sporné majetkové hodnoty nebo dluhy skutečně zůstaviteli
patřily. Ustanovení § 175k odst. 3 o.s.ř. tak uvedeným způsobem omezuje
(limituje) v dědickém řízení užití obecného ustanovení § 120 o.s.ř.
Sporností aktiv nebo pasiv dědictví se ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3
o.s.ř. rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech,
které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková
hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli. Jsou-li údaje účastníků shodné
nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné,
nejde o spor o aktiva nebo pasiva dědictví. V případě, že účastníci mají jen
rozdílný právní názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě
dluh patřily zůstaviteli, nemůže se soud omezit na \"zjištění spornosti\"; na
základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do
dědictví.
Z výše uvedeného je zřejmé, že závěr činěný soudem v řízení o dědictví ve
smyslu ustanovení § 175o o.s.ř. o obecné ceně majetku zůstavitele, výši dluhů a
čisté hodnotě dědictví, popřípadě výši předlužení dědictví, s ohledem na
důsledky „nepřihlížení“ ke sporným aktivům a pasivům dědictví podle § 175k
odst. 3 o.s.ř., není (nemůže být) definitivním závěrem o rozsahu a hodnotě
zůstavitelova majetku předurčujícím odpovědnost dědiců za zůstavitelovy dluhy
(srov. § 470 obč. zák.). Je proto nezbytné, aby se soud v nalézacím řízení, v
němž zůstavitelův věřitel uplatňuje vůči zůstavitelovým dědicům pohledávku,
kterou měl vůči zůstaviteli, vždy zabýval zjištěním rozsahu a hodnoty
zůstavitelova majetku, a na základě takového zjištění teprve řešil otázkou, v
jakém rozsahu odpovídá dědic podle § 470 obč. zák. za zůstavitelovy dluhy.
Tento závěr se (logicky) uplatní bez ohledu na to, kdo je v konkrétním případě
zůstavitelovým věřitelem, tedy i tehdy, je-li věřitelem zůstavitelův dědic
(srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27.1.1967, sp. zn.
4 Cz 113/66, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51,
ročník 1967; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.1991, sp. zn. 4 Cz 40/91,
uveřejněný ve Výběru civilní judikatury, ročník 1991; usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27.5.2005, sp. zn. 20 Cdo 245/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura pod č. 130, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
26.4.2007, sp.zn. 29 Cdo 549/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod
č. 127, ročník 2007).
Odvolací soud tak při posouzení otázky významu rozhodnutí vydaného v řízení o
dědictví podle § 175o o.s.ř. pro závěr o odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy
dluhy (§ 470 obč. zák.) postupoval v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek,
nemůže mít zásadní význam (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže
založit ani námitka dovolatele, že „pokud by se odvolací soud řídil usnesením
soudu vydaným Okresním soudem v Náchodě pod sp. zn. D 117/2000 o nabytí
dědických podílů po zůstaviteli P. M. a o stanovení obecné ceny dědictví,
musel by zároveň přihlížet k dalším dluhům, jež byly do dědictví přihlášeny, a
z nichž některé žalovaný zaplatil“, a to již proto, že – jak z obsahu spisu
vyplývá – dovolatel v průběhu řízení konkrétní námitku zaplacení přesně
specifikovaných zůstavitelových dluhů neuplatnil (k tomu srov. též § 470 obč.
zák. a § 175v odst. 2 o.s.ř.).
Z vylíčení zbývajících důvodů dovolání, napadajících potvrzující meritorní
výrok rozsudku odvolacího soudu, je zřejmé, že žalovaný namítá dále již pouze,
že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], resp. že usnesení odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Tyto námitky – jak
výše vysvětleno – nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaný dále také výslovně dovoláním napadá výroky rozsudku odvolacího soudu,
kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je
proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až
239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze
takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo
potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné. Nejvyšší soud České
republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu