Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Denisou Kartusovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 791/41, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 42 P 168/2021-138 ze dne 21. 3. 2022, a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 101 Co 102/2022-226 ze dne 22. 6. 2022, a návrhu na přednostní projednání, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
Oba obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení styku nezletilého s otcem. Krajský soud své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil a na jeho závěrech neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723)].
Stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti celou řadu námitek, přičemž se jedná veskrze o polemiku se závěry Krajského soudu v Praze. Vytýká-li stěžovatel, že se obecné soudy nezabývaly bytovými poměry matky nezletilého, zcela přehlíží zprávu kolizního opatrovníka, z níž se podává, že v místě bydliště matky bylo provedeno neohlášené sociální šetření, které skončilo bez výhrad. Sama skutečnost, že v bytě 3+1 žijí tři dospělé osoby a dva psi bez dalšího neznamená, že se jedná o prostředí k výchově nezletilého nezpůsobilé.
V části stížnosti, týkající se styku stěžovatele s nezletilým během pracovního týdne, považuje stěžovatel rozhodnutí krajského soudu za nevykonatelné, neboť doba předání je stanovena na 15:00 hodinu, což je doba, kdy se nezletilý probouzí po odpoledním spaní. K uvedenému lze uvést, že obecné soudy svými rozhodnutími pomohly účastníkům vytvořit základní kostru rozsahu styku a je na nich, aby se navzdory špatné komunikaci na postupu při předávání nezletilého v konkrétní den domluvili, a to s ohledem na biologické potřeby nezletilého. Není v moci soudu upravit svým rozhodnutím každou oblast mezilidských vztahů.
Dle náhledu Ústavního soudu je rozhodnutí krajského soudu řádně odůvodněno i stran nesvěření nezletilého do střídavé péče. Krajský soud vysvětlil, že jeho věk (dva roky) považuje za příliš nízký na to, aby bylo možné přistoupit k užití uvedeného výchovného konceptu. Je pravdou, že závěry odvolacího soudu o možném vzniku separační úzkosti nezletilého nebyly podloženy žádným znaleckým posudkem, nicméně se jedná o závěr vyplývající z obecné životní zkušenosti. Ne každá empirická zkušenost či úvaha obecného soudu musí být nutně podložena znaleckým zkoumáním.
Napadá-li stěžovatel stanovený rozsah styku s nezletilým během letních prázdnin, opět jej lze odkázat na odůvodnění krajského soudu, který svůj postup ve věci odůvodnil zavedením zvykacího režimu pro nezletilého, který v případě pravidelného styku s otcem bude v roce 2023 pravděpodobně již schopen zvládnout delší odloučení od matky. Uvedený koncept tak předpokládá, že se zvyšováním věku nezletilého bude docházet ke změně rozsahu styku, a to s ohledem na to, jak úzký vztah mezi stěžovatelem a nezletilým se podaří navázat. Z uvedeného pak plyne, že v budoucnu není vyloučena ani střídavá péče.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť ve věci rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu