USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) R. V., a b) Z. Š., zastoupených Mgr. Vojtěchem Faltusem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 26/15, proti žalovaným 1. V. S., a 2. V. S., zastoupeným JUDr. Ing. Jaroslavem Majovským, advokátem se sídlem v Ostravě, Dr. Šmerala 2317/12, o 125.625,08 Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 272/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. ledna 2024, č. j. 71 Co 95/2023-640, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
o náhradě nákladů řízení (výroky V. až VII.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou spoluvlastníky nemovitostí v k. ú. XY, a to pozemku parc. č. XY, jehož součástí je bytový dům č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, jehož součástí je bytový dům č. p. XY. Žalovaní mají ve společném jmění manželů podíl na těchto nemovitostech v rozsahu 1/2 a žalobci vlastní každý podíl v rozsahu 1/4. Předmětné nemovitosti spoluvlastníci pronajímají, z čehož je generován příjem, přičemž se o jejich správu stará V.
S. Žalobci se přitom žalované částky domáhali z titulu bezdůvodného obohacení žalovaných na jejich úkor, které mělo spočívat v tom, že si ponechali zisk z nájmu společných nemovitostí vyšší o 828.761 Kč, než jim příslušel, za dobu od 1. 8. 2015 do 31. 12. 2017. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že žalobcům bylo v řečeném období každému vyplaceno o 64.032,74 Kč méně, než jim dle jejich podílů náleželo. Žalovaní si tak danou částku ponechali bez právního důvodu, pročež jsou povinni každému z žalobců takto vzniklé bezdůvodné obohacení vydat, ve zbylé části okresní soud žalobu zamítl.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 1. 2024, č. j. 71 Co 95/2023-640, k odvolání všech účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., v části, v níž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně každému z žalobců částku 62.812,54 Kč, a dále ve výrocích III. a IV., potvrdil, a ohledně částky 1.811,21 Kč pro každého z žalobců jej změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až V.). Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně rozpornosti výpovědí svědků, částečně potom dokazování doplnil, jinak však skutkové závěry okresního soudu jako správné převzal. K námitce žalovaných, že se měl zisk žalobců ponížit o příjem z nájmu bytu, který dle dohody spoluvlastníků byl určen k výlučnému užívání žalovaných, uvedl, že daný příjem nebyl uveden mezi přijatými platbami ani zahrnut do celkových příjmů z nájmu vypočtených znalkyní Ing. Beránkovou, což vyplývá i z přílohy ke znaleckému posudku řečené znalkyně, tudíž dané odvolací námitce nebylo možné vyhovět. Neztotožnil se pak s výslednou výší bezdůvodného obohacení, neb okresní soud v důsledku početní chyby přisoudil oběma žalobcům o 1.811,21 Kč více, než jim náleželo, a překročil tak žalobní požadavek žalobců. Rozsudek okresního soudu proto změnil tak, že ohledně zmíněné částky žalobu zamítl, ve zbytku rozsahu řečené rozhodnutí potvrdil.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě do jeho výroku I. podali žalovaní dovolání, jež shledávají přípustným ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelé nejprve namítají, že se odvolací soud dopustil pochybení spočívajícího v překročení dispoziční zásady, neboť měl žalobcům přisoudit částku, která nebyla předmětem žaloby. Daná částka je totiž příjmem z nájmu bytu žalovaných a dle dohody spoluvlastníků patří toliko žalovaným, a nikoliv rovněž žalobcům. Dále dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že neprovedl navržené důkazy ohledně převzetí částky 62.000 Kč žalobcem a), resp. že řádně nezjistil skutkový stav, když neprosadil předložení originálu dokladů zadržovaných žalobci a rozhodl bez nich v jejich prospěch, což rovněž odporuje současné judikatuře dovolacího i Ústavního soudu.
4. Z naznačených důvodů žalovaní navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí krajského soudu změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá.
5. K dovolání žalovaných se žalobci nevyjádřili.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalovaných však za přípustné považovat nelze.
10. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí ve sporných řízeních ovládaných dispoziční zásadou (jež se neuplatní toliko v případech uvedených v § 153 odst. 2 o. s. ř.), že soud je vázán žalobou, tedy v ní vymezeným předmětem řízení. Řečeným je míněno vylíčení rozhodných skutečností, z nichž je odvozen žalobní nárok. Na překročení návrhu a porušení dispoziční zásady řízení lze pak usuzovat v případě přiznání jiného nebo většího plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě tvrzen a byl předmětem dokazování v soudním řízení (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008, či v něm odkazovaný rozsudek téhož soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sb. rozh. obč., nebo také dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5173/2016).
11. Dále dle účinné procesní úpravy přísluší dovolacímu soudu zabývat se výhradně otázkami právními (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv skutkovými (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3404/2020, ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3465/2019, či ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není), které nemohou založit přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2017). Rovněž je vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů. Dovoláním nelze úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srovnej mimo jiných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1977/2022, či dále judikaturu v něm citovanou).
12. Jádro dovolací argumentace tvoří zpochybnění skutkových zjištění a
prosazování vlastní verze skutkového stavu, čímž dovolatelé především napadají provedené hodnocení důkazů a skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů. Tvrdí-li přitom dovolatelé, že soudy nižších stupňů přiznaly žalobcům jiné plnění, než kterého se v žalobním petitu dožadovali, jde zjevně o argumentaci odvíjející se od jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel při právním posouzení odvolací soud. Taková argumentace však nevystihuje způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a nemůže založit přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 o.
s. ř.). Za učiněných skutkových zjištění pak rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s dovolatelem citovanou judikaturou zdejšího soudu zapovídající překročení rozsahu vymezeného žalobou. Odvolací soud totiž na základě provedeného dokazování došel k závěru, že by se předmětná částka neměla ponížit o zisk z nájmu bytu žalovaných, jelikož daný příjem ani nebyl zahrnut do celkových příjmů z nájmu vypočtených znalkyní Ing. Beránkovou (viz bod 19 rozsudku soudu odvolacího), nejde tedy o odlišné ani kvantitativně žalobu překračující plnění – jak je uvedeno, zisk z nájmu bytu žalovaných nebyl vůbec předmětem zkoumání.
K překročení žalobního návrhu za uvedených skutkových okolností tak nedošlo a předestřené závěry se ani nikterak neprotiví shora citované rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
13. Co se týče námitky stran neprovedení navržených důkazů Nejvyšší soud pokládá za vhodné vyjasnit, že vznesenou výtkou dovolatelé poukazují na vady řízení, k nimž však dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.); samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srovnej z mnoha např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 287/2022). Nad rámec výše uvedeného lze dodat, že i v této části námitka směřuje proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (viz výše bod 11), přičemž spokojily-li se soudy nižších stupňů s předložením kopií relevantních listin, nemůže dovolací soud uvedený postup bez dalšího posuzovat jako zjevně nepřiměřený a nesprávný.
14. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu