Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti HV-GRANIT s. r. o., sídlem Hlavní 372, Jirny, zastoupené Mgr. Tomášem Mikulou, advokátem, sídlem Chrastěšovská 1166, Vizovice, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 79 INS 2047/2023-B-148 ze dne 1. září 2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti REAL 29 s. r. o., sídlem Truhlářská 1108/3, Praha 1 - Nové Město, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným usnesením Městský soud v Praze (insolvenční soud) porušil její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně požádala, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
2. Stěžovatelka je provozovatelkou kamenictví s tradicí v místě působení (předmět nájmu) již od roku 1972. Předmět nájmu užívá na základě nájemní smlouvy uzavřené s první vedlejší účastnicí (dále také jen "dlužnice") dne 16. ledna 2017 s dobou nájmu 49 let počínaje dnem uzavření smlouvy a s nájemným v roční výši 300 000 Kč.
3. Usnesením Městského soudu v Praze jako soudu insolvenčního č. j. MSPH 79 INS 2047/2023-A-68 ze dne 21. srpna 2023 byl zjištěn úpadek dlužnice a na její majetek byl prohlášen konkurs. Předmět nájmu je zahrnut do majetkové podstaty.
4. První vedlejší účastnice předmět nájmu získala od předchozího vlastníka (strýce jednatele stěžovatelky) na základě kupní smlouvy ze dne 14. prosince 2016. Předchozí vlastník nemovité věci převedl, maje za to, že je - nepřímo - jejím jediným společníkem jako vlastník akcií zahraniční obchodní společnosti, která byla přímo jediným společníkem. Ve skutečnosti však vlastníkem akcií, které byly falsem, nebyl. Věcí se zabývaly orgány činné v trestním řízení se závěrem, že podvodné jednání ku škodě strýce nebylo prokázáno. O "vlastnictví" dlužnice vede jednatel stěžovatelky (synovec předchozího vlastníka předmětu nájmu) soudní spor. Ten též podal žalobu na vyloučení předmětu nájmu z majetkové podstaty dlužnice.
5. Po prohlášení konkursu insolvenční správce ze zákona (§ 256 insolvenčního zákona) získal oprávnění vypovědět nájemní smlouvu, ač byla sjednána na dobu určitou. Někdejší insolvenční správce toho využil již 14. září 2023 a nájemní smlouvu vypověděl. Stěžovatelka výpověď v souladu se zákonnou úpravou napadla návrhem na zrušení a insolvenční soud návrhu usnesením č. j. MSPH 79 INS 2047/2023-B-41 ze dne 28. listopadu 2023 vyhověl a výpověď zrušil. Zákonnou tříměsíční výpovědní lhůtu měl za nepřiměřeně zasahující do dalšího podnikání stěžovatelky s tím, že by mohla být existence celé podnikatelské činnosti stěžovatelky v oboru vážně podlomena. Ohrožení oprávněných zájmů stěžovatelky shledal reálným. Za splněnou měl i podmínku hrozby vzniku škod značného rozsahu (zmaření realizace zakázek, stěhovací náklady). Závěrem vyzval stěžovatelku, insolvenčního správce a zajištěného
věřitele k jednání o nájemním vztahu, jeho modifikaci či ukončení, jakož i o nabídce na odkup předmětu nájmu.
6. Stávající insolvenční správkyně nájemní smlouvu pak vypověděla znovu 27. června 2025 a stěžovatelka ji i tuto výpověď napadla návrhem na zrušení. Stěžovatelce vytkla porušování nájemní smlouvy tím, že na předmětu nájmu jsou umístěny nepovolené stavby. Rovněž uvedla, že existence nájemního vztahu s nájemným šestnáctkrát nižším, než je tržní nájemné, zatěžuje majetkovou podstatu, a nabídla, že bude se stěžovatelkou o odkupu předmětu nájmu jednat.
7. Insolvenční soud návrhu stěžovatelky na zrušení v pořadí druhé výpovědi již nevyhověl a napadeným usnesením jej zamítl. Měl za podstatné, že předmět nájmu je klíčovou a jedinou značně hodnotnou složkou zpeněžení. Konstatoval, že stěžovatelka neužívá již celý předmět nájmu a černé stavby a žulový odpad z největšího pozemku takřka odklidila. Shledal, že stěžovatelka nevyvíjela jakoukoli konstruktivní aktivitu při řešení nájemního vztahu a neučinila konkrétní protinávrh odkoupení části předmětu nájmu. Nepochyboval, že existence nájmu nepřináší majetkové podstatě řádný zisk a předmět nájmu je neprodejný. Dodal, že i v případě úspěchu ve sporu o určení vlastnictví k majetkovému podílu ve společnosti dlužnice by se stěžovatelka stala toliko společníkem dlužnice v úpadku, nemělo by to však vliv na jednání činěná jednatelem dlužníka. Měl za to, že stěžovatelka jako jedna z věřitelů je nadměrně zvýhodněna oproti ostatním věřitelům. Soud proto uzavřel, že nedochází k neúměrnému dotčení jejích oprávněných zájmů. Ohledně značné škody uvedl, že stěžovatelka nekonkretizovala její původ a výši, ani neodůvodnila, proč se nesnažila případným škodám předejít nebo je minimalizovat.
8. Stěžovatelka namítá, že insolvenční soud nevyhověl požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, zákonná kritéria podle § 256 odst. 2 insolvenčního zákona neposoudil, důkazy předložené stěžovatelkou ignoroval a nezabýval se veškerými věcnými námitkami stěžovatelky. Závěry městského soudu má za zavádějící nebo obecné a míjející se s podstatou stěžovatelčiných argumentů. Nenastaly žádné skutečnosti, které by zneplatnily závěry městského soudu v usnesení z listopadu 2023. Rozhodnutí má stěžovatelka proto za nepřezkoumatelné a nezákonné. Stěžovatelka dále namítá, že soud rozhodl předčasně, aniž by byl znám výsledek řízení o vylučovací žalobě a žalobě na určení vlastnického práva zůstavitele k majetkovému podílu ve společnosti dlužníka ke dni jeho smrti, ačkoli je tento výsledek zcela zásadní pro další průběh insolvenčního řízení. Konečně uvádí, že postup insolvenčního soudu v rámci insolvenčního řízení je značně nestandardní.
9. Procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti byly splněny.
10. Ústavní soud přistupuje k přezkumu rozhodnutí insolvenčních soudů vydaných při dohlédací činnosti zdrženlivě, neboť rozhodnutími vydanými při této činnosti se nerozhoduje o věci samé, ale o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení (např. nález
sp. zn. III. ÚS 3268/24
ze dne 28. května 2025, bod 19). V nálezech vydaných v nedávné době Ústavní soud zopakoval obecné pravidlo, že odůvodnění rozhodnutí vydaných při dohlédací činnosti insolvenčního soudu podléhá vzhledem k zajištění flexibility a rychlosti řízení nižším nárokům než odůvodnění meritorních rozhodnutí. Tato rozhodnutí mají zpravidla formu usnesení (§ 88 insolvenčního zákona), nikoli rozsudku, a zákon na ně klade nižší obsahové požadavky (§ 7 insolvenčního zákona ve spojení s § 169 odst. 2 občanského soudního řádu) (již zmíněný nález
sp. zn. III. ÚS 3268/24
, body 20 až 22,
sp. zn. I. ÚS 3325/24
ze dne 12. června 2025, body 17 a 18). V některých případech dokonce zákon výslovně umožňuje jejich neodůvodnění, avšak tato možnost není neomezená.
11. Ustanovení § 256 odst. 2 insolvenčního zákona výslovně stanoví podmínky, za nichž nájemce může uspět s návrhem na zrušení výpovědi nájemní smlouvy sjednané na dobu určitou. Smyslem a účelem tohoto typu řízení je zejména ochrana třetí osoby (nájemce) před nepřiměřeným zásahem do jeho práv a zájmů. Soud má proto povinnost zabývat se především důvody, v nichž nájemce spatřuje nepřiměřený zásah do svých práv či riziko vzniku značné škody. Proti napadenému rozhodnutí není možné podat odvolání, z pohledu případných zásahů do majetkových zájmů stěžovatelky jde tak o rozhodnutí konečné. Požadavky na odůvodnění nelze proto redukovat natolik, že z rozhodnutí soudu nebude nijak patrné, zda se soud argumenty stěžovatelky vůbec zabýval, resp. jak zákonná kritéria uvedená v § 256 odst. 2 insolvenčního zákona vyhodnotil, tedy proč jejímu návrhu nevyhověl. Je tedy namístě rozhodnutí alespoň stručně odůvodnit (srov. již cit. nález
sp. zn. III. ÚS 3268/24
, body 30 a 31). Těmto požadavkům insolvenční soud dostál.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje již vícekrát řečené argumenty, které se však míjejí s podstatou podmínek, které měl posuzovat insolvenční soud v rámci dohlédací činnosti. Ústavní soud připouští, že souzená věc má širší lidský rozměr (ať již pokračování rodinné tradice, poskytování pracovních míst v obci atp.), k němuž se ostatně váže většina argumentace stěžovatelky. Přesto Ústavní soud neshledal v postupu městského soudu ústavněprávní deficit.
13. Insolvenční soud vyšel z obsahu insolvenčního spisu a podrobně popsal průběh insolvenčního řízení od listopadu 2023, kdy rozhodoval o předchozím návrhu na zrušení výpovědi (bod 7). Dostatečně zohlednil, v čem se situace stěžovatelky odlišuje od tehdejší situace a proč pouhý odkaz stěžovatelky na toto rozhodnutí (že ke změně okolností nedošlo) nemůže již obstát. Na základě zjištěného skutkového stavu posoudil jak podmínku možného vzniku značné škody, tak nepřiměřeného dotčení oprávněných zájmů stěžovatelky (bod 24), kterou blíže rozvedl do čtyř klíčových oblastí. Závěry soudu jsou dostatečně odůvodněné a logické. Stěžovatelka v obsáhlých podáních nebyla schopna či ochotna jakkoli srozumitelně a stručně konkretizovat jak škodu, tak zásah do svých oprávněných zájmů. Namísto toho její rétorika i v ústavní stížnosti setrvává na domnělé předčasnosti takových návrhů či jednání s insolvenční správkyní a pouze rozsáhlým popisem sledu událostí. Nakolik lze mít porozumění k situaci stěžovatelky, nelze odhlédnout od prvního usnesení městského soudu o zrušení výpovědi z nájmu, v němž insolvenční soud dal stěžovatelce jasně najevo možný a vhodný postup - jednání o nájemním vztahu nebo o odkupu. K nepříznivému výsledku pro stěžovatelku - výpovědi z nájmu - tak nevedly svévolné kroky insolvenční správkyně a následně napadené rozhodnutí, ale do značné míry souvisí s vyčkávací či zdržovací taktikou stěžovatelky.
14. Nelze se ani ztotožnit se stěžovatelkou, že by insolvenční soud na její námitky nereagoval a s jejími tvrzeními se nevypořádal. Tomu odpovídá - vedle výše řečeného - i jasná a vyčerpávající odpověď na její námitku, že soud rozhoduje předčasně vzhledem k probíhajícím řízením o určení vlastnictví k majetkovému podílu a o vylučovací žalobě. Ostatně z judikatury plyne, že skutečnost, že se třetí osoba domáhá vylučovací žalobou vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, nemá žádný vliv na platnost výpovědi a není to důvodem pro přerušení řízení o určení neoprávněnosti výpovědi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 6097/2017 ze dne 25. ledna 2018, bod 20).
15. K námitce nestandardního postupu insolvenčního soudu Ústavní soud poznamenává, že v řízení o ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému rozhodnutí není Ústavní soud přezkumnou instancí pro celé insolvenční řízení a stěžovatelka má k dispozici i jiné právní prostředky k ochraně svých práv.
16. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud samostatně u návrhu na odklad vykonatelnosti nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. září 2025
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu