Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Vandy Slonkové a Ing. Vladimíra Slonky, zastoupených JUDr. Janou Materovou, advokátkou se sídlem Poštovní 31, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1387/2024-670 ze dne 17. 7. 2024, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 95/2023-640 ze dne 15. 1. 2024 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 8 C 272/2018-564 ze dne 20. 12. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Ing. Romana Vontora a Mgr. Zuzany Šiškové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé a vedlejší účastníci jsou spoluvlastníky nemovitostí, jejichž součástí je i bytový dům. Nemovitosti stěžovatelé a vedlejší účastníci pronajímají. V řízení před civilními soudy se vedlejší účastníci žalobou domáhali plnění z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo spočívat v tom, že si stěžovatelé za dobu od 1. 8. 2015 do 31. 12. 2017 ponechali zisk z nájmu společných nemovitostí vyšší o 828 761 Kč, než jaký jim příslušel.
2. Napadeným rozsudkem Okresní soud ve Frýdku-Místku stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně každému z vedlejších účastníků zaplatit částku 64623,75 Kč (výroky I. a II.). Žalobu ohledně částky 351567,96 Kč pro každého z žalobců zamítl (výroky III. a IV.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. až VII.). Stěžovatelé i vedlejší účastníci řízení napadli rozsudek okresního soudu odvoláním.
3. Krajský soud o odvolání rozhodl tak, že napadeným rozsudkem výrok I. a II. okresního soudu do částky 62 812, 54 Kč potvrdil, v rozsahu částky 1 811,21 Kč rozhodl tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá (výrok I. rozsudku krajského soudu). Výrokem II. a III. rozhodl tak, že vedlejší účastníci jsou povinni nahradit stěžovatelům náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 204 586,60 Kč a náklady odvolacího řízení v částce 68 011 Kč (výroky II. a III. rozsudku krajského soudu). Dále rozhodl o povinnosti vedlejších účastníků nahradit náklady řízení státu (výrok IV. a V. rozsudku krajského soudu). Stěžovatelé podali proti rozsudku krajského soudu dovolání.
4. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že na dovolání stěžovatelů nelze pohlížet jako na přípustné, a proto je podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl.
5. Stěžovatelé mají za to, že při projednávání sporu bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Namítají, že se krajský soud dopustil porušení dispoziční zásady, když vedlejším účastníkům přiznal částku, která nebyla předmětem žaloby. Mělo jít o částku, která je příjmem z nájmu bytu, který mají v užívání vedlejší účastníci. Uvádějí, že soudy nesprávně použily při rozhodování o žalobě závěry znalkyně o výši příjmů všech spoluvlastníků, přestože částka 173 500 Kč (88 000 Kč a 85 500 Kč) společným příjmem nebyla.
Také namítají, že krajský soud neprovedl navržené důkazy ohledně převzetí částky 62 000 Kč dne 17. 7. 2017 prvním vedlejším účastníkem, resp. že řádně nezjistil skutkový stav, když nepožadoval předložení originálu dokladů zadržovaných vedlejšími účastníky. Originály dokladů zapůjčených vedlejším účastníkům několik měsíců před podáním žaloby podle stěžovatelů na vícero místech neodpovídají těm listinám, které vedlejší účastníci jako žalobci předložili soudu. Stěžovatelé spatřují nepoctivé jednání vedlejších účastníků v tom, že soudu předložili jen některé z originálů, ale i v tom, že s originály listin měli vedlejší účastníci manipulovat.
6. Dodávají, že porušení práva na spravedlivý proces spatřují i v tom, že se Nejvyšší soud jejich věcí meritorně nezabýval, přehlédl porušení zásady dispoziční soudy a že se odchýlil nejen od své judikatury, ale i např. i od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 664/19 ze dne 5. 5. 2019. Mají za to, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil, jaká částka byla předmětem rozhodování.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 tamtéž). Ústavní stížnost je tak přípustná.
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že je soudním orgánem, jehož rolí je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů (srov. článek 91 odst. 1 Ústavy) a neplní proto funkci další soudní instance. Není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení některého základního práva nebo svobody jedince. Takový závěr ovšem nelze v případě stěžovatelů učinit.
9. Velká část námitek stěžovatelů směřuje do oblasti dokazování. Je však namístě připomenout, že pohybují-li se obecné soudy v hranicích daných ústavními zásadami, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy [srov. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)]. Zásah Ústavního soudu není v této věci opodstatněný. Námitky, které stěžovatelé Ústavnímu soudu předkládají, se prakticky neliší od těch, které vznášeli před obecnými soudy. Ty se s nimi náležitě vypořádaly, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.
10. Krajský soud zdůvodnil, jak na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že by se výsledná částka z nájmu neměla snížit o zisk z nájmu bytu vedlejších účastníků, když daný příjem nebyl zahrnut do celkových příjmů z nájmu vypočtených znalkyní Ing. Beránkovou. S namítanou vadou opomenutého důkazu, kterou stěžovatelé implicitně vznáší, se vypořádal již Nejvyšší soud v napadeném usnesení, když uvedl, že spokojily-li se soudy nižších stupňů s předložením kopií relevantních listin, nemůže být jejich postup bez dalšího hodnocen jako zjevně nepřiměřený a nesprávný (srov. bod 13 usnesení Nejvyššího soudu). S námitkou nezahrnutí platby ve výši 62 000 Kč do příjmu vedlejších účastníků se vypořádal krajský soud, který odkázal na skutečnost, že okresní soud popsal, proč nepřihlédl k údajné platbě částky 62 000 Kč, když účetní doklad nebyl opatřen podpisem (blíže bod 19 napadeného rozsudku krajského soudu).
11. I napadené usnesení Nejvyššího soudu z ústavněprávního pohledu obstojí. Nejvyšší soud zdůvodnil, proč bylo dovolání stěžovatelů nepřípustné a v mezích svého přezkumu vypořádal jejich argumentaci dostatečně. Stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže nepopisují, v čem by se měl Nejvyšší soud odchýlit od své judikatury či judikatury Ústavního soudu. Ve stěžovateli citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 664/19 ze dne 27. 4. 2020 Ústavní soud zdůrazňuje, že při rozlišování právních a skutkových námitek je třeba v případě pochybností postupovat ve prospěch dovolatele a že závěr soudu o skutkové povaze uplatněné námitky musí být řádně odůvodněn. Stěžovatelé však nevěnovali ve své ústavní stížnosti žádnou pozornost otázkám, které vymezili v dovolání a jimiž se Nejvyšší soud zabýval (avšak ani pro ně nepovažoval dovolání za přípustné). Pro úplnost lze jen dodat, že ze samotného odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu neplyne nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.
12. Ostatně argumentace stěžovatelů se v celé ústavní stížnosti pohybuje pouze v rovině podústavního práva a jedná se jen o opakující se polemiku s právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud k tomu připomíná, že stěžovatele, povinně zastoupené právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení, a je především na nich samotných, aby Ústavnímu soudu předložili přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou případně i relevantní judikaturou, na jejichž základě by teprve Ústavní soud mohl přezkoumat napadená rozhodnutí a následně pak případně ústavní stížnosti vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto stěžovatelů a suploval tak činnost zmocněného advokáta. Pokud ovšem stěžovatelé, ačkoli právně zastoupeni, žádnou ústavněprávní argumentaci nenabídnou, nemá Ústavní soud co přezkoumávat (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3451/23 ze dne 28. 2. 2024 či usnesení sp. zn. I. ÚS 599/23 ze dne 30. 5. 2023).
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu