Právo na soudní přezkoumávání rozhodnutí orgánů veřejné správy
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. P. N., zastoupeného JUDr. A. Z., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 28 Ca 317/97, kterým bylo zastaveno řízení ve věci jeho žaloby proti rozhodnutí prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 20. 5. 1997, č.j. 1199/95-140/3-RK, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 28 Ca 317/97, se zrušuje.
Navrhovatel podal ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 28 Ca 317/97, kterým bylo zastaveno řízení ve věci jeho žaloby proti rozhodnutí prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 20. 5. 1997, č.j. 1199/95-140/3-RK. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad navrhovatele proti rozhodnutí Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 12. 12. 1995, č.j. 95/22-SK/46, a potvrzeno uložení pokuty ve výši 50.000,- Kč ve smyslu ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu.
Navrhovatel tvrdí, že shora označeným usnesením Městského soudu v Praze byla porušena jeho práva na soudní ochranu včetně přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, jak mu je ústavně zaručuje čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod.
Navrhovatel uvádí, že v řízení před Městským soudem v Praze se domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího kontrolního úřadu (dále jen "NKÚ"), kterým mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 50.000,- Kč, když na něm podle jeho názoru NKÚ vyžadoval splnění povinnosti, která není uložena zákonem. Rovněž formálně nebyl postup NKÚ bez závad. Městský soud v Praze však rozhodl tak, že řízení v této věci zastavil, přičemž své rozhodnutí odůvodnil odkazem na § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., podle kterého soudy ve správním řízení nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách.
Toto ustanovení je podle tvrzení navrhovatele ve slovech "včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách" v rozporu s ustanoveními čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod..
Navrhovatel proto využil možnosti dané mu ustanovením § 64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ve slovech "včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách". Protože k tvrzenému zásahu do základního práva došlo za přímé aplikace ustanovení, které je předmětem návrhu, II. senát Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti svým usnesením, č.j.
II. ÚS 254/98-24 , přerušil a návrh na zrušení předmětného ustanovení postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR. Plénum Ústavního soudu dne 23. 11. 1999 svým nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 28/98, návrhu stěžovatele vyhovělo a ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ve slovech "včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách" zrušilo. II. senát Ústavního soudu proto mohl pokračovat v přerušeném řízení a rozhodnout o ústavní stížnosti.
Na výzvu soudce zpravodaje se k návrhu vyjádřil účastník a vedlejší účastník řízení. Předsedkyně senátu 28 Ca Městského soudu v Praze uvedla, že soud posoudil uloženou pokutu jako pořádkovou a proto zastavil řízení. Proto nemohl ani přezkoumávat její zákonnost. Vedlejší účastník se vyjádřil obsáhle k problematice možnosti NKÚ provádět kontroly u daňových poplatníků a správců daně. Tato možnost je dána zákonem a žádný orgán státní exekutivy není oprávněn zužovat výkladem svou vlastní působnost. Proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. K vyjádření vedlejšího účastníka se vyjádřil stěžovatel svým podáním ze dne 13. 10. 1998, když polemizoval s tvrzením, že NKÚ může provádět kontrolu plnění státního rozpočtu v daňových věcech též u samotných daňových poplatníků .
Na tomto základě posoudil Ústavní soud opodstatněnost ústavní stížnosti. Došel k závěru, že ze spisového materiálu, předložených důkazů i vyjádření účastníků nade vší pochybnost vyplývá, že Městský soud v Praze zastavil řízení o návrhu stěžovatele z toho důvodu, že v případě pořádkových pokud je vyloučen soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy. Toto své rozhodnutí opřel o § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., který stanoví, že soudy ve správním řízení nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách.
II. senát Ústavního soudu došel v návaznosti na nález Pl. ÚS 28/98, kterým je při svém rozhodování vázán, k závěru, že ústavní stížnost je zcela opodstatněná. Rozhodnutí Městského soudu v Praze se opíralo o neústavní ustanovení o.s.ř., které bylo v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb. - dále jen Evropská úmluva) a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.) ve spojení s čl. 1 Listiny a čl. 1 a čl. 4 Ústavy ČR. Tím bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele.
V soudním řízení byla aplikací neústavního předpisu porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele zakotvená čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb. - dále jen Evropská úmluva) a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.) ve spojení s čl. 1 Listiny a čl. 1 a čl. 4 Ústavy ČR. Odepření soudní ochrany ve věcech přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy je proto možné jen v případě, že tak stanoví zákon. Není to však možné v případě, že se jedná o rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod podle Listiny, Ústavy ČR a mezinárodních úmluv podle čl. 10 Ústavy ČR.
Proto bylo předmětné usnesení Městského soudu v Praze zrušeno. Ústavní soud však zdůrazňuje, že v dané věci neposuzoval, zda v případě, který dal podnět k řízení, mohl NKÚ kontrolu vykonat a zda proto taková povinnost na straně odpovědného subjektu po právu byla. Předmětem řízení v rubrikované věci byla pouze otázka ústavnosti odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae) v podobě zastavení řízení před Městským soudem v Praze z důvodu výluky přezkumu pořádkových opatření správních orgánů včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách.
Proto též Ústavní soud nepřistoupil k hodnocení ústavnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka o rozkladu ze dne 20. 5. 1997, č.j. 1199/95-140/3-RK, neboť by tím zasahoval do nezávislosti rozhodování obecných soudů. Bude až věcí obecného soudu, aby tento konkrétní problém posoudil. Ústavní soud v rámci minimalizace zásahu do kompetence obecných soudů (zde správního soudnictví) do této problematiky nemohl vstoupit s ohledem na povahu a důvod rozhodnutí Městského soudu v Praze, který se rovněž nezabýval vlastní otázkou kompetence NKÚ k provedení kontroly, a to z důvodu chybějící podmínky řízení. Zde se Ústavní soud ztotožňuje se stanoviskem účastníka řízení, že Městský soud v Praze nemohl posuzovat zákonnost rozhodnutí o rozkladu, neboť toto bylo ze soudního přezkumu v době rozhodování vyloučeno.
Ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stanoví, že bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší. Protože podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, nezbylo Ústavnímu soudu než usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 28 Ca 317/97, zrušit jako neústavní zásah do základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. ledna 2000