Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky A, právně zastoupené Mgr. Janem Greplem, LL.M., advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 10. července 2024 sp. zn. 6 To 136/2024 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 13. května 2024 č. j. KRPZ-38686-2755/TČ-2019-150081-KOV, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.
2. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou její stížnost proti usnesení policejního orgánu, kterým byla podle § 79f odst. 1 a 3 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění osobního automobilu Škoda Fabia, jehož údajným majitelem je stěžovatelka, a který byl zajištěn jako nástroj trestné činnosti postupem podle § 79a odst. 1 trestního řádu usnesením policejního orgánu ze dne 10.
12. 2021 č. j. KRPZ-38686-1570/TČ-2019-150081-KOV. Z napadených usnesení vyplývá, že v současné době probíhá trestní stíhání skupiny osob mimo jiné zahrnující obviněného R. O., který je považován za osobu fakticky ovládající zajištěnou věc. Obviněný R. O. a spol. jsou stíháni pro skutek právně kvalifikovaný jednak jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 trestního zákoníku, a současně i též jako zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 a 2 trestního zákoníku.
Této trestné činnosti se měla dopouštět skupina obviněných osob tím, že v období let 2018-2020 měla na území Zlínského kraje vytvářet účelové obchodní řetězce, v rámci nichž mělo docházet k vyhotovování fiktivní fakturace sloužící ke zvyšování odpočtu daně z přidané hodnoty na vstupu u daňových subjektů B, C a dalších, čímž došlo ke snížení této daně o celkovou částku přesahující 28 milionů korun.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje průběh dosavadního řízení. Namítá, že ze samotného usnesení o zajištění ani z dalších dokumentů nevyplývá jednoznačný závěr, že by automobil měl být použit k páchání trestné činnosti, jak naznačuje policejní orgán. Důvody uváděné v jeho rozhodnutí jsou podle stěžovatelky nepřezkoumatelné. Stěžovatelka dále uvádí obdobné námitky, které již uplatnila ve své předchozí ústavní stížnosti, jež byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením sp. zn. III ÚS 500/24.
Namítá, že trvání dalšího zajištění je v této chvíli již disproporční s kritériem přiměřenosti mezi právem pokojného užívání majetku a jeho zajištěním. K zásahu do jejího vlastnického práva dochází podle stěžovatelky i tím, že její vlastnické právo je ze strany policejního orgánu rozporováno, a není ji přiznáno postavení zúčastněné osoby. Do jejího práva na spravedlivý proces mělo být pak zasaženo tím, že rozhodování o její stížnosti proti usnesení policejního orgánu trpělo nepřiměřenými průtahy.
Namítá též, že krajský soud nereagoval adekvátně na její argumenty vznesené ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu. Jde zejména o argumenty ve vztahu k tvrzené nevěrohodnosti svědků policejním orgánem, prokazování vlastnického práva k automobilu technickým průkazem a nepodloženosti závěru o povaze automobilu coby nástroje trestné činnosti.
4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
5. Pokud jde o posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, je třeba především uvést, že Ústavní soud není dalším článkem v soustavě obecných soudů. Jeho úkolem není přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud opakovaně vysvětluje, že do neskončeného trestního řízení v zásadě nezasahuje. Ústavní soud se cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení. Maximální zdrženlivost Ústavní soud zachovává i ve vztahu k rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve věci dočasného zajištění majetku obviněného.
Je totiž primárně na orgánech činných v trestním řízení, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je zajištění opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do takto vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jejich postupem nedošlo k porušení základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2209/15 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3006/23 ).
6. Výše uvedené principy včetně povahy majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu jsou však stěžovatelce známy již z usnesení sp. zn. III. ÚS 500/24 , vydaného v obdobné věci téže stěžovatelky. I v nyní posuzované věci Ústavní soud shledal, že policejní orgán své rozhodnutí o zajištění věci odůvodnil způsobem odpovídajícím danému stádiu trestního řízení. Rozhodnutí obsahuje konkrétní skutečnosti, na základě kterých dospěl policejní orgán k závěru o důvodnosti provedení tohoto zajištění.
V přípravné fázi trestního řízení přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti dostatečně odůvodněný právě konkrétními zjištěnými skutečnostmi (oproti požadavkům kladeným na důkazy). To ostatně plyne též z preventivní povahy zajišťovacích institutů. V průběhu řízení je možné i opakovaně žádat o zrušení nařízeného zajištění, což ostatně stěžovatelka činí, přičemž v okamžiku, kdy zajištění není pro účely trestního řízení nutné, orgány činné v trestním řízení jej mohou omezit nebo zrušit, a to i bez návrhu (k tomu srov. např. nález sp. zn. II.
ÚS 642/07 ).
7. Krajský soud po přezkoumání věci shledal, že napadené rozhodnutí policejního orgánu splňuje zákonem předvídané náležitosti, není nepřezkoumatelné či vydané v rozporu se zákonem. Důvodnost podezření z trestné činnosti z dosud doložených důkazních podkladů je podle krajského soudu dána a lze dovodit, že zajištěná věc může být považována za nástroj trestné činnosti. Skutkový stav se od posledního rozhodnutí krajského soudu ve vztahu k zajištěnému vozidlu nikterak zásadně nezměnil, a naopak je zřejmé, že přípravné trestní řízení směřuje do své konečné fáze. Krajský soud poukázal také na to, že s ohledem na v nejbližší době předpokládané ukončení vyšetřování, je možno dobu zajištění akceptovat. V opačném případě, kdy by byly nezbytné další časově náročné úkony trestního řízení, je třeba již posuzovat další trvání zajištění, jeho rozsah či omezení.
8. Uvedeným závěrům krajského soudu nemá Ústavní soud z hlediska ústavněprávního co vytknout. Vyplývá z nich také, že orgány činné v trestním řízení jsou si vědomy úskalí dlouhodobějšího zajištění automobilu. Pokud jde o dobu trvání zajištění a s tím související ztrátu na hodnotě automobilu, je třeba také poukázat na to, že policejní orgán se snažil automobil prodat, avšak neúspěšně.
9. Ústavní soud uzavírá, že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou podle Ústavního soudu dostatečně konkrétní a přiměřená věci v této fázi řízení. Je třeba zdůraznit, že jsou to stále orgány činné v trestním řízení, které musejí průběžně vyhodnocovat důvodnost podezření ze spáchání trestné činnosti a její spojitost se zajištěným majetkem.
10. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu