Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Magdy Ede, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou sídlem Janáčkovo nábřeží 51/39, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2015 č. j. 21 Cdo 3712/2014-431, in eventum též proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. dubna 2014 č. j. 25 Co 39/2014-369 a proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. října 2013 č. j. 10 C 149/2007-309, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a Květy Sochorové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 3. 12. 2007 č. j. 10 C 149/2007-25 zrušil podílové spoluvlastnictví vedlejší účastnice jako žalobkyně a stěžovatelky jako žalované k "pozemkovým parcelám č. A1, č. A2 a č. A3 tak, jak jsou zapsány na LV č. A4pro katastrální území Nová Paka u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, katastrální pracoviště Jičín", a vypořádal tak, že do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice přikázal "pozemkové parcely č. B1, č. B2 a č. A3, a to dle geometrického plánu č. 785-707/91 ze dne 3. 12. 1991 v katastrálním území Nová Paka", do výlučného vlastnictví stěžovatelky přikázal "pozemkové parcely č. A1 a č. A2, a to dle geometrického plánu č. 785-707/91 ze dne 3. 12. 1991 v katastrálním území Nová Paka" s tím, že "nedílnou součástí tohoto rozsudku je geometrický plán č. 785-707/91 ze dne 3. 12. 1991", a rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady řízení.
3. Usnesením okresního soudu ze dne 28. 5. 2008 č. j. 10 C 149/2007-46 byl podle ustanovení § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), stěžovatelce pro řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 149/2007 ustanoven opatrovník JUDr. Josef Šperk, advokát sídlem nám. Jiřího z Poděbrad 157, Hořice; rozsudek okresního soudu - poté, co byl dne 3. 1. 2008 doručen vedlejší účastnici (její zástupkyni advokátce JUDr. Jaroslavě Ježkové) a dne 11. 9. 2008 opatrovníkovi stěžovatelky - nabyl právní moci dnem 27. 9. 2008.
4. Proti rozsudku okresního soudu ze dne 3. 12. 2007 č. j. 10 C 149/2007-25 podal odvolání bratr stěžovatelky a stěžovatelka. Odvolání bratra stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 28. 11. 2008 č. j. 25 Co 480/2008-80 podle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl, neboť bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. Odvolání stěžovatelky okresní soud usnesením ze dne 23. 1. 2009 č. j. 10 C 149/2007-87 jako opožděné podle ustanovení § 208 odst. 1 o. s. ř. odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z toho, že stěžovatelce byl v řízení ustanoven opatrovník z řad advokátů, neboť se jí nepodařilo doručit "na jedinou známou adresu", a z podání jejích příbuzných bylo zjištěno, že se zdržuje v zahraničí, přičemž "adresu tamního pobytu soud nezjistil", a proto byl rozsudek doručen tomuto opatrovníkovi a nabyl právní moci dne 27. 9. 2008; soud dospěl k závěru, že jestliže stěžovatelka podala odvolání na poštu až dne 31. 12. 2008, bylo podáno opožděně.
5. K odvolání stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 24. 4. 2009 č. j. 25 Co 64/2009-103 usnesení okresního soudu ze dne 23. 1. 2009 č. j. 10 C 149/2007-87 potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud shodně s okresním soudem dovodil, že předpoklady pro odmítnutí pozdě podaného odvolání stěžovatelky ve smyslu ustanovení § 208 odst. 1 o. s. ř. byly splněny. Zdůraznil, že stěžovatelce byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu, neboť na označené adrese se nezdržovala a její rodiče, ačkoliv byli soudem informováni o tom, že mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou probíhá řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, její adresu nesdělili; rozsudek byl tedy správně doručen opatrovníkovi stěžovatelky.
6. Stěžovatelka (písemným podáním ze dne 25. 9. 2009, které bylo doručeno okresnímu soudu dne 1. 10. 2009) podala proti usnesení krajského soudu ze dne 24. 4. 2009 č. j. 25 Co 64/2009-103, proti usnesení okresního soudu ze dne 23. 1. 2009 č. j. 10 C 149/2007-87 a proti rozsudku okresního soudu ze dne 3. 12. 2007 č. j. 10 C 149/2007-25 žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť jí byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř.
7. Okresní soud usnesením ze dne 31. 10. 2012 č. j. 10 C 149/2007-254 zamítl žalobu pro zmatečnost v části směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 24. 4. 2009 č. j. 25 Co 64/2009-103 a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení.
8. K odvolání stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 26. 6. 2013 č. j. 21 Co 107/2013-281 usnesení okresního soudu ze dne 31. 10. 2012 č. j. 10 C 149/2007-254 potvrdil, rozhodl, že "v dalším řízení soud rozhodne o žalobě pro zmatečnost podané stěžovatelkou proti rozsudku okresního soudu ze dne 23. 1. 2009 č. j. 10 C 149/2007-25", a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
9. Okresní soud usnesením napadeným ústavní stížností zamítl žalobu pro zmatečnost podanou proti rozsudku okresního soudu ze dne 3. 12. 2007 č. j. 10 C 149/2007-25 a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení.
10. K odvolání stěžovatelky krajský soud usnesením napadeným rovněž (in eventum) ústavní stížností napadené usnesení okresního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení.
11. Proti napadenému usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, ve kterém namítala, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to "institutu účastenství na soudním řízení" a aplikaci ustanovení opatrovníka dle § 29 o. s. ř. Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností dovolání stěžovatelky zamítl.
12. Usnesení - ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost, kterou podala stěžovatelka proti usnesení krajského soudu ze dne 24. 4. 2009 č. j. 25 Co 64/2009-103 - nabylo podle potvrzení ve spise právní moci dne 5. 8. 2013; dovolání proti němu stěžovatelka nepodala.
13. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že o žalobě pro zmatečnost proti usnesení krajského soudu ze dne 24. 4. 2009 č. j. 25 Co 64/2009-103, které bylo pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu o odvolání stěžovatelky proti rozsudku okresního soudu ze dne 23. 1. 2009 č. j. 10 C 149/2007-25, bylo rozhodnuto a uvedené pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu tak již nelze v řízení o žalobě pro zmatečnost z tohoto důvodu přezkoumávat. Nebylo-li uvedeným procesním prostředkem odstraněno pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, nelze samostatně na základě žaloby pro zmatečnost přezkoumávat (a případně i zrušit) rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož právní moc se odvíjí právě od takového (již na základě žaloby pro zmatečnost přezkoumaného) rozhodnutí odvolacího soudu.
14. Protože usnesení krajského soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 21 Co 107/2013-281 ve výroku, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ze dne 31. 10. 2012 č. j. 10 C 149/2007-254 o zamítnutí žaloby pro zmatečnost podané stěžovatelkou proti usnesení krajského soudu ze dne 24. 4. 2009 č. j. 25 Co 64/2009-103 nabylo právní moci dne 5. 8. 2013 a nebylo napadeno dovoláním (ani jiným mimořádným opravným prostředkem), není dovolací soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu o žalobě pro zmatečnost podané proti rozsudku okresního ze dne 3. 12. 2007 č. j. 10 C 149/2007-25. Za této situace, uvedl Nejvyšší soud, již není významné, zda byly či nebyly splněny předpoklady pro ustanovení opatrovníka stěžovatelce podle ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř. ani stěžovatelkou v dovolání namítaná další okolnost, a to, kdo (zda někdo z řad příbuzných nebo z řad advokátů) měl být ustanoven opatrovníkem stěžovatelky. Nejvyšší soud uzavřel, že usnesení odvolacího soudu je tedy - byť ze zcela jiných důvodů - správné; protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, 2 písm. a) a b) nebo odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
15. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy nesplnily řádně vyhledávací povinnost ohledně možného opatrovníka, postupovaly ryze formalisticky při ustanovení opatrovníka a vykládaly občanský soudní řád nepřípustně restriktivním způsobem. Postupem soudů stěžovatelka přišla o rodový majetek, přičemž nebyla účastna projednávání věci a nemohla se vyjádřit k prováděným důkazům.
16. Stěžovatelka má za to, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka namítá, že soudu se nabízely další možnosti zjištění pobytu stěžovatelky, které ovšem nevyužil. Soud před tím, než ustanoví opatrovníka, musí vyčerpat všechny reálně možné prostředky a způsoby ke zjištění pobytu účastníka. Při výběru osoby opatrovníka, pak má soud preferovat osobu blízkou či jinou vhodnou osobu. Advokáta může jmenovat pouze, nemůže-li být jmenován někdo jiný. Jak vyplývá z výše uvedeného, soudy neprovedly řádné šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro ustanovení opatrovníka z řad advokátů. Pochybení soudů spočívá i v tom, že ačkoliv byly v kontaktu s bratrem stěžovatelky, nedotázaly se ho, zda by nebyl on ochoten být procesním opatrovníkem stěžovatelky. Bratra stěžovatelky soudy vyloučily z okruhu osob připadajících v úvahu jako opatrovníci na základě úředního záznamu založeného ve spise. Stěžovatelka v průběhu celého řízení popírala, že by měla spory s bratrem či že by jejich zájmy byly v rozporu. Tvrzení soudů, že zájmy stěžovatelky a jejího bratra jsou v rozporu, nejsou ničím podložená. Povaha nedobrých vztahů mezi stěžovatelkou a jejím bratrem, či jejich vliv na střet jejích zájmů, nebyl soudem nijak zkoumán. Bratr stěžovatelky byl soudy vyloučen jako možný opatrovník, aniž by k tomu byl relevantní důvod.
17. Stěžovatelka dále uvádí, že soud ustanovil stěžovatelce opatrovníka z řad advokátů až poté, co bylo rozhodnuto ve věci a byl vyhlášen rozsudek, a to jen a pouze pro doručení rozsudku. Soud tím zkrátil stěžovatelku na jejím právu na spravedlivý proces. Soud provedl celé řízení bez účasti stěžovatelky nebo jejího opatrovníka, čímž byla stěžovatelce upřena možnost hájit svá práva a porušeno její právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
19. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
20. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
21. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.
7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , N 98/15 SbNU 17).
22. Ústavní soud se v souzené věci plně ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu obsaženým v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud dospěl ke správnému závěru, že tento soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu o žalobě pro zmatečnost podané proti rozsudku okresního soudu ze dne 3. 12. 2007 č. j. 10 C 149/2007-25.
23. S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu, se kterými se Ústavní soud ztotožnil, shledal Ústavní soud jako zjevně neopodstatněný rovněž eventuální petit ústavní stížnosti, jímž je žádáno též o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, která vydání napadeného usnesení Nejvyššího soudu předcházela.
24. Ústavní soud si ověřil, že postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci Nejvyššího soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
25. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
26. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v.r. předseda senátu