Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. října 2007 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Z. Š., H. V., Ing. P. V., E. V., všichni právně zastoupeni JUDr. Zdeňkem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2445/2007, a proti nákladovému výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 27 Co 100/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2007 se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť je shledávají rozpornými s v ústavní stížnosti uvedenými ustanoveními Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod a o. s. ř.
V daném případě byl dovoláním napaden výrok o náhradě nákladů řízení obsažený v pravomocném shora uvedeném rozsudku Krajského soudu v Praze. Nejvyšší soud rozhodnutím shora uvedeným dovolání odmítl poukazem na příslušná ustanovení o. s. ř., dle nichž není dovolání jen proti rozhodnutí o nákladech řízení přípustné. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítli, že Nejvyšší soud věc posuzoval podle současných ustanovení o. s. ř., avšak měl přípustnost dovolání posuzovat podle dříve platné právní úpravy, tj. té, která platila v roce 1997, kdy bylo zahájeno soudní řízení tak, jak učinil i krajský soud.
K uvedenému Ústavní soud uvádí, že stěžovatel může mít pravdu potud, že Nejvyšší soud měl užít dřívější právní úpravu vztahující se k dovolání, tj. příslušná ustanovení o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, avšak Ústavní soud zároveň nemůže přehlédnout, že i v té době nebylo přípustné dovolání proti usnesení o nákladech řízení (§ 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., v tehdy platném znění) a jak správně Nejvyšší soud uvedl, má rozhodnutí o nákladech řízení povahu usnesení i v případě, že je obsaženo v rozsudku, jímž bylo rozhodováno o věci samé. V tomto smyslu je třeba také vyložit poučení obsažené v rozsudku Krajského soudu v Praze o přípustnosti dovolání. Z uvedeného důvodu by byl jakýkoliv zásah Ústavního soudu do rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela formalistický, neboť dovolání by v každém případě muselo být odmítnuto a nebylo by tedy schopno přivodit stěžovateli příznivější rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že lhůta pro podání ústavní stížnosti ve skutečnosti počala běžet po doručení shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze a je zcela zřejmé, že uplynula marně. Na věc nelze ani aplikovat ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť v daném případě nebylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů, které by závisely na uvážení Nejvyššího soudu, nýbrž proto, že šlo o opravný prostředek ze zákona nepřípustný. Proto nelze podání dovolání ze strany stěžovatelů považovat za efektivní vyčerpání opravných prostředků, resp. vůbec nešlo v případě dovolání stěžovatelů o opravný prostředek, který by jim zákon dával k dispozici.
Z tohoto důvodu je třeba ústavní stížnost považovat za opožděnou, neboť byla podána po zákonem stanovené 60 denní lhůtě počítané ve vztahu k rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovatelům zákon k ochraně jejich práva poskytl.
Ústavní stížnost byla tedy podána po zákonem stanovené lhůtě, a proto musela být mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání (§ 43 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. října 2007
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj