Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. W., zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem Přátelství 1960, Písek, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 36 Co 400/2019-232 ze dne 11. 6. 2020 a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 0 P 208/2018-194 ze dne 7. 10. 2019, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci jako účastníků řízení a M. K. a nezletilého D. W., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Vedlejšímu účastníkovi, nezletilému D. W., se k zastupování v řízení o ústavní stížnosti vedené před Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 2531/20 jmenuje opatrovníkem Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem Šilingrovo náměstí 3/4, Brno.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jimiž měla být porušena ústavně zaručená práva jeho i nezletilého vedlejšího účastníka.
2. Uvedenými rozsudky bylo rozhodnuto o změně úpravy poměrů nezletilého vedlejšího účastníka. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl zamítnut stěžovatelův návrh na změnu péče o nezletilého, a to jeho svěření do střídavé péče rodičů (stěžovatele a vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem); dále byl nově upraven běžný i prázdninový styk stěžovatele a nezletilého. Rozsudkem krajského soudu bylo změněno rozhodnutí okresního soudu o úpravě běžného styku stěžovatele a nezletilého, ve zbytku pak byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
3. Podle § 892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem; v takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka. Podle § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, jenž se pro řízení před Ústavním soudem použije přiměřeně (§ 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), platí, že v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je dítě zastoupeno opatrovníkem, kterého soud pro řízení jmenuje. Opatrovníkem soud jmenuje zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí.
4. Podaná ústavní stížnost napadá rozhodnutí obecných soudů, která se přímo dotýkají zájmů a poměrů nezletilého, jenž má v řízení o ústavní stížnosti postavení vedlejšího účastníka. Vzhledem k tomu, že jeho zákonní zástupci jsou také účastníky, respektive vedlejšími účastníky tohoto řízení, může dojít ke střetu jejich zájmů. Z toho důvodu, za účelem zajištění účinného hájení zájmů nezletilého, bylo třeba nezletilému jmenovat kolizního opatrovníka; vhodným opatrovníkem Ústavní soud shledal Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který je rovněž orgánem sociálně-právní ochrany dětí [§ 4 odst. 1 písm. e) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů]. Proto Ústavní soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu
6. Okresní soud v Liberci má za to, že k žádným pochybením nedošlo. Ve věci byla zvažována situace všech zúčastněných, zohledněno bylo stanovisko opatrovníka (Město Frýdlant), osobnost otce (stěžovatele), jednání obou rodičů před soudem, jejich respekt k rozhodnutím soudu i schopnost vzájemné dohody, negativní výchovný vliv stěžovatele na nezletilého, pracovní doba a časové možnosti rodičů, vzdálenost bydlišť rodičů, jejich bytové poměry a též budoucí potřeby nezletilého co do jednoho školního zařízení, které by navštěvoval. Soudkyně okresního soudu ve svém vyjádření dále uvádí, že se nesetkala s jediným zletilým člověk, který by prošel střídavou péčí rodičů a chválil ji; a naopak v dané věci vzala v úvahu i stanoviska pěti dětí se zkušeností se střídavou péčí, v jejichž věcech již v době jejich zletilosti v minulých letech rozhodovala a které všechny kritizovaly, že se jejich rodiče nedokázali dohodnout, ony musely střídat jejich byty a neměly svůj vlastní jediný domov.
7. Vedlejší účastnice řízení, matka nezletilého, navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti. V prvé řadě ji považuje za nezpůsobilou k meritornímu projednání pro nesplnění podstatných náležitostí; podle vedlejší účastnice stěžovatel neunesl břemeno tvrzení protiústavnosti. Eventuálně vedlejší účastnice namítá nedůvodnost ústavní stížnosti. Ztotožňuje se se závěrem obecných soudů o absenci změny poměrů, která by odůvodňovala změnu rozhodnutí o péči. Stávající situace ohledně péče o dítě je podle ní dostačující.
8. Opatrovník nezletilého vedlejšího účastníka, jímž byl v řízení před Ústavním soudem jmenován Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, rovněž navrhl ústavní stížnost odmítnout, a to pro zjevnou neopodstatněnost. Ze skutkových okolností uváděných v ústavní stížnosti ani ze samotného průběhu řízení před obecnými soudy podle něj nevyplývá, že by došlo k porušení práv stěžovatele a nezletilého vedlejšího účastníka na spravedlivý proces a na rodinný život. Rovněž nedošlo k porušení participačních práv nezletilého; jeho vztah k oběma rodičům byl sice zjišťován nepřímou formou, ale v daném případě to bylo podle opatrovníka dostačující (i s ohledem na věk a vyspělost nezletilého). Opatrovník dále upozorňuje, že přestože se stěžovatel odkazuje na zájem nezletilého, již nevysvětluje, jaký konkrétně je zájem nezletilého na tom, aby to, co několik let funguje fakticky jako asymetrická střídavá péče (podle podílu času nezletilého tráveného v péči každého z rodičů), bylo formálně soudy nazváno střídavou péčí. Obecné soudy pak podle opatrovníka rovněž dostatečně odůvodnily, proč není namístě svěření nezletilého do střídavé péče v rovnoměrném poměru. Rodiče uplatňují odlišné výchovné metody, přitom podle stěžovatele by podnětem k jejich sladění měla být právě střídavá péče - takový přístup podle opatrovníka nesvědčí o skutečné snaze řešit tento problém. Podobně opatrovník upozorňuje, že je zřejmé, že žádný z rodičů (nejen vedlejší účastnice) dosud neprojevil žádnou snahu o zlepšení vzájemné komunikace. Opatrovník uzavírá, že mu není zřejmé, proč soudy nerozhodly o střídavé péči rodičů, když tato fakticky po dobu několika let je realizována a funguje; nicméně právě proto, že rozdělení péče o nezletilého se blíží střídavé péči, neshledává opatrovník porušení základních práv stěžovatele či nezletilého v nevyhovění stěžovatelově návrhu na svěření nezletilého do střídavé péče.
9. Popsaná vyjádření byla zaslána stěžovateli, který s nimi v replice nesouhlasí a setrvává na své argumentaci uvedené v ústavní stížnosti. Rozporuje některé závěry okresního soudu, jehož vyjádření považuje vůbec za negativně zaměřené vůči němu a naopak protěžující vedlejší účastnici jako matku nezletilého (a takový je podle něj i postoj dalších státních orgánů). Kritizuje též práci a vyjádření opatrovníka nezletilého, včetně jeho východisek. Poukazuje na dominantní roli vedlejší účastnice v rozhodování o nezletilém a nedostatečné sdílení informací z její strany se stěžovatelem, jakož i na své snahy o zlepšení komunikace rodičů a naopak odmítavý postoj vedlejší účastnice vůči sladění jejich výchovných metod.
10. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i rekapitulovaných vyjádření, včetně repliky stěžovatele, jakož i spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 0 P 208/2018, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. S ohledem na námitky vedlejší účastnice Ústavní soud výslovně konstatuje, že podaná ústavní stížnost splňuje všechny obsahové náležitosti a je způsobilá k dalšímu posouzení; při něm však Ústavní soud shledal, jak uvedeno, že je zjevně neopodstatněná.
11. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích neshledal.
14. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k problematice úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí z ústavněprávní perspektivy. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se této problematiky je úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Při přezkumu rozhodnutí v těchto případech přitom Ústavní soud postupuje zvlášť zdrženlivě s ohledem na to, že soudní rozhodnutí v rodinněprávních věcech se do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Přesto nelze vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy; v takových případech je pak Ústavní soud povinen zasáhnout.
15. O takovou situaci se nicméně v posuzovaném případě nejedná. Napadená rozhodnutí obecných soudů, a zejména pak rozhodnutí krajského soudu, obsahují zcela dostatečná, srozumitelná a přesvědčivá odůvodnění a je zřejmé, že v řízení v obou stupních bylo shromážděno dostatečné množství důkazů pro učinění skutkových závěrů a zejména posouzení nejlepšího zájmu dítěte v dané věci. Je rovněž zřejmé, že obecné soudy, a především krajský soud, se náležitě zabývaly argumentací a tvrzeními stěžovatele a řádně je vypořádaly; ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani neuvádí, jaké jeho tvrzení či důkazní návrhy konkrétně měly zůstat opomenuty či nevypořádány, respektive v čem konkrétně mělo spočívat porušení jeho práva na spravedlivý proces.
16. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s posouzením obecných soudů a jejich závěry ohledně (ne)existence relevantní změny poměrů odůvodňující nové rozhodnutí o péči o nezletilého. Ústavní soud nicméně znovu zdůrazňuje, že toto posouzení náleží primárně obecným soudům a ty se v projednávaném případě pohybovaly v mezích ústavnosti; přitom z rozhodnutí krajského soudu se podává, že tento soud vycházel také z judikatorní praxe a závěrů Ústavního soudu. Ústavní soud za této situace není oprávněn nahrazovat posouzení konkrétní věci obecnými soudy, a to i kdyby sám měl za to, že věc mohla být v rovině podústavního práva posouzena i jinak. Krajský soud náležitě odůvodnil, že dosud nedošlo k takové změně poměrů, která by měla vést ke změně stávajícího a fungujícího režimu péče o nezletilého, ale naopak shledal jako potřebné maximální rozšíření styku stěžovatele se synem. Přitom zohlednil, že v minulosti byl jejich styk zúžen za účelem bezproblémového začlenění nezletilého do kolektivu předškolního zařízení, k čemuž ovšem již došlo, proto je podle něj namístě styk znovu rozšířit. Pokud stěžovatel namítá, že v obdobném rozsahu jako nyní byl jeho styk s nezletilým upraven již v minulosti ve věku dvou let nezletilého, je třeba připomenout, že následně došlo k určitému zúžení rozsahu styku a právě vůči této předcházející úpravě (nikoli vůči prvotní zavedené úpravě) byla nyní zvažována změna poměrů a související potřeba nového určení rozsahu styku stěžovatele se synem. Rozsah styku pak byl krajským soudem stanoven v dosud nejširší míře, čítající necelých šest dní (od úterního poledne do nedělního podvečera) ve čtrnáctidenních cyklech.
17. S ohledem na další námitky stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že jak se podává zejména z rozhodnutí krajského soudu, nebyla v dané věci přehlédnuta relevantní (ústavněprávní) kritéria pro rozhodování o svěřování dětí do péče vymezená judikaturou Ústavního soudu. Nevyhovění stěžovatelově návrhu na střídavou péči nebylo odůvodněno ani posouzením přání nezletilého, ani problematickou komunikací mezi rodiči či nesouhlasem vedlejší účastnice, jak naznačuje stěžovatel. Naopak krajský soud náležitě vzal v úvahu vztah nezletilého k oběma rodičům, současně však přímo nezjišťoval názor či přání nezletilého, a to zejména s ohledem na jeho nízký věk; takový postup přitom v daném případě nelze považovat za protiústavní.
18. Závěrem Ústavní soud podotýká, že přestože zásadně rovnocenný podíl obou rodičů na péči o dítě a jeho výchově může být v konkrétním případě zajištěn nejen jeho svěřením do společné péče či střídavé péče rodičů, ale i jeho svěřením do výlučné péče jednoho z rodičů za současné úpravy tzv. širokého styku s druhým rodičem, nelze tyto alternativy ztotožňovat a přehlížet, že jsou mezi nimi rozdíly. Ani stanovení tzv. širokého styku se tedy zcela nevyrovná střídavé péči, byť i třeba asymetrické (tj. s rozdílnou dobou, kterou dítě tráví v péči každého z rodičů). Posouzení, která z alternativ je v konkrétním případě, s ohledem na všechny jeho okolnosti, nejvhodnější a odpovídá nejlepšímu zájmu dítěte, je nicméně primárně na obecných soudech. V daném případě přitom především krajský soud uspokojivě vysvětlil závěr o ponechání nezletilého v péči vedlejší účastnice za současného stanovení širokého rozsahu styku se stěžovatelem a toto rozhodnutí nelze hodnotit jako vybočující z mezí ústavnosti. Mimoto je třeba připomenout, že ať je dítě ve společné či střídavé péči rodičů, nebo ve výlučné péči jednoho z rodičů (a druhý z rodičů vykonává právo styku s dítětem), ve všech případech platí, že o podstatných (významných) záležitostech týkajících se dítěte by se měli oba rodiče dohodnout, což náleží k jejich rodičovské odpovědnosti, kterou mají oba dva, nejsou-li jí zbaveni.
19. Nakonec Ústavní soud připomíná, že napadená rozhodnutí nezakládají režim péče o nezletilé dítě platný jednou pro vždy a do budoucna nezměnitelný, nýbrž při relevantní změně poměrů může dojít ke změně rozhodnutí o péči o nezletilého; přitom je samozřejmě možné, že zájmům nezletilého v budoucnu bude nejvíce odpovídat další rozšíření výchovného působení a péče stěžovatele o něj. Ústavní soud již dříve konstatoval, že nezmění-li soudy úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném převáží významnost nastalé změny, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života (viz nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 , citovaný výše, bod 29). Současně nelze vyloučit ani změnu výchovných poměrů nezletilého na základě vzájemné dohody rodičů, a to i bez soudní ingerence (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4311/18 ze dne 22. 1. 2019, bod 18). Ústavní soud opakovaně podotýká, že rodiče by neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak by měli hledět především na zájem dítěte být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů jeho zájem realizovat. O úrovni schopnosti rodiče pečovat o dítě a vychovávat je přitom zpravidla svědčí i to, jak respektuje roli druhého rodiče v životě a výchově dítěte a jak je ochotný s druhým rodičem komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem [srov. například nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), bod 32; usnesení sp. zn. II. ÚS 1582/19 ze dne 31. 10. 2019, bod 19].
20. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud shrnuje, že napadenými rozhodnutími krajského soudu a okresního soudu nebyla porušena namítaná ústavně zaručená práva stěžovatele a tato rozhodnutí nelze považovat za protiústavní. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu