USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: P. R.,
zastoupen Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem Brněnská 104, Miroslav,
proti žalovanému: Zemědělské družstvo Jiřice u Miroslavi, IČO 00142701, se
sídlem 671 78 Jiřice u Miroslavi 147, zastoupené JUDr. Boženou Kristiánovou,
advokátkou se sídlem Leopolda Pokorného 48/37, Třebíč, o 117.645,20 Kč, vedené
u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 173/2014, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2017, č. j. 17 Co 213/2016-383,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 7.405 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Boženy
Kristiánové, advokátky se sídlem Leopolda Pokorného 48/37, Třebíč.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2017, č.
j. 17 Co 213/2016-383, není přípustné, neboť z hlediska dovolatelem uplatněných
námitek nejsou naplněny předpoklady stanovené v § 237 o. s. ř.
Dovolatel namítal, že odvolací soud a soud prvního stupně postupovaly v rozporu
se zprávou o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství
občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj 161/79,
schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, Pls 3/80,
publikovanou pod č. 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jestliže
odmítly provést důkaz dalším (revizním) znaleckým posudkem k objasnění
skutkového stavu věci (prokázání příčinné souvislosti mezi prováděním
chemického postřiku žalovaným a zdravotním postižením posléze narozeného
hříběte).
V dané věci soud prvního stupně hodnotil tři znalecké posudky, z toho dva
vypracované mimo řízení. Vyšel-li odvolací soud ze závěrů posudku znaleckého
ústavu, který byl ustanoven soudem a který ve svých závěrech reagoval i na
sporné závěry posudků předchozích, a odůvodnil-li i poukazem na obsah dalších
provedených důkazů svůj závěr o tom, že právě o něj opřel svá skutkové
zjištění, postupoval v souladu s ustanovením § 132 i § 127 o. s. ř. a ustálenou
judikaturou dovolacího soudu. Dle ní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001) přezkoumání závěrů znaleckého posudku
ve smyslu ustanovení § 127 odst. 2 o. s. ř. dalším posudkem jiného znalce,
vědeckého ústavu nebo jiné instituce (tzv. revizní znalecké zkoumání) je
namístě tehdy, jestliže znaleckým dokazováním nebyly objasněny všechny
skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí,
popř. jestliže soud má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o
stejné otázce a pro rozpory, které se nepodařilo v řízení odstranit, nemohou
být tyto znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí. Taková situace v dané věci
nenastala.
Ani další námitkou, že odvolací soud a soud prvního stupně zamítly provedení
navržených důkazů, aniž by tento svůj postup řádně odůvodnily, není naplněn
předpoklad stanovený v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti
již opakovaně uvedl, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované
účastníkem řízení, provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho uvážení (§ 120
odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné
dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek ze dne 10. 1. 2008, sp.
zn. 32 Odo 801/2006, usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, a
ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011). Soud se však vždy při odůvodnění
musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. též
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS
52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95). V posuzovaném případě oba soudy zmíněným
judikatorním závěrům dostály. Soud prvního stupně v souladu s § 157 odst. 2 o.
s. ř. vyložil, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, o které
důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů
řídil a jaký učinil závěr o skutkovém stavu (ze kterého následně vycházel i
odvolací soud). V souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03) se vypořádal i s
důkazními návrhy, jimž nevyhověl.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani námitka vztahující se k otázce uplatnění
nových skutečností jako důvodu odvolání proti rozsudku ve věci samé podle
ustanovení § 205a o. s. ř. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7.
2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, publikovaného pod č. 175 v časopise Soudní
judikatura, ročník 2003, skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až
po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a které nastaly (vznikly)
před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze uplatnit v
odvolání nebo za odvolacího řízení, ale pouze žalobou na obnovu řízení,
jestliže jsou splněny předpoklady vyžadované ustanovením § 228 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. Závěr odvolacího soudu o tom, že další dva znalecké posudky o
existenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody,
uplatněné dovolatelem až v odvolacím řízení, nepředstavují výjimku ze zákazu
novot v systému neúplné apelace ve smyslu § 205a písm. f) o. s. ř., jelikož se
týkají skutečností nastalých již před rozhodnutím soudu prvního stupně, a
dovolateli objektivně nic nebránilo, aby je uplatnil již v řízení před soudem
prvního stupně, je se shora uvedenou judikaturou v souladu. Uvedené dva
znalecké posudky pak nelze podřadit ani pod § 205a písm. b) a c) o. s. ř., jak
se mylně domnívá dovolatel, neboť o zpochybnění věrohodnosti důkazních
prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, nejde, jestliže
pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav
věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím
provedeného hodnocení důkazů (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003). Konečně námitka, že se oba soudy
nevypořádaly se všemi nároky, představuje námitku vady řízení, k níž však lze v
dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není
tento případ (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož další právní otázky dovolání neobsahuje a přezkum skutkových zjištění
je v dovolacím řízení vyloučen, námitky dovolatele přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř. nezaložily, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu
nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 5.820 Kč podle § 1 odst.
2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č.
177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání
žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané
hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1.285 Kč, celkem tedy po
zaokrouhlení 7.405 Kč.
Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu