Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. M., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem Ph.D., advokátem, se sídlem K Brusce 124/6, 160 00 Praha 6, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 1 T 187/2012, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 12 To 354/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, č.j. 3 Tdo 422/2014-35, za účasti Okresního soudu Praha - západ, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka je přesvědčena, že byla odsouzena pro více útoků předmětného trestného činu, než jí byly plně prokázány. Pokud jde o dílčí útok, při kterém měla převést svému údajnému příteli P. D. peníze svého zaměstnavatele ve výši 119.000 Kč, aniž pro to byl jakýkoliv právní důvod, tvrdí, že nebylo vyvráceno, že by předmětná částka nebyla vyplacena po právu za provedenou práci, kdy pan D. zhotovil sochu v odpovídající hodnotě. Co se týče odsouzení pro útoky spočívající ve výběrech z bankomatů platební kartou zaměstnavatele, upozorňuje, že pouze ve 3 případech bylo přímo prokázáno, že výběr provedla právě ona, u ostatních 30 takový kamerový záznam chybí, přičemž daná platební karta existovala ve dvou vyhotoveních, ke kterým mělo přístup více osob, a trezor, ve kterém byly karty umístěny, nebyl v dostatečně bezpečném a evidovaném režimu. V případě tří výběrů, které skutečně provedla, navíc tvrdí, že tak učinila po právu, na čemž nic nemění ani absence jejich zanesení do účetnictví společnosti.
Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatelky se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje své námitky vznášené v předchozím řízení, přičemž její argumentace má charakter pouhé polemiky se skutkovými závěry obecných soudů. Ústavnímu soudu však nepřísluší nahrazovat posouzení proběhlého dokazování provedené obecnými soudy hodnocením vlastním.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu