Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Olgy Klímové, zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1 - Malá Strana, proti výrokům I., II. a III. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. února 2025 č. j. 29 Co 46/2025-356 a výrokům II. a III. rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 37 C 72/2023-320, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a 1. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, a 2. obchodní společnosti Rybářství Doksy spol. s r. o., sídlem Nerudova 24, Doksy, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že pozemkové parcely v katastrálním území D. (blíže specifikované v napadených rozhodnutích) jsou ve vlastnictví České republiky a příslušnost hospodařit s nimi náleží Státnímu pozemkovému úřadu.
3. Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení druhé vedlejší účastnici ve výši 34 043 Kč (výrok II.) a první vedlejší účastnici ve výši 22 808,50 Kč (výrok III.). Dospěl k závěru, že vedlejší účastnice byly ve sporu úspěšné a mají tedy právo na náhradu nákladů řízení; neshledal přitom důvody pro aplikaci ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil výrok II. napadeného rozsudku okresního soudu (výrok I.), ve výroku III. jej změnil tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit první vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 2 100 Kč (výrok II.) a dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit druhé vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 238,50 Kč (výrok III.). V posuzované věci soud neshledal žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele, pro které by se jevilo přiznání náhrady nákladů procesně úspěšným vedlejším účastnicím jako nepřiměřeně tvrdé vůči stěžovatelce. Poukázal přitom mj. i na to, že stěžovatelka již nedisponuje restitučním nárokem ve výši dostatečné k pokrytí hodnoty pozemků, které byly předmětem řízení, a tedy i kdyby bylo žalobě na určení vlastnického práva první vedlejší účastnice k předmětným pozemkům vyhověno, nemělo by to dopad na její právní postavení.
5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy se dopustily svévolného výkladu § 142 a § 150 občanského soudního řádu, nezohlednily důvodnost žalobního nároku stěžovatelky a zatížily své právní posouzení extrémní nespravedlností. Poukazuje na to, že byla nucena bránit svá restituční práva prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva, a to proti nezákonnému zásahu vedlejších účastnic. Podle stěžovatelky vedlejší účastnice toto řízení de facto vyvolaly svým protiprávním jednáním, a proto byly obecné soudy povinny aplikovat § 150 občanského soudního řádu. V této souvislosti zmiňuje nález ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3094/23 , v němž se Ústavní soud vyjádřil právě k rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení v předchozím řízení o návrhu stěžovatelky na nahrazení projevu vůle (věc vedená u okresního soudu pod sp. zn. 36 C 43/2019).
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma části směřující proti výroku III. napadeného rozsudku okresního soudu, který byl změněn výrokem II. napadeného usnesení krajského soudu. V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje výlučně proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. K problematice nákladů řízení se však Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávními přezkumu [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307)]. Závěry o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí i pro rozhodování podle § 150 občanského soudního řádu; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je přitom zásadně věcí civilního soudu, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv a Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení [srov. nález ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19
(N 185/97 SbNU 26), bod 14].
8. Ač obecné soudy mají při moderaci poměrně široký prostor, neznamená to, že smí svévolně nepřiznat náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí musí řádně a přesvědčivě odůvodnit [srov. nálezy ze dne 26. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 401/06
(N 196/43 SbNU 207), část V, a ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19
(N 185/97 SbNU 26), bod 14 včetně tam uvedené judikatury].
9. V nyní posuzované věci přitom nedošlo k žádnému takovému extrémnímu vykročení z pravidel řízení; výklad § 142 a § 150 občanského soudního řádu provedený obecnými soudy nelze považovat za svévolný, jak tvrdí stěžovatelka. Odůvodnění napadených rozhodnutí naopak z ústavněprávního hlediska obstojí (k požadavkům srov. blíže např. nález ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2621/22
, bod 14). Stěžovatelka v řízení nebyla úspěšná a krajský soud v bodech 8 až 10 napadeného usnesení racionálně a logicky vysvětlil, proč v nynější věci nepřistoupil k aplikaci § 150 občanského soudního řádu ve vztahu k povinnosti stěžovatelky zaplatit náklady řízení druhé vedlejší účastnici. Za zmínku stojí především jeho poukaz na to, že stěžovatelka v tomto řízení již ani nedisponovala restitučním nárokem v dostatečné výši (znaleckými posudky určená hodnota pozemků její nárok převyšovala o více než 16 % - viz body 30 a 31 napadeného rozsudku okresního soudu). Ostatně právě i z tohoto důvodu okresní soud žalobu stěžovatelky zamítl; stěžovatelka navíc proti tomuto zamítavému výroku již ani nebrojila odvoláním.
10. Pokud jde o přiznání nákladů první vedlejší účastnici, krajský soud částečně přisvědčil námitkám stěžovatelky a nepřiznal jí (na rozdíl od okresního soudu) náhradu nákladů vynaložených na zastoupení advokátem. Podle krajského soudu totiž nešlo o takové náklady, které by byly účelně vynaložené k hájení a bránění práva (zájmů) státu (obdobně nález ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 3246/09
). Dospěl však k závěru, že první vedlejší účastnici přísluší paušální náhrada podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu (srov. body 11 až 13 napadeného usnesení krajského soudu). Postup krajského soudu je v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními i judikaturou Ústavního soudu, podle níž právo na přiznání paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů podle jejich demonstrativního výčtu v § 137 odst. 1 občanského soudního řádu má i účastník řízení, který není zastoupen advokátem, a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla přiznána taková náhrada podle § 13 odst. 3 zákona č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) [nález ze dne 7. 10. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 39/13
(N 188/75 SbNU 95; 275/2014 Sb.)]. Přiznáním této náhrady k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.
11. Na uvedeném nic nemění ani poukaz stěžovatelky na nález ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3094/23
(pozn.: řízení o žalobě stěžovatelky a MUDr. Kubatkové na nahrazení projevu vůle o bezúplatném převodu pozemků), v němž Ústavní soud shledal za rozpornou s principy spravedlnosti a ke stěžovatelkám mimořádně necitlivou tu okolnost, že při rozhodování o nákladech řízení krajský soud nezohlednil zjevně účelové a dlouhodobě i svévolné jednání vedlejších účastnic, jejichž přičiněním stěžovatelky v řízení neuspěly (bod 37). Soudy měly zvážit, nakolik bylo zastoupení druhého vedlejšího účastníka účelné, uzavíral-li současně s probíhajícím řízení s SPÚ smlouvu o bezúplatném převodu dotčených pozemků a bylo mu tedy známo, že úspěch stěžovatelek tímto způsobem sám zmaří. V posuzované věci jde však o jiný případ. V tomto případě již nejde o původní vedlejšími účastníky zmařené řízení, ale navazující spor, navíc rozhodné okolnost byly obecnými soudy zohledněny.
12. Ústavní soud shrnuje, že závěry obecných soudů jsou dostatečně odůvodněny a z ústavněprávního pohledu obstojí. Lze tedy uzavřít, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být z pohledu výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a vést ke zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
13. Pro úplnost je možné doplnit, že důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné by mohla být i výše samotných nákladů, která činí (celkem) 38 340 Kč, z čehož plyne, že jde o tzv. bagatelní věc. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnosti nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Nepřipouští-li občanský soudní řád podat dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud (viz stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34 či usnesení ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 962/24
). Právní hranice bagatelnosti nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. Ústavněprávní relevance může být dána i vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13
, bod 33, nebo usnesení ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11
]. Z napadených rozhodnutí naplnění výše uvedené kvalitativní či kvantitativní stránky nevyplývá, a to ani ve spojení s ústavní stížností. V ní stěžovatelka neuvedla žádné okolnosti, ze kterých by vyplýval ústavněprávní rozměr věci navzdory její bagatelnosti.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu