28 Cdo 287/2022-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. H, nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 105/6, proti žalované A. H., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Radkem Budínem, advokátem se sídlem v Praze 9, Kolbenova 609/38, o 7.111.646,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 35 C 423/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2021, č. j. 22 Co 88/2021-200, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobce se po žalované, s níž v letech 2001 až 2017 žil v partnerském vztahu, domáhal celkem 7.433.796,10 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že se v roce 2014 rozhodli pořídit nemovitost, aby v ní mohli založit rodinnou domácnost. Nynější účastníci řízení se dohodli, že žalovaná formálně zakoupí pozemky parc. č. st. XY a XY v katastrálním území XY a uzavře smlouvu o hypotečním úvěru, fakticky však veškeré náklady spojené se zakoupením nemovitostí ponese žalobce.
Podle žalobních tvrzení žalobce v souvislosti s koupí jednorázově uhradil z vlastních zdrojů 1.550.500 Kč, od prosince do ledna 2017 pak hradil splátky hypotečního úvěru v celkové výši 322.149,80 Kč. Za účelem dalšího čerpání úvěru na rekonstrukci rovněž poskytl žalované částku 689.500 Kč. Na pozemek parc. č. st. XY pak vynaložil vlastní úsilí a značné množství finančních prostředků. Výsledné zhodnocení nemovitosti v době ukončení soužití účastníků řízení činilo 4.871.646,30 Kč. Souhrn uvedených částek tak představuje celkové bezdůvodné obohacení (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) žalované na úkor žalobce.
2. Pokud jde o vydání prospěchu ve výši 322.149,80 Kč vzniklého splácením úvěru žalobcem, soud žalobě vyhověl. Co se ale týče nároků na zaplacení částek 1.550.500 Kč a 689.500 Kč, jež měl žalobce vynaložit na úhradu kupní ceny nemovitostí a zajištění dalšího čerpání úvěru, nezbylo než žalobu zamítnout, jelikož žalobce netvrdil, kdy, komu a jakým způsobem tyto prostředky poskytl. Žalobce v tomto směru nemohl být poučen podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jelikož se on ani jeho zástupce nedostavili k jednání soudu konanému dne 10.
12. 2020. Nedostatky tvrzení přitom nelze „dohánět“ prováděním důkazů (například žalobcem navrženou účastnickou výpovědí). V naznačeném rozsahu proto soud návrh zamítl pro neunesení břemene tvrzení. Konečně ve vztahu k nároku žalobce na náhradu za zhodnocení pozemku parc. č. st. XY ve vlastnictví žalované okresní soud uvedl, že nebylo specifikováno, jaké práce přesně žalobce provedl či financoval a v jakém rozsahu. Údajně uskutečněné zhodnocení nemovitosti žalované tak nebylo dostatečně skutkově vymezeno.
Žalobce navíc vycházel z rozdílu mezi cenou nemovitosti v březnu 2014 a v září 2019, přičemž posléze řečenou hodnotu přepočítával obecnou indexací cen dle Českého statistického úřadu na částku odpovídající datu ukončení vztahu účastníků v roce 2017. Takový postup však soud neshledal dostatečně průkazným pro zjištění hodnoty nemovitosti ke dni odpadnutí právního důvodu obohacení žalované. Jelikož tedy ze žalobcových tvrzení a provedeného dokazování nebylo možné zjistit, nakolik se předmětná nemovitost v rozhodném období zhodnotila a v jaké míře měly na tomto zhodnocení podíl výkony žalobce, a nikoli například vývoj cen nemovitostí, soud žalobu i v této části zamítl pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene žalobcem.
3. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 22 Co 88/2021-200, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou procesních stran potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud ve shodě se soudem okresním konstatoval důvodnost nároku žalobce na úhradu částky 322.149,80 Kč, za správný však pokládal též závěr, že žalobce neunesl břemeno tvrzení ohledně nároků na úhradu částek 1.550.500 a 689.500 Kč. Ve vztahu ke zhodnocení pozemku parc. č. st. XY pak krajský soud zvláště akcentoval, že žalovaná popřela, že by zvýšení hodnoty vyvolaly výlučně investice a práce ze strany žalobce (respektive obecně odmítla vznik bezdůvodného obohacení na své straně s tím, že veškeré náklady spojené s pořízením a zlepšením nemovitosti nesla sama). Bylo proto zapotřebí žalobce vyzvat, aby upřesnil, jaký materiál a jaké práce vynaložil na dostavbu rodinného domu, jenž tvoří součást uvedeného pozemku. Takové poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. mu však s ohledem na jeho nepřítomnost na ústním jednání okresního soudu nemohlo být uděleno. Relevantní žalobní tvrzení tak zůstala pouze v obecné rovině. Žalobci by přitom vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení v požadované výši toliko za předpokladu, že by zhodnocení nemovitosti bylo dáno pouze jeho činností, nikoli jinými okolnostmi; v tomto směru však zůstala žalobcova tvrzení nepostačujícími. Nadto platí, že kdyby nastalé zhodnocení bylo vyšší než rozsah nákladů vynaložených na nemovitost, mohl by žalobce požadovat jen náhradu odpovídající jím utrpěné újmě. Vzhledem k žalobcem neunesenému břemeni tvrzení ohledně rozsahu prací a množství materiálu vložených do předmětné nemovitosti ale nebylo možné učinit úvahu o výši bezdůvodného obohacení žalované ve smyslu shora uvedeného výkladu. Z naznačených důvodů musela být žaloba i v této části zamítnuta.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze, a to ve výroku I. potud, pokud jím byl potvrzen výrok II. rozhodnutí soudu první instance, podal žalobce dovolání, v němž po rekapitulaci relevantních skutkových okolností a průběhu řízení kritizuje posuzování svého nároku na zaplacení částek 1.550.500 Kč a 689.500 Kč. Zdůrazňuje, že soudu navrhl provedení celé řady důkazů (zejména svědeckých a účastnických výslechů), jimiž mělo být objasněno, kdo uhradil sporné částky a že se jednalo o finanční prostředky ze zdrojů žalobce. Odvolací soud uvedl, že nalézací soud nepochybil, když neprovedl navrhované důkazy, aniž by své rozhodnutí podrobněji odůvodnil, přestože tato povinnost vyplývá z objektivního práva i „rezistentní“ judikatury Ústavního soudu (například nálezu sp. zn. I. ÚS 1135/17). S ohledem na vypočtené důkazní návrhy nelze uzavřít, že by žalobce nesplnil povinnost tvrzení ve vztahu k uplatněnému nároku.
5. Dovolatel se dále neztotožňuje s úsudkem, že nesplnil povinnost tvrzení ve vztahu k nároku na zhodnocení nemovitosti žalované. Mezi účastníky není sporné, že se na tomto zhodnocení žalobce podílel svou činností. Závěr o potřebě přesně označit jednotlivé provedené práce a vynaložené náklady přitom odporuje judikatuře Nejvyššího soudu (rozsudkům sp. zn. 28 Cdo 389/2008, 28 Cdo 1374/2018 a 22 Cdo 2068/2019), dle níž obohacení při investici do cizího majetku neodpovídá hodnotě vynaložených prostředků, ale rozdílu mezi tržní cenou věci před zhodnocením a po něm. Žalobce předložil dva důkazy dokládající hodnotu nemovitosti při její koupi a po jejím zhodnocení, což ve spojení se skutečností, že žalovaná neměla v důsledku mateřství vlastní příjem, z něhož by mohla financovat stavební práce, značí, že zhodnocení bylo možno přičítat toliko žalobci.
6. Názor odvolacího soudu, že by žalobce měl mít právo jen na vydání náhrady ve výši uskutečněných nákladů, pakliže by je nastalé zhodnocení převyšovalo, se dovolateli jeví nepochopitelným. Pokud by odvolací soud přece jen pokládal objem žalobcem vynaložených prostředků za významný, měl možnost doplnit dokazování o navržené důkazy. Ze žalobcem předložených podkladů se podává, že rozdíl v ceně nemovitosti mezi březnem 2014 a zářím 2019 činil 7.160.000 Kč. Vzhledem k tomu, že po kolaudaci stavby na začátku roku 2016 neprobíhaly na nemovitosti žádné významnější stavební práce, lze hodnotu nemovitosti ke dni odpadnutí právního důvodu pro nabytí obohacení žalovanou v lednu 2017 zjistit pomocí indexace (použitelnost této metody představuje dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku). Měl-li soud pochybnosti o správnosti žalobcem předloženého posudku, bylo namístě, aby zadal zpracování nového nebo revizního znaleckého posudku. Místo toho na zjištění rozdílu v hodnotách pozemku před investicemi a po nich zcela rezignoval, což představuje závažné pochybení.
7. Dovolatel konečně soudům vytýká pochybení procesního charakteru. Soud prvního stupně dne 10. 12. 2020 poučil účastníky ve smyslu § 118b a § 119a o. s. ř. o koncentraci řízení a nařídil jednání za účelem vyhlášení rozsudku na 14. 12. 2020, ovšem s tím, že pokud by po prostudování důkazů změnil názor, jednání by zrušil. Takový postup, tedy možnost „dekoncentrace“ řízení na základě úvahy soudu podle žalobce právní úprava nepřipouští. Poučení o koncentraci procesu před soudem prvního stupně pak neproběhlo v souladu s požadavky rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 608/2015. Konečně na jednání dne 14. 12. 2020 soud žalobce ani jeho zástupce vůbec nepředvolal, což je nehledě na jejich neúčast při jednání konaném dne 10. 12. 2020 nepřípustné. Naznačenou vadu nezhojil ani odvolací soud, neboť žalobci neudělil odpovídající poučení a nedoplnil dokazování jím navrženým způsobem.
8. Na základě výše uvedených argumentů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvého stupně (v rozsahu výroků II. a III.) zrušil a věc v dané části vrátil Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
9. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
10. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání žalobce není přípustné.
13. Pokud jde o nároky na zaplacení částek 1.550.500 Kč a 689.500 Kč,
založily soudy nižších stupňů své právní posouzení na závěru, že žalobce neunesl břemeno tvrzení ohledně konkrétních okolností realizace těchto plateb ve prospěch žalované.
14. Judikatura Nejvyššího soudu setrvale uvádí, že ve sporném řízení, pro které platí zásady dispoziční a projednací, je principiálně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné z hlediska právní normy, jejíž aplikace se dovolávají [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Každá ze sporných stran tedy musí v závislosti na hypotéze právní normy učinit skutkové přednesy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jehož účelem je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, nemohla být z důvodu nečinnosti účastníků prokázána, neboť jimi vůbec nebyla tvrzena. K tomu, aby procesní subjekt v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., které musí soud poskytnout účastníku, vyjde-li v průběhu řízení najevo, že nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze neuvede-li ani přes řádné poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. všechny skutečnosti významné pro meritorní posouzení daného sporu, lze učinit závěr, že neunesl břemeno tvrzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sb. rozh. obč., popřípadě usnesení téhož soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5184/2015).
15. Vedle břemene tvrzení rozlišuje věda procesního práva též pojem břemene substancování. Potřeba substancování skutkových přednesů vyplývá z nedostatku informací vnesených do řízení z hlediska jejich určitosti pro účely vedení dokazování. Strana sice může unášet břemeno tvrzení, avšak souhrn jejích skutkových přednesů nemusí být dostatečně určitý neboli substancovaný. V převážné většině případů otázky v uvedeném směru nevyvstávají, přičemž lze usuzovat, že je tomu tak zejména proto, že posouzení břemene substancování obvykle splyne s posouzením vad podání či nesení břemene tvrzení a břemene důkazního. Substancování skutkových přednesů nicméně přesahuje rámec břemena tvrzení, což plyne již z účelu, který je jím sledován. Pro unesení břemene tvrzení je totiž podstatné vyjádření konkrétních skutečností odpovídajících abstraktním znakům skutkové podstaty právní normy, na níž se zakládá uplatňovaný nárok. Požadavek na substancování skutkového přednesu je oproti tomu kladen za účelem možnosti spolehlivého důkazního osvětlení skutečností, které jsou mezi účastníky sporné [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2979/2020, a Lavický, P. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 586–588].
16. V posuzované věci učinil žalobce obecná skutková tvrzení, že vynaložil na úhradu kupní ceny nemovitostí částku 1.550.500 Kč a že žalované poskytl částku 689.500 Kč za účelem dalšího čerpání úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaná vznik bezdůvodného obohacení na své straně popřela, uvádějíc, že nákup a dostavbu domu na pozemku parc. č. st. XY financovala z vlastních prostředků, bylo nezbytné, aby žalobce svá tvrzení konkretizoval, pokud jde o místo, čas a způsob realizace předmětných plateb, natolik, aby bylo ohledně nich možné vést dokazování. Jak přiléhavě podotkly soudy nižších stupňů, požadované upřesnění skutkových přednesů nemohlo být nahrazeno označením důkazů již proto, že dokud nebylo vyjasněno, co přesně má být prokazováno, nebylo možné k dokazování vůbec přistoupit (podobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2822/2013, a ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4715/2014, srovnej též stati Macur, J. Substancování skutkových přednesů stran v civilním soudním řízení. Právní rozhledy, 1998, č. 9, s. 433, a Macur, J. Břemeno substancování v civilním soudním řízení. Bulletin advokacie, 1999, č. 6-7, s. 7, podle nichž soud neprovede důkazy navržené k prokázání nesubstancovaného tvrzení). Za daných okolností je úvaha soudů nižších stupňů, dle níž žalobce neuvedl dostatečně určitá tvrzení ohledně úhrady částek 1.550.500 Kč a 689.500 Kč, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Žádné pochybení pak soudům nelze vytknout ani z hlediska náležitostí odůvodnění, neboť to se jeví, pokud jde o vysvětlení nemožnosti vyhovět této části žaloby, plně postačujícím.
17. Zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení (či břemene substancování) předpokládá předchozí poučení dotčené procesní strany podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nicméně setrvává na názoru, že se poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. poskytuje pouze účastníku, respektive jeho zástupci, který je přítomen u jednání. Jestliže soud jedná v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka či jeho zástupce, je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2693/2017, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 891/2020). Ani dovolatel přitom v posuzované kauze nepopírá, že mu vzhledem k jeho nepřítomnosti u jednání soudu prvního stupně dne 10. 12. 2020 odpovídající poučení nemohlo být uděleno. V právním posouzení, na němž spočívá rozhodnutí o nárocích na zaplacení částek 1.550.500 Kč a 689.500 Kč, tudíž z tohoto hlediska dovolací soud neshledává nedostatky.
18. Co se týče nároku na úhradu částky 4.871.646,30 Kč, odpovídající tvrzenému zhodnocení pozemku parc. č. st. XY ve vlastnictví žalované stavebními pracemi provedenými a financovanými žalobcem, je odůvodnění rozsudku odvolacího soudu méně jednoznačné. Nejvyšší soud ovšem považuje za nosný závěr, představený v bodě 15 naříkaného rozhodnutí, podle něhož žalobci mohlo v režimu bezdůvodného obohacení vzniknout právo na vydání náhrady pouze za zhodnocení majetku žalované založené jeho činností, nikoli jinými okolnostmi (vlastními investicemi žalované, výpomocí třetích osob, změnou tržních poměrů atp.).
19. Naopak tezi, ke které se odvolací soud přihlásil v bodě 24 odůvodnění svého rozhodnutí a dle níž jsou nároky vznikající z bezdůvodného obohacení zhodnocením cizí věci limitovány rozsahem nákladů vynaložených ochuzeným, pokládá dovolací soud za vyřčenou nad rámec nosných důvodů, případně jako alternativní zdůvodnění zamítnutí žaloby. Kritika posléze uvedeného názoru, jíž by jinak – vzhledem k dlouhodobě ustálenému judikatornímu závěru, že se rozsah povinnosti vydat bezdůvodné obohacení neodvíjí od újmy ochuzeného, nýbrž od prospěchu nabytého obohaceným (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018, uveřejněný pod č. 47/2020 Sb. rozh. obč., nebo jeho rozsudek ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015) – nebylo možné upřít opodstatnění, tak nezakládá přípustnost projednávaného dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na ní napadené rozhodnutí (z hlediska své věcné správnosti) nezávisí.
20. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že je-li bez právním řádem uznávaného důvodu vynaložena investice na cizí věc, je rozsah takto nabytého bezdůvodného obohacení zásadně určen mírou zhodnocení daného objektu (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2069/2019, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1644/2019, a ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 821/2020). Od měřítka zhodnocení se pak odklání tam, kde jsou dány relevantní důvody pro volbu jiného kritéria vyčíslování majetkového prospěchu. Zejména bylo-li zhodnocení přivozeno plněním na základě vadné či posléze odpadnuvší smlouvy o dílo, a je tak zvláštní zájem na tom, aby si restituční povinnosti obou smluvních stran hodnotově odpovídaly, je namístě poměřovat prospěch příjemce plnění obvyklou tržní hodnotou přijaté služby, nikoli změnou v tržní ceně věci, jež byla předmětem investic (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 251/2018, a ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3757/2021).
21. V dané věci soudy vycházely z dovolatelem nezpochybněného, a tudíž Nejvyšším soudem nepřezkoumávaného předpokladu, že má být bezdůvodné obohacení žalované v posuzované při vypočítáváno podle kritéria změny hodnoty věci v důsledku realizovaných investic, a nikoli podle alternativního kritéria obvyklé ceny uskutečněných prací. I když je však majetkový prospěch obohaceného poměřován zvýšením obvyklé hodnoty věci, stále platí, že je potřeba doložit, že toto zhodnocení nastalo v důsledku investic provedených ochuzeným, tedy že je zde přítomen kauzální vztah mezi úsilím ochuzeného a prospěchem obohaceného. V opačném případě by byl obohacený zavázán vydat ochuzenému náhradu za rozmnožení jeho majetku, jež vzniklo z jiných příčin, což je následek zjevně neakceptovatelný. Z tohoto hlediska je pak legitimní závěr soudů nižších stupňů, že jsou skutkové přednesy žalobce nepostačující, pokud jde o vymezení jednotlivých stavebních prací, poněvadž právě stanovení konkrétní povahy provedených výkonů se jeví podstatné pro spolehlivé zjištění existence kauzálního spojení mezi provedením či financováním stavebních prací žalobcem a nabytím bezdůvodného obohacení žalovanou. Závěr o neunesení břemene tvrzení (respektive břemene substancování) žalobcem tak i v tomto bodě obstojí jako konformní s judikaturou Nejvyššího soudu.
22. Argumentace, dle níž žalobcem použitý výpočet hodnoty pozemku parc. č. st. XY ke dni odpadnutí právního důvodu v lednu 2017 představuje spolehlivou metodu kvantifikace majetkového prospěchu žalované, nemůže založit přípustnost dovolání, jelikož se týká otázky, na které spočívá rozhodnutí soudu prvého stupně, nikoli však již rozhodnutí odvolacího soudu. Krajský soud pokládal za možné přistoupit k zamítnutí žaloby v příslušné části již na základě neunesení břemene tvrzení žalobcem. S ohledem na odvolacím soudem konstatovaný deficit žalobcových přednesů ohledně toho, jaké výkony přesně na sporném objektu uskutečnil, by ani zcela přesné stanovení rozdílu mezi hodnotou nemovitosti v březnu 2014 a v lednu 2017 neumožňovalo žalobě vyhovět, poněvadž by nebylo lze stanovit, jaký díl tohoto zhodnocení připadá na vrub činnosti žalobce a nakolik jde o výsledek jiných faktorů, například vývoje cen na trhu s nemovitostmi nebo úsilí jiných osob. Způsobilost dovolatelem předestřeného výpočtu posloužit jako metoda zjištění změny v hodnotě nemovitosti žalované tak pro odvolací soud nehrála žádnou roli.
23. Žalobcovy námitky pochybení v procesním postupu soudu nemohou učinit dovolání přípustným, jelikož k vadám řízení dovolací soud přihlíží toliko v případě, že byla přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku založena jinak (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nadto nelze dovolatelovým výtkám ani v tomto směru přiznat věcné opodstatnění. Poukaz na skutečnost, že soud prvního stupně zvažoval možnost prolomení již konstatované koncentrace řízení, je nevýznamný, jelikož v posledku nic takového neučinil a na jednání konaném dne 14. 12. 2020 pouze vyhlásil rozsudek, jak prve avizoval. Otázka, zda byl soudem zvažovaný postup korektní, je tak čistě hypotetická. Z jakého důvodu se žalobce domnívá, že nebyly splněny předpoklady koncentrace řízení vytyčené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod č. 98/2013 Sb. rozh. obč., a zmíněné též v dovolatelem citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 608/2015, není zřejmé. Procesní strany byly podle referátu na č. l. 144 p. v. k jednání předvolány standardizovanými přípisy vzorů č. 27 a č. 28, jež obsahují poučení o koncentraci řízení, a přítomným účastníkům bylo soudem prvního stupně dle protokolu na č. l. 145 a násl. rovněž uděleno odpovídající poučení v průběhu samotného jednání.
24. Konečně to, že žalobce (nepřítomný na jednání konaném dne 10. 12. 2020) nebyl předvolán na jednání nařízené pouze k vyhlášení rozsudku, nezakládá procesní vadu, neboť odročuje-li soud jednání podle § 156 odst. 2 o. s. ř. toliko k vyhlášení rozsudku, předvolá jen přítomné procesní strany; účastníky, již přítomni nejsou, ani jejich zástupce není nutno předvolávat [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 606/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1988/2015, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 3784/13, bod 8, Drápal, L. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1076, Lavický, P. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 749].
25. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
26. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 4. 2022
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu