Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Staníčka, zastoupeného Mgr. Petrem Knittlem, advokátem, sídlem Sokolská třída 871/6 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2021 č. j. 26 C 379/2019-121, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2022 č. j. 16 Co 45/2022-215 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2023 č. j. 21 Cdo 3767/2022-243, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
Ústavní soud tedy shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takové pochybení přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
V projednávané věci bylo na obecných soudech, aby posoudily otázku oprávněnosti výpovědi stěžovateli, a to ve světle shora nastíněných souvislostí. Zatímco nalézací soud uzavřel, že ve věci nebyla prokázána nadbytečnost žalobce v rámci organizační struktury zaměstnavatele, soud odvolací přednesl důvody, pro které je třeba výpověď danou stěžovateli považovat za platnou. Z ústavněprávního hlediska je přitom podstatné především to, že krajský soud ve svém odůvodnění vysvětlil důvody, pro které má za to, že na výpověď danou zaměstnanci lze nahlížet jako na platnou - dosavadní činnost stěžovatele byla rozložena mezi další vedoucí zaměstnance, jednatele a nově přijatého J.
P. V souvislosti s ním odvolací soud objasnil důvody, pro které nelze pracovní náplň jmenovaného považovat za totožnou s náplní stěžovatele. Byť není pochyb, že v určité části (jednání se zahraničními klienty) se jeho náplň práce překrývala s náplní práce stěžovatele. Nicméně další činnosti byly přesunuty na další vedoucí zaměstnance, a tudíž náplň práce J. P. nelze považovat za totožnou s náplní práce stěžovatele.
Má-li stěžovatel za to, že mu byla dána výpověď z důvodu majetkové diskriminace, lze uvést, že odvolací soud a ani soud nejvyšší neshledaly pro tento závěr oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud připustil, že spory mezi účastníky mohly být motivem, či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž bylo zrušeno pracovní místo stěžovatele, ovšem tato skutečnost sama o sobě neznamená, že jejím jediným smyslem bylo jej poškodit.
Je pravdou, že ve srovnání s ostatními vedoucími zaměstnanci má stěžovatel majetkový podíl na žalované, to však bez dalšího neznamená, že by mu nemohla být dána výpověď z organizačních důvodů. Je tomu tak proto, že propuštěním ze zaměstnaneckého poměru se na jeho majetkové účasti ve společnosti ničeho nemění. Podstatné je především to, zda byl naplněn některý z výpovědních důvodů. I v případě, že by zaměstnavatel chtěl svého zaměstnance "trestat" za jeho majetkovou účast, není zřejmé, čeho by tím z hlediska majetkového podílu, tedy toho, zač je údajně "trestán", vlastně dosáhl.
Namítá-li stěžovatel, že byl ze dne na den "odstřižen" od informací o společnosti, není rozumného důvodu, pro který by se všech podstatných informací o společnosti nemohl z titulu společníka domoci. Majetková účast zaměstnance na svém zaměstnavateli by patrně neměla představovat další stupeň jeho ochrany. Dovedeno k závěrům ad absurdum, by obdobný postup ochrany bylo lze vztáhnout i na akcionáře akciových společností, což by v konečném výsledku mohlo vést až k zásahu do svobody podnikání.
Namítá-li stěžovatel, že v jeho věci mělo dojít v souladu s ustanovením § 133a o. s. ř. k tzv. obrácení důkazního břemene, nutno uvést, že citované ustanovení předpokládá, že by ve věci měly být předneseny skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci. Přitom tím, komu toto posouzení náleží, není žalobce, ale soudce. Jinými slovy řečeno, samotným vznesením námitky diskriminace k otočení důkazního břemene nedochází. Z ústavněprávního hlediska je tak podstatnou skutečnost, že se odvolací soud v rámci svého odůvodnění zabýval tím, zda zrušení pracovní pozice bylo lze považovat za opodstatněné či nikoliv - na místo stěžovatele nebyla přijata jiná osoba a pracovní úkoly byly rozděleny mezi ostatní vedoucí zaměstnance.
Se shora uvedeným pak souvisí též požadavek stěžovatele na jeho poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. V posuzované věci je z hlediska ústavnosti podstatné, že soudy dospěly k závěru, že s ohledem na tvrzené (a prokázané) skutečnosti lze otázku povahy právního jednání žalované posoudit, což také učinily, a jejich závěry nenesou známky neústavnosti. Poukazuje-li stěžovatel na to, že v důsledku svého nepoučení podle § 118a nemohl doplnit svá tvrzení a k jejich prokázání navrhnout důkazy, není zřejmé, s jakým "novým" tvrzením mínil stěžovatel do řízení přispět. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel se svou žalobou nebyl úspěšný (jen) proto, že - třebas nevědomky - neuvedl před soudem pro úspěch své žaloby potřebná tvrzení či potřebné důkazy v plném rozsahu. Stěžovatel naopak svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní splnil, obecné soudy se však s jeho argumentací neztotožnily.
Ze všech shora vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu