Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jakuba Backy, insolvenčního správce obchodní společnosti OKLK, s. r. o., sídlem Hládkov 701/4, Praha 6 - Střešovice, zastoupené Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, sídlem Hládkov 701/4, Praha 6 - Střešovice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. června 2025 č. j. 4 To 24/2025-1282 a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. listopadu 2024 č. j. 23 T 54/2020-1264, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Děčíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v trestní věci odsouzených K. K. a J. M. bylo v záhlaví označeným usnesením Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") rozhodnuto, že podle § 154 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, je odsouzený K. K. povinen poškozenému stěžovateli, insolvenčnímu správci obchodní společnosti OKLK, s. r. o. (dále jen "stěžovatel"), nahradit náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení vzniklé přibráním zmocněnce ve výši 78 852 Kč. Dále bylo rozhodnuto, že podle § 154 odst. 1 trestního řádu jsou odsouzení K. K. a J. M. povinni stěžovateli nahradit společně a nerozdílně náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení vzniklé přibráním zmocněnce ve výši 27 705 Kč. Ve zbytku uplatněného nároku byl návrh stěžovatele zamítnut.
3. Ke stížnosti stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení okresního soudu podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil a dále podle § 154 odst. 1 trestního řádu rozhodl, že odsouzený K. K. je povinen stěžovateli nahradit náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení vzniklé přibráním zmocněnce ve výši 110 505 Kč a odsouzení K. K. a J. M. jsou povinni stěžovateli nahradit společně a nerozdílně náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení vzniklé přibráním zmocněnce ve výši 38 826 Kč. Ve zbytku uplatněného nároku byl návrh stěžovatele zamítnut.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud se dopustil zásahu do principu právní jistoty, když mu nepřiznal náhradu nákladů zmocněnce v plné výši odpovídající právním předpisům. Má za to, že krajský soud svévolně a v rozporu s judikaturou moderoval výši náhrady nákladů bez ohledu na účinné znění vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ke dni, kdy zmocněnec prováděl úkony právních služeb, a retroaktivně použil advokátní tarif s účinností do 31. 12. 2023 (kromě redukce provedených úkonů právních služeb snížil zároveň tarifní hodnotu z 1 588 097 Kč na tarifní hodnotu 500 000 Kč, čímž ponížil výši odměny za jeden úkon právní služby z částky 14 660 Kč na částku 10 300 Kč), čímž jej nelegitimním způsobem zkrátil na jeho náhradě nákladů za provedené úkony právních služeb jeho zmocněncem.
5. Rovněž je toho mínění, že krajský soud se nevypořádal dostatečně s jeho námitkou týkající se rozdělení povinnosti hradit náklady řízení mezi odsouzené (povinnost nahradit náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé přibráním zmocněnce byla uložena v zásadě výlučně odsouzenému K. K. a oběma odsouzeným byla uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně náklady pouze ve výši 26 % z veškerých nákladů vzniklých přibráním zmocněnce). Podle stěžovatele krajský soud opomenul odůvodnit, z jakého důvodu shledal správným výrok okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto o uložení povinnosti hradit náklady společně a nerozdílně oběma odsouzenými pouze pro 26 % z veškerých nákladů vzniklých v souvislosti s přibráním zmocněnce.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení okresního soudu. Toto rozhodnutí bylo již zrušeno napadeným usnesením krajského soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.
8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Ústavní soud přistupuje k rozhodování o nákladech řízení nanejvýš zdrženlivě, neboť spory o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahují ústavněprávní intenzity. Ke zrušení rozhodnutí o nákladech řízení se Ústavní soud uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, případně že bylo zasaženo i jiné základní právo (viz např. usnesení ze dne 4. 9. 2024
sp. zn. III. ÚS 2087/24
; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tento svůj postoj Ústavní soud potvrdil i ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.), podle něhož jsou ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (bod 34 stanoviska). Z ústavněprávního hlediska obstojí takový postup obecných soudů, který není svévolný a respektuje principy plynoucí z ústavního pořádku a ustálené judikatury Ústavního soudu.
9. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde nicméně zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012
sp. zn. I. ÚS 3923/11
(N 68/64 SbNU 767) či nález ze dne 3. 11. 2020
sp. zn. III. ÚS 1255/18
(N 203/103 SbNU 39)]. V tomto směru rozhodnutí krajského soudu při přezkumu obstojí.
10. Krajský soud po důkladném posouzení věci dospěl k závěru, že za období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2024 je přiměřená výše odměny zmocněnce za úkony související s uplatněním nároku na náhradu majetkové škody částka ve výši 10 300 Kč, která odpovídá limitu tarifní hodnoty ve výši 500 000 Kč, kterou považoval za účelnou a přiměřenou, a že za ostatní úkony nesouvisející s uplatňováním nároku na náhradu škody v daném období náleží odměna ve stejné výši jako obhájci, a to ve výši 2 300 Kč za jeden úkon právní služby [§ 10 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu]. Za úkony provedené do 31. 12. 2021 pak považoval za přiměřenou částku 5 000 Kč bez rozlišení povahy úkonu (při aplikaci § 12a odst. 2 advokátního tarifu).
11. Krajský soud řádně a dostatečně podrobně vysvětlil, jak stanovil výši odměny zmocněnce za jeden úkon právní služby a které úkony právní služby zmocněnce považoval za účelně vynaložené. Vypočítal rovněž celkovou výši odměny a náhrad hotových výdajů zmocněnce stěžovatele. Ústavní soud v postupu krajského soudu žádné znaky neústavního pochybení neshledal, přičemž ani ve věci nezjistil takové (mimořádné) okolnosti, které by ji činily co do ústavní roviny dostatečně významnou.
12. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud opomenul odůvodnit, z jakého důvodu shledal správným výrok okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto o uložení povinnosti hradit náklady společně a nerozdílně oběma odsouzenými pouze pro 26 % z veškerých nákladů vzniklých v souvislosti s přibráním zmocněnce, ani v tom mu nelze přisvědčit. Již okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně vysvětlil, že s ohledem na to, že pravomocným rozhodnutím soudu byla odsouzenému K. K. uložena povinnost zaplatit poškozenému na náhradě majetkové škody částku 1 171 297 Kč a dále s odsouzeným J. M. společně a nerozdílně částku 416 800 Kč, bylo nutné rovněž rozhodnout, v jakém poměru budou tyto náklady ve vztahu k oběma odsouzeným hrazeny. Pomocí matematického výpočtu dospěl soud k závěru, že odsouzený J. K. sám je s ohledem na přiznanou náhradu majetkové škody v částce 1 171 297 Kč povinen nahradit poškozenému náklady vzniklé v souvislosti s přibráním zmocněnce v rozsahu 74 %, tedy v částce 78 852 Kč. Ve vztahu k přiznané náhradě majetkové škody v částce 416 800 Kč jsou pak oba odsouzení povinni zaplatit společně a nerozdílně náklady zmocněnce poškozeného v rozsahu 26 %, tedy v částce 27 705 Kč.
13. Krajský soud pak k námitce nepřezkoumatelnosti závěru o rozdělení povinnosti hradit náklady mezi odsouzenými uvedl, že v tomto směru shledal závěr okresního soudu správným s tím, že rozdělení povinností hradit náklady mezi odsouzené kopíruje v daném poměru výrok o náhradě škody. Zdůraznil přitom, že jde o dva samostatné nároky vztahující se k různým skutkům, přičemž jednotlivé výroky jsou i samostatně vykonatelné. V takovém postupu krajského soudu Ústavní soud žádné znaky protiústavního pochybení nespatřuje.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatele odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu