28 Cdo 1374/2018-222
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobce S. N., P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v
Rakovníku, Havlíčkova 584, proti žalované V. N., Z., zastoupené JUDr. Michalem
Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, o zaplacení částky 400 000
Kč, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 46/2015, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2016, č. j.
20 Co 271/2016-172, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2016, č. j.
20 Co 271/2016-172, se v dovoláním napadené části, kterou byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. března 2016, č. j. 4 C 46/2015-127,
zrušuje; současně se zrušuje i rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31.
března 2016, č. j. 4 C 46/2015-127, v části výroku I, jíž byla zamítnuta žaloba
co do částky 360.541 Kč, a i v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v
Rakovníku k dalšímu řízení.
000 Kč (výrok I), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j.
20 Co 271/2016-172, označený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části o
zaplacení 39 459 Kč, spolu se závislým výrokem o nákladech řízení, a v tomto
rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, zatímco ve zbylé
části (tedy o zamítnutí žaloby co do částky 360.541 Kč) byl rozsudek soudu
prvního stupně odvolacím soudem potvrzen.
Soudy nižších stupňů takto rozhodovaly o žalobě, jíž se žalobce domáhal náhrady
investic majících za následek zhodnocení domu ve výlučném vlastnictví žalované
(č. p. ve Z.), k nimž žalobce použil výtěžek z prodeje vlastní nemovitosti
(dům č. p. v L. u R.) a uskutečnil je s vidinou časově neomezeného soužití s
žalovanou, s níž krátce na to uzavřel i manželství (dne 25. 6. 2004). To však
bylo k 19. 3. 2013 rozvedeno, přičemž právo na náhradu investic uplatnil
žalobce u soudu dne 6. 3. 2015.
Odvolací soud, stejně tak jako soud prvního stupně, uzavřel, že zhodnocením
nemovitosti žalované investicemi uskutečněnými žalobcem vzniklo žalované na
úkor žalobce bezdůvodné obohacení – majetkový prospěch získaný plněním bez
právního důvodu (§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění do 31. 12. 2013), a to již okamžikem provedení dané stavební či jiné
obdobné cenu nemovitosti zvyšující úpravy. Při absenci jiných tvrzení (jež
žalobce nedoplnil ani po poučení soudem dle § 118a o. s. ř., jehož se mu
dostalo od soudu za odvolacího řízení) odvolací soud vycházel ze zjištění, že –
vyjma specifikovaných investic v rozsahu 39 459 Kč, jež byly uskutečněny po
uzavření manželství účastníků – došlo ke zhodnocení nemovitosti žalované
stavebními úpravami nejpozději do 9. 4. 2004, kdy tedy žalované vzniklo
bezdůvodné obohacení a následně pak započal i běh promlčecí doby práva na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák.). I s
přihlédnutím k tomu, že za trvání manželství (od 25. 6. 2004 do 19. 3. 2013)
byla promlčecí doba stavena (§ 114 obč. zák.), podle odvolacího soudu dvouletá
subjektivní promlčecí doba prokazatelně uplynula dříve, než bylo toto právo
uplatněno u soudu (6. 3. 2015). Již z tohoto důvodu – dle závěru odvolacího
soudu – nelze žalobci právo přiznat, v situaci, kdy se promlčení dovolala
žalovaná (§ 100 obč. zák.).
K jiným závěrům než soud prvního stupně dospěl odvolací soud v případě investic
vynaložených na výlučný majetek žalované za trvání manželství účastníků, kdy
jde o nárok včas uplatněný a investované prostředky (ve výši 39 459 Kč) patřily
do společného jmění manželů (pročež v tomto rozsahu, v němž byl rozsudek soudu
prvního stupně zrušen, odvolací soud uložil soudu prvního stupně provést
majetkové vypořádání).
Proti rozsudku odvolacího soudu – v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen – podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti
dovolání spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud při řešení relevantních
otázek hmotného a procesního práva napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. že jím dále označené otázky nebyly
dosud dovolacím soudem řešeny. Jako nesprávné dovolatel označuje právní
posouzení uplatněného práva jako bezdůvodného obohacení získaného plněním bez
právního důvodu, v situaci, kdy tvrdil a prokazoval, že do nemovitosti žalované
investoval prostředky získané z prodeje vlastního domu, a to na základě dohody
účastníků, totiž i se souhlasem žalované a s vidinou trvalého společného
soužití účastníků. Právní důvod této investice proto odpadl nejdříve rozvodem
manželství účastníků, případně až okamžikem, kdy žalobce po rozvodu manželství
dům žalované vyklidil. Až poté mohla začít běžet promlčecí doba (objektivní i
subjektivní) práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, jež tak byla ke
dni podání žaloby (6. 3. 2015) evidentně zachována. Současně žalobce namítá, že
při nesprávném názoru o promlčení práva odvolací soud k prokázání relevantních
skutečností o investicích do nemovitosti žalované neprovedl žalobcem již dříve
označené důkazy. Podle názoru dovolatele odvolací soud pochybil v řízení i tím,
že věc projednal v nepřítomnosti tehdejší zástupkyně žalobce a poučení podle §
118 občanského soudního řádu poskytl toliko přítomnému žalobci, jenž poučení
neporozuměl. Následně odvolací soud nepořídil ani přepis zvukového záznamu z
jednání před odvolacím soudem, tak, aby se s poučením mohl seznámit i žalobcem
nově zvolený zástupce. Proto žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu v napadené části, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za správný, námitky dovolatele za
neopodstatněné a navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s
bodem 2. článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále
jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum (bylo-li dovoláním
napadené rozhodnutí vydáno přede dnem 30. 9. 2017).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 věta první o.
s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje obligatorní
náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky
hmotného práva (promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v závislosti
na vyřešení otázky kvalifikace uplatněného práva na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení vzniklého investicí do cizí nemovitosti na základě
dohody účastníků), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež
takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v rozsahu
napadeném dovoláním (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Postup odvolacího soudu, jenž věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobcovy
tehdejší zástupkyně, nelze kvalifikovat jako postup nesprávný (jenž byl by
porušením § 101 odst. 3 o. s. ř.), jímž by žalobci byla odňata možnost jednat
před soudem (srov. § 229 odst. 3 o. s. ř.), jestliže i zástupkyně žalobce byla
k nařízenému jednání řádně předvolána a k soudu se dostavivší žalobce souhlasil
s jednáním v její nepřítomnosti a nenavrhl, aby z tohoto důvodu bylo jednání
odročeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 26
Cdo 2023/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20
Cdo 1358/99).
Poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. (jež se –
byť s přihlédnutím k omezením plynoucím z neúplné apelace – uplatňuje i v
odvolacím řízení; § 213b odst. 2 o. s. ř.) soud plní při jednání (případně při
přípravném jednání); při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o
povinnosti důkazní neposkytuje a je také nepřípustné za tímto účelem jednání
odročit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21
Cdo 4314/2008). Z protokolu o jednání před odvolacím soudem konaném dne 10. 8.
2016 se pak podává, že poučení k doplnění rozhodujících skutečností a označení
důkazů k jejich prokázání (jde-li o řešenou otázku včasnosti uplatněného nároku
z pohledu odvolacím soudem uvažovaného právního posouzení), jehož se samotnému
žalobci dostalo při tomto jednání (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014), bylo srozumitelné, konkrétní a
instruktivní. Důvodná v tomto směru není ani výtka dovolatele vůči odvolacímu
soudu, že po skončení jednání nebyl pořízen přepis zvukového záznamu z jednání,
jež se pořizuje za podmínek stanovených § 40 odst. 3 o. s. ř., tedy tehdy,
pokud tak ze závažných důvodů určí soud, jinak vždy až v situaci, kdy je podán
řádný nebo mimořádný opravný prostředek ve věci samé, s výjimkami stanovenými
větou třetí tohoto ustanovení.
Neshledávaje tedy zmatečnosti ani jiné vady řízení, jež mohly by ohrozit
správnost napadeného rozhodnutí, se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán
důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci
odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem na to, že posuzovaný právní poměr účastníků vznikl přede dnem
nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí
se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně
případných práv a povinností z porušení smlouvy uzavřené před dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy, tj. zákonem č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (obč. zák.); k tomu srov. §
3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný
plněním z nepoctivých zdrojů.
Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po
právu měl plnit sám.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo přiznat.
Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Podle § 107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné obohacení, za
deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Podle § 114 obč. zák. jde-li o právo mezi zákonnými zástupci na jedné straně a
nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, promlčení ani
nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. To platí i o
právech mezi manžely.
Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle
které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení
je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se
obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož
úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.
O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty
vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§ 451 odst. 2 obč.
zák.) anebo snížení pasiv (§ 454 obč. zák.).
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.), založenou na tom, že mezi zúčastněnými
osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na
předmětné plnění.
Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu,
který odpadl, míří pak na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění
existoval právní důvod plnění, který však následně ztratil své právní účinky
(odpadl); okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává
bezdůvodným obohacením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp.
zn. 30 Cdo 4514/2007).
Pro promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí,
kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní (§ 107 odst. 1 a 2
obč. zák.). Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě.
Skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému
ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených
lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat. Pro počátek tříleté,
resp. desetileté objektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 2 obč. zák.) je
rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo. Z hlediska posouzení
počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty (§ 107 odst. 1 obč. zák.) je rozhodný
okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo
na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal, tedy kdy se
prokazatelně dozví všechny okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho
práva u soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo
766/2002, či rozsudek ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99; rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, rozsudek ze dne
9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8.
2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006).
Z ustanovení § 114 obč. zák. pak plyne, že u práv mezi zákonnými zástupci na
jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně,
jakož i u práv mezi manžely, nejde-li o úroky a opětující se plnění, se počátek
promlčecí doby odsouvá do toho dne, kdy mezi účastníky občanskoprávního vztahu,
z něhož vyplývá příslušné právo, přestane existovat vztah zákonného zastoupení
anebo vztah manželský. Již dříve započatá promlčecí doba se za trvání tohoto
vztahu staví (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp.
zn. 33 Cdo 5003/2009, rozsudek ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 783/2013, nebo
usnesení ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 – ústavní stížnost proti
němu podanou Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS
231/10).
Příkladem majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu je i
zhodnocení nemovitosti investicemi třetí osoby, jež byly prováděny bez
odpovídajícího právního důvodu, kdy vlastník nemovitosti nabývá bezdůvodné
obohacení již okamžikem provedení dané stavební či jiné obdobné cenu
nemovitosti zvyšující úpravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009,
sp. zn. 26 Cdo 831/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp.
zn. 28 Cdo 3538/2011).
Naproti tomu v případě zhodnocení investicemi prováděnými na základě právního
důvodu dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení až v okamžiku, kdy tento právní
důvod ztratil své účinky (odpadl). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu může dostatečný právní důvod investice na věc (nemovitost) třetí osoby
představovat kupř. i neformální (ústní) příslib budoucího převodu nemovitosti,
jenž odpadne, jakmile vlastník příslib odvolá, popř. kdy odmítne nemovitost
prodat, či vytvoří takový stav, z něhož je zřejmé, že koupě již nebude
realizován (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn.
30 Cdo 3312/2007, odkazující i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12.
1997, sp. zn. 2 Cdon 944/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9,
ročník 1998, poř. č. 66).
Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitost (dům či bytovou
jednotku) v tomto směru, tj. z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného
obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, soudní praxe považuje i
vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu) k
tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení
nemovitosti či na jejích stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění
prostor pro společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém
případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody
zrušili společné soužití a společné užívání bytu (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2666/2010, přiměřeně též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3194/2009).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na posouzení, že zhodnocením nemovitosti
investicemi žalobce vzniklo žalované na úkor žalobce bezdůvodné obohacení –
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, a to již okamžikem
provedení dané stavební či jiné obdobné cenu nemovitosti zvyšující úpravy. A to
bez zřetele na to, že žalobce od počátku řízení tvrdí, že důvodem poskytnutých
investic, jimiž byla zhodnocena nemovitost žalované (stavebními úpravami
provedenými i za účelem zkvalitnění společného bydlení) byla právě dohoda
účastníků o společném soužití a bydlení v domě ve vlastnictví žalované, kdy k
naplnění dohody žalobce použil vlastní peněžní prostředky utržené z prodeje
jiné nemovitosti ve svém vlastnictví.
Jestliže těmto žalobcem uplatněným tvrzením o dohodě účastníků a okolnostech
jejího zániku (kdy k uzavření takové dohody není stanovena kvalifikovaná forma
a kdy projev vůle stran může být učiněn i konkludentně) soudy nižších stupňů
nepřiznaly žádnou relevanci a mechanicky uzavřely, že bezdůvodné obohacení
vzniklo žalované již v okamžiku uskutečnění stavebních úprav zhodnocujících
nemovitost žalované, jde o posouzení neúplné a tím i nesprávné.
Nesprávnost úvah týkajících se kvalifikace uplatněného práva na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení a tedy i okamžiku jeho vzniku se pak logicky promítá i
do posouzení otázky, zda žalobcem uplatněné právo promlčeno je či není (a to i
z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty dle § 107 odst. 1
obč. zák., pro nějž je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě
skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a
kdo jej získal, tedy kdy se prokazatelně dozví všechny okolnosti, které jsou
relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, k nimž – v případě majetkového
prospěchu získaného plněním právního důvodu, jenž odpadl, patří i vědomost o
zániku právního důvodu plnění).
K tomu sluší se pak znovu připomenout, že u práv mezi manžely (nejde-li úroky a
opětující se plnění) se pak počátek promlčecí doby odsouvá do toho dne, kdy
mezi účastníky občanskoprávního vztahu, z něhož vyplývá příslušné právo,
přestane existovat vztah manželský, resp. již dříve započatá promlčecí doba se
za trvání tohoto vztahu staví (srov. § 114 obč. zák.).
V důsledku nesprávného (totiž přinejmenším předčasného) závěru o promlčení
žalobcem uplatněného práva se pak odvolací soud (stejně tak jako před ním soud
prvního stupně) dostatečně nezabýval dalšími okolnostmi rozhodnými pro
posouzení, zda a v jakém rozsahu (výši) vznikl žalované majetkový prospěch v
důsledku žalobcem realizované investice (zda a o kolik se tím zvýšila hodnota
nemovitosti žalované).
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (uplatněný dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn) a nejsou podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož
důvody rozhodnutí, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu zrušil i toto
rozhodnutí a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným
Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu