Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S. N., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 32, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2008 č. j. 1 Co 290/2007-167, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, v němž se žalobou domáhal ochrany své osobnosti. Uvedl, že předmětnou žalobu podal ke Krajskému soud v Brně dne 18. 3. 2003, ale rozsudek ve věci byl vydán dne 17. 8. 2007 a napadený rozsudek odvolacího soudu pak dne 11. 6. 2008, přičemž právnímu zástupci stěžovatele byl doručen dne 15. 8. 2008. Namítal, že vzhledem k časové prodlevě ze strany soudů nelze v jeho věci hovořit o zachování práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů.
Zvláště v případech, kdy se někdo domáhá ochrany své osobnosti, jejíž práva měla být porušena v tisku uveřejněnými informacemi, je nezbytné z důvodu účinné ochrany osoby rozhodnout v blízké časové souvislosti k momentu namítaného porušení. V důsledku průtahů v rámci takového řízení je totiž účastník domáhající se ochrany svého práva prakticky zbaven jakékoli, byť jen teoretické, možnosti ochrany v případě neúspěchu ve věci. Stěžovatel nabyl přesvědčení, že rozhodnutím s touto časovou prodlevou byla prokázána jednoznačná neschopnost soudní moci dát účastníkům právní jistotu v rámci vedeného sporu a ve své podstatě byly ohroženy samotné principy právního státu.
Dle stěžovatele z odůvodnění napadeného rozhodnutí není vůbec zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl odvolací soud ke svému závěru, jaké důkazy byly v řízení provedeny a absentuje i posouzení této věci po právní stránce. Pokud se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami týkajícími se formálních náležitostí rozhodnutí soudu prvého stupně, pak má stěžovatel pochybnosti, zda vůbec odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně z hlediska jeho obsahových náležitostí podle § 157 o. s. ř. přezkoumal.
Jak dále stěžovatel tvrdil, jedním z důvodů zamítnutí žaloby stěžovatele soudem prvního stupně byl nedostatek pasivní legitimace na straně vedlejšího účastníka (žalovaného). Odvolací soud v rámci svého rozhodnutí se však o absenci pasivní legitimace v této věci vůbec nezmínil a s odvolacími námitkami stěžovatele se nevypořádal. Z pohledu stěžovatele nemůže nedostatek pasivní legitimace být jedním z důvodů zamítnuti žaloby, ale měl by být jediným a prvním důvodem pro zamítnutí žaloby. Odvolací soud tak měl napadené rozhodnutí posuzovat v prvé řadě právě z aspektu legitimace jednotlivých účastníků k řízení a teprve následně řešit ostatní aspekty věci.
K věci samé stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěry obecných soudů a zejména uvedl, že v daném sporu vystupoval jako soukromý zemědělec (nikoli osoba veřejně činná), přičemž vedlejší účastník jej napadl v rámci konkurenčního podnikatelského boje. Vedlejší účastník nebyl v pozici novináře a nebylo smyslem jeho dopisu informovat veřejnost, ale naopak, jednoznačně dehonestovat jeho osobu v prostředí subjektů podnikajících v zemědělství.
Pokud pak jde o výši a podstatu předmětných finančních prostředků poskytnutých stěžovateli na stavbu mlékárny, jež měly být podle tvrzení vedlejšího účastníka bezúročnou půjčkou, jejíž většina se nevracela, stěžovatel se ohradil v tom smyslu, že z provedených listin bylo zřejmé, že půjčka byla poskytnuta ve výši 6.252.000,- Kč a v době publikování výroku vedlejšího účastníka již několik let nebyla půjčkou bezúročnou. Nejednalo se tedy v této části o nevratnou dotaci. Konečná částka, ke které oba soudy dospěly, tedy zahrnovala plnění z různých titulů a s ohledem na to není podle stěžovatele zřejmé, jak soudy dospěly k závěru, že podstata sdělovaných údajů je v podstatě pravdivá.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Co se týče námitky stěžovatele ohledně délky řízení a průtahů v řízení, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost musí směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti napadenému rozhodnutí obecného soudu, nikoli proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za situace, kdy se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí [§ 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona], pak již z logiky věci nemůže Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět s poukazem na to, že shledal existenci "jiného zásahu" (tzn. průtahů) ze strany obecného soudu.
V případě "jiného zásahu" orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je totiž Ústavní soud oprávněn zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázal mu, aby, pokud to je možné, obnovil stav před porušením [§ 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona]. V souzené věci však tento typ výroku zjevně nepřipadá v úvahu, jelikož obecný soud již v dané věci rozhodl a ostatně ani stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje jiný typ výroku než kasaci napadeného rozhodnutí. Ústavní soud proto posoudil námitku na průtahy v řízení jako neopodstatněnou (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 428/01 ).
Ústavní soud podotýká, že v projednávané věci měl stěžovatel k dispozici příslušné procesní prostředky již v době, kdy k průtahům docházelo (návrh na určení lhůty k provedení úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Pokud jde o procesní prostředek k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy, pak jím je od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení § 31a (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 , uveřejněný na stránkách http:/nalus.usoud.cz).
Stěžovatel dále považoval za zásah do svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces pochybení odvolacího soudu, které spatřoval v nedostatečném odůvodnění jeho rozsudku. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že rozhodnutí soudů musí být odůvodněna způsobem stanoveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a že z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl.
36 odst. 1 Listiny. Naopak, jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, není Ústavní soud povolán "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 34, str.
257 a násl. a ustálenou judikaturu z tohoto nálezu vyplývající). Ústavní soud však k tomu dále podotýká, že vzhledem k povaze odvolacího řízení platí pro rozsudky odvolacího soudu ustanovení § 157 odst 2 o. s. ř. jen přiměřeně, a to v mezích zásadně přezkumné povahy jejich činnosti [srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 7. vydání, Praha, 2006, str. 726].
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací přezkoumal výše zmíněným odvoláním napadený rozsudek soudu prvého stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud se zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry soudu prvého stupně plně ztotožnil, nebyl tak povinen znovu tyto jeho závěry opakovat či doplňovat a stačilo, že v tomto směru odkázal na závěry, k nimž dospěl nalézací soud. Jak Ústavní soud ověřil z připojeného spisu, soud prvého stupně provedl podrobné dokazování (řada listinných důkazů, úředních vyjádření, výslech účastníků) a na základě provedeného hodnocení důkazů vyvodil právní závěry, které řádně odůvodnil a v souladu s ustanovením § 157 o. s. ř. uvedl, jakými úvahami se při posuzování věci řídil a jaké právní předpisy aplikoval.
Podle názoru Ústavního soudu je z ústavní stížnosti zjevné, že argumentace stěžovatele nepřinesla do posuzované věci nic nového. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhal v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedenými se soudy zabývaly a v odůvodnění srozumitelně vypořádaly. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho úkolem je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud zvažoval, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal. Pokud se jedná o dílčí námitky stěžovatele, odkazuje Ústavní soud na řádně odůvodněná rozhodnutí obecných soudů, včetně jejich citací judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že postupem odvolacího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2010
Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu