Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., toho času ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022 č. j. 3 Tdo 437/2022-4301 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2022 č. j. 1 To 59/2021-4152, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel byl původně trestně stíhán pro trestný čin zpronevěry, který měl spáchat tím, že si přisvojil prostředky obdržené (stěžovatelovou) společností B (dále jen "B") od jejich odběratelů za další (následný) prodej zboží původně zakoupeného od poškozeného, tedy že stěžovatel nakládal s těmito prostředky neoprávněně jako s vlastními, ačkoliv právně náležely poškozené (společnost A). Tuto skutkovou a právní konstrukci obecné soudy opustily v roce 2021, kdy byl vyhlášen odsuzující rozsudek nalézacího soudu, který, veden předchozími instrukcemi soudu odvolacího, místo zproštění stěžovatele obžaloby přistoupil ke skutkové i právní změně skutku a stěžovatele nově odsoudil pro trestný čin podvodu.
Toho se měl stěžovatel dopustit tím, že jako jednatel B ve 43 případech zamlčel před poškozenou při objednávkách zboží od poškozené "faktickou ekonomickou situaci" společnosti B, jednal takto v nepřímém úmyslu za zboží nezaplatit, tedy se srozuměním, že společnost B nebude schopna za objednané a dodané zboží zaplatit, čímž došlo k újmě poškozeného a odpovídajícímu obohacení společnosti B. Popsanou skutkovou a právní konstrukci následně zachoval i odvolací soud.
Stěžovatel namítá, že v původní konstrukci žádné zboží podvodně vylákáno nebylo. Jeho objednávka, přijetí a další nakládání s ním nebylo nijak kriminalizováno a trestný čin měl být spáchán až v pozdější fázi skutkového děje.
Obecným soudům je ze strany stěžovatele mimo jiné vytýkána skutečnost, že se o změně skutku dozvěděl až z rozsudku nalézacího soudu z 18. 3. 2021. Předchozí neexplicitní náznaky nalézacího soudu stěžovatel jako spolehlivý zdroj takové informace nevyhodnotil a rozsudek nalézacího soudu byl tak pro něj překvapivým. Obecné soudy nepromítly provedenou změnu skutku do procesu dokazování, které do té doby bylo zaměřeno na zcela odlišný okruh rozhodných okolností. Přes změnu věcné podstaty skutku a související úplnou změnu okruhu rozhodných skutečností nalézací soud nepovažoval za potřebné jakkoliv významněji doplnit či zopakovat dokazování.
Soudy se ve své podstatě spokojily s výsledky dosavadního dokazování, které však bylo vedeno pro původní právní kvalifikaci a zaměřeno na původní okruh rozhodujících skutečností. Listinné důkazy opatřené policejním orgánem byly torzovité - chybějící účetnictví společnosti B, listinné podklady získané jen od určité části odběratelů. O to zásadnější význam přikládá stěžovatel výslechu svědků. Ty však nebyly provedeny ve vztahu ke skutečnostem rozhodným pro novou právní kvalifikaci - tj. pro podvod.
Součástí řádného poučení svědka o právu odepřít výpověď je i označení skutku. Ve věci stěžovatele byl výslech veden pro jinou právní kvalifikaci a odlišný skutek s odlišným okruhem rozhodujících skutečností. Výslech tak nemohl přinést úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení. Obecné soudy tak měly ve věci již jednou slyšené svědky znovu vyslechnout. Obviněný též namítá, že neměl ve věci příležitost se vyjádřit a účinně realizovat svoji obhajobu, toto pochybení nalézacího soudu nebylo plnohodnotně zhojeno ani odvolacím soudem.
Obdobnou argumentaci uvedl stěžovatel též k listinným důkazům, jejich opatřování a výběr byly podle něj vedeny jinou právní kvalifikací s radikálně odlišným skutkem.
Přestože stěžovatel, poté co zjistil zásadní změnu v předmětu řízení, navrhoval na svou obhajobu velké množství důkazů, směřujících k novému okruhu rozhodných skutečností, obecné soudy je bez přiměřeného racionálního odůvodnění odmítly provést jako nadbytečné. Z pohledu stěžovatele se tak jedná o tzv. opomenuté důkazy. Obecné soudy se spokojily s výsledky dosavadního dokazování, které však bylo vedeno pro původní právní kvalifikaci a bylo zaměřeno na původní okruh rozhodujících skutečností. Stěžovatel přitom navrhoval i výslech svědků nových, dosud nevyslechnutých, např. daňovou poradkyni J. Š. a účetní L. K., která měla přístup k relevantním údajům a podkladům o ekonomické situaci společnosti.
Stěžovatel je toho názoru, že závěry obecných soudů jsou extrémně svévolné a nepodložené. Napadený rozsudek neposkytuje racionální vysvětlení, jak by mělo být bez důvodných pochybností možné usuzovat na platební neschopnost společnosti v situaci, kdy soud neměl podklady o ekonomickém stavu společnosti. Ke svým závěrům dospěly soudy na základě jednoho jediného závazku společnosti B vůči společnosti C. Ve své podstatě vycházejí z jednoho důkazu a to nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 2. 10. 2014. Tento však byl vydán až v době, kdy stěžovatel již několik měsíců neměl společnost B pod kontrolou. Soudy nezjistily nic konkrétního o majetkové situaci a celkové struktuře příjmů a výdajů společnosti B. Současně odmítly provést dokazování k tak zásadním skutečnostem, jako byly opožděné dodávky poškozené, které byly příčinou průběžně narůstajících dlužných částek. Vytýkané vady přitom nebyly zhojeny ani dovolacím soudem.
Další část námitek stěžovatele se týká účinného upozornění na změnu kvalifikace skutku. Obviněný musí vědět, proti jakému obvinění se má bránit, přičemž takové obvinění může být v každém okamžiku řízení pouze jedno. Obviněného nelze nutit k tomu, aby se bránil několika alternativním právním kvalifikacím, odvozených ze skutků svou podstatou zásadně odlišných. Odvolací soud se ve svém kasačním usnesení vyslovil o možné budoucí změně právní kvalifikace časově "dopředu", přičemž taková změna měla být aktuální pouze za splnění určitých podmínek, spočívajících ve výsledku dalšího procesního postupu nalézacího soudu.
Podle stěžovatele je podstatnou otázka, zda pro naplnění ústavněprávních garancí postačuje, je-li obviněný pouze "dopředu" poučen o možnosti změny kvalifikace v budoucnu v situaci, kdy původní právní kvalifikace prozatím není opuštěna a řízení se prozatím vede ve vztahu k ní. Pokud se obecné soudy opírají o přípis ze dne 9. 12. 2020, tak tento žádné upozornění na změnu právní kvalifikace nezmiňuje.
Podle náhledu Ústavního soudu je ústřední námitkou stěžovatele tvrzení, podle něhož nebyla v projednávané věci zachována totožnost skutku mezi tím, jak byl skutek označen v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. v obžalobě, a v odsuzujícím rozsudku. Zatímco převážná část trestního stíhání byla vedena pro trestný čin zpronevěry, uznán vinným byl ze spáchání trestného činu podvodu. Na tuto změnu právní kvalifikace neměl být přitom řádně upozorněn. Dalšími námitkami se stěžovatel snažil rozporovat zjištěný skutkový stav s tím, že obecné soudy neprovedly, některé jím navržené důkazy, s čímž se řádně nevypořádaly.
Stran nedodržení totožnosti skutku Nejvyšší soud vysvětlil, že je třeba rozlišovat pojetí skutku v trestním právu hmotném a procesním. V trestním právu hmotném souvisí skutek především se skutkovou podstatou trestného činu, kdežto v trestním právu procesním se skutkem rozumí určitá událost ve vnějším světě, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Skutkem je tedy souhrn určitých konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoliv jejich právní posouzení.
Nejvyšší soud dále objasnil, kdy je zachována totožnost skutku (srov. odst. 17). K tomu uvedl, že o totožnosti skutku mohou rozhodovat jen okolnosti a závěry skutkové, nikoliv samotné závěry právní, jelikož soud není vázán právním posouzením skutku v obžalobě. Odchylné právní posouzení skutku samo o sobě není v rozporu s obžalovací zásadou. Nejvyšší soud vysvětlil, že v projednávaném případě jednání stěžovatele bylo v obou případech (tj. jak v případě trestného činu zpronevěry, tak i podvodu) zčásti charakterizováno stejnými skutkovými okolnostmi, jimiž je uzavření týchž dílčích kupních smluv navazujících na tutéž rámcovou smlouvu.
Oproti podané obžalobě tak doznaly nepodstatných a upřesňujících změn toliko okolnosti vztahující se k následku trestného činu. Nejvyšší soud dále též vysvětlil, proč je rozdíl mezi obžalobou a odsuzujícím rozsudkem toliko v závěrech právních, nikoliv v závěrech skutkových a proč tedy byla totožnost skutku zachována (srov. odst. 20). K této námitce lze stěžovatele též odkázat na zevrubné odůvodnění odvolacího soudu (srov. odst. 53 a násl.)
Námitkou, že stěžovatel nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace, se zabýval již Nejvyšší soud (srov. odst. 21). Ten v souvislosti s uvedeným uzavřel, že odvolací soud ve zrušujícím rozhodnutí vysvětlil, proč stávající právní kvalifikace skutku jako zpronevěry je problematická. Nalézacímu soudu uložil, v jakém směru má dokazování doplnit s tím, že v závislosti na vyřešení konkrétních skutkových otázek bude na místě kvalifikovat skutek nikoliv jako zločin zpronevěry, nýbrž zločin podvodu. Nejednalo se přitom o nějaké abstraktní úvahy in eventum, ale o konkrétní upozornění na možnou právní kvalifikaci skutku s ohledem na posuny skutkového stavu v průběhu dokazování během trestního stíhání.
Po vydání zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu si tak stěžovatel musel být vědom, že ohrožen trestním stíháním pro zločin zpronevěry již není. Tím, čím naopak ohrožen byl, byl zločin podvodu. V souvislosti s uvedeným je pak třeba vykládat i přípis nalézacího soudu ze dne 9. 12. 2020, kterým byl stran možného posouzení skutku jako podvodu vyzván, aby do jednoho týdne doplnil své důkazní návrhy. Nejvyšší soud v souvislosti s uvedeným poukázal na skutečnost, že v hlavním líčení dne 18. 3. 2021 obhájce stěžovatele k dotazu soudu sdělil, že s uvedeným poučením seznámen byl.
Stěžovatel měl možnost účastnit se osobně celého průběhu důkazního řízení, osobně ve věci vypovídat a zvolit si způsob své konkrétní procesní obhajoby. Dle Ústavního soudu si stěžovatel byl vědom právní kvalifikace jednání, pro které byl trestně stíhán. Jednotlivé úkony soudu v rámci trestního řízení nelze vytrhávat z kontextu vývoje celého trestního řízení. V podrobnostech lze též odkázat na odst. 63 napadeného rozsudku odvolacího soudu, který se touto námitkou podrobně zabýval a bezezbytku ji vypořádal.
Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy při hodnocení ekonomické situace společnosti, v níž byl tento jediným společníkem, vycházely toliko z rozhodčího nálezu, nelze mu dát za pravdu. Z odůvodnění odvolacího soudu se podává (srov. odst. 65), že tento se ekonomickou situací společnosti a souvisejícími okolnostmi dostatečně zabýval. Informace o ekonomickém stavu společnosti B nebyly získány jen ze zmíněného rozhodčího nálezu, ale též z dalších zdrojů - výpisy z bankovních účtů, doklady k realizaci faktoringového vztahu u České spořitelny a.s.
apod. Za tohoto stavu věci nelze klást obecným soudům k tíži, že ve věci nebylo zajištěno účetnictví společnosti B, které se ztratilo při převodu společnosti na svědka V. Z. a následně L. B., bezdomovce, tzv. bílého koně. (to vše v řádu měsíců). Stran ztraceného účetnictví obecné soudy uzavřely, že i přes tento deficit bylo možné reálně dovodit závěry o tom, že podnikatelská činnost společnosti byla v zásadní míře založena na obchodu s moldavským vínem. Pokud stěžovatel tvrdil, že byl ze strany velkých dodavatelů poškozen, považuje Ústavní soud za přiléhavý závěr odvolacího soudu, podle něhož, pokud by tomu tak skutečně bylo, tak by společnost D s těmito odběrateli ihned nenavázala bezprostřední obchodní kontrakt.
Odvolací soud vyšel též z toho, že obžalovaný vystupoval jako velmi zkušený obchodník a měl přehled o reálných ekonomických i navazujících obchodních možnostech. Na základě zhodnocení konkrétních okolností případu vrchní soud uzavřel (srov. odst. 78 a násl.), že stěžovatel záměrně neinformoval zástupce poškozené společnosti, jak na samém počátku obchodního vztahu, tak v jeho průběhu, kdy objednával zboží s vědomím, že toto nebude schopen řádně a včas zaplatit, tedy o zásadních ekonomických podmínkách, jež byly podstatné pro rozhodnutí dodavatele, zda objednané zboží dodá. Současně soudy popsaly, jak stěžovatel připravil a účelovými kroky realizoval převedení podstaty zadlužené společnosti B na společnost C.
V části své argumentace stěžovatel namítá, že nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy. Zde měl stěžovatel na mysli především výslech daňové poradkyně J. Š. a L. K. (srov. odst. 96 rozsudku odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že je především na obecném soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především okolnost, zda a jakým způsobem se obecné soudy vypořádaly s navrženými a neprovedenými důkazy.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že ten považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný. Stran svědkyně Š. lze dát stěžovateli za pravdu, že nepřipuštění jejího výslechu není ze strany obecných soudů blíže odůvodněno. Na druhou stranu nelze očekávat, že by její svědectví s ohledem na všechny ostatní důkazy, mohlo být ve věci zásadní a ovlivnit celkový výsledek řízení. Co se týče výslechu L. K., ta byla v předchozím řízení slyšena a toliko obecně se podle odvolacího soudu vyjadřovala k chodu společnosti B, aniž by byla schopna uvést jakékoliv konkrétní skutečnosti.
Je tedy otázkou, čeho by jejím výslechem mohlo být dosaženo, navíc s ještě větším časovým odstupem. V souvislosti s přesvědčivostí výpovědi L. K. není od věci odkázat na odst. 81 a násl. rozsudku odvolacího soudu, v němž tento popisuje, jakým způsobem se společnost B zbavila veškerého svého majetku a jaká zde byla role navržené svědkyně.
Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy neprovedly důkazy k opožděným dodávkám ze strany poškozené, které byly příčinou narůstajících dlužných částek, lze uvést, že odvolací soud logicky popsal, jakým způsobem společnost B chodovala a že již v době vzniku závazku jí, resp. stěžovateli, muselo být zřejmé, že za odebrané zboží nebude schopen zaplatit, neboť z přijatých prostředků umořovat své další dluhy.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy provedly v projednávané věci dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. řádu) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům při tom dospěly. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. řádu), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Není úkolem Ústavního soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno. Klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu obecné soudy naplnily, neboť pečlivě odůvodnily, které skutečnosti vzaly za prokázané a na základě jakých ve věci provedených důkazů. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu