Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o vyloučení soudce v řízení o ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod
sp. zn. II. ÚS 2583/10
, takto:
Soudce Stanislav Balík je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod
sp. zn. II. ÚS 2583/10
.
Odůvodnění:
sp. zn. II. ÚS 2583/10
by se tedy nemohl oprostit od informací, které získal ještě jako advokát, když rodině vedlejšího účastníka poskytoval právní pomoc. V závěru návrhu na vyloučení soudce Stanislav Balík poznamenal, že z týchž důvodů byl vyloučen také z projednávání ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. II. ÚS 725/10
.
S ohledem na uvedené skutečnosti soudce Stanislav Balík navrhl, aby I. senát Ústavního soudu, s poukazem na ustanovení § 36 zákona o Ústavním soudu, po provedení řízení dle § 38 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu, rozhodl tak, že „soudce Stanislav Balík je vyloučen z projednání a rozhodování ve věci, vedené u Ústavního soudu pod
sp. zn. II. ÚS 2583/10
.“
Podle přesvědčení I. senátu Ústavního soudu jsou podmínky citovaného ustanovení ohledně osoby soudce Stanislava Balíka splněny. Proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2010
Vojen Güttler
předseda senátu
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva. Z tohoto pohledu stojí mimo dosah pravomoci Ústavního soudu se zabývat výhradami stěžovatelky ohledně výkladu ustanovení § 102 o. s. ř. Ústavní soud ve svém rozhodnutí,
sp. zn. II. ÚS 221/98
, na které se stěžovatelka odvolává, konstatoval, že smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy ČR). Jestliže ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany, stejně tak nemůže ochrana tohoto, kdo předběžné opatření navrhuje, dosáhnout takové intenzity, aby znemožnila ochranu oprávněných zájmů toho, proti komu návrh směřuje. Opak by byl porušením zásady rovnosti účastníků řízení. V postupu obecných soudů, pokud dospěly k závěru, že návrh na vydání předběžného opatření postrádal podklady a vysvětlení přiměřenosti zásahu do majetkové sféry žalovaného, nelze spatřovat porušení ústavních práv stěžovatelky. Její argumentace uplatněná v ústavní stížnosti je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, do které Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť úvahy obecných soudů vycházejí z textu návrhu na vydání předběžného opatření, jsou vyloženy jasně, srozumitelně a nejsou jejich svévolným výkladem. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů (čl. 90 Ústavy ČR) a Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních právě proto, že jde o rozhodnutí, které do práv a povinností účastníků nezasahuje konečným způsobem. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen se přesvědčit, zda obecné soudy i při rozhodování o předběžných opatřeních, a to zejména toho typu, o jaký se v dané věci jednalo, tedy předběžného opatření navrhovaného z obavy ohrožení výkonu rozhodnutí, postupují zákonem stanoveným způsobem tak, jak to má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny, zajištující právo na soudní ochranu. Úprava postupu při vydávání předběžných opatření vyžaduje, aby navrhovatel soudu osvědčil základní skutečnosti, tedy nárok sám, a u tohoto typu předběžného opatření osvědčil také pravděpodobnost možného ohrožení výkonu rozhodnutí. Nárok sám tedy nemusí být prokázán nepochybně. Tyto okolnosti je soud, v rámci řízení o nařízení předběžného opatření, povinen zvážit, což se však v daném případě stalo. Ani výhrada ohledně odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není relevantní. Zákonem stanovené náležitosti odůvodnění soudního rozhodnutí se neodvíjejí od počtu popsaných stránek. Ústavní soud upřednostňuje jasná a stručná odůvodnění a tomu odůvodnění odvolacího soudu odpovídá. Ostatně stěžovatelka svojí argumentací proti tomuto odůvodnění sama prokázala, že jeho obsahu porozuměla.
Svojí polemikou ve skutečnosti brojí proti právnímu názoru odvolacího soudu, který se týká výkladu podústavního práva, se kterým nesouhlasí. Posouzení relevantnosti této její polemiky však jde mimo rámec přezkumu ze strany Ústavního soudu z důvodů výše uvedených. Z tohoto hlediska Ústavní soud konstatuje, že nebylo porušeno stěžovatelčino ústavní právo zakotvené v čl. 36 Listiny. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu