28 Cdo 2370/2024-405
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: S. B., zastoupený JUDr. Janem Mejzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Nekázanka 881/9, proti žalované: Z. A., zastoupená JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, o určení neplatnosti darovací smlouvy pro případ smrti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 326/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, č. j. 22 Co 201/2023-369, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lucie Horčičkové, advokátky se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53.
1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 26 C 326/2021-339, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že darovací smlouva pro případ smrti uzavřená dne 25. 10. 2019 mezi H. B. (jako dárkyní) a Z. A., jejímž předmětem byly blíže specifikované nemovitosti, je neplatná, a že uvedené nemovitosti patřily k datu úmrtí H. B. do dědictví (pozůstalosti) po zemřelé, projednávaném v řízení vedeném u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 2494/2021. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení v poměru mezi účastníky (výrok II) a o nákladech státu (výrok III).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2024, č. j. 22 Co 201/2023-369, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v jeho výrocích I a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil ve výroku II jen co do výše nákladů řízení, které je žalobce povinen nahradit žalované a jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku I, podal žalobce
(dále také jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost (dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o s. ř.“) vymezuje argumentem, že při řešení pro rozhodnutí relevantních právních otázek se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené – dovolatelem předestřené – rozhodovací praxe dovolacího soudu; co do důvodu má dovolatel za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s.
ř.). Odvolacímu soudu dovolatel vytýká především, že v přítomné věci nenechal zpracovat navrhovaný revizní znalecký posudek, který by byl způsobilý vyvrátit soudy přijatý závěr, že dárkyně při uzavření (podpisu) darovací smlouvy netrpěla duševní poruchou, jež by ji činila neschopnou právně jednat. Obsáhlou argumentací dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení v řízení provedeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, co do jeho správnosti a přesvědčivosti, jakož i hodnocení dalších v řízení provedených důkazů – svědeckých výpovědí, jež byly podkladem pro soudy učiněný závěr o zdravotním stavu dárkyně a jejích duševních schopnostech (rozumových a volních) v době jí činěného právního jednání, podpisu (uzavření) darovací smlouvy.
Navrhuje se zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. Ačkoliv dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázek procesního práva a rozpor s odkazovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jím předestřená argumentace nese se převážně v rovině polemiky s hodnocením provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Jakkoli podrobná je kritika úvah odvolacího soudu, jež vyslovil při práci s předloženými podklady, nemůže nic změnit na tom, že dovolacímu soudu, který je instancí přezkumnou, nikoli nalézací (skutkovou), v zásadě nepřísluší, aby do procesu hodnocení důkazů vstupoval a úvahy soudů nižších stupňů revidoval (nejsou-li nadto – tak jako je tomu v posuzovaném případě – jakkoliv nepřiměřené či dokonce excesívní). Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely, ani hodnocení jimi provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti způsobu, jakým byly hodnoceny v řízení provedené důkazy, tak nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
10. K výtkám dovolatele a jím namítanému rozporu s judikaturou lze pak připomenout, že z rozhodovací praxe dovolacího soudu zajisté vyplývají i určitá základní východiska ohledně hodnocení důkazů znaleckými posudky (krom dovolatelem odkazovaných rozhodnutí dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, včetně další v nich odkazované judikatury, z níž se podává, že soud nemá brát v úvahu pouze závěry znaleckého posudku, nýbrž podrobně a přesvědčivě posoudit, zda jsou přijaté znalecké závěry náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení). Ani s těmito požadavky a pravidly ovšem postup odvolacího soudu v kolizi není (viz i v tomto směru oběma soudy podrobně a přesvědčivě odůvodněné hodnocení znaleckého posudku i v kontextu ostatních provedených důkazů, přičemž samotné odborné závěry znaleckého posudku, ve smyslu jejich správnosti, hodnocení soudu nepodléhají).
11. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nenechal zpracovat revizní znalecký posudek (§ 127 odst. 2 o. s. ř.), sluší se připomenout, že zákon nestanoví předpoklady, za kterých je vypracování revizního znaleckého posudku nutné, a ponechává v tomto směru otevřený prostor diskreci soudu. Vypracování revizního posudku je namístě zejména tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy závisí na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda pokládá pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné, či nikoliv (jde o hodnocení důkazu – znaleckého posudku). Podaří- li se pochybnosti soudu o správnosti posudku rozptýlit, není zapotřebí nařídit vypracování revizního posudku. Úvaha soudu nemůže být zcela libovolná, nicméně vždy záleží na konkrétním případu, zda a nakolik lze učinit závěr o zpochybnění posudku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017, ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 920/2018, nebo ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3933/2019). Ani okolnost, že o správnosti znaleckého posudku pochybuje účastník řízení, jenž není „spokojen“ s odbornými závěry znalce, není bez dalšího důvodem k tomu, aby soud přistoupil (musel přistoupit) k ustanovení revizního znalce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 920/2018, z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22).
12. Nevyžádáním revizního znaleckého posudku v přítomné věci se odvolací soud nikterak nezpronevěřil nastíněným procesním pravidlům (a jejich interpretaci v odkazované judikatuře), jestliže nepřikročil k ustanovení revizního znalce v situaci, kdy znalci (MUDr. Petr Kubej a PhDr. Jiří Klos, Ph.D.) v jimi vypracovaném znaleckém posudku logicky a srozumitelně vysvětlili i metodiku jimi provedeného vyšetření a rovněž soudu v rámci svého výslechu závěry znaleckého posudku obhájili a kdy takto prezentované závěry nekolidovaly ani s ostatními v řízení provedenými důkazy, jak byly soudem (i co do věrohodnosti a pravdivosti svědeckých výpovědí) zhodnoceny.
Dovolatelem vznesené námitky ohledně správnosti a přesvědčivosti znaleckého posudku měl odvolací soud za rozptýlené (tento úsudek pak také spadá do rámce volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., a je tudíž z kognice dovolacího soudu v zásadě vyloučen; k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017) a v odůvodnění svého rozhodnutí zprostředkoval a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil i úvahy ústící v konkluzi o správnosti (použitelnosti) zpracovaného znaleckého posudku (viz zejm.
bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jakož i bod 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). I z naposled uvedeného vyplývá, že tato dovolací argumentace (stran správnosti a přesvědčivosti znaleckého posudku) jakož i nezpracování revizního znaleckého posudku přípustnost dovolání (pro domnělý rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu) v přítomné věci nezakládá.
13. Vytýká-li pak žalobce odvolacímu soudu (bez toho, že by v daném směru formuloval právní otázky a vymezil hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.) i to, že přejal závěry soudu prvního stupně, „který (dle mínění dovolatele) zcela nesmyslně rozdělil svědky do tří pomyslných skupin, přičemž měl výpovědi všech svědků hodnotit celkově a ve vzájemných souvislostech, což ve výsledku neučinil a neučinil tak ani odvolací soud“, lze znovu zopakovat, že dovolatel i těmito výtkami opět cílí na hodnotící závěry obou soudů o učiněných skutkových zjištěních, které však dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. není ani takové zpochybnění právního posouzení věci, jež vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K těmto dovolatelem naposled prezentovaným výhradám sluší se snad dodat i tolik, že soudy v přítomné věci učiněné skutkové závěry nelze označit za nepřiměřené či excesívní a nelze soudům důvodně vytýkat, že se zpronevěřily procesním pravidlům upravujícím hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) náležitě hodnotil i výpovědi slyšených svědků (srov. bod 17 odůvodnění napadeného rozsudku a bod 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a to jak jednotlivě, tak i v kontextu dalších provedených důkazů, kdy se vypořádal i s rozpory mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi (a kdy své hodnotící závěry náležitě odůvodnil i co do věrohodnosti podaných svědeckých výpovědí a jejich souladu s ostatními důkazy); žádné právně významné skutečnosti nepominul a v jeho hodnocení ani v případě svědeckých výpovědí není z hlediska závažnosti (důležitosti), pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.
14. Namítá-li dovolatel v rámci jím učiněného vymezení přípustnosti dovolání i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jde o výtky vystihující vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. věty druhé o. s. ř.) přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání; zmatečnosti ani jiné vady řízení (s účinností od 1. 1. 2013) nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) a přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). Nadto lze k měřítkům přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí odkázat např. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014. I ve světle tam uvedených měřítek rozsudek odvolacího soudu obstojí, neboť z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, proč bylo soudy takto rozhodnuto a kdy v odůvodnění svých rozhodnutí soudy zpřístupnily i své úvahy o hodnocení provedených důkazů, vůči němuž dovolatel opakovaně brojí.
15. Pro odlišnost v přítomné věci zjištěného skutkového stavu (a kdy soudy provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, včetně svědeckých výpovědí a vypracovaného znaleckého posudku a kdy soudem slyšení znalci – jež dříve provedli vyšetření dárkyně – své závěry obhájili i v rámci svého výslechu, při němž byli konfrontování i s žalující stranou předestřenými okolnostmi), napadené rozhodnutí netrpí ani defekty popsanými v dovolatelem odkazované judikatuře dovolacího soudu (jimiž dovolací soud v konkrétních případech vytýkal odvolacímu soudu předčasnost učiněných závěrů v situaci, kdy nebyly shromážděny potřebné skutkové podklady pro kvalifikované posouzení duševního stavu vyšetřované osoby či nebyla provedena konfrontace výsledků odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování; viz odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, ze dne 25. 5. 2016, sp.zn. 30 Cdo 5750/2015, ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, a ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018).
16. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v přítomné věci nebyly naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. 17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalované v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady, jež sestávají z odměny advokáta (za vyjádření k dovolání) ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 § 9 odst. 4 písm. d/, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhrady za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Poučení: Proti tomu usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu