28 Cdo 3538/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa
Rakovského ve věci žalobce J. D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Linhartem,
advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, proti žalovaným 1) R. D.,
naposledy bytem v Litoměřicích, Penzion U trati 3, a 2) S. D., zastoupenému
JUDr. Evou Podstavkovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Pokratická 185, o
zaplacení 2.414.407,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 1/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. března 2011, č. j. 14 Co
69/2010-254, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31.
března 2011, č. j. 14 Co 69/2010-254, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
výroku III., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 2.414.407,- Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení směřující vůči žalovanému 2/, potvrdil (výrok
I., písm. a/), změnil jej toliko v nákladovém výroku IV. ve vztahu mezi
žalobcem a tímto žalovaným (výrok I., písm. b/) a současně rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že darovací smlouvou ze dne 1. 3.
1990 žalovaná 1) bezúplatně převedla do žalobcova vlastnictví nemovitosti v
kat. území T. – objekt bydlení čp. 413 na pozemku st. p. č. 468, spolu s
pozemky st. p. č. 468, parc. č. 308/21, 308/30 a 308/45. Dne 5. 5. 1999
žalovaná 1/ uplatnila právo na vrácení tohoto daru a v řízení vedeném u
Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 312/98 se pak úspěšně domohla
určení, že se znovu stala vlastnicí nemovitostí (rozsudek Okresního soudu v
Litoměřicích ze dne 19. března 2003, č. j. 9 C 312/98-128, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. října 2003, č. j. 9 Co
543/2003-147; rozsudky nabyly právní moci dne 2. 12. 2003). Po dobu, během níž
žalobce předmětné nemovitosti užíval, tj. v letech 1990 až 2004, před jejich
vrácením žalované 1/, provedenými investicemi nemovitosti zhodnotil o částku
2.266.350,- Kč. Po té, co se žalovaná 1/ znovu stala vlastnicí nemovitostí,
darovací smlouvou ze dne 13. 4. 2004 nemovitosti darovala žalovanému 2).
Vrácením nemovitostí o vyšší hodnotě získala žalovaná 1) na úkor žalobce
majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, které je povinna žalobci vydat
(§ 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů – dále jen „obč. zák.“). I odvolací soud pak dospěl k závěru, že
žalovaný 2) není ve věci pasivně legitimován, neboť jemu žalobce neposkytl
žádné plnění, jež by mělo za následek vznik bezdůvodného obohacení (naplněním
některé ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení uvedených v zákoně), a
nemovitosti získal darem od žalované 1/, až po té, co došlo k obnovení jejího
vlastnického práva. Dodal, že k ochraně žalobcových práv (cítil-li se snad
žalobce ohrožen v uspokojení své pohledávky vůči žalované 1/), jsou určeny jiné
právní instituty (maje na mysli patrně též odpůrčí žalobu dle § 42a obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovozuje, že pokud nemovitosti, které dříve
zhodnotil, nabyl žalovaný 2) bezúplatně (darováním) od osoby sobě blízké (svojí
matky), získal i on na jeho úkor bezdůvodné obohacení. Jiný výklad podaný soudy
nižších stupňů pokládá za nepřípustně restriktivní a současně klade otázku, zda
nelze na straně žalovaného 2) uvažovat též o majetkovém prospěchu získaném z
nepoctivých zdrojů. Závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace
žalovaného 2/ pokládá za rozporný i s ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu
výkonu práv odporujícího dobrým mravům; přitom namítá, že následkům darování
nemovitostí žalovanému 2) se nemohl bránit odpůrčí žalobou, jestliže k darování
došlo v roce 2004 a jeho pohledávka vůči žalované 1), dárkyni, se stala
vykonatelnou až v roce 2009. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7.
2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po
30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již
proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán jiný rozsudek, který by byl
odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil. Za ně pokládá dovolatel otázku určení povinné osoby (ve
sporu pasivně legitimované) k vydání bezdůvodného obohacení, v situaci, kdy po
zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví jiné osoby došlo k převodu nemovitosti do
vlastnictví další osoby.
Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle
které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení
je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se
obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož
úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.
O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty
vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§ 451 odst. 2 obč.
zák.) anebo snížení pasiv (§ 454 obč. zák.).
Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován,
vyplývá z ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na
úkor druhého neoprávněně zvětšil, nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k
tomu mělo v souladu s právem dojít (obohacený). Aktivně legitimovaným subjektem
k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) je ten, na
jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že dojde-li ke zhodnocení
nemovitosti investicemi třetí osoby prováděnými bez odpovídajícího právního
důvodu, nabývá vlastník bezdůvodného obohacení okamžikem provedení dané
stavební či jiné obdobné cenu nemovitosti zvyšující úpravy (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1672, svazek 23/2003, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 831/2008).
Obohaceným je tedy vlastník nemovitosti, jemuž nabytím bezdůvodného obohacení
vzniká v souladu s ustanovením § 451 obč. zák. povinnost je vydat; není-li to
možné, je jeho povinností poskytnout dle § 458 odst. 1 obč. zák. v penězích
vyjádřený ekvivalent nabytého obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, publikovaný v Souboru
civilních rozhodnutí NS pod C 2291, sešit 28/2004) tomu, na jehož úkor k
obohacení došlo. Následným převodem vlastnického práva na jinou osobu není
nikterak dotčena povinnost obohaceného (původního vlastníka) ze závazkového
vztahu z bezdůvodného obohacení přetrvávajícího mezi ním a osobou, na jejíž
úkor k obohacení došlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
července 2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí NS pod C 2093, sešit 27/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. prosince 2009, sp. zn. 32 Cdo 1605/2009).
Závěr odvolacího soudu o určení povinné (ve sporu pasivně legitimované osoby) k
vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo v důsledku investic do
nemovitosti, jež se vrátila do vlastnictví žalované 1/, je tedy v souladu s
ustálenou judikaturou (kterou Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci
neopouští). Z ní současně vyplývá, že žalovaný 2/ – jenž nemovitosti nabyl do
vlastnictví od žalované 1/ již ve stavu po provedeném zhodnocení, a to na
základě platného právního důvodu, darovací smlouvy uzavřené s žalovanou 1) – ve
sporu pasivně legitimován není. Skutečnosti, že již dříve zhodnocené
nemovitosti nabyl bezúplatně (darováním) a od osoby sobě blízké z něj
obohacenou osobou (povinnou k vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451
odst. 1 obč. zák.) nečinní. Zjištěné skutkové okolnosti – ve vztahu k
žalovanému 2/ – nelze proto podřadit ani skutkové podstatě bezdůvodného
obohacení spočívajícího v majetkovém prospěchu získaného z nepoctivých zdrojů.
S odvolacím soudem lze totiž souhlasit i v tom, že přiléhavým právním
prostředkem k zajištění ochrany žalobcových práv (měl-li žalobce za to, že
uspokojení jeho práva vůči žalované 1/ zde bylo v důsledku darování nemovitosti
žalovanému 2/ ohroženo) byla odpůrčí žaloba podle § 42a obč. zák. Právní úkon
dlužníka je totiž za podmínek uvedených v ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák.
odporovatelný nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele byla vymahatelnou již v
době, kdy byl učiněn, ale i v případě, že byl učiněn dříve, než se věřitelova
pohledávka za dlužníkem stala vymahatelnou. Odpůrčí žalobě lze sice vyhovět jen
tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vymahatelnou v době
rozhodování soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května
1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek); v případě, že v době rozhodování soudu o odpůrčí
žalobě pohledávka žalobce za dlužníkem vymahatelná není (v situaci, kdy se vede
jiné řízení, v němž se žalobce domáhá přiznání této pohledávky), je pak
zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
června 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, uveřejněný pod č. 12/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Skutkové okolnosti posuzované věci tudíž neskýtají soudu prostor ani pro
aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., nehledě k tomu, že jeho
prostřednictvím nelze právo založit, ale jen odepřít ochranu jeho výkonu (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. 22 Cdo
1148/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, ročník 2001, sv. 4, s. 113,
nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94,
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1995, sv. 4, s.
313, pod č. 87).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce zde směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, které není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným a
proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není (§ 237 odst. 1
písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.
s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy žalovanému 2),
který by jinak měl vůči žalobci na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně právo,
v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. června 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu