Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky Philip Morris ČR a.s., sídlem Vítězná 1, Kutná Hora, zastoupené JUDr. Ing. Hanou Skalickou, Ph.D., BA, advokátkou, sídlem Staroměstské náměstí 88/10, Mladá Boleslav, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2025, č. j. 6 Afs 211/2024 - 35, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2024, č. j. 39 Af 9/2023-37, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, s tvrzením, že jím bylo odepřeno právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
2. Celní úřad pro Středočeský kraj (správce daně) vyměřil stěžovatelce platebním výměrem ze dne 26. 7. 2023 spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období říjen 2022 ve výši 12 166 Kč. Stěžovatelka totiž nepřiznala spotřební daň ze 40 krabiček (788 ks) cigaret a 3,26 kg tabáku, které vyrobila ve svém daňovém skladu. Dne 15. 10. 2022 tyto výrobky odcizil agenturní zaměstnanec, který je přehodil přes plot areálu daňového skladu, kde je posléze stěžovatelka nalezla. Proti platebnímu výměru se stěžovatelka odvolala, vedlejší účastník ovšem rozhodnutím ze dne 25. 9. 2023, č. j. 40017-2/2023-900000-314, odvolání zamítl a platební výměr potvrdil.
3. Stěžovatelka se obrátila na správní soudy. Krajský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozhodnutím žalobu zamítl jako nedůvodnou. Skutečnost, že stěžovatelka tabákové výrobky neuvedla do volného daňového oběhu (odcizené výrobky totiž byly nalezeny a zlikvidovány), nebyla rozhodná pro povinnost platit daň. Zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 31. 10. 2022 ("zákon o spotřebních daních"), nepožaduje, aby sám provozovatel daňového skladu přímo uvedl výrobky do volného daňového oběhu. Tím, že je agenturní zaměstnanec přehodil přes plot, došlo k jejich vynětí z režimu podmíněného osvobození, a tím k jejich uvedení do volného daňového oběhu. Okolnost, že výrobky nebyly spotřebovány, ale zničeny, není pro daňovou povinnost významná. Jde-li o tvrzení stěžovatelky, že krádež je nepředvídatelnou ztrátou podle § 3 písm. q) zákona o spotřebních daních, kvůli čemuž výrobky vůbec nemohou být předmětem daně, krajský soud konstatoval, že tato argumentace se míjí s důvody vyměření daně.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatelky rovněž nevyhověl. Zdůraznil, že zákon o spotřebních daních vychází z unijní úpravy obsažené ve směrnici 2008/118/ES, ze dne 16. prosince 2008 o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS ("směrnice 2008/118/ES"), která harmonizuje základní parametry tohoto typu daní. Stěžovatelkou předestřený výklad se vesměs míjí s touto směrnicí. Směrnice 2008/118/ES v čl. 7 odst. 1 stanoví, že daňová povinnost ke spotřební dani vzniká okamžikem propuštění ke spotřebě a v členském státě, v němž k tomuto propuštění došlo.
Okamžikem propuštění ke spotřebě se pak podle čl. 7 odst. 2 písm. a) směrnice 2008/118/ES rozumí situace, kdy zboží podléhající spotřební dani opustí režim s podmíněným osvobozením od daně, včetně neoprávněného opuštění. Na tato ustanovení unijní úpravy navazuje § 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních, podle něhož povinnost přiznat a zaplatit daň vzniká okamžikem uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky, přičemž uvedením do volného daňového oběhu se podle § 3 písm. k) bodu 1 zákona o spotřebních daních rozumí každé (i protiprávní) vynětí výrobků z režimu podmíněného osvobození.
Ačkoli lze v obecné rovině souhlasit se stěžovatelkou, že jedním z hlavních účelů spotřebních daní je regulovat spotřebu výrobků s určitým negativním dopadem na zdraví či životní prostředí, povinnost přiznat a zaplatit daň vznikla podle platné právní úpravy v nynějším případě již tím, že odcizené výrobky byly vyňaty z režimu podmíněného osvobození (tedy okamžikem, kdy je agenturní zaměstnanec přehodil přes plot daňového skladu). Skutečnost, že odcizené produkty v nynější věci nakonec nikdo nespotřeboval, neboť došlo k jejich likvidaci, ovšem nebyla pro posouzení trvání povinnosti přiznat a zaplatit daň podstatná.
Ani Nejvyšší správní soud nevyhověl námitce, že zboží nemohlo být předmětem daně ve vazbě na znění § 3 písm. q) a § 9 odst. 3 písm. d) zákona o spotřebních daních. Námitce, že krádež naplňuje znaky nepředvídatelné a neodvratitelné události ve smyslu čl. 7 odst. 4 směrnice 2008/118/ES, nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá rozhodnutí správních soudů. Zjednodušeně řečeno namítá, že se závěry správních soudů příčí systematice a logice zákona o spotřebních daních. Kradené zboží není předmětem spotřební daně. Krádež lze podřadit pod pojem nepředvídatelné ztráty, čímž plátci daně vůbec nevznikla daňová povinnost. Ve skutečnosti zboží nebylo nikdy spotřebováno, čímž z něj neměla být vyměřena spotřební daň. Kradené zboží dále nebylo předmětem spotřební daně vzhledem k nesplnění kvalitativních požadavků. Odcizené zboží nemohlo být dále distribuováno a spotřebováno, neboť distribuce by znamenala porušení zvláštních právních předpisů již s ohledem na to, že odcizené zboží se nějakou dobu nacházelo ve vlhké trávě. Podle stěžovatelky se Nejvyšší správní soud nevypořádal s argumentací, zda zboží, z nějž byla stanovena stěžovatelce spotřební daň, bylo či nebylo předmětem spotřební daně. Pokud český zákon explicitně neuvádí výjimku pro vznik daňové povinnosti v případě kradeného zboží, které bylo následně plátcem v souladu s právními předpisy řádně zlikvidováno, pak je nutno k tomuto výkladu dospět na základě ústavně souladného výkladu. O ten se však správní soudy nepokusily.
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či v jemu předcházejícím řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. V posuzované věci je podstatné, že stěžovatelce byla platebním výměrem ze dne 26. 7. 2023 uložena spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období říjen 2022 ve výši 12 166 Kč. Jde o částku, která je svou výší zjevně bagatelní.
10. Jde-li v ústavní stížnosti o věc s tzv. bagatelní částkou, zakládá to bez dalšího důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové mimořádné okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89), či sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ze dne 6. 4. 2021 (N 72/105 SbNU 260); k bagatelnosti předmětu řízení v případě správního soudnictví pak srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 394/23 ze dne 21. 3. 2023, bod 6]. Právní hranice bagatelnosti pak dále nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem přesahuje kauzu samotnou. Ústavněprávní relevance může být dána i vzhledem k intenzitě faktických dopadů na osobu stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 , bod 33, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1121/25 ze dne 30. 6. 2025, bod 13].
11. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes tzv. bagatelnost částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu. Stěžovatelka však žádné mimořádné důvody k projednání zjevně bagatelní kauzy neuvádí, resp. k problematice se nijak nevyjadřuje. Z napadených rozhodnutí naplnění výše uvedené kvalitativní či kvantitativní stránky nevyplývá, a to ani ve spojení s ústavní stížností. S ohledem na to se Ústavní soud omezil toliko na konstatování, že neshledal okolnosti, které by učinily tuto bagatelní kauzu významnou co do ústavní roviny. Tím, že obecné soudy stěžovatelce nevyhověly, její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neporušily [nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ze dne 6. 4. 2021 (N 72/105 SbNU 260)]. Ústavní soud rovněž (pro úplnost) uvádí, že neshledal nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí.
12. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Rozhodl přitom mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu