Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Kolaříka, zastoupeného Mgr. Filipem Mestekem, advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. července 2025 č. j. 10 Ads 23/2025-34 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. prosince 2024 č. j. 16 Ad 19/2021-147, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na ochranu vlastnictví, soudní ochranu, jakož i na rovnost účastníků v řízení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice rozhodovala ve věci starobního důchodu stěžovatele. Stěžovateli podle ní nevznikl nárok na snížený důchodový věk podle § 21 ve spojení s § 174 písm. d) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1995, protože nedosáhl potřebných roků odpracovaných v zaměstnání v I. A pracovní kategorii (§ 14 téhož zákona). Letiště Vodochody, na kterém stěžovatel pracoval jako letištní technik v oddělení obchodně technických služeb, nebylo vojenským letištěm, ale továrním.
3. Žalobu stěžovatele zamítl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem. Kasační stížnost stěžovatele pak zamítl svým napadeným rozsudkem také Nejvyšší správní soud. Podle správních soudů je účelem rozdělení profesí z hlediska starobního důchodu odlišení různých obtížností pracovních podmínek. Jen zdraví ohrožující pracovní prostředí odůvodní nižší důchodový věk. Stěžovatel přitom tuto podmínku splňoval podle tehdejších předpisů pouze v době, kdy byl na zahraničních pracovních cestách. Letiště Vodochody, na kterém stěžovatel jinak pracoval, však nebylo vojenským letištěm, neprovozovala jej armáda. Byť zaměstnavatel stěžovatele (AERO Vodochody) vyráběl pouze vojenská letadla, sám stěžovatel popřel, že by měl na letiště přístup či že by se podílel na provozu letadel. Nemohl se tedy běžně účastnit vojenského provozu.
4. Na témže závěru podle správních soudů nic nezmění dřívější rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2012 č. j. 42 Ad 19/2012-61, v němž týž soud rozhodl ve věci kolegy stěžovatele opačně. Krajský soud totiž tehdy vyšel výhradně z výslechu svědků (pracovnice účtárny zaměstnavatele stěžovatele a jeho kolegy) a listin od zaměstnavatele stěžovatele. Materiálním naplněním podmínek dané pracovní kategorie podle tehdejších předpisů se nezabýval. Žádné legitimní očekávání stěžovateli vzniknout nemohlo, a to ani uznáním zaměstnání v dané pracovní kategorii po delší dobu kolegům stěžovatele vedlejší účastnicí (tedy v obdobných věcech). Takový postup byl již tehdy zjevně nesprávný, a stěžovatel se jej proto nemůže domáhat. Legitimní očekávání nemůže být založeno na nezákonnému postupu. Konečně se vedlejší účastnice podle správních soudů sice dopustila několika nesprávností při výpočtu doby zaměstnání v I. A pracovní kategorii, avšak maximálně v počtu 12 měsíců, což by nezměnilo závěr, že stěžovatel v této kategorii nemá odpracovanou dobu potřebných 15 let.
5. Stěžovatel tvrdí, že mu mělo být započítáno celkem více než 17 let v pracovní kategorii I. A. U kolegů stěžovatele, kteří pracovali na totožné pozici jako on, přitom dříve vedlejší účastnice uznala práci v dané kategorii po celé kalendářní roky, na rozdíl od stěžovatele, u nějž uznala jen dobu, kterou pracoval na zahraničních pracovních cestách. To stěžovatel označuje za přehnaně formalistické, nespravedlivé a v rozporu se zásadami právní jistoty a legitimního očekávání. Rovněž platí zásada presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci; nikdo ovšem rozhodnutí vedlejší účastnice ve věcech kolegů stěžovatele nezrušil. Správní soudy se též nezabývaly úmyslem zákonodárce a z jakého důvodu byla profese stěžovatele zařazena do preferované kategorie (mezi rizikové práce).
6. Podle stěžovatele měl dále městský soud žalobě vyhovět i pro některé nesprávnosti, které shledal, ale pro které rozhodnutí vedlejší účastnice nezrušil. Nazná-li soud, že došlo k nezákonnosti a že v důsledku toho je třeba v rozhodnutí správního orgánu cokoli změnit, nelze konstatovat, že žalobou napadené rozhodnutí je správné. Městský soud měl tedy žalobě vyhovět již jen pro nesprávnou evidenci pobytu v zahraničí, u níž měly být stěžovateli uznány v dané pracovní kategorii celé měsíce. Konečně stěžovatel zdůrazňuje, že tovární letiště Vodochody sloužilo výhradně k zalétání vojenských letadel. Podmínky stoprocentní přítomnosti armády, kterou správní soudy ve svém důsledku požadují, by nesplnil nikdo a nikdy.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto zásadně věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad.
9. Nynější věc se týká výkladu podmínek nároku na snížený důchodový věk podle zákona o sociálním zabezpečení. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tytéž námitky, které uplatnil již dříve v řízení před správními soudy, jak je patrné mimo jiné též z přiložené kasační stížnosti, jejíž obsah je v podstatě překopírován do následné ústavní stížnosti. Správní soudy přitom na námitky stěžovatele reagovaly, a to výslovně, konkrétně, věcně, srozumitelně a logicky. Závěry správních soudů jsou z ústavního hlediska obhajitelné.
10. V konkrétnostech je třeba uvést, že výklad správních soudů vedoucí k určení uznatelné doby odpracované v preferované pracovní kategorii vychází z identifikovaného smyslu a účelu právní úpravy, tedy kompenzovat jen výkon práce ve zdraví ohrožujícím prostředí. Správní soudy rovněž vyšly z toho, že tehdejší předpisy (včetně § 14 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení) operovaly s kritériem soustavnosti a převážnosti rizikové práce v daném období. Tomuto výkladu podle Ústavního soudu nelze důvodně vytknout chybějící zohlednění úmyslu zákonodárce, ani přepjatý formalismus.
11. Správní soudy se rovněž vypořádaly s námitkou, že na letišti Vodochody, kde stěžovatel pracoval, se zalétala výhradně vojenská letadla, což má značit, že výkon práce v takovém prostředí bude rizikový bez dalšího. Správní soudy ovšem vůči tomuto tvrzení přednesly vlastní ucelenou argumentaci, že stěžovatel přesto nebyl jako pracovník oddělení obchodně technických služeb zaměstnán ve vojenském provozu, který předpisy označují za rizikový. Takovou argumentaci Ústavní soud považuje za věcnou a rozumnou. Stěžovatel její podstatu v ústavní stížnosti nereflektuje. V podrobnostech proto lze odkázat zejména na body 29 a 30 napadeného rozsudku městského soudu.
12. Neopodstatněné jsou rovněž opakované námitky stěžovatele odkazem na postup vedlejší účastnice ve věci kolegů, včetně dřívějšího rozsudku krajského soudu sp. zn. 42 Ad 19/2012. Správní soudy postupovaly v souladu s praxí Ústavního soudu, podle níž sice judikatura k určité právní otázce z pohledu předvídatelnosti práva a rovnosti účastníků řízení představuje východisko pro rozhodování všech typově stejných věcí, ovšem ani Ústavní soud nevyžaduje strnulost judikatury a konzervaci již jednou dosaženého řešení. Povinností soudu z hlediska práva na soudní ochranu je v odůvodnění svého rozhodnutí věcně se vypořádat s dříve přijatým soudním rozhodnutím v obdobné věci (srov. body 11 až 15 nálezu ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 1372/24 ), nikoli je vždy za každých okolností bezvýhradně následovat.
13. Obdobně vykládá tzv. precedenční závaznost rozsudků správních soudů též Nejvyšší správní soud, podle kterého je přípustné, přinejmenším až do zásahu kasačního soudu, jehož úkolem je případné rozdíly ve výkladu podaném jednotlivými krajskými soudy či senáty v rámci nich sjednocovat, aby senát jednoho krajského soudu vyjádřil záměrný a kvalifikovaný nesouhlas s právním názorem zaujatým senátem či krajským soudem jiným (pochopitelně nejde-li o stejnou věc ve smyslu stejného předmětu řízení a účastníků řízení, kde se uplatní tzv. kasační závaznost dřívějších rozhodnutí, viz bod 34 rozsudku ze dne 20. 5. 2024 č. j. 9 As 66/2023-72 či bod 29 rozsudku ze dne 26. 9. 2024 č. j. 8 As 58/2023-145).
14. V nynější věci se městský soud s postupem vedlejší účastnice v obdobných věcech, jakož i rozsudkem krajského soudu sp. zn. 42 Ad 19/2012 dostatečně vypořádal. Stěžovatel věcné a konkrétní odůvodnění městského soudu nereflektuje, a proto postačí v podrobnostech odkázat zejména na bod 33 napadeného rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud, jehož úkolem je mimo jiné zajišťovat jednotu rozhodování správních soudů svým rozhodováním či jinými postupy (viz § 12 soudního řádu správního), pak dal v napadeném rozsudku zřetelně najevo, zda a proč závěry městského soudu v nynější věci ve srovnání s dřívějšími závěry krajského soudu považuje za správné. Již s ohledem na rozdílné účastníky řízení zde nepřipadalo v úvahu ani případné uplatnění tzv. kasační závaznosti dřívějšího rozsudku krajského soudu.
15. Žádné ústavně relevantní pochybení správních soudů neshledal Ústavní soud ani v hodnocení dílčích pochybení vedlejší účastnice při nezapočítání některých měsíců práce stěžovatele v rámci preferované pracovní kategorie. Městský soud opět věcně a srozumitelně vysvětlil, že zrušení rozhodnutí vedlejší účastnice jen pro tato pochybení nepovede k uznání dostatečné doby potřebné podle zákona k uznání nároku na snížený důchodový věk. Takové hodnocení přitom odpovídá ustáleně přijímané koncepci správního soudnictví, jehož účelem je zejména ochrana veřejných subjektivních práv, nikoli náprava všech objektivních nesprávností či nezákonností (srov. např. bod 11 usnesení ze dne 1. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1223/21 ). Správní soudy tedy srozumitelně vysvětlily, proč by korekce dílčí nesprávnosti neměla pro stěžovatele žádný faktický význam. Ani podstatu této argumentace stěžovatel v ústavní stížnosti blíže nereflektuje.
16. Ústavní soud tedy nemá na podkladě argumentace stěžovatele žádný důvod se věcí blíže zabývat. Napadená rozhodnutí lze akceptovat jako projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu